Březen 2009

Kouzlo časů minulých: konec války

31. března 2009 v 5:56
Konec dubna 1945 nenechával nikoho na pochybách, že válka má namále, ani nás děti. Na nádraží stál nákladní vlak s vojenským materiálem, četou vojáků a nemohl se hnout z místa. Nebylo kam. Koleje v obou směrech za nádražím byly zničeny akcí partyzánů a tak vojáci posedávali na schůdkách nádraží, popíjeli šnaps z cukrové řepy a kuchař občas uvařil eintopf, bylo-li z čeho. Z jejich reakcí bylo zřejmé, že jsou na dně.
V úvozové cestě kousek od nás parkovalo nákladní vozidlo s různým technickým nákladem, zřejmě mělo poruchu a posádka neměla potuchy, kam by se vrtla. Ztratila se. Byl to vhodný objekt, abychom my hoši přispěli také k osvobození a tak jsme prováděli sabotáž. Posádka se k nám chovala přátelsky a my jim kradli různý vercajk z auta zvedákem počínaje a různým nářadím konče aby nemohli pokračovat v opravě a přiznám, vercajk se nám mohl hodit.
Protože jsme bydleli u silnice, obsadili náš dům koncem dubna němečtí vojáci, do okna na půdě umístili kuklomet a chovali se tam jako doma. Otec byl na tuto možnost připraven a tak jsme se nastěhovali do zemljanky sto metrů od domu, kterou vybudoval ve břehu potoka a sestávala z kamen, dřevěných paland a nejnutnějšího vybavení. Bylo nás tam šest a pes Punťa. Na přilepšenou jsem chytal přímo ze vstupu do zemljanky pstruhy, po pár dnech to bylo skoro poslední jídlo, kromě pytle brambor, což byla železná rezerva.
Začátek května byl deštivý a tak strop nad zemljankou začal brzy prosakovat a na peřiny, pod kterými jsme se my děti choulily, dopadaly hnědé kapky vody s bahnem. Občas se ozvalo pár výstřelů, kterými partyzání z lesa kropili transport na nádraží a dodnes mi zní v uších svist, který dráhu střel provázel.
Čtvrtého května v noci se otec připlížil k domu a vrátil se s tím, že Němci zmizeli. Ráno se ozvala rána jako z děla a později jsem zjistil, že to posádka německého náklaďáku vhodila do prostoru motoru granát, aby jej definitivně zničila. V pět ráno pátého května jsme uslyšeli zvuk tanku a za chvíli nám otec řekl, že Sověti projeli po silnici a že jsme osvobozeni. Myslím, že u mne sice převažovala radost z osvobození, ale i očekávání dalších dobrodružství. Dopoledne jsme se šli podívat do domu. Nebyl prázdný, v kuchyni sedělo pár rudoarmějců, dojídali borůvkový kompot, který tam zanechali Němci a čistili pistole a samopaly. Otec, který se celou válku učil ruštinu z učebnice, ukryté na půdě pod prkny podlahy hned vedle lékařské knihy, kterou jsme rovněž nesměli vidět, začal čilou konverzaci, my děti pokukovali po zbraních a líbily se nám vojenské opasky.
Po silnici se valila nepřetržitá kolona osvoboditelů. S odstupem času se domnívám, že v ní byli i rumunští a naši vojáci, příslušníci Svobodovy armády. Byla to pastva pro oči. Vojáci šli pěšky, na kolech, na pryčnách, zhotovených ze dvou dřevěných tyčí a pověšených na postroj vyzáblého koně. Otec vyšel z našeho stavení se sklenicí slivovice a štamprlkou, aby osvoboditele přivítal. Nalil první štamprlku a vklínil se mezi postupující kolonu. Vojáci pochopili okamžitě. Co se dělo se štamprlkou ani nevím, slivovice však neprošla ani přes pět rukou. Zmizela v útrobách zbědovasných vojáků přímo z láhve a otcovi to udělalo chmury na tváři. Později pár vojáků přijalo naše pozvání na pár krajíců chleba se sádlem, které matka servírovala ve sklepě. Vojáci se s chutí pustili do jídla, jeden z nich se nějak vrtěl, vstal a dupl na podlahu. Ozval se dutý zvuk. V ten moment všichni vstali, dali stůl stranou a odstranit prkna, maskovaná hlínou, bylo dílem okamžiku. V tomto úkrytu měl otec uschovány naše čtyři kola, aby nám je Němci nezrekvírovali. Měl smůlu. Za pět minut odjížděli čtyři vojáci na našich kolech najezeni a spokojeni.
Otec vypadal na mrtvici a tak osmnáctiletou tetu, která k nám přišla přes pole, aby se vyhnula vojákům a chtěla vědět, jak jsme to přežili, otec odbyl: "Ani se neptej." Za půl hodiny seběhl s cesty k domu voják a tetu, která nic zlého netuše, sledovala hemžení na silnici, uchopil za ruku a chtěl ji odvést s tím, že za ni dá "lóšaď". Tetu držela celá rodina a potýčku ukončil až důstojník, který sjel rovněž z cesty a bez lítosti klackem, kterým popoháněl svého koně, vymlátil z vojáka choutky na tetu, která na rozdíl ode mne věděla, kolik bije. A tak skončil druhý den osvobození. Protože jsme bydleli na samotě, sousedé se u nás nehoufovali, ale ti, kteří přišli byli rozesmátí, v kapse plácačku se samohonkou a řeč se točila kolem úplného konce války a potrestání německých fašistů včetně místních kolaborantů. No, zítra byl také den.

Kouzlo časů minulých: válečné časy

29. března 2009 v 15:29
Dlouho jsem se zamýšlel nad tím, zda válečné téma poskytuje kouzlo časů minulých. Protože jsem měl na konci války deset let, prožíval jsem ji jako dobrodružství a nechápal všechny ty hrůzy, o kterých si dospělí vyprávěli. Když vzpomínám na ty události, které jsem v okruhu deseti kilometrů kolem naší vesnice zaregistroval, vybavují se mně stejně, i když proti nim stojí všechno to, co jsem se o válce dověděl ve škole, z knih, rádia, později televize a dovídám se vlastně až dodnes.
První vzpomínka mně poletuje v hlavě na den, kdy se silnice u našeho domu hemžila proudem německých vojáků, pršelo a poletoval i sníh. Zřejmě to byla kolem 15.3.1939 nebo přímo v ten den. Nejvíc jsem se divil, že v protisměru nemůže projít Jožka Orsáků se stádečkem koz, které vedl na dosud hubenou pastvu na vlastně suchou trávu k blízkému lesu a tak musel ustoupit ze silnice a uvázat kozy u naší třešně, kterou z hladu okousaly.
Já hlad nepamatuji, ale musel jsem být s bratrem hodně podvyživený, protože nás oba někdy v roce 1943 poslali do ozdravovny ve Valašské Bystřici, odkud jsme po týdnu utekli a podél toku řeky doputovali až domů. Stesk po rodině vykonal své. Bylo tam hezky, hráli jsme nějakou hru se zavíracím nožem, který se všelijak otáčel a zapíchával do hlíny a počítaly se body. Když nás hra omrzela, okrajovali jsme si dužinu z "pcháču", pichlavé rostliny, která vytvářela pěknou růžici listů a z ní pak vyrostl úplně u země fialový květ, který se později změnil v lehounké chmýří. Dužina nám chutnala skoro jako kedlubna.
První mrtvé jsem viděl viset na lípě u řeky Bečvy, při vjezdu do Valašského Meziříčí. Byli to studenti, které gestapo dopadlo, obvinilo ze sabotáže a ihned nechalo popravit. Obyvatelé z okolních vesnic byli přinuceni, aby se na výsledek exekuce šli podívat. Oběti sundali až po třech dnech a lípu skáceli. Po válce tam lidé postavili pomníček a vysadili tři lipky, které mají dnes už kolem patnácti metrů a v jejich stínu odpočívá památka na ony tři studenty.
Velké dobrodružství bylo sledovat svazy amerických bombardérů, které létaly bombardovat Ostravu a rozhazovaly proužky třpytícího se staniolu jako ochranu před nacistickými radary /?/.
Občas dopadl, a na to jsme čekali nejvíc, i malý padáček s letáky a něčím dobrým na zub.
Jediný nálet jsem zažil v dubnu 1945, kdy sovětské stihačky a bombardéry napadly automobilový konvoj, ukrytý ve stromořadí podél parku v Husově ulici ve Valašském Meziříčí. Bomby minuly svůj cíl o pouhých čtyřicet metrů a tak obětmi byli obyvatelé této ulice.
Partyzány jsem nikdy neviděl, pokud k nim nepočítám několik mužů z naší vesnice, kteří se měsíc před koncem války přidali k partyzánům, kteří operovali v Hostýnských horách. Tito partyzánští zelenáči později za svoje "zásluhy" obsadili řízení obce, národní výbor, policajta vyměnili za esembáka a agitovali pro obsazování pohraničí po vyhnaných Němcích. A to jsme již na konci války. Na ten se pamatuji velmi dobře, jakby také ne, všichni na něj čekali jako na smilování a ta jejich víra, že už, už to bude, přeskočila i na mne.

Expedice oksroN filmaří 1

28. března 2009 v 8:44


Možná jste na to už přišli, že vzpomínky na výlet před pěti, deseti lety vyprchají jako pára nad hrncem a pokud je těch výletů víc, slejí se pak do jednoho chumlu a nastává situace, jak z toho ven. A to už sáhnede do šuplíku v lepším případě po albu, nebo v horším, což je můj případ, po kupě nažloutlých nebo krásně v barvě vyvedených fotek. Jakmile jsem utekl do klasického fotoaparátu k digitálu, všechno je jinak. Kotouček s pojmenováním CD spolkne tolik fotek, že se tomu až nechce věřit. A to není všechno. Na stará kolena se mně splnil celoživotní sen a pořídil jsem si digitální kameru solidním kvality a tak od začátku putování naší Expedice je všechno zdokumentováno. Vzniklo již osm filmů, z nichž každá má délku 60 až 120 minut a když paměť vypoví službu, stačí vložit DVD do přehrávače a jako byste opět jeli stejnou trasou. A tak si do tohoto blogu první z oněch osmi filmů vložíme. Bohužel ne v plné své "kráse", ale pouze popisem a "výstřižky".

Tak film byl vůbec první, který jsem o naší výpravě "dal dohromady" /jinak se to nedá říci/ a podle toho také vypadá grafika jeho názvu. A řeknu vám, učedník, mučedník.
Fotografie jsem z části vystříhal z filmů a proto je jejich kvalita ve psí. Doufám , že pochopíte. Hned ta první prozrazuje, že letadlo, které je připraveno k rolování na startovací dráhu neuvádím jen tak. Na první návštěvu Norska jsme cestovali letadlem. Byli jsme čtyři a bylo to na pozvání našeho přítele Zdeňka, který v Norsku v té době žil už přes deset let. Do Osla jsme přiletěli někdy odpoledne a kontroly fungovaly na sto procent. Nejdřív jsem přes pasovou kontrolu procházeli já s vnukem. To proto, že vnuk, nic zleho netušíc, měl v batohu tekuté dary a u mne, starouše po šedesáti, se očekávala pro všechny případy tolerance. Po sociaclistických zkušenostech už nám otrnulo a tak jsme šlapali bez známek vzrušení kolem policajtů a celníků s úsměvem na tváři. Dostalo se nám stejné odplaty. I Jura prošel, aniž klopýtl. Jinak ovšem na tom byl Milan. Ve věku plné mužné síly a s nejistým pohledem, protože "co kdyby", obával se o svůj osud a osud láhve slivovice, zašité na dně kufru. Nedošlo na ni. Pasoví úřednici nabyli dojem, že Milan si jde nelegálně přivydělat do norského ekonomického ráje a tak jej zastavili a spustili na něj několika jazyky spoustu otázek. Milan nereagoval, protože nerozuměl. Nevědomost hříchu nečiní a neznalost jazyků jak by dal. Situaci vyřešilo telefonní číslo na Zdeňka, který už čekal na parkovišti před letištěm a bez mrknutí oka přišel potvrdit, že Milan k němu jede jako host a za týden opět odletí zpět do České republiky. Natočit jsem to nemohl, protože v tu dobu už jsem byl v odbavovací hale a spolu s vnukem Jiříkem nervozně přešlapoval.
Když pominu všechny seznamovací ceremoniály s rodinou, okolím, dopravou, architekturou atd., pak jsme hned druhý den po příjezdu vyrazili do Osla a doslova hltali všechna lákadla, která nám Zdeněk nabídl, vysvětlil a popsal. A tak jsme navštívili na poloostrově Bygdøy hned tři muzea. Je odsud pěkně vidět můstek na Holmenkollenu, který dnes už neexistuje, protože se staví nový za dvaapůl miliardy korun pro Mistrovství světa v lyžování 2011.
Muzeum Fram,
muzeum Kon-Tiky,
Muzeum Vikingských lodí, a to už nám nestačil dech na Muzeum norského námořnictví, skanzen a další zajímavosti, kterými je poloostrov doslova nabit.
Museli jsme spěchat na Holmenkollen, dnesx se tu skákalo do vody, do Muzea Eduarda Muncha, do botanické zahrady a Vigelandova parku. Samozřejmě jsme na to potřebovali dva dny a to jsme stejně byli v poklusu, protože jsme ještě přidali radnici a pevnost Akershus. O tom někdy jindy.
V přístavu nás zaujalo molo, na kterém hořelo v zajímavé míse věčné světlo a když jste se k němu postavili zády, viděli jste až na královský palác. Na molo určitě dohlédl i král aby se mohl přesvědčit, že se nestal zázrak že by nenechavci odnesli mísu do prodat do Sběrných surovin. Nevím proč, ale před možná pěti lety z mola tato zajímavost zmizela a už se tam neukázala. Žeby globalizace dorazila i do Osla?
Do filmu se mně podařilo "namačkat" z návštěvy Osla ještě daleko víc /Expedice oksroN ve víru velkoměsta/ a není tedy divu, že film má stopáž skoro dvě hodiny.

Tím pádem se do něj vešly i záběry s třídenní cesty, kterou jsme se Zdeňkem a jeho syny absolvovali. Velmi atraktivní byla návštěva Rørosu, na který jsme později narazili/Expedice oksroN a balíček karet/ Od té doby jsme v Rørosu byli ještě dvakrát a vždy jsme našli něco nového v tomto starém hornickém městě, které vegetuje pod ochranou UNESCO. Proč tak časté návštěvy? Je to prosté, v každé další Expedici máme nějakého nováčka, který tam ještě nebyl a pak "vrah se vrací na místo činu". V přeneseném slova smyslu to platí i pro nás.
Poprve jsme si utírali pot z čela na Trollstigen /Trollí stezce/. Od parkoviště pod horským jezerem jsme stoupali o osmset metrů výše a adreaqlin tekl po čůrkách.Tato silnice byla otevřena v roce 1936 a přetíná vodopád Stigfossen. Dovedete si představit vyjíždění této silnice v zimě? Není to nutné, v zimě je silnice uzavřena./Expedice oksroN mezi Trolly/. A proč jsme si utírali pot z čela podruhé? Nahoře u jezera se nám ztratil Zdeňkův syn Jeník, který měl v té době tak pět, šest let. Běhali jsme jak o život a po čtvrthodině dosáhli úspěchu. Jeník stál před obchodem se suvenýry ve skupince sádrových Trollů a strašně se mu líbilo, že je převyšuje nejméně o hlavu.

Trondheim ve filmu hraje nezastupitelnou úlohu. Bylo to při naší třídenní cestě největší město, které jsme navštívili. Větší je pouze Oslo a Bergen. V katedrále Nidaros byly zrovna vystaveny korunovační klenoty norských králů a pro ochranku nebyly skoro vidět. Situace neumožňovala ani se dotknout pouzdra fotoaparátu a ne tak tašky z kamerou. Ovšem oči nám nezavázali a tak jsme tu nádheru viděli. Prototože Tronheim leží na páteři Norska, silnici E 6, skoro jej nemůžete minout při cestě na sever. A tak jsme později město navštívili ještě několikrát./Expedice oksroN projíždí Trondheim/. Přiložené snímky vás informují o tom, že ve staré části města je velmi starý, zachovalý dřevěný most, ze kterého je pěkný pohled na hanzovní domy až skoro do přístavu. A také o tom, že dívenka, jež se dívá na hejno žebrajících holubů, které vy nevidíte, rozhodně nemá rysy typických norských blondýnek. Nutno dodat, že v Norsku najdete lidi z celého světa a všech barev a nejsou to turisti, nýbrž přistěhovalci.
Film končí opět na letišti a samozřejmě zaznamenal i Atlantickou cestu, kterou jsme projeli v rámci oné třídenní vyjížďky /Expedice oksroN na Atlantické cestě/ i vesničku Lom, kde jsme obdivovali dřevěný kostelík ze dvanáctého století. Tak to byla síť, do kterém jsme se hned napoprve chytili a plácáme se v ní dodnes. Ovšem vůbec ne proto, abychom se z ní vyprostili, právě naopak.
A ještě co by jste měli vědět: odkazy na minulé blogy vkládám proto, aby bez problémů byla možnost se vrátit na místa, která jsou v textu uvedena. Souvisí jenom s místem, nikoliv s časem. Ale to jste už určitě pochopili.




Kouzlo časů minulých: pan Skoček

20. března 2009 v 5:12 | Old Boy
Na pana Skočka nikdy nezapomenu. Tak tlustého chlapíka jsem od té doby viděl pouze na obrázku, ve filmu nebo v televizi. Ale pan Skoček byl můj kamarád, když mně mohlo být tak sedm, osm let. Měli jsme zahradu hned vedle potoka a pak Skoček k nám jezdil vždycky, když jaro nabíralo na síle. Jeho Tatrovka, jejíž fotku mně věnoval s desetikorunou, abych si na něho pamatoval, byla zvlášť upravená pro jeho tělo. Sedadlo bylo málem přes celý prostor, kde původně byla sedadla dvě a volant byl prodloužen. Úpravy, jak pravil, stála pěkných pár tisícovek, naštěstí se nemusely upravovat dveře.Tatrovka
Zaparkoval na trávníku, zezadu vylovil svoje saky paky a protože byla obvykle neděle, vyběhl jsem jako namydlený blesk, abych mu pomohl s přípravami na lov.
Vedle potoka byla taková mokřina, ve které se to žábami jen hemžilo. Žádné ropuchy, jen ti praví, nazelenalí skokani. V louži už bičovali vodu typickými ocásky pulci, někde ještě pluly slizká vajíčka /?/ s černou tečkou uprostřed. Pan Skoček vzal podběrák a vylovil pár skokanů, kteří se zamotali do síťky a neměli nárok si zachránit život, každého skokana uchopil za zadní nohy a hlavou mu klepl o kámen. Když bylo skokanů tak deset, přišel ke slovu ostrý nožík, já držel mrtvého skokana za přední nohy a šmik, šmik, skokan byl bez kůže. Další šmik, šmik a skokan byl bez stehýnek. Když vedle sebe leželo deset bělavých těl skokanů a stehýnka byla pečlivě uložena do namočeného pytlíku, byl tento masakr u konce.
Z batohu na světlo boží vyrukovalo klubko režného provázku a já kolem potoka nařezal deset lískových prutů, však je znáte, když jsou mladé, jsou rovné jak bič. Na tenší konec prutu jsme uvázali motouz, tlustší konec jsme zašpičatili a na konec motouzu jsme uvázali torzo skokana.
A pak už šlo všechno ráz na ráz. Já nesl oněch dest prutů a šli jsme kolem potoka. Po každých deseti metrech pan Skoček zastavil, vzal mě jeden prut, zvolna ponořil skokana těsně vedle břehu a prut zapíchl do hlíny. Když bylo všech deset prutů na svých místech, přišel čas na hody. Z batohu putovaly na prostřený ubrousek dobroty, které jsem málokdy viděl a v takovém množství, že by to bylo pro naši rodinu na celý den. Najedl jsem se také co hrdlo ráčilo a pak odklusal do auta pro kýbl. Na ubrousku mezitím nezbyl ani drobek.Jakmile jsem kýbl naplnil vodou, pan Skoček se s viditelnou námahou zvedl a začala nejdobrodružnější část našeho počínání. Já nesl kýbl a on šel postupně od jednoho ke druhému prutu, opatrně jej vytáhl z hlíny, v pravé ruce prut, v levém podběrák a jenom zvolna, pomaloučku vytahoval návnadu nad vodní hladinu. Nechtěl jsem věřit svým očím. Na skokanovi byli klepety přichyceni dva, někdy i tři raci. Honem pod ně podběrák, zatřepat s nimi a už byli v podběráku. Pokud byl některý malý, putoval zpátky do potoka, pokud se "hodil", do kýblu. Pak už jsem přenesl prut s návnadou před ten, který jsme posledně nastražili a vrátil jsem se ke kýblu. Když jsme během dvou hodin takto "ušli" možná sto metrů, bylo v kýblu na padesát raků. Pan Skoček si je obyčejně odvezl domů, ale když byl v dobré náladě, udělal jsem oheň, vzali jsme pár raků, vytrhli jim prostřední "ploutvičku" z ocasu, čímž jsme je usmrtili, pak jsme je zahrabali do popela a po půl hodině jsme už uždibovali kousky masička z račích klepet. Pan Skoček posoloval a pepřil, já jsem se bez toho obešel. Od té doby vím, proč se říká, že "je rudý jak rak" a všechny říční i mořské živočichy na talíři miluju. Žabí stehýnka, osmažená jako řízky jsem tenkrát zkusil poprve a naposledy. Dodnes nevím, co pan Skoček vlastně dělal. Života si moc neužil, protože ho našli pod strání u potoka zabláceného až běda a bez známek života když mu bylo pětapadesát. Zlí jazykové tvrdili, že po mrtvici upadl a vzledem ke svému zaoblenému tělu seze stráně skutálel. Tak takového jsem měl kamaráda.

Kouzlo časů minulých: lístky

18. března 2009 v 7:20
Lístky papíru, spadlé ze stromu, z památníku? Ne, ne, ne. Potravinové lístky, šatenky a tabačenky. Provázely nakupování po celou dobu války a bez lístků se nedalo skoro nic koupit, zejména ve městech. Na lístky se kupoval chleba, maso, vejce, brambory, mouka, sýr, cukr,ale také mýdlo. Na příděl bylo uhlí a dřevo, tabák a cigarety /tabačenky/, oblečení i boty /šatenky/. Pro těžce pracující byly lístky poněkud navýšeny.
Příděly touto formou byly nedostatečné a skýtaly jen velmi skrovnou možnost normálně se najíst, obléct a k tomu si v pohodě zakouřit. Chuť na cigaretu byla tak veliká, že kuřáci měnili chleba za cigarety. Lidé z města zase na vesnici měnili šatenky za potraviny, králík, slepice, kachna a husa byly vyvažovány i cennými předměty jako obrazy, uměleckým sklem a do výměnného obchodu se zapojily i drahé kovy.
U nás doma nebylo čím kšeftovat a zelenina, kterou jsme měli v zahradnictví rostla i na každé venkovské zahrádce. A tak se vylepšovalo chovem domácích zvířat načerno /všechna musela být přihlášena a pravidelně docházelo ke kontrolám a soupisům domácího zvířectva/. Přesto jsme dokázali během války ve sklepě vykrmit nějakéhom toho pašíka, matka krmila husy "slížky", což byly podlouhlé válečky krmiva, usušené v troubě a taková husa pak měla játra jako talíř. Slepice otec nenáviděl, protože mu rozhrabávaly záhony, kačeny ovšem miloval. Vždy, když se dal do rytí, vzal si stádečko k ruce a kačeny vybíraly žížaly z hlíny a rostly jako z vody.
Kolem tekl potok a tak pstruzi končili často na pánvičce osoleni, obaleni v mouce a posypáni rozdrceným kmínem. V potoku byly i ondatry a dodnes podezřívám otce, že mladý králíček, kterého upečeného dozlatova přinesla matka jednou na stůl, byla vlastně ondatra, která nám u potoka ožírala červenou řepu. V zimě nám zas rozhrabávali sníh na záhonech s karafiáty zajíci a na ně v noci chystal otec pasti. Na smetaně byli vynikající. A kde jsme brali snetanu? No od paní Hlavicové, která měla dvě krávy, které dojily až třicet litrů mléka denně. Od jedné odevzdávala povinnou dodávku a druhá byla načerno, prý jalová. A tak jsme s ní měli celoroční dohodu, že od ní budeme odebírat ty dva, tři litry mléka denně a na něm byla v krajáči jó tlustá vrstva smetany. Ještě dnes jakobych cítil ty "fousy" kolem úst, které jsem olízal doztracena.
No přežili jsme. Já sice po válce putoval do ozdravovny i s bratrem, protože jsme byli chudokrevní a představte si, předepsali nám železité víno. Chutnalo jako nějaký vermut. A byli jsme malí, zvídaví a nechápaví. Jen trochu jsme tušili, že války je něco strašného, co by nemělo být a tak určitě patří mezi chmury časů minulých. V roce 1953 jako kompenzaci za měnovou reformu, která spoustu lidí ožebračila, byly lístky zrušeny a už se neobjevily. Chvála bohu.

Kouzlo časů minulých: váleční hrdinové

13. března 2009 v 10:37 | Old Boy
Osobně jsem znal pouze dva. Oba byli z naší dědiny a v roce 1939 odešli do Francie, kde vstoupili do Československé armády, ve Francii bojovali a po porážce Francie se přesunuli do Anglie. První se jmenoval Bedřich Pečenka, syn sedláka, výborný student, absolvent Vyšší hospodářské školy v Přerově, bojoval jako člen tankové brigády Čsl. armády v Normandii. Znal jsem jej jen okrajově, zato k Pepovi Holčákovi jsem měl osobní vztah a přímo hltal vzpomínky, zastřené pocitem viny, kterou nikdy nepřekonal, viny vůči své milované matce.
Rovněž v roce 1939 utekl do Francie, později do Anglie a bojoval u Tobruku a Dankerqui. Doma zanechal matku, která byla vdova po nějakém úředníkovi, žila z malé penze a v neustálém strachu, že Pepa zahyne a z gestapa, které ji s neúprosnou pravidelností ničilo již tak těžký život. Byla sama a já se s ní seznámil jednou v kostele. Oblíbila si mne a ve svých sedmi letech jsem se stal jakýmsi jejím utěšitelem. Rodiče neměli žádné námitky a tak jsem u ní často pobýval, povídali jsme si, četla mně pohádky, vzpomínala na Pepu a před vánocemi jsem u ní i dva týdny spal, abych mohl ráno brzy do kostela na roráty.
Toto přátelství bylo až dojemné. Snesla všechno, co mně na očích viděla, pohladila, potěšila a společně jsme i poplakali. To třeba tenkrát, když jsem k ní odpoledne přišel a byt měla doslova obrácený na ruby, hrníčky a talíře porozbíjené, prádlo po zemi, vytrhaná některá prkna z podlahy. Dopoledne přišlo gestapo hledat dopisy, Pepovy věci a nevím co ještě. Týden jsem jí pomáhal s úklidem. Přišli znova a na čtrnáct dní ji odvedli. Vrátila se úplně jiná, nic mně nechtěla říct a jenom plakala. A pak už to s ní šlo z kopce. Na podzim zemřela.
V červnu 1945 se oba hrdinové vrátili. V dědině byla velká sláva a na nádvoří zámečku, kde stála lípa více než pětset let stará, byla uvítací slavnost. Kdo jen trochu mohl, přišel. Bylo veselo, jen Pepa po půlhodině zmizel na hřbitov a už se nevrátil.
Od té doby vždy před Dušičkami přišel k nám pro smuteční kytici a já mu musel vyprávět, jak jsme s jeho maminkou na něj vzpomínali, co se všechno přihodilo, jak to všechno nesla a vždy měl slzy v očích. A já to opakoval každý rok a stále dokola a se stejným výsledkem.
Po osmačtyřicátém Bedřich i Pepa byli z armády vyhozeni. Osudy Bedřicha neznám, ale Pepa doslova živořil, pracoval v Tonaku Nový Jičín a později ve Vsetíně, kde také zemřel. Hrob jeho matky jsem už nenašel. Čas je neúprosný.
A neúprosná byla i poválečná, poúnorová mašinerie, která převálcovala lidi, kteří nasazovali životy i za ty, kteří ten válec na ně použili. Neodpostustil jsem a neodpustím. A vy určitě také ne.

Dvacet sedm

11. března 2009 v 6:50
Čtu a přemítám. Už nejméně ve dvou blozích a diskusích k nim jsem našel hluboké zklamání nad tím, že poslední prognoza uvádí vyrovnání výše platů u nás s obyvateli sousedního Německa za dvacet sedm let. Proč srovnání v tomto směru s Německem a ne rovnou se Saudskou Arábií, Norskem, Švédskem atd.? Pravda, nemáme naftu, zdroje surovin jsou omezené a pracovní morálka v minulosti? No nevím. Přešla přes nás válka i čtyřicet let planých nadějí, že socialismus a posléze komunismus z nám udělá ráj už na zemi. Zůstaňme však u Německa.
Jeho obyvatelé se vlastní vinou dostali s koncem druhé světové války až na okraj ekonomické a morální katastrofy. Stačí připomenout Drážďany, odsunuté občany od nás i Polska, počet mrtvých německých mužů ve válce, zcela zničenou velkou část výrobních kapacit. Jak je tedy možné, že po více než šedesáti letech jim s onou sedmadvacítkou saháme jen tak tak po pás?
Jak je možné, že jsme už v šedesátých letech minulého století pošilhávali po jejich životní úrovni ? Odpověď hledám rovněž v otázkách.
Jsou Němci pracovitější a vytrvalejší než my?
Přičinil se o rychlé znovu postavení na nohy jiný politický systém?
Proč znovusjednocení Německa neotřáslo jeho ekonomikou?
Otázek je spousta. Položte si je sami a hlavně se na ně snažte i odpovědět. A pak vám vyvstane před očima onen hluboký příkop, který má tvar nepříjemné sedmadvacítky, v reálném světle. Mně se to podařilo. Co jsme si udělali, to máme a to,co si uděláme, budeme mít.

Kouzlo časů minulých: motorka

11. března 2009 v 5:40

Pánové, byl jsem u toho, když po prašných silnicích jezdili pradědečkové dnešních motocyklů, včetně Harleye. Pravda, poprve jsem sedl na motorku někdy ve válce, eldorádo však pro mne v tomto smyslu začalo až po pětačtyřicátém. Otec, milovník gramofonů a rádií, přibral do své koníčkářské stáje i motocykly s elánem, který se podobal nástupu jazzu v oněch letech. Nikdy nekoupil motocykl nový, tak hluboko do kapsy dosáhnout nešlo. Noviny byly plné inzerátů, kde se nabízely zánovní motocykly, všechny v perfektním stavu a za velmi výhodnou cenu, nevyužité to dědictví nebo nevhodný dar, prostě nabídky různých šejdířů a překupníků, na které otec slyšel. A tak jsme měli v kůlně co chvíli něco "nového" z domava i ciziny a doba, po kterou se u nás motocykl držel se odvíjela od toho, jak dlouho vydržel v alespoň v pojízdném stavu. Však to znáte z filmu "Postřižiny" nebo seriálu "Bylo nás pět". Nevím, jaké metody otec používal, ale vždy se mu podařilo "rozbitý" motocykl znovu prodat, nebo vyměnit za lepší.
Vystřídaly se u nás motocykly všech možných značek třeba Indián, Ariel, Puch, DKW, NSU, Ogar, Jawa Robot, čezety a možná i další. Nikdy však nepřejel práh naší kůlny Harley Davidson. A to mne štvalo. Za chvíli mne však tato touha přešla a tak jsem se s otcem svezl na Indiánu, který měl ještě plynovou páčku, hloubal proč zrovna Puch, když tak pěkně voněl benzinem, hřiště bylo plné ogarů a ještě jeden nablýskaný stál před šatnou pro hráče. Měl jsem na starost čištění a na leštění byl nejlepší Ariel. Ovšem nejraději jsem měl Robota /Jawa robot/ který byl sice slabý, měl pouze jedno sedadlo a byl to jakýsi přechod od motorového kola k pořádnému motocyklu. Když už jsem narazil na motorové kolo, tak musím říct pro mladší ročníky, že to byl vlastně robustní bicykl, který měl pod řidítky motorek. Na kolo se nasedlo, pořadně rozšlapalo, až motorek "chytil" a potom už tradá, děvčata se jen ohlížela a žadonila, jestli by se mohla svézt na ˇštangli". Mohla.
Tak na tom Robotovi mne otec učil jezdit tak, že se posadil s košem plným chvojí na zádech na sedadlo, já si sedl před něj na nádrž, rozjeli jsme se a já vzal řidítka do svých rukou. Ten sladký pocit otáčet pravou rukou rukojetí plynu! Natolik opojný, že jsem včas neodbočil na křižovatce v poli doprava a najel do příkopu. Otec doletěl o dva metry dál, já se šprajlcl o řidítka a zůstal v příkopu. Slovník, který tenkrát použil otec zde nemohu z pochopitelných důvodů uvést.
Už i proto, že jsem spíše vnímal, jak mně pod košílí na levé straně stéká krev do trenýrek. Ani jsem nedutal. Když jsme se dali dohromady, vykopali osmičku z předního kola opět na nulu, odjel otec domů sám a já ty tři kilometry zvládal pěšky. Sotva se za otcem zavřel okraj lesa, kterým se cesta vinula, sundal jsem svetr a zíral. Na košili dlouhý modrý flek, který končil v nedohlednu.Sáhl jsem do náprsní kapsičky, odkud se flek šířil a byl jsem doma. Žádný šlechtic, což mně už tenkrát napadlo, ale plnicí pero napadrť. Bylo v kapsičce košile, jak jsem ho zapoměl uložit po návratu ze školy.Nárazem o řidítka se inkoust vylil a způsobil co způsobil.
O pár let později jsem už kočíroval ČZ 175 standart zcela suverenně. Jenom v trenýrkách, na prašné cestě bez oprávnění od úřadů i otce jsem dovolil, aby si čezeta na mně lehla a dvacet metrů se na mně vezla. Následky nebudu popisovat, odešly až měsíc poté a byl jsem vyléčen až do další jízdy, při které jsem počítal tyčky v plotě. Řidičák jsem udělal na motorku v šestnácti letech bez instruktora a bez maléru.
Děvčatům se omlouvám, že jsem dnes vložil na plac takovéto téma. Snad si aspoň vzpomenou na to, jak bylo na té "štangli" a co jim to dalo do života.

Kouzlo časů minulých: co na plotně

9. března 2009 v 6:08
Místo, kde matka vařila ony pochoutky, po kterých se dodnes sbíhají sliny, byla plotna. Nebyla to žádná chudinka, měla nejmíň metr a půl krát metr a pyšnila se tím, že má pěkně velká dvířka na přikládání dřeva, chromovanou obrubu a za sebou kachlová kamna s troubou a zásobníkem na horkou vodu. A někde ještě kamna pokračovala pecí a nad ní bylo zimní království pro děti. Samozřejmě tam všechny nevešly. Tenkrát se počtem dětí nešetřilo a tatínek s maminkou se činili. V peci se pekl chleba, chutný a voňavý, s kůrkou bílou od mouky, jak těsto kynulo na okřínku.
O plotnu se musela rodina podělit s prasetem. Pokud nebyl v přístavku "pařák", brambory pro prase se na ní vařily ve velkém hrnci a šlichta, ta tam měla také svoje místo. Jinak její využití bylo opravdu k pohledání. Na okraji jsme si pekli plátky brambor jen tak, posolené. Naskakovaly na nich pěkné boule stejně tak jako na plackách z bramborového těsta, na tenko vyválené a opečené přímo na plotně. Když jsem pak o mnoho let později jezdil na Slovensko, jejich lokše jako by jim z oka vypadly. Mazaly se domácím sádlem a ty nejlíp chutnaly. Kdo chtěl mít pusu od povidel, máma ráda vyhověla.
Na dnešní dobu ve velkých hrncích se vařily polévky a ostatní jídla, hlavně brambory. Nejčastěji voněla bramboračka, ve které nechyběly houby a majoránkové plevy. Fazolačka byla každý týden a patřil do ní ocet i cukr. V česnečce plaval česnek, v uzené kousky uzeného masa, hrachová se zelenala jako nať petržele, kterou se zdobila hovězí. Ta ovšem mrkala očky z talíře jen občas a pokud v ní byly i játrové knedlíčky tak se můžete vsadit, že to bylo na velký svátek nebo na nějakou rodinnou slavnost, pokud se to tak dalo nazvat. Zavářky byly pouze domácí: nudle i drobení umím dodneška.
Ta ostatní jídla si k masu čichly jen jednou, dvakrát do týdne. A tak obědy během něj lákaly ke stolu v pondělí třeba bramborovým knedlíkem, přelitým sádlem s cibulkou, v úterý kynutými knedlíky s jahodovou marmeládou, ve středu šťouchané brambory s osmaženým květákem, ve čtvrtek buchty všech tvarů a s náplněmi, které začínaly u tvarohu, pokračovaly mákem, jablky, sušenými hruškami, marmeládou a nikdy nechybělo posýpátko z másla, cukru a mouky. V pátek
přišel na řadu špenát s vejcem natvrdo a bramborem ve slupce a v sobotu, protože to byl pracovní den jako každý jiný, nakrájela máma bramborové knedlíky na kousky, přelila je máslem, přidala pár lžic povidel, vše zamíchala a oběd byl na světě. Sobotní večer byl jediný, kdy bylo něco od masa. Uzenka, kabanos nebo opečený špek s chlebem nebo rohlíkem, rozpečeným v troubě. Jinak večeře nabízely chleba se solí, brambory s mlékem, bramborové placky dnes nazývané bramboráky, opečená jablka s vařenou a oslazenou rýží, topinky a dalo by se jmenovat ještě hezkou chvíli.
V neděli se plotna rozesmála do růžova. Pánev si přišla na své a zlátly v ní řízky, v době sezony dokonce holoubata, pokud nebyla pečena jako nadívaná v troubě, kde jindy také voněla česnekem a cibulí vepřová pečeně a o hodech husa, kachna nebo kuře. I králík se tam dost včasto vešel. Neděle byla svátek, který jen tak někdo nerušil prací, pravda, dobytek se musel obsloužit, oblečení bylo jiné než ve všední den a i nálada byla sváteční.
A když se tak nad tím dnes zamyslím, skoro nic jsme nekupovali. Pytel mouky, homoli cukru, sůl a koření. Zbytek se donesl ze zahrádky, z kurníku, králíkárny, holubníku, ze sklepa nebo půdy, případně od sousedky, která měla tři krávy a stále čerstvé mléko.
A tak chlapče myslím, žes vypil ten šálek melancholie až do dna. Stopka slivovice to spraví.

Expedice oksroN loví s kocourem

7. března 2009 v 7:55


A ani vám neřeknu, byl-li to kocour nebo kočka. Pro titulek jsem vybral kocoura proto, že mně připadal svým chováním přijatelnější pro děj, který hodlám popsat. Tak nejdříve bych vám jej měl asi představit.

To je on /?/. V kočkách ani v jejich kočičím světě se nevyznám, ale tento mourek se mně vetřel pod kůži hned, jak se připlížil cestičkou mezi rákosím na kamenité pobřeží fjordu u mostu v Saltsraumen, kde jsme v potu tváře a občas zamotaní do vlasců chytali tresky v rámci Dne zdravé výživy, který na Expedici alespoň jednou ctíme. V ten den jíme pouze ryby a vesměs jen tak, beze všeho /Expedice oksroN rybařící/.
Je k večeru, slunce líže obzor za našimi zády a stíny jsou přiměřeně dlouhé. Bezvětří a příliv dosáhl vrcholu. Připadáme si jako v přírodním svatostánku a bez jakéhokoliv důvodu mluvíme mezi sebou ztichlým hlasem. Rackové, ti vodní chuligáni, to ovšem nerespektují a řvou, jako by jim patřil celý fjord. Ono je na tom dokonce trochu pravdy.
A hleďme, návštěva. Kocour ovšem přírodní scénerie a stínohry nechává bez povšimnutí. Obhlíží terén a tváří se jakoby nic. Přiblížil se ke mně až na pět metrů a tak jsem zkusil navázat přátelství. Jak asi projevit sympatie? Pohlazením, napadlo mne. A nebylo to ono. Začala hra na couvanou. Já dva kroky k němu, on dva kroky zpět. Když se to opakovalo po několikáté dostal jsem strach, že mourek vezme do zaječích a já, neproutník /odvozeno od zacházení s rybářským prutem/ bych přišel o nečekaný zdroj zábavy. A tak jsem na oko sledoval fjord a okolí a možného kamaráda si nevšímal.
Bylo na co se podívat. Stín nosných částí mostu jako by se chválil vítězstvím nad přírodou a dva jeho prsty se někde pod nánosy okvětních lístků, listí a trávy spojují v písmeno V.
Mezitím se hoši činí, co tři hody utržená návnadová rybička, co pět hodů, chycená ryba. Ale nepředbíhejme.
Pomalu otáčím hlavu a místo je prázdné. V klidu a pohodě o kousek dál, částečně maskován travou, se kterou málem splývá, dává mně najevo, že jsem pro něj vítr a pečlivě sleduje naopak naše lovce a otáčí hlavu tak jako diváci při tenise při každém vytažení návnady nebo ryby z vody. Jen rytmus je hodně pomalejší.
Bert už chytil třetí kousek a nese jej ke "kuchacímu" kameni. Je to pěkná, rovná šleda blízko vody, aby se vykuchaná ryba dala umýt, leží u ní oranžový lavor, majetek to kjellinsgstraumenského kempu, Honzův "křivák" a na tomto místě nehrozí pád do chaluh na okraji vody, které sem moře vyplavilo. Je také dostatečně vzdálené od místa, kde občas vykoukne mořská vydra a rozlíží se, kde by nějakou tu rybu lovcům ukradla. Je to určitě pohodlnější, než se pachtit za čipernými treskami v moři.
No a akce je na dosah. Mourek začal tichounce vrnět a kroutit konečkem ocásku. V tu chvíli mně to došlo a kamera v pravé ruce se chvěla nedočkavostí.
Opatrně, co nohy nohy minou. Snad se dílo podaří.
Už se to nese.
"Nedělej fóry, hodinu jsem nežral, naposledy tu trestičku, co jsem zbalil v nestřežené chvíli."
"Tak dáš, dáš, či nedáš!"

A Bert dal. Nebyla sice velká no ale těch třicet deka mohla mít. Mourek byl tak rychlý, že se mu určitě treska mrskala ještě v žaludku.
"Repete, repete, mňau, mňau, ať se vám tam neplete."
"Padej, padej, potvoro" rozčiluje se Bert, "vláčet břicho po zem a furt je ti to málo."
To trochu přehnal. Mourek se urazil a s ledabylým pozdravem se odporoučel. My pokračovali v lovu a Vojta sice nevylovil zlatou rybku, jak původně chtěl, no ale byl to zlatý hřeb tohoto večera.
Treska měla přes tři kila, já odvedl zpravodajskou povinnost co se rybaření týče a tak jsem před odjezdem přelétl očima a okem kamery okolí, které v tuto dobu bylo svým zvláštním osvětlením nezapomenutelné.



Ještě se mně podařilo zachytit racka těsně před loveckým úspěchem. Je to ten černobílý "hadr" nad stříkající vodou. Tresky už zřejmě cítily další posun v potravinovém řetězci.

A právem. Kam oko dohlédne a ucho doslechne samý racek. A všichni chtějí vole naplnit aspoň na pár hodin, než opět bude příliv.
Každý rok si neodpustím tento snímek. Jsou skoro totožné, mění je jen denní doba, počasí a množství sněhových polí pod vrcholky.
Konkurence nám nevadí. Tito poloprofesionálové, sportovní rybáři, musí ze svého "balíku" ulomit pěkný kousek na zaplacení loďky, úlovek je třeba zmrazit, dát do mrazících beden a rychle domů, aby ryby vydržely. My neplatíme nic a jediným našim skladištěm jsou naše trávící ústrojí a domů zpravidla nedovezeme nic /ukládáme na příslušná místa po cestě/.
Proboha, snad to nejsem já. No to snad ne! Na tváři nemám tolik fousů no vlasy, budiž. Mohl by to být ten kocour při koupání, ale ten nám dal dávno vale a už se neukázal. S plným břichem asi někde zalehl a s přimhouřenýma očima sledoval cvrkot. Naše břicha ovšem zela prázdnotou a tak jsme o půl deváté vyrazili do kempu. Než se hoši dali do pucu byly tresky dozlatova osmažené na stole a protože jsme nestihli koupit chleba /nic nového pod sluncem/, dostal každý jenom půl krajíčku a ryb co hrdlo ráčí.
Tak přemítám, jestli se kocour na Salststraumenu opět ukáže. My zcela určitě.