Únor 2009

Expedice oksroN: ...když bílý losos...

28. února 2009 v 6:09 | Old Boy

Jsem rád, že mezi čtenáři tohoto seriálu blogů o Norsku si jich čím dál víc brouká "Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat...." Expedice oksroN, která se k jeho krásám sklání s uctivostí a pokorou skoro takovou, s jakou vystupuje na Lysou horu, Praděd, Říp, Sněžku nebo na Boubín, si připadá jako rybář, který trpělivě vysedává u řeky, občas vyloví menší nebo větší rybu, pořádně ji očistí, nakoření, upeče a dá ochutnat každému pocestnému, který projde kolem. No a vidíte, krátká úvaha a už mám téma. Losos. Narazili jsme na něj pravidelně na každém kroku, v loňském roce ovšem přímo v Namsen laksakvariu.okolí GronguNamsen je přes 200 km dlouhá řeka, jedna z nejlososovatějších v Norsku a Grong je město na naší staré známé silnici E 6 asi 80 km za Steinkjerem. Namsen laksakvarium pak je už nějakých 6 km za Grongem. Současně je na stejném místě i přes třicet metrů dlouhý vodopád Fiskumfossen a v hrázi hydroelektrárna.
Protože je losos ryba velice zajímavá a často se ukáže i na našem stole, v restauraci či na večírku /tam v uzené formě/, přiložím dnes balíček nesourodých informací, aby jste byli v obraze.Hamsenské lososové akvárium
Když uvidíte tuto budovu vpravo u silnice silnice E 6, stačí zabočit a upíchnout se na parkovišti. Už u této budovy se vám dostane spoustu informací.
fantastičtí lososi
Fantastičtí lososi v Namsenu na vás cení zuby už z prvního poutače. A máte možnost se naučit rozpoznat lososa na první pohled. Jeho spodní čelist je výrazně hákovitá, zejména v době tření. Proč asi?
losos dvouchlapový
Další poutač ve třech jazycích vás nenechá na pochybách, že dopadnete při lovu tak jako ti dva chlapci. Skutečnost je ovšem jiná, i v tomto případě reklama přehání a ulovit pořádného lososa je vždy otázkou štěstí a trpělivosti.
portýr
Buďte vítáni všichni, kteří s patřičným obnosem v kapse přicházíte. Vstupné se pohybovalo kolem 50 NOK a děti a důchodci polovic/to si nejsem jistý/.
areál
Není sice kam zabloudit, celý areál je z větší části obehnán plotem, ale pro dobrou orientaci panel příjde vhod. Věřím, že se najdou čtenáři, kteří dokáží přečíst i ty blešky, podobné ustanovením ve smluvách s pojišťovnami nebo bankami, nebo při různých soutěžích o "balík" peněz v televizi, kde stačí odpovědět pouze na debilní otázku a jste v naději.
kudy kam
Tak kam se vydáme? Doleva? Lososí schody, lososí studio nebo procházka po přírodě. Vpravo? Muzeum, akvarium a vodopád.
muzeum
V muzeu lezou rybářům očí z důlků. Je tu vystaveno všechno možné, co má něco společného s lososy a sportovním lovem ryb vůbec.cestovateléAkvarium je poměrně chudé a je opět velmi zajímavé pro rybáře, kteří jdou tak daleko, že chtějí rozpoznat jednotlivé druhy lososů a prozatím je poznali pouze podle hákovité spodní čelisti a tukové ploutvičky u kořene ocasu. Muzeum i akvarium je v jedné budově a je tam ještě restaurace, která vás láká nádhernou vůní a desítkami jídel, pro něž je základem lososí maso. Lososa si dokonce můžete sami ulovit. Na ceny se raději neptejte, my se najedli pouze onou vůní.
přehrada
Vyšli jsme z budovy, vytáhli z ruksaku krajíce se dvěma chleby, mezi nimiž čekala na pochvalu červená budapeštská pomazánka, bohatě nadopovaná cibulí, koupená v kroměřížském Tesku a vyrobená v Německu. Sestoupili jsme po cestičce dolů k elektrárně a já cvakl jednu fotku. Tak to tady vypadá. To, co vidíte vpravo je sice vodopád Fiskumfossen ale bez "šťávy." Ta skončila koncem května a 32 m vysoký vodopád zůstal pouze ve formě vodou vyhlazených kamenů, děr a drobných kaskád. Elektrárnu jsme prodlédli jen zvenčí, déle postál pouze Milan, který je přes stroje fanda a tak louskal celý systém výroby z panelu na stěně elektrárny.
hráz
My ostatní pokračovali po hrázi, která se postavila do cesty řece Namsos a míříme k nejzajímavější části areálu.A tady si budete muset trochu počíst. Kdo nechce o lososech vědět víc, než že je dobrý na víně, nechť přejde k další fotografii. Ostatním děkuji, že žízní po vědění.
Losos žije zejména v moři a tam se třeba i uměle chová v klecích. To jsou chudáci, nenechají je pořádně dorůst a užít si života. Jakmile mají přes tři kila, mohou se začít loučit se životem a těšit se na posmrtné ledové království. Další část jich žije i v jezerech a dokonce i v rybníku a vytírají se vícemeně za humny, v některém přítoku. Opravdoví frajeři jsou ovšem ti, kteří jsou na tahu. Tím se poněkud podobají nám, konzumentům. My sice nejsme na tahu až 1500 km od svého bydliště a víc než měsíc v jednom kuse, zato však častěji a třeba jen za rohem v hospodě, někdy s pokračováním ve více hospodách. Lososi táhnou za účelem tření a když dorazí na trdliště, čeká je tam samice, která svým ocasem vyhloubí v písčitém dnu rýhu až 3 m dlouhou, naklade do ní až 20 000 jiker velikosti podprůměrně vyvinutého hrášku, rýhu zahrabe a přichází chvíle pro lososa a hleďme, i pro lososy. Ti se mnohdy poperou, ale bez větších následků. Jsou totiž po dlouhé cestě, překonávání proudů, peřejí a kaskád vyhublí a mnozí po vytření dají kůži. U nás je to poněkud jiné. Dovedete si představit manželku, že by vám po dlouhém tahu připravovala "hnízdečko" pro vaše potěšení. Leda že by se jednalo o kamufláž a "hnízdečko" bylo ještě teplé.
A teď už k našemu snímku. Tato ohrada skrývá počáteční část lososí kaskády a v tuto dobu jí protéká čast namsenské vody a dává možnost překonat lososům v pohodě překážku, kterou je hydroelektrárna a nefunkční vodopád. Je to zároveň past na lososy. Když se uzavře, můžete si lososa vytáhnout podběrákem.labyrintŠéf, Milan a Vojta sledují cvrkot a vedou řeči o kaskádě, která míří dolů pod vodopád.kaskádaA to jsou ony, nejdelší "lososí schody" na severu Evropy a v popisu mají uvedenu délku 291 m.
hráz
A když jste se dostatečně pokochali důmyslným řešením vodní cesty pro lososy, máte možnost se po hrázi vrátit na parkoviště nebo udělat čelem vzad a pokračovat kolem řeky do krásných přírodních scénerií.
přijďte zas
My jsme poděkovali statnému rybáři za zajímavou prohlídku a než jsme odjeli směrem na Mosjøen požádali mne kolegové, abych upozornil případné návštěvníky těchto míst, že v srpnu každou neděli je zde pořádán "Namsenský lososí festival" za účasti stovek rybářů z Norska i celého světa. Vítěz v lovu lososů si odnese titul "Namsenský nejšťastnější losos." Je to prý náramná podívaná. Tak neváhejte.

Kouzlo časů minulých: jaro je tady

26. února 2009 v 6:16
Nevím sice, jestli skřivan už vrznul, ale je konec února a neměl by na sebe nechat dlouho čekat, protože "V březnu musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout". Asi nevrznul, protože "Únor bílý, pole sílí" a tak ať si ty děti ještě užijí toho sáňkování, koulování, ježdění na prknech i na prknu. A dospělí jakbysmet.
My, co sedíme "za pecí" už vidíme příchod jara v růžových barvách a ve žluté jarní výzdobu kolem potoků, na loukách a na stráních. A aby jsme do té žluté nevpadli rovnýma nohama, poohlédněme se po sněžence. Ano, tam pod oknem na výsluní už roztál sníh a už se tam něco bělá. I skalka je už holá s je vidět poupata koniklece.
Jako by to bylo včera. Nastalo teplo. Teploměr byla vzácnost a tak jsme nemohli ani říct jak moc.
Z polí stékaly čůrky kalné vody, ze závějí mizely sprosté nápisy a obrázky, které jsme před pár dny do nich vyčůrali, potok se začal nadouvat a led praskal ostošest. Za dva dny se dal do pohybu, skákali jsme na kry a bidlem jakžtakž udržovali rovnováhu. Ještě teď mně mrazí v zádech. Sotva ledy odpluly, a zem trochu obeschla, našli jsme rovný plácek, kramflekem vyhloubili důlek a začaly boje o kuličky. Kdo měl skleněnou, byl král, a když ji prohrál, říkali jsme mu "sráľ". V míšku jsem měl od loňska málo kuliček a tak jsem je zkoušel vyrábět z jílu a vypalovat ve skleníku v peci. Moc se nedařilo, byly šišaté, praskaly a hotové neštěstí bylo barvení. Když jsem s nimi vyrukoval na plácku, nestačil jsem utíkat. Tak byli moji spoluhráči nadšeni.
Cestou domů mně dusil nepříjemný pocit viny, že jdu pozdě a tak jsem natrhal kytičku fialek, obložil ji pěkně fialkovými lístky, stavil se u paní Radové, porodní báby, která mně odrodila a vyptal kus bílé niti. Kytička vždycky smyla vinu na polovinu.
Za pár dní oschlo i hříště, hadrák byl už připravený a fotbalové hody mohly začít. Petrklíče se předháněly se sasankami o přízeň očí, nad blatouchy bzučely včelky, v proutěné kukani se ozvalo první pípání právě vylíhnutách kuřátek, králíci vyměnili seno za šťavnaté"májíčky" /smetánka lékařská/ a nademnou se začaly kupit mraky. Ve skleníku vyseté rostlinky volaly po přesazení a tak jsem "pikýroval a pikýroval" a naučil se tu práci dělat poslepu. O dřevěnou krabičku jsem opřel knížku, pikýroval a přitom četl.
Otec mně sice nadávál, že řádky mám "jak když býk ští", ale já si z toho nic nedělal. Karafiátovi Broučci mně létali kolem hlavy a ještě spali a spali. Ale jaro se už probouzelo.

Kouzlo časů minulých: obecná škola

24. února 2009 v 7:10 | Old Boy
U nás byla jenom obecná škola a byla jedním z vrcholů trojúhelníku kostel, fara a škola. Byla už zděná, měla tuším tři třídy, pana řídícího, dva učitele a pana školníka. Do školy jsem to měl tak dva kilometry, chodil jsem pěšky s koženou, hranatou brašnou na zádech, v ní slabikář, tabulku, houbičku a dvě jablka, ve druhé třídě ve futrále pero, náhradní špičku, tužku, gumu, štětec, misku na barvy, vodové barvy a dva kluci ze třídy měli i struhátko na tužky. Nechyběl krajíc chleba s máslem. Na jaře a na podzim mne občas svezla do školy paní učitelka Ledenová, která tam dojížděla z vedlejší vesnice na kole a na nosič jsem se dobře vešel.
V první třídě jsme byli jako v Jiříkově vidění. Samé novoty. Kamínkem jsme kouzlili na tabulku první písmenka, okoukaná ze slabikáře a koktali "Má máma má málo masa" nebo po čase už plynuleji četli "Zajíc seče otavu...." V náboženství nám pan katecheta /učitel náboženství, který nemusel být knězem/ vtloukal do hlavy katechismus a tak jsme uměli brzy modlitby a desatero jako když bičem mrská. Němčina byla každý den jako čeština a počítat jsme uměli do desíti coby dup. Ein, zwei - polizei, drei, vier - offizier, fünf, sechs - alte hexe, sieben, acht - gute nacht, neun, zehn - schlafen gehen. Němčinu jsme neměli rádi a Hácha z Hitlerem na stěně utržili nejdnu ránu houbou, která byla na utírání tabule. Žasnu, že i po tak dlouhé době znám spoustu německých slovíček, i když si s nimi ve větách nevím rady.
Třída byla myslím tak pro třicet dětí, lavice po dvou a jedna v rohu, oslovská, jenom pro jednoho. Tam putovali zlobilové nebo ti, co nestihli nebo zapoměli úkoly. Na lavici před každým žáčkem byl zabudován kalamář a pan školník jej denně doléval, maminky ob den čistily skvrny na rukávech nebo kalhotech. Rákoska byla na svém místě v šuplíku katedry vedle třídní knihy. Používala se dost často, i panem farářem, který vystřídal pana katechetu a exekuce probíhala tak, že provinilec nastoupil na stupínek a vyzván: "Natáhni ruku", což žáček se zaťatými zuby udělal a obdržel na dlaň několik ran, které sice bolely, ale nebyly nic moc. Ve čtvrté třídě jsme se dokonce sázeli, kdo jich obdrží nejvíc. Pan učitel se o tom nějak doslechl a celou soutěž utnul: "Výplaty budou v kabinetě a výherce najde odměnu na vysvědčení tam,kde jsou oznámkovány mravy." Větší exekuci za celých pět let obecné školy jsem zažil jen jednou, to když do třídy Jura Skýpala donesl v květnu pytlík s chrousty a uprostřed hodiny je vypustil. Bylo jich nepočítaně. Huronský řev přilákal pana ředitele i pana školníka a Jura dostal v kabinetu deset na holou. Stal se tak hrdinou na další dva roky.
V pětačtyřicátém nás učil pan učitel Tomšík a ten mně vyznamenal. Před prázdninami mně svěřil úkol naučit se báseň a přednést ji u pomníku padlých z první a druhé světové války. Tak to na mne zapůsobilo, že jsem zabral co to šlo a udělal zkoušky na gymnázium. A tam to bylo něco úplně jiného.

Kouzlo časů minulých: špitálníci

22. února 2009 v 6:38
Jako kluk jsem nikdy v nemocnici nebyl a přesto se o mně mohlo říkat, že jsem špitálník.
V jednom chumlu se pod tímto pojmenováním na sebe tlačili všichni nemocní, zranění, nebo jen tak předstírající, že jim je nanic. Alespoň u nás. Pokud moje paměť dosáhne, bylo to tak. Až po válce se ve slovníku i vesnických lidí začalo používat slovo nemoc, nemocný, nemocnice.
Ale zavítejme mezi špitálníky. My děti jsme se v této skupině ocitaly až příliš často. Číhaly na nás nemoci velmi zákeřné a ubránit se jim mnohdy nepodařilo. A tak třeba mé matce zemřeli během deseti dnů čtyři sourozenci na spálu a později na souchotiny i jejich matka. Z devíti dětí jich zbylo pět, děda se znovu oženil a s novou ženou měl ještě další čtyři děti.
Jinde řádil záškrt a před nim se třásly rodiny i děti. Ty zejména proto, že nebylo na doktora a domácí léčba spočívala v tom, že na kostku cukru se nakapal petrolej na svícení a nakažené dítě bylo přinuceno ji rozkousat a polknout. Preventivně jsem to jednou zkusil. Každé nalévání petroleje do petrolejky pro mne pak znamenalo muka stejně tak, jako každý den před večerem čistit cylindry.
Hrůzu naháněla obrna. Můj nejlepší kamarád ji přežil, ochrnutý skoro na celém těle, až do padesáti let. Nepomohly Jánské lázně ani pozdější americké léky, které se k nám dostaly s americkou armádou.
Tuberkuloza, jak se tenkrát říkalo, souchotiny, si vybírala oběti především mezi chudými, neopoměla ani bohaté. Ve škole nás dojímal osud Jiřího Wolkra.
Revmatismus byl tak běžný, že se dostal i na stránky Haškova Dobrého vojáka Švejka a metody domací léčby začínaly u mazání kolen slivovicí a končily obklady z holubího trusu.
Na rány byla používána jodová tinktura, která kolem rány vytvořila velkou hnědou skvrnu a i dospělí měli co dělat, aby při silné bolesti, kterou použití tinktury provázelo, udrželi moč tam kde byl, dětem se to zpravidla nepovedlo. Chyběl jim pak na použití při hojně používané autodesinfekci, kdy si poraněný prst prostě počůrali. A věřte, nevěřte, nepamatuji žádné komplikace. Ani já jsem je neměl.
Ti, kteří na tinkturu neměli a autodesinfekci považovali za chlívárnu, ránu vyčistili vodou a přiložili rozdrcený "psí jazýček" /jitrocel/ nebo "babí ucho" /jiný druh jitrocele/. Ostatně léčivých rostlin bylo kolem chalupy nepočítaně, na zahrádce i na mezích mezi polem. Šalvěj, pelyněk, kamilky /heřmánek/, máta peprná, zeměžluč a na mezích, vzpomenete? Hluchavka, jahodové listí, kopřiva, lipový květ, mateřídouška, ostružinové listí, pampeliška, podběl, petrklíč, přeslička, řepík...... Ne aby vás napadlo, začít listovat v moudré knize nebo na stránkách internetu a hledat účinky těchto léčivých rostlin, které neznáte nebo jste je už zapoměli. Je to droga, které by ve vás mohla vyvolat posedlost, ale připravila by vám zároveň mnoho pěkných chvil na zahrádce nebo v přírodě.
Když už došlo k něčemu vážnějšímu, třeba dítě dostalo "pruh" čili kýlu, pak už se špitálu nedalo vyhnout a peníze? Ber kde ber. Rodina půjčila i sousedé pomohli.
U nás jsme byli pod stálou kontrolou. Na návštěvy jezdil kolem nás pan doktor Dušek prvorepublikovou tatrovkou, v létě se stavil na kytičku pro svoji paní a v zimě se zeptat, jestli už vykvetla nějaká růžička ve skleníku. Ta první byla vždycky jeho. A tak se pozeptal, semtam sáhl do brašny a nechal na stole nějaký ten lék a byl prostě jak otec říkal : "Faň." A tak jsme mezi špitálníky moc nepatřili.

Expedice oksroN v ohlasech

19. února 2009 v 18:21


Pojďte se vsadit že neuhodnete, co jsem si to dnes na vás vymyslel. Kde jinde začít než u názvu. Půjde o ohlasy na seriál Expedice oksroN, nebo o hlasy, které dostavá prostřednictvím počítadla čtenářů? Může to být také zástěrka k tomu, abych vyprovokoval zvědovost, získal další příznivce pro krásy Norska, rozšířil zeměpisné znalosti až bezmála k samé Arktidě a kdoví k čemu ještě. Uhodl ten, který tipoval celý balíček: odevšeho něco. Balíček by to měl být úhledný, přitažlivý a také lehce zničitelný to pro případ, že by nevyhověl svou úhledností a přitažlivostí. Zarámoval jsem jej do rámu, který tvoří dva roky putování seriálu po tomto webu, protože první díl vás oslovil 3.3.2007 /Expedice oksroN/ a od té doby jste se mohli podívat na 54 pokračování. A tak vás zvu na malou procházku touto dvouletou historií.
Je celkem pochopitelné, že nejčtenější díl se jmenuje Expedice oksroN a kuriozity. Kdo by se rád nepodíval na něco, co slibovalo už v nadpisu zajímavé podívání. A víte co? Jednu přidám. Tu jste ještě neviděli.Bert si zkouší, jak bude ukazovat přátelům po návratu domů velikost tresky, kterou chytil k večeři. Kuriozní je ovšem to, že je zrovna půlnoc, slunce a stín to dokazují, takže večeře se nedá stihnout. Snídaně bude vlastně až když má být oběd, protože trochu se vyspat musíme a do kempu jsme odjeli až kolem třetí.
Na místě by byla otázka, kolik návštěvníků nejúspěšnější blog četlo. Zůstane nezodpovězena. Nerad bych se chválil, nebo si řezal větev pod zadkem.
Vyšplhat se na druhé místo bylo asi méně namáhavé, než zdolat nejvyšší horu Norska Galdhopingen /2469 m/. Můžete to zkusit jako prvovýstup nebo si jej zopakovat /Expedice oksroN dosáhla vyrcholu/. A pokud budete při chuti, mrkněte i níže. Vylovím ze složky "Obrázky" nějakou tu horu, na které jste ještě nebyli.
Zřejmě nic pro nás, kteří pokud vidíme takovou krasavici, klopíme zrak. Dosáhnout na ní vrcholu by bylo nad naše síly.
I tento výstup by byla troufalost. Jó procházka kolem jezera, pozorovat krajinu, zrcadlení na hladině, hrátky vln, způsobených lodičkou nebo naslouchat bučení krav a zvoncům ovčího stáda, to ano. Ale na mne moc nedejte, však mne znáte. Nedám už nohy na remena.
Když už máte ten horolezecký vercajk, netoužíte po osmitisícovkách a pohodlí je vám blízké, tak určitě nezaváháte, když si na Lofotech najdete tento kemp a od něj je tato sympatická princezna na dosah ruky. A pak že dvěma pánům nelze sloužit.
Ani třetí pořadí není žádným překvapením - Expedice oksroN naděluje. Byla to vánoční nadílka a kdo by se netěšil na nějaký ten dáreček. Zklamaní mohli dát toto slovo do úvozovek. Těm, kteří tak neudělali, přidávám hned dvě fotky.
Nad takovou chatou se srdce směje. Jen si všimněte. Palouček uprostřed smrkového lesa, travnatá cesta, která dovolí použít k návštěvě čtyři kola, chata prostorná ažaž, pěkné posezení, špalek dřeva, jen ho pořezat na topení, ale komín nikde. Kabel přivedl elektřinu, která je za babku a kdo by se s tím dřevem dělal. A před chatou norská vlajka. Až je moc vypálená od slunce a zoztrhaná větrem, vymění ji za novou. Je tam ale celý rok. Inspirativní, ne? Padesát metrů odsud pádí voda z hor potokem, který nezná odpočinek. Ten jediný ruší ticho, které se dá krájet. Co víc si lze přát..../Třeba Expedice okksroN a balíček karet/.
Každý jistě ví, jaký má lavor průměr a vůbec se nebude divit, že jsem jej použil jako měřidlo na velikost a množství tresek, které jsme my, kteří držíme v ruce prut jako farář vidle, nachytali
/Expedice oksroN rybařící/. A těch tresčích jater co bylo.
Tak to máme za sebou medailisty, ovšem pořadí v tomto marathonu je velmi ošidné. Když se nový borec postaví na start v prvních pár kilometrech se mu fanoušci jen hrnou, pak už přibývají jen ti, kteří se k trati dostali náhodou a zaujal je některý borec natolik, že vydrží sledovat závod až do konce a třeba si jej přehrají ze záznamu. Třeba Expedice oksroN na nejzazším severu. A když se vypravili tak daleko, zaslouží si odtamtud prémii.
U nás se zpívá "V té naší aleji, švestky se válejí..." no tady má písnička jinou melodii a jiná slova: "V té naší Taně, plno je pstruhů, pojďte si na ně, přijdou vám k duhu." Pokud věříte, že jsem překlad trefil, patří vám i následující foto.

I tady znají rčení, že všechny cesty vedou do Říma, ovšem trochu o tom pochybují. Přes Oslo a Bergen prosím, ale přes Helsinky je to trochu z ruky.
Uprostřed peletonu běží Expedice oksroN mezi Trolly. Její umístění svědčí o tom, že se Trollové mohou směle postavit vedle Sněhurky a sedmi trpaslíků, protože počet fanoušků byl opravdu úctyhodný. Poněkud dlouhý marothon bylo možno sledovat, když Expedice oksroN krouží kolem polárního kruhu.

Pokud se chcete ješte jednou projít po polárním kruhu, následujte šéfa. Ve svém červeném dresu je z dálky viditelný. Že jste na polárním kruhu potvrzuje cestička, které jej kopíruje a vidíte, že je trochu zakulacená.
Hodně jste zastavovali u stánku s nápisem Expedice oksroN vaří bez kuchařky. Zvědavost je zvědavost a nejlépe se jí zbavíme, když ji ukojíme. Co asi tak mohli ti oksroNisti uklohnit.
Co třeba něco ze sušené tresky? Rozhodně se nedoporučuje treska z muzea /tyto jsou v muzeu Vikingů v Borgu na Lofotech/, protože exponáty berou pouze nenechavci, na druhé straně není ničím zvláštním, že se treska konzumuje i po deseti letech od jejího usušení. V Norsku na ni narazíte v obchodě, ve stánku u silnice i pod střechou leckterého obydlí. Ať jste ji získali jakýmkoliv způsobem je nutné ji namočit na 48 hodin do studené vody a vodu často vyměňovat /nejméně co dvě hodiny /v noci je možno nějakou tu hodinu vynechat, prostatici mají výhodu/. Čtyřicet osm hodin je dlouhá doba a tak se mezitím poohlédneme, není-li k dispozici nějaká kuchyň.

Za dva dny jsme přijeli do kempu, zakoupili jednu chatu pro čtyři /vyspí se v ní osm/, ohlížíme terén a Radek nalévá správnou míru, doufám že pro kuchaře.
Společné zařízení připomíná učebnici norštiny nebo angličtiny, případně knihovnu. Tolik nápisů se na jedné budově jen tak nevidí. Kde je co, co za co, kam s čím, pro koho, jak často....Vnitřek jedno překvapení za druhým. Vše, čeho si tělo po dlouhé cestě ráčí.
Do kuchyně jsem už vstoupil bez obav. Štamprli na stole nevidíte, protože jsem ji do ruky vzal dříve než foťák, ale zběžným pohledem jistě potvrdíte, že tady si příjde na své rčení: S chutí do toho a půl je hotovo.
Hoši donesli sušenou tresku, která vzhledem k tomu, že výměnu vody jsme synchronizovali s nucenými zastávkami na odpočivadlech, byla poněkud tvrdá, leč dala se krájet a její vůně nevyhnala nikoho z chaty na čerstvý vzduch. Pokud máte osm strávníků a sušenou tresku cca 3 kg těžkou, můžete vařit se mnou. Rořízneme ji na dva přibližně stejné váhové díly. Jeden z nich dáme do vařící vody a pak oškrabete stejné vahové množství brambor, přidáte k rybě a nesolíte, ale po 15 minutách chutnáte. Pozor! Pokud byste tak lajdácky vyměňovali tresce vodu jako my a přitom ještě směs tresky a brambor osolili, mohlo by se stát, že by se vám při jídle hotového pokrmu mohly tvořit krystaly soli na čele. Když je směs uvařena do měkka, pokusíme se slít co nejvíce vody a umeleme směs spolu se dvěma většími cibulemi, petrželkou, přidáme tři vejce a koření /hlavně Sedm pepřů a jinak, jak vaši chuť manželka naladila/. Stop. Prohledal jsem všechny šuplíky, našel jsem i párátka, ale mlýnek nikde. Zvolené náhradní řešení, rozšťouchání brambor s treskou šťouchadlem mně neznámého tvaru, jsem situaci zachránil. Ze směsi jsem udělal placičky ne moc tenké ani moc tlusté a osmažil do zlatova. Hračičkové by před smažením obalili placičky pohankovou moukou a těstíčkem s mořskými řasami. Přesvědči jsem se, že toto jídlo má jednu velikou výhodu. Hoši po konzumaci donesli talířky v takovém stavu, že jsem je nemusel ani umývat. A tak jsem jim slíbil, že zítra udělám další pochoutku z druhé polioviny tresky. V duchu jsem si říkal, že s tolika prace by mně mohli být ukradení a vylovil jsem z paměti recept daleko jednodušší.
Tresku uvaříme samotnou, necháme vychladnout, nakrájíme na plátky, proložíme tence nakrájenými neoškrabanými syrovými brambory, pěti uvařenými vejci, cibulí a olivami a dáme zapéct tak na dvacet minut. Když se dílo podaří, každého to rozjaří /zvláště když se flambuje slivovicí/.
Promiňte, ale dál už psát nemohu. Z kuchyně až sem k počítači proniká vůně večeře, polykám jak leklá ryba a věším tento blog na web se zdůvodněním: Světská sláva, polní tráva.

Kouzlo časů minulých: řezník

17. února 2009 v 9:09 | Old Boy
Živnost řeznická byla v časech, kdy nad vchodem do řeznictví visela ještě cedule s nápisem: Josef Adámek, řezník a uzenář, velmi vážená. Je sice pravda, že řezník na dědině se jen tak tak třepal "nad vodou", protože maso většina obyvatel vyprodukovala doma v králíkárně, kurníku, chlívku nebo holubníku a do řeznictví šla nakoupit jen jednou týdně. Odpovídal tomu tehdejší jídelníček, ale to je jiná kapitola. Ve dvoře za obchodem byla ledovna a v ní pod otépkami slámy ledové kvádry, nalámané v zimě na rybníku u blízkého zámku. Tam pan Adámek ukládal z jatek dovezené půlky, čtvrtky nebo jen kusy hovezího, vepřového a občas i skopového. No ukládal. Spíše to dělal jeho pacholek Gusta, který byl trochu mimo a tak pro něj nebyla žádná práce problém. A že jí bylo!
Pan Adámek měl ve stáji koníka Pepu, za kterého abys zlatem platil. Byl vycvičený možná lépe, než mnohý cirkusák a poslouchal doslova na slovo. Sloužil k přepravě masa z jatek do řeznictví.. Z dědiny do města bylo tak šest kilometrů. Ve středu ráno zapřáhl Gusta Pepu do bryčky, která měla posez pro dva a v zádu byl ložný prostor s plachtou, aby tolik much nesedalo na převážené maso. Tenkrát se to tak nebralo. V jatkách pan Adámek nakoupil, sedl na kozlík a "Vijééé". Kilometr od jatek byla první hospoda "U pazúra" a Pepa zahnul do dvora, aniž bylo třeba použít opratě. "Prrrrr!" Pepa už vlastně stál a obrátil hlavu ke kozlíku. Pán sestoupil po dvou schůdcích, zezadu vytáhl nůši se senem, pověsil ji Pepovi na k tomu upravené oje, opratě omotal kolem brzdové kličky na bryčce a rozrazil dveře do hospody. Ještě ani neseděl a už poroučel: "Tož nalej. A Pepovi dones putýnku vody." Stalo se. Po hodině už vykládal Adámek hospodským štamgastům, jak na vojně zabíjel prasata pro celý regiment a jak položil býka na levý bok. Obyčejně zaplatil, sedl na kozlík a popojel k další hospodě "U slunce". Tam byl řečný jen chvíli a pak už jen blekotal. Hospodský se obsloužil v jeho peněžence, vytlačil jej na kozlík, opratě nechal opratěma a jenom řekl: "Pepo jeď". Ze dvora vyjela bryčka na silnici, Pepa zahnul správným směrem a obyčejně zastavil až před naší chaloupkou, která stála těsně u silnice. Otec zavolal: "Adámek!" a já už klusal ke studni, na šest kyvů jsem naplnil džbán s vodou a donesl ho Adámkovi. Než se napil raději jsem mu džbán podoržel a on se mně odměnil brumláním na způsob "Napij se synečku napij, napij se z hluboka...", opřel hlavu o pelesť kozlíku a spokojeně usnul. Pepu jsem poplácal po zadku a řekl: "Pepo jeď." Za čtvrť hodiny, sledován bystrým okem mistních klevetnic, přijela bryčka až na dvůr řeznictví a Gusta honem nejdřív uložil pána, obsloužil Pepu a nakonec odnosil maso.
V pátek už pan Adámek obtahoval nůž s rychlostí špičkového pistolníka a když cinkl zvoneček na dveřích a já vstoupil do obchodu znělo na přivítání: "Co to bude, Jarko." Povídám: "Maminka potřebuje půl kila pajšlu tak, aby to bylo dosť pro nás všecky a máte poslať aji nejaké hovězí, aby to bylo tak na dvakráť. Lístky už máme enem na kilo, tož to nejak udělajte." Adámek spiklenecky zamrkal. "To víš, že to nejak dáme dohromady. Ve středu si mně dobře poslúžil, tož toď máš eště kus vuřta, sněz si ho po cestě." Slušně jsem poděkoval a už mezi dveřmí jsem se zahrýzl do salámu.
Nebude věřit, ale dodnes, když na pultě nebo ve vitríně uvidím kolo točeného salámu nebo kabanosu, neodolám. Chutná mně víc než čabajka. Pan Adámek se po válce upil k smrti, Gusta skončil v psichyatrické léčebně a Pepa? Nevím, možná že tam, kam každý týden poctivě jezdil pro maso na prodej a výrobu uzenin.

Kouzlo časů minulých: knihovna

15. února 2009 v 6:19 | Old Boy
V životě jsem měl dvě knihovny. Jedna byla obecní a v té jsem skončil ve čtrnácti letech a druhou jsem začal budovat ve skřínkách sektorového nábytku, který jsem koupil po ukončení studia ve svých sedmadvaceti letech. Byla tam dodnes, přes čtyřicet let.
Obecní knihovna, to bylo eldorádo mých snů a představ, mana padající z nebe do kuchyně, kde jsem po večerech za světla svíčky /elektřinu do naší chaloupky jsme si zavedli až v roce 1942/, louskal Broučky, Pepánka Nezdaru a Káju Maříka. Později Erbenova Kytice se mnou cloumala ve snu a celý zpocený jsem se probouzel přesycen hrůzou z Noční košile, Polednice a Vodníka na "prašťáku", na kterém jsem spával. Měl čtyři nohy, jak jinak, a pelest, vyplétanou tenkými, dřevěnými pruhy a připomínal Záhořovo lože. Do knihovny jsem si pravidelně chodil půjčovat knížky, až jsem tam na několik let uvízl jako pomocník paní učitelky, která je půjčovala. Skončil jsem až po únoru 1948, kdy byly dvě třetiny knih z knihovny vyřazeny a skončily kdoví kde. I ta tenkrát nejpřitažlivější "Žlutí proti bílým".
Moje vlastní knihovna se začala plnit až někdy v roce 1962 jenom zvolna, pomaloučku, tak jak jsem někde ušetřil nějakou tu korunku. A byla tam jména především Stendhal, Balzac, Zola, ale i Hemingway a Steinbeck, samozřejmě Čapek a nemohli chybět Hanzelka se Zikmundem, jejichž vyprávění jsem duplicitně hltal v pravidelných relacích rozhlasu. Vedle opravdových literárních skvostů /Evžen Oněgin, Na západní frontě klid, Dobrý voják Švejk, Gargantua a Pantagruel/ se tam usídlil i velký počet detektivek od A. Christie, přes G. Simenona, R. Chandlera až po Ed Mc Baina. A nechyběl v mnoha exemplářích můj miláček, Jack London.
A teď si představte, že jsem tu knihovnu minulý týden přenášel z bytu do suterénu, třídil a víceméně se s ní loučil. Čím více knížek mně prošlo rukama, tím víc ve mně klíčilo rozhodnutí, že je ještě neopustím. Nešáhl jsem na ně hezkých pár let, nebyl čas. A nebude.... Ale já se k nim vrátím !?

Kouzlo časů minulých: masopust

13. února 2009 v 6:20
"Zhusta chlapečci, zhusta, je konec masopusta, ej masopust sa krátí, šak už sa nenavrátí" si letos můžete zazpívat v úterý 24. února někde na Valašsku na pochovávání basy nebo na Slovácku třeba v obci Strání, tam ovšem by písnička začínala "Pod šavle, pod šavle, aj pod obušky...". Do té doby máte možnost užít si zimních radovánek na plesech, karnevalech, šibřinkách či zábavách, to pokud patříte do staré školy, která ve svých lavicích učila ctít křesťanské tradice prostřednictvím velebného pána, který je vtloukal žáčkům a studentům do hlavy hlava nehlava. Pokud jste za starou školou práskli dveřmi ještě dřív než jste ji dokončili, pak vám nic nebrání užívat si tanečních radovánek kdykoliv, kdekoliv, s kýmkoliv a jakkoliv s transparentem "Holaj duša, pekla není!" v ruce.
Patřím mezi ty, kteří těmi dveřmi práskli hlasitě a dodnes jsem je neotevřel. Přesto mně však jaksi čím dál víc chybí jakýsi řád, který v dobách hodně minulých nabízel rozdělení roku do částí, které nesly punc dávných zvyků a oslav událostí, pocházející vesměs z legend a pověstí. Sáhl jsem na letošní kalendář a kromě státem uznaných svátků o křesťanských svátcích ani ň, dověděl jsem se však, že 21.2. je "Mezinárodní den mateřského jazyka" o kterém jsem do této chvíle neměl ani páru.
Na Popeleční středu, tedy den poté, co byl pochováváním basy ukončen masopust, jsem přišel domů ze školy s černým křížkem na čele, který mně tam po mši svaté učinil velebný pán popelem z loňských "kočiček" jak velela náboženská tradice. Odčinil jsem tak pozdní návrat domů ze včerejšího večera a matka se mnou už prohodila nějaké to slovo. Zadek mně ještě pálil, jelikož jsem na něm měl načervenalou klobásu, kterou způsobil mistní policajt, když mně přistihl, jak z dřevěného špalku, přinesenému k oknu hospody, pozoruji dychtivýma očima rej v tanečním sále. Nepřekvapilo mně to a ani jsem to nepovažoval za trest. Vždyť jsem hned po škole s celým krdelem spolužáků následoval průvod s medvědem a spoustou maškar a užil si víc, než za jednu ránu pendrekem. Medvěd kulhal na levou nohu a to jsme hned věděli, že je to Gusta Šrámek, cigaňa měla na nohách stejné botky jako Mařena Pernická, tak kdo to tak mohl být? Muziganti hráli pěkně, byli to dva houslisti, cymbalista, kterého vezli na vozíčku a basista. Do hospody došli ještě jakžtakž, tam už si sedli a od gořalky odpočinuli, protože pili pivo.
K večeru na Popeleční středu k nám přišel pro půl kopy sazenic salátu starosta a když jsem ve skleníku přikládal do pece, zaslechl jsem jak otci vykládá, jak to pochovávání basy dopodlo: "Tož si představ, o půlnoci sem to zarazil a muziganti byli už nacamraní darmo mluviť. Od hospody je to s kopca a tož nekerý aji spadnul. Basista si hneď sednul na basu a ta sa s ním rozjela a než bys pravil švec, ozvalo sa ze tmy křápnutí, jak dyž spadne štos desek. Hneď sem věděl, co sa stalo a volám na něho: Tož vidíš, basa v řiti. Ze tmy sa ele ozvalo: Nestaraj sa, řiť v base. Tož nejsú to svině, ti muziganti?" Táta dal starostovi za pravdu a já utíkal zvěstovat tu novinu kamarádům, kteří podle potoka hledali vrby, na který se už bělely kočičky.
Tak jsem vám toho moc neřekl. Jedno však mně velice potěšilo. Po celé republice se tradice masopustu /také fašanku, ostatků/ pilně obnovují. Zaplať pámbu. Dnešní zábava? Nevím. Už jen "Třikrát nic umořilo osla".

Pecička

12. února 2009 v 17:31
Aféra Reflex - Rath doslova vesele pokračuje. I na těchto stránkách vyteklo mnoho slov do prázdna, protože se všechno točí kolem karikatury - nekarikatury, chcete-li ano - ne. Málokdo přečetl rozsáhlý článek o karieře MUDr. Ratha a tak se přetahujeme celkem zbytečně, i když delší konec drží v ruce ti, kteří hejtmana Ratha považují za hrozbu volebního výsledku ČSSD v příštích volbách nebo naopak mají radost z toho, že bývalý člen ODS podráží nohy tomu, od kterého očekává velký krajíc, aby za to zpíval požadovanou píseň. Obojí je skoro jisté.
A tak Reflex přilil oleje do ohně nejen vtipnou přílohou /hodila by s menšími korekcemi i třeba na pana Tluchoře, lišák Dalík není vidět/,
ale i ohlasy na článek v inkriminovaném čísle s ještě inkriminovanější karikaturou. Daleko zajímavější je ovšem výměna esemesek mezi autorem článku a bývalým prezidentem LOK, později lékařské komory a také ministrem zdravotnictví, nyní středočeským hejtmanem a v budoucnosti? .......?????????????

Expedice oksroN v českém klubu

11. února 2009 v 6:03

Co mám dělat, když jsem to, o čem to dnes bude, prozradil už v nadpisu. Měl jsem to důkladně promyšlené, bude to překvapení. Nechám čtenáře chvíli tápat, kde se děj odehraje, třeba takovouto fotkou.
Proti muhutným, namyšleným vodopádům, kterých je v Norsku stovky, se tento pinďa vyjímá v krajině jako malý Pepíček v dětské sedačce luxusního Mercedesu. Ale je roztomilý. V různých variacích jej najdete skoro na každém kroku a tak to má být. Dětí není nikdy dost.
No a teď se šikovně přiblížit do blízkosti děje.
Přibližovadel po norském způsobu je tu bezpočet a není tedy nad čím kroutit hlavou, když se budeme k cíli přibližovat na palubě lodi /Expedice oksroN cestuje po moři/, jak my zcestovatelí říkáme, trajektu. Hlavně aby to moc nehoupalo, byl pěkný výhled, v restauraci levné krevety a nálada jaksepatří. Toto je všem pohled na levou stranu fjordu. A bystrým už malinko svitlo.

A teď už svítí naplno i těm méně bystrým. Díváme se z levé strany Oslofjordu, kam jinam, než na přístav v Oslu a kdo tam jednou byl nebo se brouzdal mým vyprávěním /Expedice oksroN 2/ poznal na první pohled radnici, která jak známo, každý podzim hostí mnoho významných osob při předávání Nobelovy ceny míru./Expedice oksroN ve víru velkoměsta/ Když jsme do Osla přijeli poprve v roce 2001, uprostřed přístavu jsme obdivovali krátké molo, na kterém hořel na podstavci věčný oheň, podobný olympijskému, které bylo vyhrazeno pouze králově jachtě. A když jste se postavili zády k němu a čelem k městu, mohli jste vidět královský palác, vzdálený možná tisíc metrů. V zástavbě byla ponechána mezera, aby byl průhled možný a tak jsme spekulovali, proč asi. Aby král viděl, jestli oheň ještě hoří? Nebo aby palácová stráž včas připravila uvítací ceromoniál? I královna mohla mít své důvody. No ale s takovou bychom se do českého klubu nedostali. Takže dost řečí a pojďme hledat cestu k němu.
Jeli jsme někde blízko kolem této impozantní budovy a protože mně nezastavili, nemohu vám ani říci, co se v ní nachází. Odtud jsme jeli asi pět minut a už z dálky viděli tento chrám.Tady jsme zaparkovali a kousek dál vstoupili do malé leč stylově vybavené místnosti, klubu českých krajanů, žijících v Oslu. Usadili nás do boxu,
Honzu obložili pivem různých značek a ještě různější kvality,
a ostatní pokrajovali utopence a jiné typicky české pochutiny, dovezené v té době pravidelnou autobuspvou linkou Oslo - Vyškov a zpět.
Čast Expedice, která vládne hlasem a hrou na kytaru se nestačila ani najíst a už byla na jevišťátku s nástupem, doprovázeným povzbuzováním takových možná třiceti hrdel, která se v klubu shromáždila, aby si poslechla písně domova. Nutno říct, že Jana a Radek museli sáhnout až někde ke dnu svého repertoáru, kde to vonělo po folku a tím pádem i po Česku. Trefili se.

K bubnům pak zasedl Honza, bývalý bubeník známých pražských kapel z šedesátých let, který uvízl při jednom zájezdu v Norsku a už pětadvacet let jí norský chleba, ale zpívá stále českou píseň vědom si toho, že dvěma pánům nelze sloužit. Užil si s námi mnohou kratochvíli a je třeba říct, že do klubu nás pozval. Vždyť také patří k jednomu z jeho zřizovatelů.

Bylo poděkování a potlesku ažaž, Jana se blahem pýřila a Radek to na sobě nedával až tak znát A tak přidáme, ne?
No bylo to prima, veselo, i když přidali píseň "Až jednou zaklepem na nebeskou bránu". K desáté večerní jsme to však museli zabalit, zítra ráno nás čekala cesta domů non stop kolem osmnáctiset kilometrů. A tak jsme společně Norsku zazpívali "Sbohem lásko,nech mně jít ..." a já si ještě v autě pobrukoval "Jednou se vrátím, vrátím se zas...."