Duben 2009

Kouzlo časů minulých: lásky čas

29. dubna 2009 v 5:48 | Old Boy
Tenkrát po válce nás uváděl do života Karel Hynek Mácha, Fráňa Šrámek se závany, které vydávaly Stříbrný vítr a sekundoval jim i Vilém Mrštík se svou Pohádkou máje. Ve svých sedmnácti letech naplněn všemi krásami každičkého zákoutí komůrky, která si říkala platonická láska, jsem opět čekal na májové dny a psal jednu báseň za druhou. Samozřejmě patřily už předem do sbírky, kterou jsem nazval "Opium".
"...a hlava bolí, tvář mně bledne
a chtěl bych tolik, tolik říci jen té jedné,
že ve vlasech jí voní mládí a na rtech malina.
Kdo ochutnal, ten nezapomíná...."
Byla taková. Bylo ji patnáct, napůl dítě, napůl žena. Hrála se mnou ochotnické divadlo a na mé časté, nesmělé pohledy odpovídala sklopenýma očima. S ní jsem prožil jeden jediný máj. Natruc jejím rodičům jsme chodili ruku v ruce, procházky lesem končily na mýtince jako dlaň, kde nahlédnout mohla pouze zvědavá srnka, drželi se za ruce, protože jsme nevěděli co s nimi a byli jsme těsně před nebeskou branou a nesáhli jsme na kliku. Při cestě domů jsme zjistili, že Áně chybí jedna platinová naušnice. A tak jsme se vrátili. Našel jsem ji na oné mýtince a byl to stejný zázrak jako to, že jsme byli spolu, hřálo slunce, zelenal se les a koncertovali ptáčci.
Léto bylo horké a přející.
Na podzim Aňa nastoupila do zdravotní školy v okresním městě, internát ji zbavil svobody a moje básničky začaly čím dál víc odpovídat názvu sbírky, do které jsem je řadil jednu za druhou. A pak jsem pochopil: tančila jedno léto. Za čas jsem zmizel ve světě a našel tu pravou. Říkám jí tak už sedmapadesát let.. A poezie? Když se dobře díváte, najdete ji na každém kroku. Musí se ovšem chodit s otevřenýma očima.

Příšel mně k svátku gratulovat polda

27. dubna 2009 v 11:21
Před chvílí jsem se vrátil od paní doktorky a tak vám za tepla sděluji, cose stalo, přihodilo:
"Dobrý den pane řidiči, vaše doklady prosím". Zatrnulo mně už když jsem uviděl žlutou vestu a plácačku. Preventivně. Ničeho špatného jsem si nebyl vědom, ale co kdyby! "Moment" a rychle jsem přeříkaval nervozně modlitbičku, aby doklady, zejména zelená karta a potvrzení od lékaře, že jsem ještě schopen, byly na svém místečku. Byly . Policajt letmo prohlédl osvědčení, řidičák i občanku, nad potvrzením pokýval hlavou a pak mně to všechno vrátil.
"Tak vám pane Jaroslave gratuluji k vašemu dnešnímu svátku. Všechno v pořádku, jenom to potvrzení si občas přečtěte. Tak nashle."
Hned jak jsem se zastavil na parkovišti před minimarketem jsem začal rovnat doklady zpět na ona správná místečka a nahlédl do potvrzení, "Ty vole" ujelo mně od vnuka odposlouchané rčení, " tři měsíce neplatné". Takže ten polda...., no ano! Dal mně ke gratulaci i prezent. Otočil jsem volant a frčel na polikliniku. Paní doktorka mně změřila, poslechla, zacvičila se mnou a ukazovala mně na zdi písmenka. Prima. A když jsem ji řekl to, co v tuto chvíli vám, sdělila mně, že jsem stát vlastně připravil o tisícikorunu. Já se naopak radoval, že vedle pana Teplíka se našel ještě další policejní džentlmen.
A všem Jaroslavům Ahoj!

Kouzlo časů minulých: junák

26. dubna 2009 v 7:26
Po válce se vyrojily opět jako houby po dešti organizace pro mládež, které byly během války zakázané a tak jsme měli na výběr: Sokol, Orel nebo Junák. Moje sportovní výkony nebyly nijak přesvědčivé a tak jsem vstoupil do Junáka. Řeknu vám, nebylo to vůbec jednoduché. Bylo třeba udělat nováčkovské zkoušky, myslím dokonce dvoje a teprve potom jste si mohli nad pravou kapsu skautské košile připevnít oválný odznak. Pořídit si skautský kroj, to byla první velká touha každého adepta. Kroj se podobal docela vojenské uniformě a na košili byly dokonce výložky. A to nemluvím o různých odznacích, které se připínaly nad kapsičky. Jen co si vzpomínám tak tam byl slibový odznak, co rok, to jeden lipový lístek. Na rukávech byly i nášivky, které informovaly o tom, odkud jste a co umíte. No byl to prostě tahák.
U nás byla klubovna uprostřed vesnice v dřevěné boudě , která za války sloužila organizaci CPO /Civilní protiletecká ochrana/. Tam jsme se nejméně jednou týdně scházeli, učili se junácká pravidla, vymýšleli výlety, táboráky a hlásili se na bobříky. Bobříky jsem všechny zvládl, jenom při plnění bobříka mlčení jsem měl problém. Nemluvte čtyřiadvacet hodin, když chodíte do školy. A tak na plnění zbývala neděle nebo prázdniny. Zvolil jsem neděli a když jsem ráno vstoupil do kuchyně, matka se točila kolem plotny a otec seděl za stolem a drobil si chleba do kávy. Usedl jsem ke svému hrnku a otec spustil: "Neumíš pozdravit?" Kývl jsem, že umím a šáhl si na krk. "Jó bolí tě v krku. Tak to dnes ani na krok. Doma budeš a matka tě napaří." Za chvíli jsem už stal nad štokrletem s lavorem, ve kterém byla vřelá voda pořádně osolená a přes hlavu jsem měl vlňák po stařence, aby co nejméně páry uniklo mimo toto potítko. Po deseti minutách mně matka vlňák sundala a červený jako rak jsem upaloval pro tužku a papír, na který jsem napsal: "Činím bobříka mlčení. Už mně nekurýrujte." Rodiče pochopili a natruc se mně stále na něco ptali, takže jsem se přiučil i posunkové řeči.
Sotva jsme oslavili 24. dubna 1947 v oddíle svátek sv. Jíří, který je junáckým patronem, dozvěděl jsem se , že za vzorné plnění všech junáckých povinností a úroveň znalostí jsem byl vybrán na celosvětové setkání skautů ve francouzském Moissonu, zvaném jamboree. Radost obrovská. O to bylo horší zklamání, které nastalo pár dní před odjezdem, kdy jsem dostal spalničky a musel zůstat doma. Dodnes mně to mrzí.
Stejně tak mně mrzelo, když po roce 1948 přidružili Junáka k SČM a později jej zrušili úplně. Nadechl se sice v roce 1968, ovšem normalizační struktura KSČ jej opět poskala do vzpomínek.
A co dnes. Žije, možná živoří. Za našich časů jste pochodující Junáky potkali v neděli nebo o prázdninách i několikrát, dnes už zřejmě nejsou košer, doba se posunula a zásady, kterými Junák žil se dnes i když nepřímo, pohrdá. Velká škoda pro děti, rodiče i společnost. A slova hymny, kterou jsme zpívali při významných příležitostech snad přece jen budou alespoň částečně naplněna.
"Junáci vzhůru, volá den!
Luh květem kývá orosen,
sluníčko blankytem pílí,
před námi pouť vede k cíli.
Junáci vzhůru, volá den!

Junáci vzhůru, volá den!
Buď připraven! Buď připraven!
K obraně dobra a krásy,
dožiješ vlasti své spásy.
Buď připraven! Buď připraven!"

Kouzlo časů minulých: Baťa

24. dubna 2009 v 6:11

Jeden z mých mnoha strýců, Tonda, byl zaměstnán u Bati ve Zlíně. Pracoval tam jako dělník, v očích nás dvanáctiletých hochů to byl pan Někdo, protože Zlín jsme si představovali jako obrovské město. Bydlel v Baťově domku s koupelnou, splachovacím záchodem, zahrádkou a kromě kuchyně obýval s rodinou další tři místnosti a co nás doslova ohromilo, každé léto jezdil s rodinou do naší vesnice na dovolenou, říkalo se také na letní byt. Dovolená byla na vesnici zcela neznámý pojem a nechápali to dospělí, ne tak děti. Bydleli u příbuzných z tetiny strany. Mne uhranula sestřenice Vlasta a její o dva roky starší kamarádka Týna. Děvčata z města byla samozřejmě chytřejší než vesničané a také se vyznala v oblasti, na kteru jsme my hledali odpověď, když se podařilo uspořádat hru "na doktora." A tak s námi laškovaly, občas něco poodhalily a v jednom kuse se smály.
Týna si začala něco s rekreantem, který tu byl na letním bytě a vypadal jako Rudolf Hrušínský ve filmu Předtucha a uměl také tančit bugi vugi /boogie woogie/. Jednou jsme je šmírovali až k houštině a když jsme po jejich odchodu podrobili důkladné prohlídce jejich úkryt, našli jsme pořádný smotek vaty od krve. Málem jsme utíkali na četnickou stanici ohlásit krvavé přepadení, nešlo nám ale do hlavy, proč Týna šla vedle fešáka jakoby nic.
A to jsem od Bati už opravdu daleko. Neznal jsem nikoho, kdo by v mém okolí na Baťu nadával. Strýc si liboval, teta nemusela chodit do práce, měli slušný byt a pro vesničany byli páni, čehož si považovali a dávali to najevo. Zcela jiný obrázek mně později vykreslila četba románů T. Svatopluka /Svatopluka Turka/ Botostroj a Bez šéfa. Zlíňané, tenkrát už gottwaldováci se tomu potají smáli, mně bylo z toho nanic.
O Baťovi a Zlíně bych mohl psát hodiny, vesměs ovšem to, co najdete po pár kliknutích na témže "zázraku", který obdivuji /s výhradami/ i já. Mně ovšem z doby, o které jsem psal, uvízlo pouze to, co jste si přečetli.

Kouzlo časů minulých: potok

22. dubna 2009 v 17:04
Naši zahradu obtékal potok. Jmenoval se Loučka. Nebyl nijak velký, ale když se po průtrži mračen rozparádil, třeba v roce 1942, mohli jsme jezdit po zahradě na trokách. Jinak byl ovšem klidný, nehlučel, semtam tůňka, ale jinak voda po kolena. A v ní plno ryb, hlavně pstruhů, ale nechyběli ani hrouzci, okouni a jelci. Z chalupy bylo k potoku třicet metrů, tekl v hlubokém úvoze a byl eldorádem mého ranného mládí. Ve vysokém břehu jsme hloubili v jílovité zemině pece a v nich "vařili" rybí polévku, jindy "odstřelovali" v ohni ostré patrony z války, nebo pekli brambory. Potok byl rybářům s povolenkou přístupný, později z něj spolek udělal chovný potok. Pro nás kluky neplatilo ani jedno, ani druhé. Lovili jsme do ruky i na udici a pokud si pamatuji, nikdy jsme nebyli přistiženi. První udice sestávala z háčku, vyrobeného z ohnutého špendlíku, maminčiny černé nítě na přišívání knoflíků, olůvka, které jsme vybrali ze závaží na lustru /pamatujete na ono "vejce", které zavěšeno na dlouhé elektrické šňůře umožňovalo přesouvat žárovku i po místnosti?/ a lískového prutu. Její nevýhodou bylo, že háček ze špendlíku neměl zpětné ostří a tak jakmile pstruh zabral, musel se rychlým trhnutím vlastně vyhodit až na břeh. Podařilo se to tak napůl.
Do eldoráda patřilo i koupání v tůni, která byla velká jako malý dvorek pro slepice a přece jen jsem z ní vytahoval bratra za vlasy, když polykal vodu a marně plácal rukama. Lození po stromech nad potokem bylo obvyklé dotud, než jsem do něj z nějakých šesti metrů spadl přímo na hlavu a způsobil si tržnou ránu. V onom místě mám dodnes jízvu a pokud se týká intelektu, to nechávám na vás.
Velkým dobrodružstvím byl noční výlov pstruhů pro líhně. Přijela skupina rybářů, nechali si u nás kádě a flašku slivovice, polt špeku a čerstvý chleba neopoměli vzít ssebou. Měli také samozřejmě potřebný vercajk: sítě tvarem jako podběrák, jenže větší, gumové holinky až po pás, tyče na šťourání pod břehem, bandasky na pstruhy a hlavně karbidové lampy. Karbid smrděl, ale lampy svítily jako slunce v pravé poledne /zkoušel jsem to s baterkou, ve které byly dvě ploché baterie značky Palaba, ale kde chtěla ležet/.
Výlov začal tak, že si tři rybáři nazuli gumáky, jeden vzal lampu, druhý šťouradlo a třetí síť. Zbylí dva poponášeli bandasky. Postupovalo se po proudu: první šel rybář se sítí, druhý s lampou a oba čekali, než šťourač vytlačí pstruhy z podbřehu. Lampa svítila naplno do vody a pstruh, který se ukázal v plném světle ustrnul, jako by do něj uhodil blesk. Ani se nehnul. A to už byla práce pro síťaře, který jej nabral do sítě a pokud jich bylo několik, hned vysypal do bandasky. Paráda. Nelžu, těšili jsme se na tuto podívanou už od konce léta a myslím, že to byl nejhezčí můj zážitek každého podzimu.
Potok teče dodnes. Je v něm méně vody, ale k odchovu pstruhů slouží nadále. Karbidové lampy zmizely a nahradily je elektrické agregáty. Zahrada zůstala, jen chalupa vzala za své a z ní se všichni rozutekli do světa, tak jak už to bývá. Jen rodiče odpočívají opodál.

Expedice oksroN filmaří 2

22. dubna 2009 v 5:39




Místo: altánek, obrostlý vistárií, která už květy vyměnila za náznaky lusků, plných semen.
Aktéři: zdravé jádro Expedice oksroN, popíjející poslední nápoj před odjezdem do Norska. Další tři "kousky" cpou do auta vaky s vybavením.
Tak to se díváte na úvodní titulek filmu o Expedici 2002. Nic moc, no nepatrný pokrok při zvládání grafiky střihového programu by tu byl.

Zato snímky k dnešnímu povídání jsou pod úroveň, protože jsou vystříhány z filmu a jako neznalec práce s Fotošopem a jinými kouzly jsem se jich ani nedotkl.
První výprava autem, šest účastníků, z toho tři dospělí a tři o dospělost se snažící. Jakýpak si asi dali cíl? No samozřejmě: polární kruh a nejsevernější místo v Evropě, Nordkapp. Na dvoudílném filmu je Oslo ve všech jeho variantách, dokonce i takových, o kterých jsem se s vámi ještě nepodělil /Munchovo muzeum, Botanická zahrada, Vikingské muzeum, pevnost Akershus/. Ostatně popis cesty jsem vám již napsal /Expedice oksroN a Nordkapp/. A tak si kousek filmu pusťme, snad se tam najde pár zajímavostí.
Přetáčení se zastavilo až zhruba hodinu před Nordkappem a nabídlo nám tuto ceduli.

Stojí před podmořským tunelem, který je 6600 m dlouhý a klesá pod moře až do hloubky 212 m.
Ceník za průjezd.
Při pohledu na něj jsme svorně polkli a výpočet byl snadný. Auto - 135 NOK, osoby 44x6 NOK, dohromady 399 NOK. Kolik že je to v našich? 399x3,5 = 1400 Kč. No nazdar. Za deset minut jsme byli na druhé straně.
Za dalším tunelem, který jsme bohudík projeli aniž bylo nutno platit, zbývá na Nordkapp pouhých 31 km a počasí dává naději, že dobrá věc se podaří. Kamera bez problému hledá a nalézá vhodné objekty zájmu, napětí v osádce stoupá. Za půl hodiny tam budeme.
Takovýhle tvar ostrůvku se jen tak neuvidí a tak na chvíli odlákal naši pozornost od zhoršujícího se počasí. Naděje umírán poslední. A umřela.
A s ním i naděje, že kromě cedule s nápisem, který potvrzuje, že jsme u Nordkappu byli se budeme moci pochlubit, že jsme za tučný peníz došli až k útesu a radovali se z půlnočního slunce na severní výspě Evropy.

Když jsme zařadili zpátečku a hodili si korunou, kam vlastně pojedeme, našli jsme na mapě trasu na Lofoty. Pravda, kilometrů na celou noc a kousek dopoledne, vyspat se však můžeme i ve dne. Konečně slunce den a noc nijak zvlášť nerozlišuje a tak jsme práskli do koní. Dvakrát jsme se proplétali stádem sobů, kteří okupovali prostor kolem silnice a přecházeli přes ni sem a tam, jako by se nám vysmívali, jak chytře nás zdržují. Mýlili se. Oči nám lezly z důlků a konfrontace z návštěv v zoologických zahradách se skutečností dopadla jednoznače pro horkou přítomnost.
Kolem třetí hodiny ranní jsme zastavili u sámského obydlí, jehož obyvatelé se živili mimo jiné zřejmě i tím, že nabízeli různé krajové suvenýry jako kůže se sobů, sušené tresky, pestrobarevné čepice a suknice, rukavice, svetry, parohy a kdoví co ještě. Prodejní doba nepřetržitá, jen v noci zřejmě jako samoobsluha. Svědčilo o tom vystavené zboží a pokladna, kterou vidíte na smrkovém špalku poněkud výše. Nakupovat jsme se styděli a do čepice vhodili pár mincí jako odměnu za prohlídku sámského obydlí - stanu s ohništěm, kde ještě doutnaly uhlíky. Na druhé straně silnice v dřevěném stavení skutečně Sámové, majitelé "skanzenschopu",bydleli.
A pak jsme jeli a jeli, střídali se v řízení, poklimbávali, až jsme definitivně zastavili v kempu u města Harstad na Lofotech. Co bylo dál? Padli jsme do postele a vzkříšení začalo až navečer.
Po Lofotách jsme se už před časem pohybovali/Expedice oksroN poprve na Lofotách/, ale tato pláž tenkrát unikla naší pozornosti. Nikoliv však kameře a tak se s ní film mazlí dobrých pět minut. Písek jako na Varaderu, sem tam nějaká noha, škeblí jako když naseješ a okolí jako z naučného filmu o krásách přírody. No nezdržte se tu!
A tak se není čemu divit, že jsme na ní zanechali nesmazatelnou stopu naší přítomnosti. Ve filmu to komentuje Jirka jako že "Jména hloupých, na všech sloupích". Aťsi. Pravda, nápis vydržel jen do příští velké vlny, ale pěkně jsme si pohráli. A to i staří chlapi umí.

Cestou jsme listovali kapesním průvodcem a těšili se na Reine. Prý nejkrásnější rybářská vesnička v Norsku. No Reine, zasazené do koruny hor je opravdu nádherné a ve filmu je to opravdu TOP. Dnes ovšem víme, že podobných vesniček jsou po Norsku stovky a každá zajímavá něčím jiným.
Sami vidíte, že jsme dojeli až k vesnici na nejjižnější výspě Lofot s nejkratším jménem - Å. Abychom se dostali až tam, zbývalo nám pouhých osm kilometrů a ze Svolæru, který je jakýmsi hlavním městem Lofot, jsme dorazili k tomuto místu před večerem. To víte, že jsme se v Å pokochali až tolik, že nám uplul poslední trajekt na norský kontinent. A tak jsme spali v přístaviští v poloze skrčence v autě. Dobře nám tak.
Druhý den, to už na kontinentu, jsme brouzdali kolem Bodø a k večeru hledali kemp. A tu se to stalo. Na silnici č.17 za světoznámými víry Saltstraumen jsme uviděli šipku vlevo s nápisem Kjellingstraumen Fjord Camp.
Kempem, jeho polohou a zejména okolím jsme byli doslova okouzleni. Fjord coby kamenem dohodil, hodinovou procházkou vodopád, žádný přehnaný komfort, přátelský majitel. A tak jsme tu uvízli natrvalo/Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/.
Když jsme se tenrát rouzloučili, že se záběry z tohoto kempu objeví ve všech dalších filmech o našich návštěvách Norska. Pospíchali jsme domů, protože "mlaďoši" už toužili po mamince, kamarádech, pohodlné posteli a jídle bez příchuti gulášovky. Stihli jsme to za tři dny s jazykem na vestě. Zpracování filmu však vydalo několik desítek dní. Ale povedl se.





Kouzlo časů minulých: bicykl

20. dubna 2009 v 5:47
Tenkrát jsem ze školy přinesl osmičku. Ne, známky už tenkrát byly od jedničky po pětku. Osmičku připomínalo přední kolo bicyklu, který mně ráno do školy odvezl a po škole se mnou zajel do příkopu. Nebylo se čemu divit. Bicykl byl otcův a jediná možnost jak na něm mohl sedmiletý "špunt" jezdit byla tak zvaná jízda "pod štanglí." Pokud jste si to někdy zkusili, víte o čem mluvím. Je to do určité míry artistický výkon.
Bicykly pro děti se nevyráběly, aspoň jsem to tenkrát nezaznamenal a tak se králem všech cyklistů ve věku od pěti do deseti let stal Lojzek Matějíčný, jehož otec měl zámečnickou dílnu a doslova pro Lojzka "vykouzlil" v dílně bicyklík jako ulitý pro tento věk. V krátké době se stal Lojzek majitelem všech různých dětských hraček od praku přes "káču", kuličky a kapesní nože, zvané "křiváky." Získával je velmi snadno jako odměnu za vypůjčení zmíněného bicyklíčku a za čas je vyměmnil za poštovní známky, které snad už od kolébky sbíral.
Bicykl byla cenná věc a už tenkrát se kradlo. Možná že o trochu míň než dnes a výběr předmětů pro nenechavce byl podstatně užší. A tak se není čemu divit, že otci při jeho nákupu ve "kvelbu" ukradl někdo bicykl přímo před nosem. Domů přišel pěšky a samozřejmě se předtím stavil na četnické stanici a krádež nahlásil mistnímu policajtovi panu Čumíčkovi. Zbytečně. Druhý den šel otec s naším psem podvraťákem Punťou kolem fary a Punťa najednou u plotu začal štěkat a nechtěl se hnout z místa. V zahradě pracoval pan farář, přišel k plotu, pozdravil se s otcem a rozpovídal se o nejnovějsší historce z dnešního rána. Na faru přišel nějaký vandrák, svěřil se, že ukradl kolo, poprosil za odpuštění a kolo nechal na faře. A Punťa jej vyčmuchal. Dlouho jsem uvažovali, jak je to možné. A přišli jsme na to. Řetěz kola otec občas mazal kačením sádlem a Punťa je v nestřeženém okamžiku olizoval.
Kolo, jak jsme vlastně biciklu říkali, mělo spoustu využití. Zcela univerzální bylo na přepravu drobných nákladů. Na štangli se vešel pytel brambor i sousedova Maruška, na nosič otýpka trávy pro králíky nebo kopřiv pro kačeny, dal se zapřáhnout vozík a do něj naložit tolik, aby to cyklista "utáhl". Na kole se jezdilo na nákup, do školy, do hospody /s možností následných komplikací - viz Slavnosti sněženek/, do kostela, na školní výlet, k doktorovi a to není výčet zdaleka u konce.
Lidé na kolo nezanevřeli. Využívají je dodnes a některé vesnice jsou jimi přímo zaplaveny. A cyklostezek je nepočítaně i když přijdou na miliony. A tak si také vyjeďte.

Nalejvaj se pupence

18. dubna 2009 v 6:08
Tak zrovna tuto písničku jsem si popiskoval, když jsem před čtrnácti dny, kdy vypuklo to letošní jaroléto vkročil za barák na zahrádku. Nebylo to poprve, už tam byla vyšlaspaná cestička, jak jsem netrpělivě prohlížel záhonky a kopal špičkou boty do hlíny abych se přesvědčil, zda nastal čas mých zahrádkářských radovánek.
Postřik broskví jsem už prošvihl a tak budu mít možná ekologickou úrodu polovelkých plodů nepodobných krasavcům z různých potravinářských řetězců. Ani ostatní ovocné stromy nebudu ošetřovat postřikem. V tom směru jsem umíněný jako letitý osel.
Na špičce boty nezůstala žádná přilepená zemina a tak bych mohl začít. Ovšem tu mne bolí, tu mne píchá. Zahrada je po zimě samý suchý list, mezi jahodami si rochní kokoška pastuší tobolka a je propletená s peťourem maloúborným, v malinách vykukuje kopřiva dvoudomá a mezi tulipány a narcisy, které už také dávají o sobě vědět se usadila tetlucha kozí pysk. Co s tím. Ještě letos to zkusím i když se po pravdě řečeno vůbec netěším na to, jak se povleču první tři dny ze zahrádky jako kdybych měl za sebou pochod z Krkonoš na Duklu. Rozhodnuto. A už ve dveřích slyším:
"V marketech je zelenina za pár šupů a tak se ti divím, žes to ještě neprokoukl a zahradu nezatravnil?" Reaguji nevrle: "To zrovna a aby s trávníkem nebyla práce, budeme se na něj chodit pást."
Nepřesvědčil jsem a tak hledám argumenty, jak obhájit svoji celoživotní lásku.

Kouzlo časů minulých: gymnázium

5. dubna 2009 v 18:36
Zkuste sáhnout po albu nebo jen tak v šuplíku pohozené fotografïi svých spolužáků, které jste viděli naposledy třeba před šedesáti lety a nastartujete paměť, která kupodivu nefunguje na to, co jste chtěli udělat před pár vteřinami, ale která vám ochotně poslouží při identifikaci spolužáků ze vzpomínaných časů. Také jsem tak učinil a vrátil se do doby, kdy jsem končil primu na gymnáziu. Garzina, Palacký, Jemelík, Klouzal, Machačík,Filák, Cihlář, Pecha, Bureš... a profesoři Dlask, Bureš, Kubeša...
Tenkrát po válce bylo gymnázium školou, která měla zvuk a nebylo jednoduché se do ní dostat. Díky tomu, že jsem měl přečteny už "hory" knih, měl dobré výsledky na obecné škole a hlavně zkoušky na gymnázium jsem udělal "levou rukou", stal jsem se v roce 1947 žákem gymnázia. A spolužáci? Synové doktorů, advokátů, továrníků ale nejméně polovina z rodin chudých jak kostelní myš, k nimž jsem patřil i já. Profesoři původ nerozlišovali a spravedlivě hodnotili znalosti nás, primánků.
Profesor Bureš nás učil hudební výchovu. Strašně koktal a měli jsme co dělat, abychom mu rozuměli. Vůbec to neplatilo, když se pustil do zpěvu a to on rád. Jako chudý student jsem měl možnost učit se bezplatně na nějaký nástroj. Navrhl mně klavír, ale když trojúhelníkem změřil prstový rozsah, tak mně sklaplo. Tři centimetry pod normu.
Úspěšný jsem byl u profesora Dlaska. Učil nás češtinu a vyžadoval perfektní znalosti. Jednou jsem něco neuměl a když se mně zeptal proč to neumím, odměnil moji vyhýbavou odpověď políčkem, po kterém jsem okamžitě dosedl do lavice. Přesto jsem jej měl nejraději. Psali jsme často slohové úlohy a když jsme je dostali zpět po opravení, bylo vidět, že si s nimi dal pan profesor pořádnou práci. Špatnou i dobrou stylizaci opravoval na pravé části stránky sešitu tak, že hodnocenou větu označil vlnovitou čarou /špatně/ nebo čarou rovnou /dobře/. Zdůraznění pak vyjadřoval počtem čar vedle sebe. A mně se líbily ty rovné čáry a tak jsem se snažil a snažil.
Profesor Kubeša byl už tenkrát velmi známý sběratel valašskýchn písní které byly i několikrát vydány. Mimochodem je pochován v rožnovském skanzenu poblíž Emila Zátopka. Učil nás dějepis a říkali jsme mu Májíček. Začal třeba u Karla IV a skončil na Valašsku. Tak to bylo pokaždé. Byl to zapřisáhlý starý mládenec a nějaká žena jej uhnala až když se chystal do důchodu.
Z přírodopisu jsme měli profesora Svobodu a to byl fanatik na houby. I jeho výklad přírody končil podobně, skoro vždy v lese. Poznávat houby jsme se naučili jako když bičem mrská, všechny to bavilo a na jaře a na podzim jsme povinně nosili do hodiny vzorky z lesa a byly to mnohdy i rarity, o které dnes nezavadíš.
V osmačtyřicátém jsme ještě nastoupili do sekundy, ale v následujícím roce přišlo t.zv. sjednocení školství a nás přeřadili do měšťanky. Terciáni mohli gymnázium dokončit. Bylo nám smutno, na měšťance jsme však byli skoro všichni jedničky. A začali jsme posuzovat nové pořádky ve státě.

Kouzlo časů minulých: válečná kořist

2. dubna 2009 v 15:28 | Old Boy



Čtyři dny po osvobození naší dědiny válka skončila. Na silnici ustal nepřetržitý proud vojáků a zbraní a pro nás hochy nastal čas shromažďování válečné kořisti. Příkopy po obou stranách silnice k tomu skýtaly nejednu příležitost. Samozřejmě šlo o vojenský materiál. Plechové válce na popruhu ukrývaly plynové masky.Těch jsme našli v příkopech několik. Velmi se nám zamlouvaly, měly však tu nevýhodu, že nám byly velké, přesto jsme je při soubojích používali jako ochranu hlavy a filtr sloužil jako nářadí při hře, kdo dál dohodí. Ovšem daleko vítanější byly opravdické zbraně a jejich náplně. Nenašli jsme žádnou pušku, pistoli ani samopal, jen několik neudržovaných bodáků v kožených pouzdrech, zato jsme shromáždili několik vejcovitých granátů a jeden handgranát. Ten se nám tuze libil. Připomínal paličku na klepánín řízků a atrapami, vysoustruženými ze dřeva jsme bojovali na Kašpárce už během války. Nevědomost hříchu nečiní a tak jsme je uložili v krytu u potoka a mudrovali o jejich využití. O patnáct let později jsem stal v zákopu ve vojenském prostoru a měl v ruce ostrý granát, který jsem měl v rámci výcviku odjistit a hodit co nejdál od zákopu. Málem jsem se třepal strachy a srdce mně bušilo jako o závod. Tenkrát nic. Se svým arzenálem, kde byly desítky nábojů do kulometů, pušek i samopalů a spousta pytlíků se střelným prachem jsme se pochlubili raněnému Rudoarmějci, který hlídal maringotku poblíž nádraží. Dodnes nevím, co v ní bylo. Docela jsme si s ním rozuměli a tak jsme jej zavedli do své skrýše. Nehnul ani brvou, nacpal tři "vajíčka" a hangranát, tolik jich bylo, do jakéhosi chlebníku. "Pajďom".
Šli jsme kolem potoka a u první tůně, která byla chráněna vysokým přehem nám poručil zaléhnout, odjistil granát, vhodil do tůně a také sebou praštil o zem. Ozval se dutý výbuch, voda stříkala na všechny strany a na hladině tůně leželo pár pstruhů, obrácených bělavým břichem vzhůru. Rychle jsme je posbírali aby je proud neodnesl a stejný scénář se opakoval ještě třikrát na jiných místech a v jiných tůních. Pstruhů jsme měli na rozdávání a tak jsme je pak opékali na ruský způsob. Rudoarmějec byl starší než můj táta a než se po něm slehla zem, přišel si občas popovídat.
Ostatní kořist, uložená v dřevěných bednách od dělostřeleckých granátů, měla rovněž dobré využití. Náboje jsme házeli do ohně a za rohem čekali, jak moc bouchnou a střelný prach jsme vysypávali na chodník do plynulé cestičky a ta, když se na začátku zapálila, zasyčela jako had a než bys řekl švec, byl syčivý plamen na konci.
Při hledání kořisti došlo i na auto, které Němci opustili v úvozové cestě a zničili vhozením granátu pod kapotu. S ukradeným vercajkem po Němcích jsme se vypravili demontovat části tohoto auta. Nejvíc se nám líbil volant a tak jsme se s chutí pustili do práce. Nevím už, jak daleko demontáž pokročila a najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál nad námi voják, ukazoval prstem pod motor auta a pravil" Kto ukral masló." Trochu jsme se lekli, ale jinak nám to bylo k smíchu. Ukrajovat máslo a tady pod autem? "Neulybajtěs. Davaj, davaj" a mračil se čím dál víc. Pochopili jsme až když mně strčil hlavu pod auto, kde pod vypouštěcím šroubem z motoru byla prázdná mísa od oleje. Voják vypustil olej do mísy, protože však neměl nádobu na jeho přenesení, vrátil se dva kilometry ke svému autu pro kanystr. Mezitím někdo jiný přišel, olej přelil do své nádoby a zase zmizel. Pak jsme přišli my a vrátil se voják. Se sklopenou hlavou jsme uvažovali, kdo to tak mohl být, aby to nebylo na nás. "Gavaritě, gavaritě" rozčiloval se voják čím dál víc. Riskl jsem to. "Slávek Radů" ukázal jsem na nedaleké stavení a voják pochopil. "Pajďom". A šli jsme. Dva kroky před ním přímo do Radovic stavení. Nemuseli jsme ani dovnitř. Na zápraží stál hrotek na dojení mléka od krav plný oleje a Slávek zrovna dostával od táty mazec, že jej olejem napůl zničil. Vojákovi to přišlo k smíchu a tak nás potrestal jenom tím, že jsme museli odnést olej až k jeho autu. A to už jsme byli kamarádi. Pelašili jsme domů celí šťastní, že to tak dobře dopadlo a volant jsme odšroubovali až druhý den. Ještě se nám mohl hodit.
Ani si nepamatuji, kdy jsme zase začali chodit do školy, co ale vím, válečnou kořistí jsme se ještě chválili celé prázdniny.