Květen 2009

Kouzlo časů minulých: výdělek

31. května 2009 v 6:10
Slovo výdělek asi mnohým mnoho neříká, i když...Ano,vydělávat, přivýdělek, tak jo. Šel jsem často na výdělek, poprve už myslím v devíti letech. Pan Včelný, soused za lesem měl pár hektarů pole, manželku Rusku, děvečku Mařenu, páru koní, v chlévě dvě Stračeny, u kůlu v zahradě uvázanou kozu, králíky v králíkárně, slepice v kurníku, tři kočky a psa Punťu. Rusku si přivezl po válce, která se mu protáhla, protože byl legionářem. Báryšňi, když jsem ji poprve uviděl, klepala na dveře padesátka a byla roztomilá. Žvatlala ruskočeštinou a jednou, když jsem k nim ráno přišel šišlala ostošest, v puse měla temno a špitla: "Já mám iščo zúby v grnku." Moc jsem to nechápal a dospěl k přesvědčení, že zuby mlíčňáky se vyskytují mnohokrát za život. Byl jsem jí k ruce mnohdy i v kuchyni a tak mně svěřila ztloukání másla a když lila smetanu do díže, vždycky mně nechala na dně kameňáka pár lžic smetany. Byl jsem pak bílý od ucha k uchu a napravil to až Punťa k své velké radosti svým růžovoučkým jazykem. Hodná na mne byla až moc. Nemohla mít děti, což mně bylo tenkrát divné. Moje matka měla hned čtyři a v dědině bylo v jedné rodině dětí jak apoštolů.
Pan Včelný byl málomluvný, rozšafný sedlák, uměl to v poli i s dobytkem, rád si dobře pojedl a myslím že ani nikam nechodil. Občas na trh, ovšem do hospody bylo daleko a když už, tak v neděli po obědě na kuželky. Na poli pěstoval ječmen, pšenici a oves, truchu krmné řepy a mezi jejími řádky kvačku /tuřín/. Specialitou byl jílek, na který měl smlouvu se semenářkou firmou a z toho je jasné, že se sklízelo semínko. A kdo sklízel? Hospodář, děvečka a JÁ. Kosa svištěla v pravidelném rytmu, Mařena srpem připravila malé hromádky a JÁ je bral, ohnul část se semínky dolů, aby na ně tolik nepršelo, svázal je povříslem a postavil. Vypadaly jako panenky. Když slunce popolezlo hodně nad obzor, skočila Mařena na statek a přinesla krajáč mléka, pecen chleba a tvaroh, rozmíchaný s cibulí a někdy i sušenými švestkami a byla svačina. Bříško si libovalo a těšilo se na oběd.
Po týdnu bylo pole sklizené, panenky usušené a odvezené do stodoly, kde čekaly na vymlácení. A pak dozrálo obilí a zase skoro stejná práce, pak jsme mlátili a já byl byl dole a Mařena dávala do mašiny, při čemž jsem si všimnul, že nemá pod sukní kalhotky a vzpoměl sem si na to, jak jsme si před dvěma lety u sousedů hráli na doktory. A půl prázdnin bylo včudu, slunce hřálo o sto šest a navíc v kapse pár korun, které mně hospodář vyplatil.
Od té doby jsem byl na výdělku mockrát. Kousek od nás byl Pokusný statek a tam mně také chtěli. Cestáři asfaltovali cestu, v jejíž bezprostřední blízkosti jsme bydleli a najali mně k pumpě, která byla na nádrži s asfaltem, pod kterou se topilo dřevem. Horko bylo dvojnásobné, ale vydržel jsem myslím čtrnáct dní, spálený od horkého asfaltu, protože jsem nenosil košili, která by se zničila.
Do patnácti jsem se naučil pořízem seřezávat kůru ze smrkových polen pro papírny, měřit jakousi "šuplérou" smrky v lese, lozit po stromech na jmelí, sbírat kamilky /heřmánek/ doma na záhonech a léčivé rostliny na mezích mezi poli, skoro všechny zahradnické práce a cpat stružoky po žních čerstvou slamou, která krásně voněla v ložnici aspoň čtrnáct dní. Nikdo se neptal, kolik je mně let, zákony byly v tomto směru hluché a já byl byl frajer. Když jsem poprve vstoupil do hospody ne jako čumil, ale jako host, cinkal jsem korunkami v kapse, aby hospodskému bylo jasné, že se na mně musí dívat jinýma očima, než když mně vyhazoval při muzice ze sálu. No jiná doba, jiný mrav.

Kouzlo časů minulých: hospoda

29. května 2009 v 5:42 | Old Boy
Vkročením do hodspody si přišli na své i kuřáci, kterým se momentálně nedostavalo na cigarety. Kouře, že by se daly čagany věšet. Výčep, pár stolů, dva z nich se šuplíky pro karbaníky, kulečník, pár tág, na stěnách jeleni v říji a plakát, volte č.1, jehož vylepení pan hostinský trpce litoval, když mu pom volbách hospodu znárodnili a protože tam bydlel, musel drahně let platit i za bydlení ve svém vlastním domě.
V neděli dopoledne bylo v hospodě jako v úle. Zatím co ženy prosily na mši, které se říkalo "ranní", za chléb náš vezdejší a odpuštění všech svých nepravostí, které v tiché zpovědnici pošeptaly panu faráři, chlapi zamířili přímo do hospody. Ne všichni. Ti, kterým žena vládla pevnou rukou nebo radostmi svého těla, sice šli do kostela, postavili se u zadních dveří a počkali, až se manželka usadí v některé z předních lavic /aby byla na očích/. Když se "usádlila" a rozhlédla se, která sousedka chybí, chlap se nenápadně vytratil a těch dvěstě metrů k hospodě zvládl v nebývalém tempu.
Už samo vybavení místnosti předurčilo druh chlapské zábavy, na kterou mnozí čekali celý týden. Pravda, karbaníci se scházeli i ve čtvrtek, ostatní ovšem odskočili na pivo u výčepu nebo pro cigarety, třeba i v pět ráno, kdy šli za rosy posekat louku. Ale vraťme se k nedělnímu dopoledni. Debatní kroužek kolem stolů zaručoval největší konzumaci piva, ale i nějaká ta čtvrtka borovičky, slivovičky nebo dvacetiprocentní "tulácké" přišla k duhu. Probíralo se všechno, na co přišla řeč a byly to řeči úplně jiné, než které jsem slýchal při drhnutí peří, kde byly samé ženské. Víc bych se o tom nešířil, však mně rozumíte.
K této skupině jsem ve svých patnácti neusedal nejdříve jako kibic u karetních stolů, později jako hráč a vypracoval jsem se až ke dni, kdy mně na partičku maryáše pozval pan přednosta stanice ČSD, protože pan řídící učitel nepřišel. A tak jsem s třesoucím se hlasem dával fleky, refleky a díval se do šuplíku, kolik tam mám peněz. A to jsem byl opravdu v první lize. Kromě přednosty stanice a pana řídícího zasedl ke kartám ve čtvrtek i pan farář, často červenal vzrušením i stavitel Palčík, pojišťovací agent Pravčák a když bylo nejhůř a nesešli se hráči ani na maryáš ve třech, zaskočil i pan hostinský Velikovský. Ti všichni mně učili a často jsem dostal za vyučenou.
Pro hostinského jsem ovšem nebyl žádné terno, protože moje útrata se skládala z jedné sodovky za 60 haléřů, slaných tyčinek za korunu čtyřicet a karetného za jednu korunu. Od maryaše jsem přešel na taroky, později, v úplně jiné společnosti na oko a s kartami jsem skončil, když jsem se oženil. "Když sem sa oženil, jak by mně hlavu sťál..." zpívá se v jedné valašské písničce.
Bitky ani pitky se u nás v hospodě nekonaly. Klidný chod hospodského života narušil občas jen incident, při kterém sedlák přišel pro syna s bičem v ruce a bič bez rozpaků použil, nebo když tetka Závišová přišla pro Ferdyša a když zjistila, že nevládne, vrátila se pro dvoukolák a spoustou nadávek děkovala chlapům, že jí ho pomohli naložit. Dříve jezdila s "tragačem", ale když už musela vzhledem k věku několikrát odpočívat, pořídila si dvoukolku.
Kulturu v hospodě zastupoval sborový zpěv rozveselených hostů kolem půlnoci, v přísálí se hrálo občas ochotnické divadlo, jako "Perly paní Serafinky", "Jedenácté přikázání", "Král tuláků", "Naši furianti", "Maryša" a určitě jsem pár tenkrát aktuálních her zapoměl. Velkou atrakcí bylo, když přijel kouzelník a illuzionista Kellner a po tři večery předváděl své kousky až do vyčerpání zájmu.
V hospodě jsem prožil mnohou chvíli a došel k poznání, že ze mne "hospodář" nebude. A nebyl.
A není.

Kouzlo časů minulých: lámání chleba

27. května 2009 v 6:59
A je to tady. Měšťanka končí a co včil. Kamarádi, bývalí gymnazisti, jdou pokračovat na jedenáctiletku, ale já, omotaný filmovým páskem tak dokonale, že se nemohu ani hnout, se hlásím do Prahy na školu pro kameramany. Jako pojistku jsem se ještě přihlásil na pedagogické gymnazium v Kroměříži. Nejdříve jsem se dověděl, že ze mně učitel nebude, protože jsem při zkouškách dostal z matematiky za tři a nepomohlo, že čeština byla za jedna.
Pak jsem putoval sám, samotinký do Prahy na zkoušky na kameramana. Otec prohlásil: "Jak si usteleš, tak si lehneš" a ušetřil za cestu do Prahy a zpět. Zkušební komise byla mými odbornými vědomostmi na větvi, ale "kameraman s brýlemi, soudruhu, to nejde dohromady" a doporučili mně přihlásit se na stříhače. A tak mně sklaplo. Přihlásit se na školu pro stříhače bylo už pozdě a na jedenáctiletce bylo už rovněž obsazeno do posledního místečka. A tak jsem si zpíval "Chodím po Brodwayi hladov sem a tam" smutný jak "šafářův dvoreček".
Otec krčil rameny a protože se blížil den, kdy mu vezmou živnost, nebyla naděje, že bych pracoval doma a udělal si v učení pauzu.
Ujal se mně pan učitel "Čaganista", pochodil po úřadech a přinesl zprávu, že mně vezmou na zdravotnickou školu, kde nastoupí jedenatřicet děvčat a já že bych byl dvaatřicátý. No to mně podržte. Druhý návrh, stát se hornickým učněm, nosit hornickou uniformu a být na internátě "ve vatě" mně zvedl krátký střih na hlavě /takzvaného ježka/ do pozoru.. A tak nakonec, se slzičkou v oku jsem se šel učit do Tesly soustružníkem.
Soustružník s básničkami nešel nějak dohromady a tak jsem se jal ukázat světu, zač je toho loket. V hospodě jsem byl pečený, vařený, dal se na karban, s valašským krúžkem jsem ponocoval po celé Moravě včetně Strážnice a semtam jsem došel tak daleko, že jsem slivovicu nemohl ani cítit, nejméně čtyřiadvacet hodin.
No lámání chleba bylo obtížné, chleba byl už tvrdý a jen těžko se ukusoval bez nějakého zavlažení. Brzy jsem objevil pomyslný nápoj, který mně nalil nový optimismus do žil.

Kouzlo časů minulých: školní výlet

25. května 2009 v 5:47 | Old Boy
Třídní učitel na závěr třetího ročníku měšťanky vymyslel pro nás, jemu oddané žáky, výlet a samozřejmě spojený s pohybem. Kdo měl kolo, byl v pohodě, kdo jej neměl, musel žebrat u kamarádů z jiných tříd, aby mu je půjčili. Výlet byl naplánovan na kolech po trase Valašské Meziříčí, Vsetín, Trenčianské Teplice, Trenčín, Piešťany, Myjava, Uherské Hradiště a přes Hulín zpět do Valašského Meziříčí. Suma sumárum nějakých třista kilometrů.
Už měsíc dopředu jsme dvakrát týdně trenovali. Začali jsme na pěti kilometrech a skončili na osmdesáti. Když nikdo neodpadl, pouze dva píchli a jednomu stále padal řetěz, byli jsme uznání, že jsme schopni výlet přežít. Ředitel školy určil jako pedagogický dozor pouze pana učitele, důvěrně přezdívaného Čaganista, ale po rázném protestu pana katechety, zvaného Lebec, byl i on pojat jako strážce našich duší. A tak vám mohu představit dvacet čtyři hochů a dva dozory před startem.
účastníci výletuFotografii kousek po kousku požíral čas a torzo, které máte před sebou je ovšem velmi zajímavé. Vidíte na ní, že v létě bez kraťasů ani rána, čepice buď radiovka s čudlíkem nebo bekovka, prostovlasých namále, ruční brzda na kolech muzeálního typu a oči plné očekávání věcí příštích. A že se děly, ihned doložím. Do Trenčianských Teplic jsme dojeli někdy odpoledne a kulili jsme oči, jak to v lázních vypadá a nastavovali uši na onu měkoučkou slovenčinu, které se trochu podobala našemu valašskému nářečí. Celou spíž jsme vezli v ruksacích na zádech. Ujídali jsme již cestou a po prohlídce lázní začala mezi dozorem tahanice, kde budeme večeřet a spát. Zvítězil Lebec, který prosadil ubytování na faře v Trenčianské Teplé. Pan farár nám propůjčil stodolu plnou sena a jeho kuchařka tři velké hrnce a přidala pytlík brambor, kolo točeného salámu a točila se kolem nás, kteří jsme byli pověřeni vařením bramborového guláše. Zdál se jí stále poněkud divný a tak přinesla kornout další papriky a my nic zlého netušíc jsme jej do guláše bezezbytku vysypali. První ochutnala farářova kuchařka a uznale pokývala hlavou. Potom vzal lžíci Jura Chrastina, ochutnal a dvě minuty jsme z něj nedostali ani slovo. Jiný kraj, jiný mrav. Přesto jsme guláš bezezbytku snědli a nezůstal ani krajíc ze dvou tříkilových bochníků chleba. Usínali jsme pod dekami, obklopeni vonícím senem a semtam odběhli ke studni uhasit žízeň. Vrzala natolik, že jsme všechny pobudili.
Druhý den jsme posnídali konzervy z akce UNRA a dodnes si vzpomínám na ty pochoutky. Oříšková pomazánka, kousky čokolády, do kolečka stočená slanina, panebože a také žvýkačky!
To se po válce Američané plácli přes kapsu a tak jsme ve škole dostávali o přestavce i horké kakao, ke kterému jsme si nosili buchty od maminky nebo stařenky. A tak jsme vyjeli.
Čachtický hrad nás moc neuchvátil, zato při vyprávění o krvelačné hradní paní jsme ani nedutali. Trenčianský hrad? No prostě paráda. Málem jsme spadli do studny, když jsme poslouchali, jak dlouho letí kamínek, než dopadne na její hladinu. K večeru na nás mával další hrad, Beckov. A to zas měl navrch naš pan učitel, který jako evangelík věděl, že v Beckově je spousta vyznavačů této křesťanské odnože a přes evangelického faráře nám připravil pomyšlení. Opékaly se kuřata a pila, věřte nebo nevěřte, limonáda. Katecheta lapal po dechu a ráno se začala třída trhat na katolíky a evangelíky. Peleton se roztrhl na dvě části, které ovšem byly neustále v dohledu. Já, katolík vychovaný maminkou v římskokatolické víře jsem ji zradil a dal přednost panu učiteli a riskoval tím zhoršenou známku z náboženství. Zastavili jsme v Piešťanech a z toho si pamatuji jen to, že jsem se napil oné léčivé smradlavé vody z hrdinství mně vlastnímu a dostal takový hlad, že můj ruksak zel během krátké doby prázdnotou a moje další existence závisela na kamarádech, případně panu učiteli. Těch par korun, které mně maminka dala, jsem prozmrzlinoval hned první den.
Štefánikův památník
Největší hlad jsem měl tady, na Bradle, kde jsme serpentinami vyjeli na kopec. Stála tam mohyla na památku generála Štefánika a stojí tam asi dodnes. A tam mně dal pan učitel konzervu, ve které byly do kroužku stočené plátky slaniny, kterou ještě dnes cítím v ústech.
Spali jsme na faře ve Velké nad Veličkou. Pan farář to zařídil a vymínil si, že ráno pro nás žáky bude brzy ráno sloužit v mistním kostele mši. Účast povinná. Po mši začalo pršet a peleton se roztrhl definitivně. My, žáci sportovního ducha, kteří jsme táhli s panem učitelem za jeden provaz, jsme v dešti dojeli až do Hulína na nádraží, kde na nás už nebyla ani nitka suchá. Farářova skupina dojela pouze do Uherského Hradiště a tam nasedla na vlak. Když jsme už společně ukládali kola do vlaku v Hulíně dali jsme se zase dohromady a povídali jsme si až do Mezříča, jaké to bylo v tom dešti. Tož takový jsme měli školní výlet.

Expedice oksroN filmaří 4

23. května 2009 v 7:05


Obávám se, že dnes hned při prohlížení prvního snímku se se skalními houbaři chytneme pod krkem. Exemplář na fotce níže jsem nazval tak, jak jsem jej nazval, proto, že pod ním byly ještě dna "drobáky", které si svým vzhledem ani v nejmenším nezadaly s našimi praváky, jak je známe. A kdyby přesto byly ještě námitky, pak pojďme na kompromis a použijme název "pravák norský"./Expedice oksroN na houbách/.
Tak jako Číňané mají třeba rok draka, my měli v roce 2004 rok hub.A o tom to je. Co? No přece film, který jsem "slepil" pro potěšení nás všech oksroNovců a na "věčnou" paměť, která je odvislá od kvality DVD nosiče nebo externího disku.
Tentokrát je film rozdělen do kapitol, z nichž každá se chlubí tím, co jsme v ní prožili. Samozřejmě jsme už nakoukli na některé události v povídání na jiných místech. Nevadí. Vystříhaných fotek z filmu může být na tisíce a tak s nimi nebudu rozhodně šetřit.
Kapitola první: i když dávno pryč je ta doba, kdy šéf celý v zeleném vlasti sloužil, přece jen se ve svých čtyřiceti rozpomněl na vojenské ranní radovánky a zavedl i v Expedici vojenské móresy.
Uniformy ve formě trička zavedl už na druhém výpravě v roce 2002 a letos přidal i ten dril.
Tady je důkaz. Ledabyle seřazené družstvo naslouchá desetiminutovému rozkazu velitele, co ssebou máme a nemáme mít, kdo bude řídit auto /každý, kdo má ruce a nohy a řidičák/ a řídit Expedici /o tom nenechal šéf nikoho na pochybách/, kdo za co odpovídá atd. V tomto okamžiku byl rozkaz přerušen za účelem dokumentu pro pro tisk a televizi, kterážto media se nedostavila, ačkolib nebyla pozvána,
Na závěr byl předán Zdeňkovi žlutý trikot, jelikož se mu v minulém roce podařilo přejet celé Dánsko aniž jsme zabloudili, platili pokutu, neopouživali nadměrně toaletní papír a nezastavili ani jedné stopařce /což o to, ale nebylo místo/.

Kapitola druhá: Tam za tou branou s několika pokladnami je zakotvena loď Tycho Brahe a ne Ticho Bráhe. Tycho Brahe byl Dán i když je pochován v Týnském chrámu a hrozně bych se divil, kdyby Dánové svou loď pojmenovali s chybou ve jméně. Když jsem ověřoval toto jméno na internetu, už při zadání do vyhledavače mne praštila do očí otázka, jestli náhodou nehledám Ticho Brahe. Tak si vyberte. A pak všechny odkazy používaly měkké i.
Mizerný snímek, ale o to přesvědčivější důkaz.

A proč vám podsouvám tuto budovu nijak atraktivního vzhledu? No nabízím vám další možnost přeplutí trajektem z Německa do Dánska, kterou jsme v onom roce použili. Protáhnete se kolem Berlína, Hamburku, Lübecku a jste v Puttgardenu. Za dvacet minut pak trajektem v Dánsku.
Kapitola třetí: Odehrává se už u našich přátel v Lilleströmu a v Oslu. S láhví a nikoliv kyticí v ruce blahopřejeme šéfovi ke hranatinám plni očekávání, že nějakou tu láhel otevře. Nebyl škrťa.
Hlava nás však nebolela.
Po dortu se jen zaprášilo, žárovka však zůstala netknutá a putovala zpět do stolní lampy.

Samozřejmě jsme si vyrazili na Holmenkollen a při zpáteční cerstě jsme se zastavili v místě, které je za branou, kterou jsem vložil do středu snímku /Expedice oksroN smeká Vigelandovi/.

Kapitola čtvrtá: V ní jsme se seznámili s Honzou, Čechem a Valachem jako poleno, bývalým rockovým hudebníkem a nyní spolumajitelem cestovní kanceláře, který žil už přes pětadvacet let v Norsku. Padli jsme si do oka, předvedl nám svého nejoblíbenějšího koníčka a zúčasnil se v následujících letech několika našich Expedic. /Expedice oksroN 4/.Expedic se tedy dočkal, ale nedočkal se oslavy svých šedesátých narozenin, které jsme s nim měli oslavit počátkem července tohoto roku v Oslo. Osud tomu nechtěl. Zemřel letos 15. června na rakovinu. Škoda ho.

Ve vzpomínkách zůstane i jeho milovaný Harley Davidson, kterým se nám tenkrát pochlubil.
Kapitola pátá: do tohoto opuštěného dolu na stříbro jsme "zfárali" s úmyslem prozkoumat, zda zde kromě Trollů žijí také permoníci /Expedice oksroN v podzemí/.
Pravděpodobně odpočívali, protože jsme ani na jednoho nenarazili. Ba ani stříbrné žíly nebyly k vidění.
Kapitola šestá: kolik jsme v ní najeli kilometrů se ani neptejte. Nejdřív vám ovšem musím vysvětlit, co je to Trøndelag. Je to název jednoho z norských krajů a vjezd do něj na silnici E 6 avizuje tato brána. Celkem je jich devatenáct.
Když se zastavíte za polárním kruhem u Regnanu na velkém odpočivadle, dozvíte se nejenom spoustu zajímavých informací, ale uvidíte i několik zajímavých stromořezeb a můžete se s nimi i zasmát.
Kapitola sedmá: O Narviku byla řeč už několikrát. Není divu. Je to jeden z nejznámějších přístavů, oplývá turistickými zajímavostmi, milovníci historie mají možnost nahlédnout do Vojenského múzea, pěší turisté mohou využít mnoho zajímavých tras, ti pohodlnější se mohou vyvézt lanovkou nad město a z vyhlídky pozorovat půlnoční slunce./Expedice oksroN v Narviku/
Na vyhlídce je panečku pěkná vyhlídka i ve dne, zvláště, když máte slunce v kapse. Před vámi město a Ofotfjord a za zády zasněžené vrcholky hor jejichž jména a výšku vám řekne ukazatel, který nemůžete přehlédnout.
Kapitola osmá: v ní vjedeme poprve do Tromsø a co nás tam čeká studujeme u informačního panelu. Takových je na odpočivadlech kolem cest v Norsku tisíce a navíc jsou doplněny bohatým výběrem letáčků s lákavými nabídkami tras i zajímavostí včetně map v informačních střediscích v každém větším městě /větší město v Norsku = nad 500 obyvatel/.

Samozřejmě nás zaujala Ledová katedrála, která oprotin té přírodní v Himaláji je vystavěna z železa a betonu /?/ a slouží jako náboženský svatostánek i turistická atrakce.
Právě probíhala mše a tak jsme u vchodu nakoukli i dovnitř. Strohé linie, žádná okázalost, výborná akustika a skoro plno.

Kdo nebyl v botanické zahradě daleko za polárním kruhem, jako by nebyl. Žádném skleníky, žádné záhony, spousta barev a zeleně až oči přecházejí. /Expedice oksroN v Paříži severu/
Skalničkářský ráj./Expedice oksroN skalničkaří/
Když jsme si užili všech těch překvapivých výhledů a drobných květů neskutečných barev bylo nám jasné, že zde nejsme naposled. A skutečně. O čtyři roky později jsme stáli opět na stejném místě a nejen na něm./Expedice oksroN a nejsevernější pivní pěna/ nebo Expedice oksroN a Polaria/.
Kapitola devátá: začíná se odvíjet v kempu, kde jsme k večeru dorazili, půjčili si chatu za 400 NOK, uvařili polévku a nudle se sýrem, kečupem, salámem a zapili pivem. "Štěně se s námi vezlo už přes tři tisíce kilometrů a až tady jsme se mu podívali do útrob. Kdoví, jak to zítra dopadne. Optimističtí jazykové tvrdí, že při přeplouvání z Grillefjordu do Andenes se to velrybami jen hemží, a zadarmo. No uvidíme, nebo neuvidíme.
Napoprve jsme se dobře nasměrovali a tak mnohé "kufrování", které bylo v minulosti obvyklé, pomalu zřejmě ustupuje do historie. Už se vyznáme.
Ani jsme nestihli zjistit, co je na ostrůvku tak zajímavého, že k němu postavili rázovitý most. Chyba. Mohl jsem přidat něco k lepšímu.
Na objektivun kapka jako polovina údolí vypovídá o tom, že začalo pršet a zbrázděná hladina nevěstí nic dobrého.
V plné pohotovosti očekáváme okamžik O, ruce bolí od držení foťáku. Co kdyby. Žádne kdyby nebylo. Nebylo ani času a peněz na oficiální plavbu turistickou lodí za velrybami. Snad příště./Expedice oksroN na velrybách/.
Kapitola desátá: začíná na nejsevernějším cípu souostroví Vesterály, na ostrově Andøya. Prohlédli jsme si městečko, pokývali hlavou nad nabídkou velrybího safari, přespali a ráno sakrovali nad změnou počasí, které se ze semtam polojasno změnilo na zataženo a občasný déšť. Vyrazili jsme kolem spousty vojenských zařízení na jih a potkávali cestou zajímavé výhledy.


Tady jsme už na Lofotech a déšť zhoršil viditelnost. Vyhlídku však nemůžeme vynechat.
Zaujal mne i tento trámolezec velký jako naše liliputka s hlasem, který je slyšet na několik set metrů.
Ranní nálada po vyspání v kempu není ta pravá, oksroNovská a tak se zmátožíme a pokračujeme až do poloviny Lofot a v Svolværu nasedáme na trajekt do Skutviku. Kamera přirozeně nezahálela a tak jsem z filmu mohl vystřihnout následujícín fotografie.




Bylo kolem druhé hodiny ráno, kdy jsme zahlédli v lese tohoto statného losa, který kdyby nám zkřížil cestu, tak bychom se smíchy rozhodně neudrželi.
Kapitola jedenáctá: v kempu nás čekal vzkaz na dveřích chaty, kde jsme okamžitě zalehli. Řeknu vám, je to dobře, když máte na takové tůře jistotu, že tam, kde chcete nějaký den pobýt je někdo, kdo pro vás připraví všechno tak, aby jste se cítili jako doma, a to náš kamarád Antony, majitel kempu, umí. /Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/Tady jsme poprve "hodili do placu" různé české pochoutky a pravé sudové pivo a byl z toho česko - norský večer až do rána. Od té doby jsou reprízy každý rok a tvarůžky se v okruhu našich norských přátel natolik vžily, že jim vozíme pár balíčků, aby jim po nás zůstala alespoň pár dní smradlavá, jak říká moje žena, vzpomínka.
Kapitola dvanáctá: příští den jsme udělali výlet k moři, kde jste s námi už určitě byli a tak se omezím na to, že vám připomenu, jak se tam můžete vrátit. /Expedice oksroN obdivuje pláže/


Kapitola třináctá: voní houbami, chutná po smaženici, ke které chybí vejce.
A tady zrovna přijel pojízdný prodavač, rodilý Sám a vejce bez uzardění prodá za cenu mnohonásobně vyšší, než jsme u nás zvyklí. Kdo by ovšem nevyměnil houby na cibulce s vejci za mrzský peníz.
Kapitola čtrnáctá: bolely v ní nohy. V okruhu dvěstě metrů od auta jsem poctivě vysbíral všechny houby, které alespoň trochu vykukovaly z trávy a listí, zatím co ostatní stoupali do hor, užili si a pak se zas vraceli. Já už měl za sebou i poledního šlofíka. Spokojenost na obou stranách.


Kapitola patnáctá: o té bych raději pomlčel. Konec konců mám už svoje roky a lapálie, které mne v oné černé díře potkaly, přesně zapadají do skládanky mého života. Když se sám sebe ptám, co teď po pěti letech, odpovídám si otázkou: "A proč ne?"

Kapitola šestnáctá: chtěla být veliká, nakonec jsem ji odbyl dvěma minutami. Natočil jsem ledovec Svartizen ze strany od Mo i Rany, kde jsme ještě dosud neputovali a protože nám pokud se týče času teklo do bot, přečetli jsme si na informacích, jak by to mohlo být, až přijedeme příště. A příště na tomto místě zatím nebylo.
A tak jsem švenknul ještě peřeje u cesty, dojedli jsme upečené ryby, které jsme si ssebou vezli z kempu a poslechli volání domova.
Kapitola sedmnáctá: promluvila na nás, když jsme po silnici E 6 upalovali na jih. Zastavili jsme a ukrojili z krajíce času víc než hodinu. A hned vám také řeknu proč.
Tyto mohutné peřeje nabízely nádhernou podívanou a sotva jsme začali fotografovat a natáčet zaujala nás skutečnost, že každou chvíli se pokoušejí lososi buď o udolání peřejí, nebo pouze trénují. A tak jsme si umínili, že si budeme hrát a kdo vyfotí nejvíc vyskakujících lososů, dostane doma basu piva /jak plytké!/. Vyhrál jsem já, protože jsem snímky vystříhal z filmu tak jako pro vás. A tak se pozorně dívejte.





Kapitola osmnáctá: a poslední. Udělali jsme si hodinovou přestávku v krásném městě Mo i Rana a litovali jsme pouze toho, že se nemůžeme zdržet celý den.
Město je doslova obsypáno květinami, které jsou vysázeny a nádherně kvetou, kam se podíváš.
Klid a pohoda, čisto, domy a zahrádky jako ze škatulky a kolem dokola lesy a voda.
Z Ranfjordu se na to všechno s uznáním dívá tento obr a jeho spokojenost narušeje pouze skutečnost, že na hlavě mu sedí dva rackové a vytvářejí mu na ní páchnoucí šediny.
Tak to všechno by jste mohli vidět ve sto minutách filmu, který jsem jenom okomentoval. A tak vám ještě nabízím bonus, ve které si najdete co a kde se dělo. Musíte ale pilně přemýšlet. Pokud s námi jezdíte, už se určitě vyznáte.

Kouzlo časů minulých: staříčci

20. května 2009 v 5:43 | Old Boy
Proč staříčci? Staříček a stařenka žijí na Valašsku, dědeček a babička v Čechách a starý otec a stará mama na Slovensku. Proto. Samozřejmě jsem je měl rád a často jsme je navštěvovali. Staříček z otcovy strany pokud mně paměť sahá nic nedělal. Bydlel v dřevěné chalupě, pil jako duha a babička se o něj starala seč ji síly stačily. Žili zřejmě z toho, co se na kamenitém políčku urodilo a byly to především brambory, nebo co v chlívku a na dvoře odchovali. A tak nás vždycky hostili "škračenicú", což byla míchaná vejce na hrsti na kostečky nakrájeného špeku, ochucená cibulkou, kmínem a když byla , tak i pažitkou. Přikusoval se černý chleba a zapíjelo kozím mlékem. K jaru se našlo i kus uzeného nebo už scvrklá klobáska. Staříček byl jak za groš kudla a tak stařenka občas zabila kuru /slepici/, která už nenesla a navařila vydatné polévky, aby mu podstrojila. Zemákových placků nebo osúškú bylo vždycky habaděj. Co si můj otec vzal od staříčka, svého otce, do života?
Zásadně nepil jakýkoliv alkohol a při těch nejvýznamnějších událostech, na svadbě, na křtinách a na pohřbech vypil jednu, dvě štamprlky kmínky, sladkého likéru, vyráběného z kmínu, který jsem pil naposledy před třiceti roky v Bulharsku. V hospodě se po celý život neohřál.
Nesnášel kouření a všechny kuřáky proklínal. To mu ovšem nevadilo za války pěstovat tabák, neuměle jej fermentovat a prodávat za mrzský peníz nikotinovým maniakům. Staříčkovi tento tabák do fajfky přes všechy jeho prosby, nedal.
Zemáky byly jeho jídlo z nejmilejších a byly u nás neustále po ruce. Jakoukoliv polévku si z této zásoby, která byla na okraji plotny, přihušťoval a placky, zemáky s mlékem, zemákové knedlíky na všechny možné způsoby byly u nás na denním pořádku, lépe řečeno na stole.
Tento staříček mně utkvěl v paměti ještě tím, že měl stříhací mašinku a vždycky mně při návštěvě ostříhal dohola. Byl jsem tedy moderní už před pětašedesáti lety.
Staříček z matčiny strany měl už dobře přes sedmdesát, když jsem jej poznal. Přes tento věk byl stále vzpřímený, elegán s neodmyslitelnou lulkou /fajfkou/ v ruce a s různými příběhy, které měl vždy po ruce a rád je dával k lepšímu. Byl vášnivý včelař a tak jsem jej viděl tlustšího pouze jednou, když mu ulítly včely a on roj sundával z jabloně bez jakékoliv ochrany. Jabloní měl na zahradě mnoho, hlavně jadernice a fundovky. Sklízel je zásadně pytlíkem na tyči, protože kdyby je sklízel ze žebříku, nemohl by současně kouřit. Rozhodně patřil také mezi chlapy, kteří se řádně postarali o nevyhynutí rodu. S první manželkou měl devět dětí a moje matka byla poslední. Manželka mu zemřela, když nejstaršímu Staňovi bylo kolem pětadvaceti a chodil na vážno s dívkou ze sousední dědiny. Staříček jakousi shodou náhod mu tuto dívku přebral a tím pádem jsem měl druhou stařenku, tu, kterou jsem poznal a ta staříčka přežila. Strýc Staňa otcův podraz neunesl, odešel z domu, oženil se a žil ve Křtinách u Brna, známém poutním místě, kde měl stánek s růženci a jinými dárkovými předměty, perníková srdce nevyjímaje. Do smrti se s otcem nesešel a tedy s ním ani nepromluvil.
Snažil jsem se a stále se snažím identifikovat a seřadit moje příbuzné podle křestních jmen a věku. Úplně se mně to nedaří. Vím jenom, že pravděpodobně moje matka byla jediná dcera, pokud ovšem nebylo nějaké děvčátko mezi čtyřmi dětmi, mými strýcy a tetami, kteří zemřeli v jednom týdnu na spálu kdysi koncem devatenáctého století. Jinak je to už snadnější.
Strýc Francek a Josef byli sedláci, Bedřich a Tonda krejčí, o Staňovi byla už řeč a poslední byla moje matka, Francka. Výčet strýců pokračuje ze strany mojí druhé stařenky Proč staříčci? Staříček a stařenka žijí na Valašsku, dědeček a babička v Čechách a sta Proč staříčci? Staříček a stařenka žijí na Valašsku, dědeček a babička v Čechách a starý otec a stará mama na Slovensku. Proto. Samozřejmě jsem je měl rád a často jsme je navštěvovali. Staříček z otcovy strany pokud mně paměť sahá nic nedělal. Bydlel v dřevěné chalupě, pil jako duha a babička se o něj starala seč ji síly stačily. Žili zřejmě z toho, co se na kamenitém políčku urodilo a byly to především brambory, nebo co v chlívku a na dvoře odchovali. A tak nás vždycky hostili "škračenicú", což byla míchaná vejce na hrsti na kostečky nakrájeného špeku, ochucená cibulkou, kmínem a když byla , tak i pažitkou. Přikusoval se černý chleba a zapíjelo kozím mlékem. K jaru se našlo i kus uzeného nebo už scvrklá klobáska. Staříček byl jak za groš kudla a tak stařenka občas zabila kuru /slepici/, která už nenesla a navařila vydatné polévky, aby mu podstrojila. Zemákových placků nebo osúškú bylo vždycky habaděj. Co si můj otec vzal od staříčka, svého otce, do života?
Zásadně nepil jakýkoliv alkohol a při těch nejvýznamnějších událostech, na svadbě, na křtinách a na pohřbech vypil jednu, dvě štamprlky kmínky, sladkého likéru, vyráběného z kmínu, který jsem pil naposledy před třiceti roky v Bulharsku. V hospodě se po celý život neohřál.
Nesnášel kouření a všechny kuřáky proklínal. To mu ovšem nevadilo za války pěstovat tabák, neuměle jej fermentovat a prodávat za mrzský peníz nikotinovým maniakům. Staříčkovi tento tabák do fajfky přes všechy jeho prosby, nedal.
Zemáky byly jeho jídlo z nejmilejších a byly u nás neustále po ruce. Jakoukoliv polévku si z této zásoby, která byla na okraji plotny, přihušťoval a placky, zemáky s mlékem, zemákové knedlíky na všechny možné způsoby byly u nás na denním pořádku, lépe řečeno na stole.
Tento staříček mně utkvěl v paměti ještě tím, že měl stříhací mašinku a vždycky mně při návštěvě ostříhal dohola. Byl jsem tedy moderní už před pětašedesáti lety.
Staříček z matčiny strany měl už dobře přes sedmdesát, když jsem jej poznal. Přes tento věk byl stále vzpřímený, elegán s neodmyslitelnou lulkou /fajfkou/ v ruce a s různými příběhy, které měl vždy po ruce a rád je dával k lepšímu. Byl vášnivý včelař a tak jsem jej viděl tlustšího pouze jednou, když mu ulítly včely a on roj sundával z jabloně bez jakékoliv ochrany. Jabloní měl na zahradě mnoho, hlavně jadernice a fundovky. Sklízel je zásadně pytlíkem na tyči, protože kdyby je sklízel ze žebříku, nemohl by současně kouřit. Rozhodně patřil také mezi chlapy, kteří se řádně postarali o nevyhynutí rodu. S první manželkou měl devět dětí a moje matka byla poslední. Manželka mu zemřela, když nejstaršímu Staňovi bylo kolem pětadvaceti a chodil na vážno s dívkou ze sousední dědiny. Staříček jakousi shodou náhod mu tuto dívku přebral a tím pádem jsem měl druhou stařenku, tu, kterou jsem poznal a ta staříčka přežila. Strýc Staňa otcův podraz neunesl, odešel z domu, oženil se a žil ve Křtinách u Brna, známém poutním místě, kde měl stánek s růženci a jinými dárkovými předměty, perníková srdce nevyjímaje. Do smrti se s otcem nesešel a tedy s ním ani nepromluvil.
Snažil jsem se a stále se snažím identifikovat a seřadit moje příbuzné podle křestních jmen a věku. Úplně se mně to nedaří. Vím jenom, že pravděpodobně moje matka byla jediná dcera, pokud ovšem nebylo nějaké děvčátko mezi čtyřmi dětmi, mými strýcy a tetami, kteří zemřeli v jednom týdnu na spálu kdysi koncem devatenáctého století. Jinak je to už snadnější.
Strýc Francek a Josef byli sedláci, Bedřich a Tonda krejčí, o Staňovi byla. Vašek byl v Národní bance v Praze vrátným. Slávek celý život pekařil, Lojzek dělal na dráze a nejmladší Vojta si vzal Němku a byl s ní po válce odsunut do Německa, kde udělal karieru jako obchodník. A je to. Kdyby vám jeden strýc chyběl do počtu pak je to buď tím, že měl staříček dětí pouze třináct nebo jsem si toho čtrnáctého nedovedl vybavit.
Koho překvapilo, že stařenkám jsem moc "nedal" vyplývá to z tehdejšího postavení ženy v rodině. Kdo to nepamatuje, ať se podívá na Maryšu, Naše furianty, Její pastorkyňu nebo některé filmy, jejichž děj spadá do této doby.
Proč se vám vnucuji? No to přece děti rády dělají a navíc si můžete připomenout jednu z důležitých etap věřících katolíků, vidíte, co to byly už skoro zapomenuté pumpky, co jsme pěstovali na zahradě, že skutečně bylo dobře poslat mne do ozdravovny a že staříček mně nenadělal na hlavě schodky. A dnes? Nechám to na vás.
sejmout0001.jpg Eo 2010 1131.jpg

Kouzlo časů minulých: pekař pan Borovička

18. května 2009 v 6:08
Hledat na dědině pekaře jste mohli i se zavřenýma očima. Stačilo se ráno projít a do nosu vás přímo praštila nádherná vůně čerstvého chleba s prasklinami, které způsobil neposedný kvásek
a příjemný žár pece. Když vás pan Borovička pozval dovnitř, tak to bylo něco. Velká káď a v ní těsto na další várku, metrová, málem dvouchlapová míchací vařeka, slaměné okřínky na štrycle a pecny, plechy na rohlíky obyčejné i fajnovější, tukové. Všude mouka i na lopatách na ládování do pece. U topeniště to vonělo pryskyřicí a v magacínu paní Borovičková počítala rohlíky do košů a dva tři přidala "od cesty".
Pekař byl vážená osoba a nebylo tedy divu, že patřil k jakési vesnické smetánce. Do hospody chodil jen po pohřbech, které s neúprosnou pravidelností navštěvoval ať se jednalo o souseda nebo o stařenku z chudobince, rodinu vedl podle desatera a dcery hrály ochotnické divadlo skoro každou zimu. Na manželku byl jako milius, ale odvádět svůj díl práce v pekárně jí neodpustil.
My, děti kolem deseti let, jsme s ním měli velmi dobré vztahy. Občas jsme mu pomáhali za připálenou štryclu chleba při rovnání dřeva do hraní, zametáním dvora a když měla být pouť, tak i s donáškou rohlíků na stánky. Když se přiblížil šestý prosinec mohli jsme si být jisti, že pan Borovička přispěje svým zbožím do dárků, které jsme potřebovali na mikolášskou nadílku, která nám každoročně vynesla pár korun na kolotoč a jiné radovánky, zdravili jsme pana Borovičku velmi hlasitě. Koncem listopadu jsme už naplno lepili ornát lepidlem, zvaným papka, což bylo vlastně řídké těsto, které jsme rovněž získali v pekárně.
Bylo třeba znova nabarvit čertovské rohy, vyprášit ovčí kožich, najít na "hůře" /půdě/ řetězy od loňska, vyloudit od babičky husí křídla, aby anděl nemusel mít papírové, nezapomenout na kravský zvonec a pak už jenom netrpělivě čekat na onen večer, kdy se ti špunti bodou třást před našim vyváděním a jejich rodiče našim prostřednictvím předají dárky, nejspíš dřevěného koníka na provázku, káču s bičíkem, bzučícího vlka, který se točí jak o život nebo jen pytlík se sušenými trnkami a křížalami jablek a hrušek. A my tomu nasadili korunu. Přidali jsme křupavý loupáček, preclíky, z těsta upleteného a upečeného Mikuláše, čerta a anděla a to by v tom musel být opravdu ten čert, aby nám nějaká ta koruna nekápla. A kápla. Pan Borovička si nechal povykládat jaké to bylo a když jsme skončili, dal každému teplý rohlík a mně skrojek chleba, kterému se u nás říkalo paníček. Když si na něj vzpomenu jak voněl, jak chutnal a jak jsem pomaloučku ukusoval, aby mně dlouho vydržel, nijak se nedivím tomu, že jsem schopen pro domácí chleba s trochou přehánění jet až na konec světa.

Kouzlo časů minulých: koníček z celuloidu

16. května 2009 v 6:07
V poválečné době patřil film k nejvyhledávanější zábavě a o vztahu dětí k němu svědčí to, že film ze studia Bratři v triku s názvem "Pérák a SS" jsem viděl nejméně pětkrát. Představte si, že se mně nedávno zdálo, jak s pružinami na botech předháním naplno jedoucí Tatrovku v honbě za neidentifikovaným zločincem. Tento vynález doznal naplnění v jakési napodobenině, kterou jsem před pár týdny viděl v televizi, převážně však děti i dospělí obouvají kolečkové brusle. Budiž.
Na měšťance si mně třídní učitel, který byl také vedoucím Střediska pro výchovu filmem a diapositivem vybral jako spolupracovníka a dal mně honosný název "Pobočník". Když se to rozkřiklo, jen těžko byste si dovedli představit, jak vysoko skončila špička mého nosu. Středisko byla jakási obdoba knihovny, jenomže se zde pouze pro organizace /školy, národní výbory, kulturní organizace/ půjčovaly filmy, diapositivy, promítačky a diaprojektory. Výběr byl pestrý. Od grotesek Charlieho Chaplina přes krátké filmy s přírodní tematikou až po pracovní postupy v různých řemeslech. Dvakrát týdně odpoledne jsme JÁ a pan učitel čekali na zájemce, slepovali roztržené filmy, zařazovali novém tituly a občas si i pustili jako bombónek za odměnu nějaký film. Zájemců bylo z celého okresu mnoho a tak jsme zůstávali i po "úředních hodinách".
Filmem a zejména jeho vytvářením jsem byl přímo okouzlen. Začal jsem intenzivně studovat vše, co o technice výroby filmů bylo v knihovnách k disposici, kupoval jsem pavidelně časopis Kino a představte si, i děvčata šla stranou, i když lýtka se mně zapalovala čím dál víc. Vrcholem byl okamžik, kdy mně pan učitel půjčil na neděli promítačku s pár filmy a já tu bednu vlakem táhl domů a tam v ložnici svým rodičům a třem sourozencům na vápnem vylíčenou stěnu promítl jak Chaplin laškuje s policajtem. Nevěřili svým očím. K obědu jsem tím pádem dostal jeden a půl řízku.
Moje vědomosti o filmu a filmování dosáhly daleko vyššího stupně, než u jednotlivých školních předmětů s vyjímkou češtiny a moje zanícení pro film mně dovedlo k rozhodnutí, že jsem se po skončení měšťanky přihlásil na zkoušky do školy pro kameramany v Praze. I když jsem pod tíhou různých okolností musel tento koníček pověsit na hřebík, při první příležitosti jsem se k němu vrátil. Bohužel se tak stalo až mně brány důchodu otevřeli dokořán.

Kouzlo časů minulých : měšťanka

14. května 2009 v 6:07
Z gymnázia na měšťanku jsme v devětačtyřicátém přešli jako jeden hoch, protože jsme byli sekundáni a ti neměli nárok dokončit gymnázium. Terciáni se jakžtakž provlékli mezi paragrafy nového zákona o sjednoceném školství z dubna 1948. Měšťanky byly i v menších městech a tak jsme se "trhli" tam, kde to bylo do školy nejblíž. Já zůstal ve stejné budově, která se už nejmenovala gymnázium, ale měšťanka. Přibyla spousta nových spolužáků, kteří postoupili z druhé měšťanky a do třídy zavál jiný duch.
Začalo to třídním učitelem, který byl sportovec každým coulem a při holdování této vášni si zle pochroumal nohu při lyžování a chodil povětšině o holi a měl přezdívku Čaganista. Byl velmi vstřícný, stále něco pro své žáky organizoval, dělal spoustu různých koníčků, jeden z nich jej dovezl až na místo vedoucího Střediska pro výchovu filmem a diapositivem. Tuto funkci vykonával bezplatně a věnoval jí nejméně deset hodin týdně. Byl přísný, ale na nikoho z nás nešáhl.
To katecheta, kterého jsme vzhledem k jeho pleši přezdívali Lebec, byl jiného ražení. Seděl jsem jako vždy kvůli krátkozrakosti v první lavici a se mnou spolužák Fojtík, který bydlel v Konviktu, což bylo církevní zařízení, připravující od ranného mládí hochy na budoucím možné studium theologie. Tomuto církevnímu zařízení již vzledem k novému režimu dohořívala svíčka, nicméně Fojtík na přání svých rodičů ještě asi rok v Konviktu pobýval.
Proč o tom mluvím v souvislosti s katechetou? Přišel do třídy jako vždy s futrálem pod paží, všichni povstali a jak došel ke stolu na stupínku, pokynul k usednutí. Pak vytáhl z futrálu husle a smyčec, malinko naladil a zvěstoval: "Dneska si zazpíváme Tisíckrát pozdravujeme Tebe". Použil smyčec jako dirigentskou hůlčičku a po tom správném znamení se třídou rozlehla tato náboženská píseň. Ten den, jsme odezpívali první čtyři takty a husle zmlkly. "Fojtíku, proč nezpíváš?" vyslal dotaz směrem k první lavici. Fojtík sklopil hlavu a mlčel. "Ptám se tě, proč nezpíváš" postoupil až těsně před něj. Fojtík mlčel a palci na spojených rukách předvedl mlýnek. Lebec se neudržel a políček, který obarvil Fojtíkovu tvář dočervena, mlaskl jako když se kapr hází nad hladinu rybníka. Zpěv jsme dokončili, ale Fojtíkova tvrdá hlava nevydala ani hlásek.
Třetím z pozoruhodných učitelů byl nám dobře známý profesor Kubeša, o kterém byla už řeč na jiném místě /Kouzlo časů minulých: gymnázium/ a který přešel s námi na měšťanku. Byl v té době vedoucím Valašského krúžku, do kterého chodily převážně starší "tetiny" a tak nás, třináctileté měšťankáře, začal získavat pro vyuku valašských tanců. A podařilo se. A tak jsem se naučil v náruči statných tanečnic, kterých jsem se vzhledem k jejich objemu taktak držel, valčík, polku, ale i spoustu valašských tanců, čímž jsem na několik let uvízl v osidlech tenkrát tak vyhledávané zábavy.
Všichni tři učitelé by se dali zařadit do skupiny, nazváné "každý pes, jiná ves". Čaganista byl evangelík a v tom směru na nás i když jen maličko, působil. Lebec jako katolický kněz byl na směru našeho náboženského přesvědčení přímo profesně závislý a Čagnistasta byl pro něj nepříjemným sokem. A Kubeša, jak jsme jej přezdili Májíček? Tomu bylo náboženství fuk, hlavně když měl tanečníky do "krúžku". Co nám katecheta natloukl do hlavy se rázem vytratilo, když se v krúžku ve čtvrté měšťance objevila děvčata ze třeťáku a stranou šlo učení i náboženství. Holt jsme si čuchli k rozvíjejícím se poupátkům.
Kromě starostí, jak vyjít se všemi učiteli s alespoň obstojnými známkami a prvním stupněm z chování, jsme si čas o přestávkách krátili hrou, zvanou "šprtec". Na skoro všech lavicích bylo vyznačeno hřiště, skoro každý měl onen nástroj, podle kterého byla hra pojmenována a tři mince, které byly potřeba nikdo neutratil ani náhodou. Bez nich by dobré umístění v třídní šprtcové lize bylo nemyslitelné.
A tak šel čas, tenkrát jako hlemýžď, z dnešního pohledu jak pendolíno a měšťanka už brzy vzala zasvé.

Kouzlo časů minulých: trh

12. května 2009 v 6:16 | Old Boy
Zaboha si nemohu vzpomenout, jak to vlastně bylo s tím trhem. V letních měsících jsem pravidelně jezdil prodávat na trh ve Valašském Meziříčí především kytičky aster, deset kusů v kytičce za dvě koruny. No jo, astry kvetou až v srpnu, tak to muselo být o prázdninách. Kytičky byly narovnány v koši s popruhy, takovém, jako používali pekaři na rozvoz rohlíků /třeba i náš slavný cyklista Veselý/. Trhy se konaly tenkrát na náměstí, byly však vytlačeny na jiná místa a na náměstích se nyní pořádají pouze jarmarky.
S košem na zádech jsem jel těch pět kilometrů a na náměstí rozložil své zboží. Kolem kdákaly slepice, které se svázanýma nohama čekaly na nového majitele, kterému se zachtělo slepičí polévky a slepice na smetaně. "Paničky" chodily s nožíkem a ochutnávaly máslo, aby nekupovaly "zajíce v pytli". Na jiném místě se předpékala na sluníčku dohola oškubaná a vykuchaná husa, vedle babka prodávala jabka /na opsané rýmy jsem kanón/ a pokřikovala huhňavým hlasem: "Žňůvky na prodej. Nebudou. Nebudou." Stařenka v kroji seděla u stolečku na smrkovém špalku a měla kolem sebe různé nádoby, ve kterých ve vodě byly čtvrtky másla, umně vylisované v ozdobných formách, v jiných hafery a ostružny, na stolečku výběr hub: kozáky do polévky, synáky na omáčku, praváky a turky na smaženici a velké praváky na řízky. U kotlíku, pod nímž praskal oheň a stoupala z něj pára, prosycená vůní párků rozhazoval rukama můj ochránce Francek, který se mně vždycky zastal, když jsem se dohadoval o výhodné místo a pokaždé mně přinesl jednu nožku a půlku rohlíku jen tak, bez placení.
Hrozně mně přitahoval jakýsi strýc z Valašské Bystřice, který prodával samorosty, píšťalky, fujary, fajfky, vařečky, misky pro stařečky, lžíce, švrláky, destičky na krájení a dokonce i řehtačky a klapačky, které ogaři používali o velikonocích, když zvony odletěly do Říma. Vrcholem všeho byly praky v několika provedeních. A všechno to bylo z voňavého dřeva. Byl to však lakota, na Valašsku zvaný "hladný Jan", zatím co parádivé a rozhazovačné ženě se říkalo "hojná Mařa". Na prak mně slevu nedal a nedal.
Uprostřed náměstí stála pod lipami nějaká socha nebo kašna /ta paměť!/ a odtud se rozléhaly zvuky cymbálové muziky strýca Matalíka. Ano toho, o kterém se zpívá v písničce "My jsme Valaši, jedna rodina..." A jedna zajímavost. Jeho dcera s typicky valašským křestním jménem Regina, hrála v národním mužstvu ženské odbíjené spolu s druhou meziříčačkou paní Svozilovou, manželkou ředitele kojeneckého ústavu. A v té době bylo toto mužstvo na evropské úrovni.
Kytičky jsem většinou prodal, možná u několika posledních si i jejich prodej vyprosil. No řekněte, komu by se nezželelo destiletého kluka v zaplátovaných kraťasech a s nudlí u nosu. Prodáním všech kytiček jsem dosáhl na premii. Mohl jsem koupit v cukrárně pana Koňaříka deset zákusků, které jsem musel dovézt domů a tam jsme se o ně se sourozenci poprali.
Dnes, když pomalu dětinštím, vrátila se mně i touha prodávat kytičky.