Kouzlo časů minulých: konec války

31. března 2009 v 5:56
Konec dubna 1945 nenechával nikoho na pochybách, že válka má namále, ani nás děti. Na nádraží stál nákladní vlak s vojenským materiálem, četou vojáků a nemohl se hnout z místa. Nebylo kam. Koleje v obou směrech za nádražím byly zničeny akcí partyzánů a tak vojáci posedávali na schůdkách nádraží, popíjeli šnaps z cukrové řepy a kuchař občas uvařil eintopf, bylo-li z čeho. Z jejich reakcí bylo zřejmé, že jsou na dně.
V úvozové cestě kousek od nás parkovalo nákladní vozidlo s různým technickým nákladem, zřejmě mělo poruchu a posádka neměla potuchy, kam by se vrtla. Ztratila se. Byl to vhodný objekt, abychom my hoši přispěli také k osvobození a tak jsme prováděli sabotáž. Posádka se k nám chovala přátelsky a my jim kradli různý vercajk z auta zvedákem počínaje a různým nářadím konče aby nemohli pokračovat v opravě a přiznám, vercajk se nám mohl hodit.
Protože jsme bydleli u silnice, obsadili náš dům koncem dubna němečtí vojáci, do okna na půdě umístili kuklomet a chovali se tam jako doma. Otec byl na tuto možnost připraven a tak jsme se nastěhovali do zemljanky sto metrů od domu, kterou vybudoval ve břehu potoka a sestávala z kamen, dřevěných paland a nejnutnějšího vybavení. Bylo nás tam šest a pes Punťa. Na přilepšenou jsem chytal přímo ze vstupu do zemljanky pstruhy, po pár dnech to bylo skoro poslední jídlo, kromě pytle brambor, což byla železná rezerva.
Začátek května byl deštivý a tak strop nad zemljankou začal brzy prosakovat a na peřiny, pod kterými jsme se my děti choulily, dopadaly hnědé kapky vody s bahnem. Občas se ozvalo pár výstřelů, kterými partyzání z lesa kropili transport na nádraží a dodnes mi zní v uších svist, který dráhu střel provázel.
Čtvrtého května v noci se otec připlížil k domu a vrátil se s tím, že Němci zmizeli. Ráno se ozvala rána jako z děla a později jsem zjistil, že to posádka německého náklaďáku vhodila do prostoru motoru granát, aby jej definitivně zničila. V pět ráno pátého května jsme uslyšeli zvuk tanku a za chvíli nám otec řekl, že Sověti projeli po silnici a že jsme osvobozeni. Myslím, že u mne sice převažovala radost z osvobození, ale i očekávání dalších dobrodružství. Dopoledne jsme se šli podívat do domu. Nebyl prázdný, v kuchyni sedělo pár rudoarmějců, dojídali borůvkový kompot, který tam zanechali Němci a čistili pistole a samopaly. Otec, který se celou válku učil ruštinu z učebnice, ukryté na půdě pod prkny podlahy hned vedle lékařské knihy, kterou jsme rovněž nesměli vidět, začal čilou konverzaci, my děti pokukovali po zbraních a líbily se nám vojenské opasky.
Po silnici se valila nepřetržitá kolona osvoboditelů. S odstupem času se domnívám, že v ní byli i rumunští a naši vojáci, příslušníci Svobodovy armády. Byla to pastva pro oči. Vojáci šli pěšky, na kolech, na pryčnách, zhotovených ze dvou dřevěných tyčí a pověšených na postroj vyzáblého koně. Otec vyšel z našeho stavení se sklenicí slivovice a štamprlkou, aby osvoboditele přivítal. Nalil první štamprlku a vklínil se mezi postupující kolonu. Vojáci pochopili okamžitě. Co se dělo se štamprlkou ani nevím, slivovice však neprošla ani přes pět rukou. Zmizela v útrobách zbědovasných vojáků přímo z láhve a otcovi to udělalo chmury na tváři. Později pár vojáků přijalo naše pozvání na pár krajíců chleba se sádlem, které matka servírovala ve sklepě. Vojáci se s chutí pustili do jídla, jeden z nich se nějak vrtěl, vstal a dupl na podlahu. Ozval se dutý zvuk. V ten moment všichni vstali, dali stůl stranou a odstranit prkna, maskovaná hlínou, bylo dílem okamžiku. V tomto úkrytu měl otec uschovány naše čtyři kola, aby nám je Němci nezrekvírovali. Měl smůlu. Za pět minut odjížděli čtyři vojáci na našich kolech najezeni a spokojeni.
Otec vypadal na mrtvici a tak osmnáctiletou tetu, která k nám přišla přes pole, aby se vyhnula vojákům a chtěla vědět, jak jsme to přežili, otec odbyl: "Ani se neptej." Za půl hodiny seběhl s cesty k domu voják a tetu, která nic zlého netuše, sledovala hemžení na silnici, uchopil za ruku a chtěl ji odvést s tím, že za ni dá "lóšaď". Tetu držela celá rodina a potýčku ukončil až důstojník, který sjel rovněž z cesty a bez lítosti klackem, kterým popoháněl svého koně, vymlátil z vojáka choutky na tetu, která na rozdíl ode mne věděla, kolik bije. A tak skončil druhý den osvobození. Protože jsme bydleli na samotě, sousedé se u nás nehoufovali, ale ti, kteří přišli byli rozesmátí, v kapse plácačku se samohonkou a řeč se točila kolem úplného konce války a potrestání německých fašistů včetně místních kolaborantů. No, zítra byl také den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paolo Paolo | 31. března 2009 v 7:56 | Reagovat

Moje rodiště dělí potok na dvě části. Po skončení války nastala situace, kdy za potokem byli Rusové a před Američané. Já jsem bydlel na té americké straně.Moje zážitky z té doby se omezily na to, že od Američanů jsme jako děti dostávali všelijaké, do té doby pro nás neznámé, pochutiny. Žvýkačky, burákové máslo, fazolový guláš v konzervě, sušené mléko atd. Směnnou protihodnotou byla většinou vajíčka. Od Rusů moji kamarádi za potokem nedostali nikdy nic zřejmě proto, že sami nic neměli. Spíš si občas něco vzali. Ale to jsem se dozvěděl až později, protože pohyb přes demarkační čáru byl omezen. Docela dobře si pamatuji, že dobré časy ale brzy skončili, když tu první várku osvoboditelů vystřídala druhá, t.zv. okupační armáda. Ta už se nijak zvlášť od Rusů nelišila, protože její příslušníci měli jedinou starost a tou bylo sehnat cokoliv, co by se dalo zpeněžit. Docela jsem jim měl za zlé, když jsem byl svědkem toho, jak pálily obrovské hromady nábytku, šatů, koberců a jiného materiálu zabaveného Němcům. To všechno v době, kdy bylo tolik potřebných, válkou postižených lidí.

2 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 31. března 2009 v 7:57 | Reagovat

Dobrý den pane Kašíku.

Mohl bych dodat dost historek z té doby. Bylo mi sice jen 5 let, ale hodně se o tom v rodině mluvilo a dost jsem uchoval v paměti. Už jsem většinu uvedl na jiných blozích a nerad bych se opakoval.

Myslím, že autentických příspěvků se už moc nevyskytne. Přímí účastníci mají jiné starosti než je PC, pokud zde vůbec jsou. Je to pro mladší generaci škoda.

3 Jeník Jeník | 31. března 2009 v 10:49 | Reagovat

pro nar.soc a  autora - souhlasím,další je zbytečné rozvádět.

4 sdr sdr | 31. března 2009 v 11:32 | Reagovat

(1) Paolo

Vaše nenávist ke všemu americkému Vám zatemnila zásadní rozdíl mezi tzv.americkou okupační armádou a Rusy.

Lišily se od sebe dost podstatně. Zatímco ti první obchodovali, druzí kradli.

5 fordturbo fordturbo | E-mail | Web | 31. března 2009 v 13:47 | Reagovat

sdr.

Zatímco u nás američani obchodovali v americe černoši v autobuse museli stát a jen v zadu. Američani obchodovali jen díky tomu, aby ukázali jak jsou dobří. Obyčejná propaganda z jejich strany. Strach z komunistů je donutil otevřít druhou frontu, nic jiného než tato skutečnost i když to nikdo neřekne je pravdivá. A američani toho nakradli daleko víc než ti rusi, kteří, ani před válkou nic neměli.

6 Karel Karel | 31. března 2009 v 13:51 | Reagovat

Nikdo  u nás nerozlišuje, jaký byl rozdíl od ruské armády po vyhlazovací válce v Rusku a americkým vojákem, který ve vlasti válku neměl a byl zcela zabezpečen. Bylo to vidět i při boji, kdy američan raději utekl když šlo o hubu a rus bojoval proto, že měl od němců někoho z rodiny zavražděného. A i tu kurvu (i českou) si američan koupil ( třeba za čokoládu nebo žvýkačku), a ruský voják na ni  neměl. Ruský voják nebojoval za peníze jako američan a proto peníze neměl. Rusko bylo tak vypleněno němci, že mělo velké potíže zásobit svoji armádu i jídlem. Proč se dnes nikde neuvádí, že nebýt napadení Ruska, tak by tu nikdy žádný rus nebyl?

7 rucuk rucuk | E-mail | 31. března 2009 v 14:42 | Reagovat

V chování Američanů a Rusů byl ten rozdíl, že Američani věděli, co chtějí vzít- hodnotnější věci, ale Rusům šlo více o základní věci, které jim chyběly. Potraviny, pití, hodinky, rádia, kola, ale zase to byli většinou ti obyčejní řadoví vojáci. Důstojníci si to nedovolili a dost nekompromisně trestali provinilce, které přistihli při činu. Dokonce jednoho vojáka, který prý znásilnil ženu (byla to sice Němka, ale to důstojník nezkoumal) klidně zastřelil.  Byla to doba, kdy se mnoho lidí ,i našich,  chovalo nenormálně, vypjaté situace vyvolávaly emoce.

8 Saltos Alim Saltos Alim | E-mail | 31. března 2009 v 15:40 | Reagovat

K/5/fordturbo. To jsou objevy. Amíci se tak báli, že neváhali pomáhat sovětům jak a kde se dalo, v prvé řadě   lodními konvoji do Murmanska i za cenu nemalých obětí. No ale myslete si co chcete.

9 Ivana Ivana | 31. března 2009 v 15:52 | Reagovat

To se  to kecá o válce a prožitém mládí ve válce, když nám na hlavu žádná bomba nespadla a nebyl zastřelen nikdo z naší rodiny pane Kašík.. Mohl by jste ještě napsat, jak se lidsky choval němec k  našemu člověku, který poslouchal anglický rozhlas a soused ho prásknul. O tom člověku rozhodl pouze jeden němec a poslal ho na krásnou dovolenou, kde prošel ozdravným pobytem.  Když se dnes překrucují fakta o válce a zejména z vaší strany se uvádí, že se tak nějak nic nedělo, jenom ti rusáci tady kradli ( ospravedlňujete to vzpomínkou dítěte), tak jsem na to alergická. Možná na to přijdete, proč jsem na vás alergická z mého příspěvku.  Ale myslím, že toho nejste schopen.

10 Jirka Jirka | 31. března 2009 v 16:09 | Reagovat

Američani si svou pomoc nechali zaplatit zlatem. Nikdy SSSR nedostal od spojenců nic zadarmo. Co potopila německá námořní flotila bylo tím zlatem zaplaceno a nebylo dodáno do SSSR. Po válce musel i náš stát zaplatit za výzbroj a výstroj našich vojáků v Anglii.  Kapitalistu nezajímalo, že nějací lidé brání jeho zem.  Dodával zboží a za války zejména zbraně tomu, kdo zaplatil. A amíci dodávali zbraně i jiné válečné zboží dlouho ve válce i němcům.  Kapitalista nebyl ani za války lidumil. Takže se jednalo o obchod mezi USA a SSSR. Možná se tomu dá i tak říkat pomoc, protože SSSR zbraně nutně potřeboval.

11 Paolo Paolo | 31. března 2009 v 16:38 | Reagovat

(sdr)sdr,: Musím se smát, jak hystericky reagujete na moje příspěvky. Kde jste našel v mém příspěvku nějakou nenávist? Naprosto věcně popisuji situaci a moje poválečné zážitky. Nevím, jestli vy máte také nějaké, ale docela jste mne pobavil.

12 karel karel | 31. března 2009 v 20:57 | Reagovat

Konec války zážitkově nepamatuji.Z květnových až listopadových dní roku 1945 mám však první životní  vzpomínku.Pláči,v náruči mě drží neznámý člověk,není to tatínek a konejšivě ke mě mluví.Jsem zřejmě rozespalý před poledním dětským spánkem nebo po probuzení.Tato vzpomínka se mě vrací i ve stáří.Ano,dávno již vím,že to byl jeden z amerických vojáků,který s jeho kolegy byl přidělen ke strážní službě po skončení války v okolí vesnice,kde rodiče bydleli..Protože jsem člověk zajímající se o minulost,historii,  nechal jsem si od rodičů vyprávět bezprostřední pocity ,které se váží ke dni osvobození,jako o tom píšete Vy,pane Kašíku.Rodiče vyprávěli.... ."Krásný jarní den,šestý květnový, na jihočeské vesnici.Ticho,pouze zvuky vesnického života.Náhle bylo přerušeno přibližujícím se hlukem a kolem domů začala jezdit auta a obrněná technika,už ne německá,ale americká,Zaprášená,s bílými hvězdami na kapotách a se zaprášenými a unavenými vojáky.Okamžitě začali lidé vybíhat před svoje domy a vojáky vítat.Před vraty statku mého dědečka zastavil jeep  velících důstojníků a do dvora přišel jeden z nich v doprovodu vojáka,který mluvil slovensky a požádal dědečka,zda by "u nás "mohlo několik vojáků bydlet.Samozřejmě s kladným výsledkem pro jeho žádost." No,a od toho se odvíjel můj první životní zážitek.  Také z vyprávění rodičů bych chtěl potvrdit to,co píše  Paolo/1/. Ten první vojenský americký sled,osvoboditelský, byl složen z velkoryse a vstřícně se chovajících vojáků.Ti byli po krátké době vystřídáni vojáky,jejichž chování již tak vstřícné nebylo.No ,a ti první?Podle historie pokračovali v osvobozenecké anabázi proti nacismu v Tichomoří.Kolik z nich tam asi nechalo životy?Možná,že i ten,který mě láskyplně utěšoval z dětského pláče a přinesl do naší země mír.Vzpomínám.....  .

13 karel karel | 31. března 2009 v 21:14 | Reagovat

Samozřejmě vzpomínám i na vojáky Rudé armády.Nechápu paní Legátovou,která ve všeobecně oblíbené povídce. Jozova Hanule  popisuje v závěru boj ruských vojáků s vesničany na valašském venkově.Nikdy,opakuji:nikdy se nic takového nestalo!Není to historický fakt.A to neurvalé chování ruských vojáků k našim a slovenským ženám?Pokud se takové případy staly,byly velmi přísně důstojníky trestány.Historie se nemá záměrně zkreslovat v zájmu současně vládnoucí ideologie.

14 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 31. března 2009 v 21:53 | Reagovat

13 karel

Ono to bylo, jak kde. U nás procházela Malinovského armáda, složená z lidské směsi vybrané ze sovětských kriminálů. Ti lidé věděli, že mají jen malou šanci. Neměli se po letech v Gulagu kam vrátit a žili na pochodu. Takže znásilňování byla v naší oblasti, běžná věc. Rovněž zlodějny všeho druhu.

Otec vyprávěl, jak po přechodu fronty byl hned na poli s koňským potahem a sázeli u silnice brambory. Na silnici jel na koni poručík a za ním hnali stádo koní. Uviděl potah, zajel na pole, seskočil a šel k otcovým koním. Bez řeči chtěl toho lepšího vypřáhnout  a otci ukazoval, aby mu sundal tažný chomout. Otec měl bič a přetáhl poručíka přes rubašku, až zasykl. Přiskočil a po otci kopl. Ten ho chytil za patu, rázně zvedl do výše, poručík ( mladík ) upadl a dostal na pamětnou opět bičem. Vyskočil na koně a o šest polí dál to zkusil znovu a koně zrekvíroval ( po rusky, bez papíru a hned ).

Celá léta nerozptýlil otec podezření toho postiženého zemědělce, že tam poručíka neposlal.

15 old+boy old+boy | E-mail | 1. dubna 2009 v 6:05 | Reagovat

9/ ivana

Je dobře, že umíte číst. Chtělo by to také chápat to, co čtete.

Znova vám opakuji, že to co píši, jsou autentické vzpomínky na válku z pohledu desetiletého dítěte a není v nich žádný postoj dospělého člověka k událostem. Jinak vám nic nebrání, aby jste popíjela alergii vůči mně plnými doušky. Konečně váš komentář je dokladem toho. jak bezmyšlenkovitě ze sebe chrlíte obvinění, která z textu nelze doložit. A pokud vás moje texty přivádějí do stavu nepříčetnosti pak je pomoc lehká: stačí otočit kolečkem na myši při prohlížení bnlogů.

16 matka matka | 1. dubna 2009 v 10:11 | Reagovat

Válku osobně nepamatuji. Ani jako dítě, jako pan Kašík, jsem tím ......... projít nemusela.  A jsem za to nesmírně vděčná. Nedělám si žádné iluze o slušném chování vojáků. Ať již z Ameriky, z Ruska, či odkudkoliv odjinud.

Mým rodištěm procházela rovněž Malinovského armáda. Šli v čele fronty. Ti, na nichž vůbec nezáleželo - vězni, zloději, vrazi,... buď půjdeš dopředu, nebo tě zezadu velitel zastřelí. Takže rodiče dcery schovávali, jak jen to šlo.

Ale tito vojáci byli schopni rozdat i to, co nakradli. Ještě v osmdesátých letech jsem viděla budík, který u prarodičů z těch let zůstal.

V tomto svém rodišti jsem prožila rovněž srpen 1968. Nic příjemného, vědět, že jsou za humny vojáci, vidět a slyšet těsně nad barákem létat vojenské potvory - vrtulníky,...

17 sdr sdr | 1. dubna 2009 v 10:18 | Reagovat

(9) ivana

Nevím, jestli máte na válku osobní vzpomínky, ale i ty jsou vždycky podmíněny osobním zážitkem v konkrétní době a konkrétní lokalitě.

Hodnotit historii vcelku mohou jen historikové.

Nikdy nebudu tvrdit, že válka nebyla hrozná. Nechtěl bych ji zažít. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že byla válka a válka. Situace u nás byla ve srovnání s Polskem, které se Němcům bránilo, velmi, velmi mírná. (Poláci by možná řekli, že skoro až rekreace.)

A o sobě bychom si taky nemuseli toilk myslet. Sami Němci připouštěli, že je samotné překvapilo, kolik vstřícné spolupráce se u nás dočkali. Konfidenty nemuseli težce hledat a získávat, nabízely se jich hromady.

(11) Paolo

Nejsem hysterický. Jenom jsem reagoval na Vaši myšlenku, že "okupační armády" Ruska a USA se od sebe nijak zvášť nelišily. Znovu musím opakovat, že pokud jedna obchodovala a druhá kradla, zásadní rozdíl v tom vidím.

18 mul mul | 1. dubna 2009 v 10:59 | Reagovat

Všude na světě se najdou hromady konfidentů stejně jako hromady statečných lidí. Záleží na tom, které z nich chcete vidět víc.

19 Paolo Paolo | 1. dubna 2009 v 16:15 | Reagovat

(17)sdr,: Jenom technická poznámka. Okupační byl oficiální název 7.A armády USA, která tvořila 2.sled. Označovat jedny za obchodníky a druhé za zloděje je stejně uhozené, jako  moje obvinění z nenávisti. Nevím jestli jste tu dobu zažil, ale máte zcela zřejmé tendence glorifikovat USA. Ani jedni ani druzí si nezaslouží glorifikaci, ale taky ne bagatelizaci.

20 Saltos+Alim Saltos+Alim | E-mail | 2. dubna 2009 v 15:23 | Reagovat

K/10/Jirka

Že by amíci dodávali za války zbraně němcům máte jistě  osobně prokázané i když je to pitomost.. Stejně je to s představou , že budete-li v krajní nouzi a nabízí se  pomoc,  tak jak to bylo se sověty, tak hrdě odmítnete i když  máte čím zaplatit,. Má ty prostoto. protože jste přesvědčen, že to mělo být zadarmo.

21 Teplik Teplik | Web | 3. dubna 2009 v 9:09 | Reagovat

Uplně to na mě dejchlo ... ježtě že to matka a teta přežili "bez újmy"

22 sdr sdr | 3. dubna 2009 v 12:24 | Reagovat

(19) Paolo

Neslyšel jsem nic o tom, že by ruská armáda obchodovala, tak jako jsem neslyšel nic o tom, že by anerická armáda kradla...

Jetli Vy máte jiné zprávy nebo zkušenosti, sem s nimi.

Moje možná někdy až přehnaná reakce na Vaše příspěvky pramení z mého překvapení nad dnes tak rozšířeným a módním antiamerikanismem.

Tak jako jsme (pravda, jenom doma) dlouhá desetiletí nadávali na Rusy, dnes, snad abychom nevyšli ze cviku, protože na někoho nadávat přece musíme (za všechno přece vždy může někdo jiný), nadáváme pro změnu na Američany. A ještě si připadáme jako hrdinové, protože přece otevřeně jdeme proti oficiální linii státu (trochu to devalvuje fakt, že už se za názor nezavírá) a jsme nakonec i módní, protože nadávat na USA je dneska in.

23 Mirek Mirek | E-mail | 3. dubna 2009 v 22:57 | Reagovat

Vám všem.Pamatuji tu dobu.Nezapomínejte,že i ten normální člověk zvlčil,když mu šlo každý den o život.Vaše příhody jsou jen jednotlivé příhody z hrůzy které se říká válka.Zkuste si položit otázku,jak byste se chovali Vy v této situaci.

24 Paolo Paolo | 4. dubna 2009 v 17:48 | Reagovat

(22)sdr,: Vytváříte naprosto nesmyslné fabulace a vidíte to, co chcete vidět i tam, kde nic takového není. Ještě jednou si přečtěte, co jsem napsal v (1).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama