Kouzlo časů minulých: pan Skoček

20. března 2009 v 5:12 | Old Boy
Na pana Skočka nikdy nezapomenu. Tak tlustého chlapíka jsem od té doby viděl pouze na obrázku, ve filmu nebo v televizi. Ale pan Skoček byl můj kamarád, když mně mohlo být tak sedm, osm let. Měli jsme zahradu hned vedle potoka a pak Skoček k nám jezdil vždycky, když jaro nabíralo na síle. Jeho Tatrovka, jejíž fotku mně věnoval s desetikorunou, abych si na něho pamatoval, byla zvlášť upravená pro jeho tělo. Sedadlo bylo málem přes celý prostor, kde původně byla sedadla dvě a volant byl prodloužen. Úpravy, jak pravil, stála pěkných pár tisícovek, naštěstí se nemusely upravovat dveře.Tatrovka
Zaparkoval na trávníku, zezadu vylovil svoje saky paky a protože byla obvykle neděle, vyběhl jsem jako namydlený blesk, abych mu pomohl s přípravami na lov.
Vedle potoka byla taková mokřina, ve které se to žábami jen hemžilo. Žádné ropuchy, jen ti praví, nazelenalí skokani. V louži už bičovali vodu typickými ocásky pulci, někde ještě pluly slizká vajíčka /?/ s černou tečkou uprostřed. Pan Skoček vzal podběrák a vylovil pár skokanů, kteří se zamotali do síťky a neměli nárok si zachránit život, každého skokana uchopil za zadní nohy a hlavou mu klepl o kámen. Když bylo skokanů tak deset, přišel ke slovu ostrý nožík, já držel mrtvého skokana za přední nohy a šmik, šmik, skokan byl bez kůže. Další šmik, šmik a skokan byl bez stehýnek. Když vedle sebe leželo deset bělavých těl skokanů a stehýnka byla pečlivě uložena do namočeného pytlíku, byl tento masakr u konce.
Z batohu na světlo boží vyrukovalo klubko režného provázku a já kolem potoka nařezal deset lískových prutů, však je znáte, když jsou mladé, jsou rovné jak bič. Na tenší konec prutu jsme uvázali motouz, tlustší konec jsme zašpičatili a na konec motouzu jsme uvázali torzo skokana.
A pak už šlo všechno ráz na ráz. Já nesl oněch dest prutů a šli jsme kolem potoka. Po každých deseti metrech pan Skoček zastavil, vzal mě jeden prut, zvolna ponořil skokana těsně vedle břehu a prut zapíchl do hlíny. Když bylo všech deset prutů na svých místech, přišel čas na hody. Z batohu putovaly na prostřený ubrousek dobroty, které jsem málokdy viděl a v takovém množství, že by to bylo pro naši rodinu na celý den. Najedl jsem se také co hrdlo ráčilo a pak odklusal do auta pro kýbl. Na ubrousku mezitím nezbyl ani drobek.Jakmile jsem kýbl naplnil vodou, pan Skoček se s viditelnou námahou zvedl a začala nejdobrodružnější část našeho počínání. Já nesl kýbl a on šel postupně od jednoho ke druhému prutu, opatrně jej vytáhl z hlíny, v pravé ruce prut, v levém podběrák a jenom zvolna, pomaloučku vytahoval návnadu nad vodní hladinu. Nechtěl jsem věřit svým očím. Na skokanovi byli klepety přichyceni dva, někdy i tři raci. Honem pod ně podběrák, zatřepat s nimi a už byli v podběráku. Pokud byl některý malý, putoval zpátky do potoka, pokud se "hodil", do kýblu. Pak už jsem přenesl prut s návnadou před ten, který jsme posledně nastražili a vrátil jsem se ke kýblu. Když jsme během dvou hodin takto "ušli" možná sto metrů, bylo v kýblu na padesát raků. Pan Skoček si je obyčejně odvezl domů, ale když byl v dobré náladě, udělal jsem oheň, vzali jsme pár raků, vytrhli jim prostřední "ploutvičku" z ocasu, čímž jsme je usmrtili, pak jsme je zahrabali do popela a po půl hodině jsme už uždibovali kousky masička z račích klepet. Pan Skoček posoloval a pepřil, já jsem se bez toho obešel. Od té doby vím, proč se říká, že "je rudý jak rak" a všechny říční i mořské živočichy na talíři miluju. Žabí stehýnka, osmažená jako řízky jsem tenkrát zkusil poprve a naposledy. Dodnes nevím, co pan Skoček vlastně dělal. Života si moc neužil, protože ho našli pod strání u potoka zabláceného až běda a bez známek života když mu bylo pětapadesát. Zlí jazykové tvrdili, že po mrtvici upadl a vzledem ke svému zaoblenému tělu seze stráně skutálel. Tak takového jsem měl kamaráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paolo Paolo | 20. března 2009 v 7:19 | Reagovat

Dneska by byl pan Skoček pro Zelené nepřítel č.1.

2 caracola caracola | 20. března 2009 v 10:35 | Reagovat

Je hezké,že jste pana Skočka vzpoměl,když si to desetikorunou předplatil. Já jsem viděl fotografie trhovkyň,které prodávaly žabí stehýnka z plných kádí  na pražském havelském tržišti někdy na konci devatenáctého století.Zdá se,že tyto pogromy neublížily žábám tolik jako chemizace zemědělsrví o pár desítek let později.

3 honza honza | E-mail | 20. března 2009 v 14:33 | Reagovat

taky znám jednoho sadistu....móc hodný člověk

4 zdena+ zdena+ | 25. března 2009 v 14:29 | Reagovat

Bylo to před 35lety.Rodiče mi konečně dovolili jet stanovat k jihočeským rybníkům.Bylo tam nádherně,počasí se vyvedlo.Nádherné byly západy slunce a vyskakování  ryb nad hladinu s plácnutím,když dopadly.Vařili jsme samozřejmě jen v kotlících na ohni,sedátka jsme vyrobili z rákosu  a nikde žádní jiní rekreanti (bohužel,to se již nevrátí).Jednou odpoledne nás kluci překvapili,když místo přinesené vody  byly v kbelíku žabí stehýnka.Prý když kráčeli kolem mělčiny a žáby tak na ně kvákaly,vzpoměli si na Francouze,kteří je dováželi a chopili se tím příležitosti ochutnat. Pravda je,že jsme z toho nadšené vůbec nebyly a nechtěli jsme a ni půjčit pánev.Ale jak na másle a kmínu se stehýnka dopékala a voněla,naše zásada,že to nikdy neochutnáme rázem padla. Stehýnka byla výborná.

Mám dojem,že chemií je žab tak málo a snad v současné době jsou i chráněná. Ale tenkrát - byla jiná doba a žab hojnost na vývoz.........

5 zdena+ zdena+ | 25. března 2009 v 14:33 | Reagovat

omluva -4 chyby

6 Ella Ella | 27. března 2009 v 20:57 | Reagovat

Někdy na začátku 70tých let a možná i o něco dřív, jsem vlastní holou rukou chytala v potoce raky. Od kluků jsem se naučila uchopit raka rychlým chvatem za záda,aby na mě nemohl klepety a když se mu v sebeobraně podařilo klepeta použít a útočníka jimi scvaknout, stačilo ho pošimrat pod ocasem a rak sevření klepet povolil. Nikdy jsem ale nenašla dost odvahy, strčit ruku do račí díry, i když to bylo rychlejší a jistější než se brouzdat pomalu potokem a sbírat ty raky co byli sami zrovna na lovu.

7 Ivan Ivan | Web | 21. června 2009 v 17:45 | Reagovat

Moc pěkné. Raky jsem bohužel jěště nechytal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama