Leden 2009

Je libo gulášek?

30. ledna 2009 v 18:19
Jestliže ano,nic vám v tom nebrání. Stačí se jen blíže podívat na vývoj zrušení poplatků ve zdravotnictví. Téma obehrané jako kdysi písnička o červené sukýnce. Když jsem včera na dvou televizních stanicích vyslechl návrh změn, na jedné jsem se mohl radovat, že jako důchodce nad pětašedesát nebudu platit nic, na druhé, že budu platit do limitu dvaapůl tisíce a už vůbec jsem se nedověděl, jestli budu platit v nemocnici, poplatek v lékárně budu ale nebudu platit, dostanu dar dokonce několikrát do roka, i když nejsem u doktora pečený, vařený. Už vidím, jak se plní skladové prostory v nemocnicích fascikly s darovacími smlouvami. Úřední šiml určitě zařehtal dobu, po kterou je nutno smlouvy uchovat pro případ kontroly. Nějaké ty soudní poplatky a poplatky právníkům v boji o to, kdo bude mít vrch nebudou určitě zanedbatelné. A to všechno za moje peníze. Kde jinde by se vzaly. Už mně to nebaví. Ne tak abych jezdil do lékárny, kde po mně nebudou chtít třicetikorunový poplatek, no třeba i šedesátikorunový za dva recepty a přitom zaplatím za cestu dvacku a ztrátím tři hodiny ze svého dosud pěkného života. Takový gulášek mně nevoní, nýbrž zavání. Ani vám jej nedoporučuji.
Myslím, že mám všech pět pohromadě a tak jsem to vyzkoušel na následujícím testu:

1. Jsem spokojen se zdravotnictvím jako celkem?
ano - 3, částečně - 2, ne - 1 bod
2. Myslím si, že poplatky putují v můj prospěch?
ano - 3, částečně - 2, ne - 1 bod
3. Jsou lékaři a zdravotnický personal dostatečně placeni?
ano - 1, částečně - 2, ne - 3 body
4. Měla by úroveň zdravotnictví dále stoupat včetně vybavení a nových metod?
ano - 3, částečně - 2, ne - 1 bod
5. Utrácím za nepodstatné věci /mobilní telefon, kouření, alkohol, bulvární noviny a časopisy/?
ano - 3, částečně - 2, ne - 1 bod
6. Překračuje četnost mých návštěv u lékaře a v lékárně dvě návštěvy měsíčně?
ano - 1, částečně - 2, ne - 3 body
7. Byl jsem v posledních pěti letech víc než 20 dní v nemocnici?
ano - 1, částečně - 2, ne - 3 body

Hodnocení: 18 až 21 bodů - poplatky ano
14 až 17 bodů - poplatky upravit, ale nevím jak to jednoduše udělat a proto se
znovu vrátit k stanovení bodů
7 až 13 bodů - poplatky ne
0 až 7 bodů - tento trst je blbost,poplatky ani náhodou
Napočítal jsem si celkem 19 bodů a abych nebyl anonymní, označil jsem je tučně. Kolik si napočítáte vy? A nebo mně to spočítáte? Jedno vím jistě, i kdyby nebyl guláš, na bramborový s kabanosem mít určitě zbude.

Kouzlo časů minulých: zahradník

29. ledna 2009 v 6:11
Ke konci ledna měla většina zahradníků, a na dědině byli někdy i dva až tři, hluboko do kapsy. Úspory z podzimu minulého roku, jež představovala hromádka papírových korunek z Dušiček a Vánoc pomalu,ale jistě brala za své. Muselo se koupit uhlí a když na ně nebylo, chodilo se kolem železniční trati, kde se našel i pytel černého uhlí, které vyhodil topič lokomotivy, když se mu zdálo nekvalitní. Jistou pojistkou bylo i "kučování" pařezů nářadím, kterému se řikalo kučovnice. To byla dřina, kterou by dnes málokdo podstoupil.
Pošťák přinesl dobírku se semeny, stolář vzkázal, že prkýnka na kastlíky pro pikýrování rostlinek jsou k odebrání, v železářství navážili kilo hřebíků do kornoutu a ze skladu přinesli několik klubek špagátu, u Nováka bylo třeba koupit půl kila tabákového prášku na hubení škůdců ve skleníku, na pumpě se prodřela kožená manžeta, sklenář přivezl dvě bedny skla na vyspravení pařeništních oken a za kdoví co ještě bylo třeba zaplatit, nebo přemluvit dodavatele, že už brzo bude jaro a utržíme.
Není se čemu divit, že sotva se odsrojil stromeček a z vyršku se oddělil a ostrouhalˇšvrlák", nezbytné to vybavení kuchyně na kvedlání omáčky, zahradník a celá rodina, která málokdy čítala méně než rodiče a čtyři děti, se pustili do náhradní výdělečné práce. Dovedete si představit kuchyň, kde se při vaření pletly koše nebo vázaly "slaměnky", rohože ze slámy na přikrývání pařenišť proti jarním mrazíkům? A když zbyl čas, hlava rodiny zasedla ke knihařskému lisu a pustila se do vázání časopisů, které během roku donesli sousedé, aby jim je v zimě svázal.
Ve skleníku už rašily "šípy", podložky pod stromkové růže, jejichž kořeny byly zabaleny tak, že se položila na stůl vrstva mechu, na ní nasypalo trochu kompostu, lopatička kravinců nebo kobylinců, smotalo se to v úhledný bal a omotalo drátem. Příprava pro očkování hotova.
A pak už to šlo ráz na ráz. Vyset semínka zeleniny i květin, přepikýrovat do kastlíků, později do pařeniště a těšit se, že až "přísady" dorostou do patřičné velikosti, prodají se na trhu nebo zájemcům z dědiny.
Kde jinde bych našel tyto vzpomínky, než ve svých zážitcích. Když kluci kopali do "hadráku" já s bráchou sklízel "kamilky", chcete-li heřmánek, nebo měsíční jahody. Sběr kamilek nebral konce. Do večera jsme všechny kvítky vyštípali a dali sušit. Ráno, jak pár hodin svítilo slunce, poličko bylo zase bíložluté. No k zoufání. S měsíčnimi jahodami to bylo podobné. Sbíralo se co tři dny, dvacetimetrových záhonků přes deset a jen se červenaly- Možná i studem, že nám dětem brání ve zdokonalování se ve vysněné hře, kterou byl pro nás fotbal. Tak se mně vryly do paměti, že si dodnes pamatuji odrůdu, kterou jsme pěstovali - Baron Solemacher. Otec je vymačkal přes cedník, šťávu jsme prodali cukráři Koňaříkovi v sousedním městě a pokud trochu zbylo, matka ji použila se "sněhem" k amoletám.
V hlíně se hrabu dodnes a vím, jak chutná. Doslova. Jako kluci jsme to zkoušeli a řeknu vám, že má podobnou chuť jako uvaření šneci. I žížalu je možné pocumlat, ale o tom až vás někdy pozvu na pstruhy.

Kouzlo časů minuých: vandráci a dráteníci

26. ledna 2009 v 14:44
Dodnes nevím, kde složili hlavu v zimě desítky vandráků, kteří ještě těsně před druhou světovou válkou chodili od vesnice k vesnici a nabízeli svoji práci za kus jídla nebo přespání v kolně nebo stodole. Pokud trefili na vdovu mohlo to být terno a zdrželi se třeba i čtrnáct dní, málokdy však déle. Když na jaře vylítly první včely z úlu mohli jste se vsadit, že za pár dní se objeví i první vandrák.
Byli různí. Štramáci v jakž takž vypadajících šatech, s ošoupaným kloboučkem na stranu a s chlebníkem nebo ruksakem přes ramena. V klopě kabátu nechyběl v příkopu utržený podběl nebo u potoka blatouch, na nohách střevíce, které zřejmě ještě před časem čekaly na vyhození z botníku nějakého měšťanosty. Postava jako vystřižená z operety Rudolfa Frimla: Král tuláků, jenom to srovnání a Fracois Villonem by trochu pokulhávalo i když ukecaní byli, jen co je pravda. Jejich slovník byl šťavnatý, prošpikovaný někdy nářečím, jindy cizími slovy. Nabídli práci, rozhodně se však nepřetrhli a točili se hlavně kolem hospodyně a tím pádem i kolem plotny. Děti je milovaly, protože dovedli vyprávět spoustu zážitků pravdivých i takových, ze kterých trčelo přehánění a věšení bulíků na nos jako sláma z bot. Chodili, jak jinak, pěšky, nekradli a jen čas od času se z nich vyklubal sňatkový podvodník.
Druhá sorta, pokud si dobře vzpomínám, měla vesměs přes padesát, ošuntělé a zaplátované šaty, na hlavě beranici i v parném létě, místo ruksaku režný pytel přes rameno a boty, ze kterých někdy i čouhal palec. Kdyby měli na tváři škrabošku splňovali by představu o typickém lupiči, jak ji známe z tehdejších karikatur. Nebylo ani třeba moc namáhat svoje čichové buňky aby bylo jasné, že voda na umývání jim moc neříká a mýdlo už vůbec nic. A byla z nich cítit režná, nejlevnější kořalka v každé hospodě. Přišli, něco zahuhňali pod fousy a selka jim dala krajíc chleba se sádlem a práskla dveřmi nebo jim ukázalo vidle a kolečko, aby vyvezli hnůj z kozího chlívka. Dostávali ty nejnamáhavější a nejméně příjemné práce, štípání dříví, rytí zahrady, vynášení sraček z žumpy, dláždění dvora a jiné chuťovky. Mnoho toho nenamluvili a měli vesměs za sebou nějakou tu ránu osudu. Udělali, najedli se, přespali kde jen to šlo, vzali pár drobných a šli o štaci dál.
ˇHrnce drátovat" zvučným hlasem nabízel své služby dráteník, když procházel dědinou, každých sto metrů. Na zádech krosnu z níž trčely dráty, plechy, kladívka, kleštičky a další verjcajk, který zaručil, že v jeho rukách dokáže opravit rozbitý kameninový hrnec nebo děravý kastrol. Byli i takoví, kteří opravili šicí stroj, hodiny s kukačkou, řezačku na krmnou řepu nebo obruč na trakaři.
Táhlo se za nim vždycky spousta dětí a on jim vyprávěl zážitky z cesty, někdy šáhl do kapsy pro hrst englišů a mezi tím stále vykřikoval: "Hrnce drátovat." Znal jsem jich několik a od všech jsem se mohl naučit slovensky.
Byli i další občasní návštěvníci dědiny, kteří na den, dva doplnili kolorit tehdejších časů a nevešli se mně do titulku. Třeba sklenáři a podomní obchodníci nebo komedianti s kolotočem, houpačkami, třímetrovým hadem a cvičeným psem.
Když skončila válka, jako mávnutím kouzelným proutkem všechny tyto "profese" zmizely v nenávratnu. A dnes? Je tu jen nahořklý odvar, bezdomovci, lidé, kteří svůj život nedovedou tak chytře naplnit, jako kdysi všichni ti vandráci, dráteníci, sklenáři a podomní obchodníci.

Expedice oksroN se radí

24. ledna 2009 v 17:41


Akce "Dejme hlavy dohromady" začíná obvykle u tohoto stolu a je to vlastně porodnice, kde se zrodí projekt Expedice oksroN 200.....Všimněte si symboliky, která promlouvá z výzdoby. Stromek vzdáleně připomíná tvar Norska, světelná stopa spleť cest, kterými jsme za oněch osm let Norskem projížděli a vlaječka nám slouží ke cti. Kam se vrtnem, tam ji vystrkujem. To také proto, že u nás kam se vrtnem, tam ji nevidíme, dokonce ani ne o významných svátcích. Holt ta naše povaha česká.
Náznak lukulských hodů neoplývá kaviárem ani želví polévkou, menu tvoří pochutiny, které v kempu patří do skupiny "Urvi co můžeš!"/Expedice oksroN vaří bez kuchařky/
Důkaz.
Před pár dny však měly události, spojené s rokováním jinou tvář.

Dějství první:
Restaurace, přitlumený hovor, blikající obraz z obrazovky v koutě, pár dvojic večeří. Tucet stolů, z nichž jeden nese cedulku REZERVÉ. Za ním sedí Honza a Bert, rozkládají rukama, vzpomínají na loňskou Expedici a obracejí listy v albu. Krátí si tak čekání na ostatní členy Expedice.
"Dobře to ten Jara vzal. Vypadá to jako výstup na vrchol pětitisícovky a není vidět ten chodníček za našimi zády" libuje si Honza. "To být na Lofota a tam krásně. Letos já budu tam chtít znova" přidává se Bert./Expedice oksroN a žena mořského vlka/
"Kolem Svartizenu jsme tentokrát jenom projeli. Já jsem si na něj i šáhl, to bylo předloni a na cestu jsme si půjčili kola. Je jich tam kolem dvaceti a nikdo je nepůjčuje. Prostě si je vezmeš, použiješ a když se loďkou vracíš přes fjord na parkoviště, řekneš obsluze člunu, že sis je půjčil, zaplatíš a je to. Jara sotva na na kolo nasedl, už ležel pod lavičkou. Nevšiml si, že řidítka míří jedním směrem a přední kolo zcela jinam. To nám tenkrát zatrnulo. Zasakroval, pomohli jsme mu na nohy a přece jenom vyjeli. Holt tvrdá nátura."/Expedice oksroN zkouší ledovec/
Bert listuje a lehce pokyvuje hlavou. "To být u Saltsraumen, ne. To já nevšiml, jaká je to krása. Chtěl jsem chytit nějaká ta ryba a tak rychle k moře./Expedice oksroN rybařící
Vercajk já měl O.K. a tak já třást na to, až nějaká ryba hup na rybičku a já zaseknout, vytánhout ji na břeh a dát Old Boy, aby být večeře."/Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/
Vojta mně vypálit rybník a tak jsem šel ta treska aspoň kuchnout."
"Poslouchej Berte, my tu kecáme a ostatní nikde. Co se děje. Brnknu šéfovi" Crrr,brr, crr....
"Nebere to, zkusím Jaru." Crrr,crrr,crrr... "Co je s těma chlapama, ani Jara to nebere. No nic. Budu to zkoušet. Nalistuj ještě něco."
"Mrkni. V Narviku bych rád dělal metař. Žádná práce, prachy plná kapsa, akorát ta hezká holka tu nevidět."/Expedice oksroN v Narviku/
"To jsme probírali už u Antonyho, když jsme si hřáli kosti na severském slunci. Byli jsme už deset dní z domu a začalo nám cosi chybět. Ještě nemám takovou sklerózu, abych si nevzpomněl, co.
A vidíš. Těch naplavenin a chudinek v zeleném kabátě jsme si ani nevšimli. Ještě žes to nalistoval. Je na co kouknout."
A tady jsme chodili k Antonymu půjčit si ocet, nebo pár rybiček na udici. Řeknu ti, že jsme jich utrhli za pěkných pár korun." Dívá se na hodinky. "Člověče, dyť je už půl deváté. To snad není pravda. Co je s nima." Crrr...,crrrr..,crrr.... "No konečně. Co je s váma? Cože, zítra? No to povídej někomu jinému, nejsem blbej. Ještě jsme se domlouvali, že zamluvím stůl na úterý. No dobrá, někdo zazmatkoval. Sežeň Juru, také to nebere, my to tady zabalíme a jedeme k němu a tebe vezmem na Barbořině. No jó, ty jsi z obliga, ale Jura nacválá půllitra. Ahoj, za chvílu jsme u tebe." ......
"Platím! Berte, jedeme k Jurovi."

Dějství druhé: /moderně zařízená kuchyň s masivním stolem pro deset osob, váza s květinami, svícen, pár misek s televizními pochutinami a kolem stolu pohodlně rozesazeni Jura, Jara, Bert a Honza, kteří právě skončili dohadování o tom, kdo ten termín zblbl/.
Jura: "A teď už konec keců, dáme se do toho. Ostatní příjdou zítra a já jim to povykládám. Tak jak letos? Pátek koncem června padl na šestadvacátého a neděle v červenci na dvanáctého. Tož to by se dalo,ne?"
Honza: "Neotevřeš něco. Řídí Bert."
Bert: "Moment. řekli jsme že si střihnout" a nastavuje ruku se sevřenou pěstí. Honza přijímá a střihnou si. Vyhrává Bert.
Bert: "Sem ti to říkat, seš na mně krátkej. Ale že to být ty, beru volant."
Honza: "Dík, máš u mně frťana whisky a originál havano. Dovezl mně ho kamarád přímo od Fidela. ...... Ten termín není marnej, ale sedmnáct dní je sedmnáct dní."
Jara: "O nic nejde. Já mám důchod dvaadvacátého."
Jura: "Ty máš teda fóry. Radši řekni, co by letos páslo do itineráře."
Jara: "Bude nějaký novic?"
Bert: "Já mám kámoš, který pojede a v Norsku byl jen prst po mapa. Pánové, parťák perfekto, já za něj ručit."
Jara: "Takže to spočtem. Šéf, Milan, Vojta, Honza, Bert, Janko nebo Zdenek, novic,jak se jmenuje? Frata? Dobrá a já. To je osm na dvě auta. Takže do jednoho starooksroNisti a v druhém novic a skoronovici. Do dánského Hirtshals na trajekt, doufám že po klidném moři do Kristiansandu. Vzal bych si na povel Honzu, Berta a Frantu a střihli byzme pobřeží přes Stavanger, Bergen do Trondheimu a frčeli bychom k Antonimu do kempu a šéf, Vojta, Milan a Janko nebo Zdenek by jeli přes Oslo, kde by vyjedli kamaráda Zdeňka a pokračovali pak nonstop také do kempu. Tam by dali odpočinek, nachytali tresky a uchovali tresčí játra na pořádnou rybí hostinu. My bychom dorazili až za dva tři dni po nich. Podívejte, tak začínal itinerář cesty v roce 2006 a ten je přesně o tom, co říkám.
No a pár fotek vám osvěží vzpomínky.
V roce 2006 nás bylo tolik, že se trajekt Christian IV málem potopil. Tři auta a třináct oksroNistů. Tolik lidí pohromadě je už trochu na nervy, ale ustáli jsme to se ctí. Z Hirtshals na Judském poloostrově jsme přepluli do Kristiansandu. Tam jsme se moc nezdrželi, přenocovali v kempu Lindesnes, což je mimochodem nejjižnější místo Norska a ráno jsme pokračovali po pobřeží směrem na Stavanger.
O krajině moc mluvit nebudu. Vidíte sami. Jen škoda, že vám nemůžu přiblížit zemědělské usedlosti a vzorně obdělaná pole. Chvála netřeba.
Pohátkou o zatravněných chaloupkách by se dala nazvat tato skupinka stavení, z nichž každé slouží jinému účelu a dohromady tvoří sice skromnou. ale i na norské podmínky dobrou obživu.
Kratičký převoz trajektem do Oanes nám může nabídnout tak jako tenkrát čtyřhodinovou procházku na Preikestolen /Kazatelnu/, nezapomenutelný zážitek je odměnou pro každého, který ji podstoupí./Expedice oksroN káže z kazatelny/. Ovšem zbude-li nám nějaká hodinka navíc mohli bychom se přeplavit po Lysefjordu z druhé strany a podívat se na Kazatelnu zespoda, což by mohlo být super. A co dál? Buď zpět trajektem a pokračovat přes Stavanger a Bergen do FlØmu, tam si zajet vlakem do Myrdalu, nezapomenutelnou železniční tratí.

Tento pověstný vodopád je součástí této velké horské šou. Pak pokračovat do národního parku Jotunhaimen a třeba vylézt na nejvyšší horu Norska GaldhØpiggen, což není až tak problematické a přes Lom, Dalsnibbu po zlaté cestě do Geirangeru a dál po Zlaté cestě do Andalsnes a pokračovat přes Kristiansund do Trondheimu/Expedice oksroN projíždí Trondheimem/.

Vzpímínáte? Nádherná trasa, ale je časově velmi náročná, myslím tak aspoň šest dní a navíc, samý trajekt. Jeden za druhým, a za tím druhým ještě šest, takže celkem osm."
Šéf: "Tak to byste toho měli plné kecky. Tady těch jedenáct serpentin a sešup o tisíc metrů do údolí by vám nalilo adrenalinu na pár dní dopředu. To byste byli v Kjellingstraumenu tak kolem pátého července a na pobyt by vám zbylo dva, tři dny. De to zkrátit?"
Jara: "Tož určitě. Po Kazatelně by se zahnulo na severovýchod, vynechal Bergen a další bombónky a v kempu bysme byli o dva dny dřív. Trajekty by se zcvrkly na dva. Záleží na domluvě."
A u toho zůstalo. Zítra se sejdeme s ostatními a pak to dáme dohromady. Ať tak či onak jsme v naději. Devátý rok s Expedicí v Norsku zasvětíme přípravě na desátý ročník, který svým kulatým tvarem umužní přikutálet se ani ne za sedmnáct měsíců na ta norská nej. Už teď htovidím v duhových barvách.

Kouzlo časů minulých: ochotníci

21. ledna 2009 v 14:14 | Old Boy

Jak vzniklo slovo ochotník by bylo hledání na dlouhé lokte a já je mám už krátké. Když někdo dělá něco ochotně, rozhodně se mu to líbí, má z toho dobrý pocit nebo jen tak něco. Vrtalo mně to hlavou,když jsem se vracel včera s ochotnického představení, součásti festivalu ochotnických divadel, který organizuje Ochotnický spolek v našem městě v rámci předplatného. Šest her /?/, šest souborů, stovka diváků v malém sále, tipovací soutěž kdo jaký byl, vyprodáno. Slušné, ne?
Kdy vzniklo ochotnické divadlo přesně nevím, vím však, že sotva jsem rozum bral, hltal jsem je všemi smysly. A protože je divadelní sezona v plném proudu není od věci vrátit se na plácek mezi oponu a kulisy o mnoho let zpět.
Neohrožený Mikeš /1953/
Vylovil jsem tuto fotku. Čím víc je zaprášená, jakoby ušpiněná a u některých postav prozrazuje skoro jen rysy obličejů, tím je mně bližší. Co ještě si pamatuji z ochotnického představení pohádky Boženy Němcové, " Neohrožený Mikeš"? Žasnu. Z rukávu jsem vysypal skoro všechna jména i když jsem většinu neviděl od svých dvaceti let. A přitom někdy marně vzpomínám, jak se jmenuje soused, vedle kterého bydlím přes dvacet let.
Paličova dcera /1955/
Druhá fotka pochází z inscenace Tylovy "Paličovy dcery" a to už jsem byl fešák a hrál amerického indiána, který pozoruje setkání starého otce se synem, který před mnoha lety zakotvil v Americe.
Určitě jste si také zahráli a dodnes na to rádi vzpomínáte. Takový Francek v Maryše, to byl nějaký divoch, hastrman skřehotal v "Lucerně" tak přesvědčivě, že se mnohá cérka pár dní vyhýbala rybníku, "Perly paní Serafinky" rozezpívaly celý sál, "Jedenácté přikázání" se muselo pro velký úspěch opakovat tříkrát a několik hospodských z okolních dědin vzkázalo, že ať přijedeme také k nim. A jeli jsme, za pivo a nakládaného buřta. Kulisy, nábytek a nádeníci, kteří to na jevišti museli dát dohromady jeli dřív na platoňáku, taženém koněm a my ostatní, jak se dalo, na kole nebo vlakem a někdy i pěšky. Napjatí jak struna, kolik příjde diváků a jaký bude potlesk jsme už půlhodiny před začátkem představení vyhlíželi dírkou v oponě a ukláněli se málem až k zemi na konci hry.
Dodnes se rád dívám dírkou v oponě, která mně odděluje od okolního světa, počítám, kolik a dnes už i jakých diváků přišlo a jaký je potlesk. Kdo z vás takový není, ať po mně hodí kamenem.

Kouzlo časů minulých: Vystrkov

18. ledna 2009 v 7:37 | Old Boy
Části dědiny, nebo chcete-li vesnice, jejího okolí, rybníky, potoky, samoty, ta místa mívala název, který jim opravdu slušel a zaplaťpambu sluší mnohdy až dodnes. Třeba Vystrkov. To bylo místo uprostřed polí a na okraji s lesem, kde byl dvůr, tedy selská usedlost se vším, co k ní patří. Chodili jsme tam jako ogaři a byli jsme vítanou návštěvou, protože jsme přinesli novinky, co se děje na dědině, povykládali , který sedlák už začal sklízet obilí, že sousedé utopili tři koťata a nechali si jenom jedno, Gustu Macháňa pustili z vojny a bude se ženit a kolikrát jsme si i něco vymysleli, aby toho bylo víc. Ale toto je pravda.
"V chudobinci dostali půl prasete. Jak se to mohl stát? Strýc Řimák ho vyhrál v kartách na Pavlištíkovi a vedl ho na provaze domů a půl cesty kolem něho poskakovala Pavlíštěna a nadávala mu co do něho věšlo. Pavlištík za ňú volal, že šak to bylo poprvej, co prohrál prasa a ona mu pár vlepila a optala sa, kde májú teho capa, kerý tak dobře vydělával. Šak smrděl, nenechal sa Pavlištík a rači sa vrátil do hospody. Strýc Řimák příďa dóm prasa hneď lépl a tož půlku dal do chudobinca. Hneď ju rozpajtažírovali, uvařili a huby měli mastné jak kola od žebřiňáka" zvěstoval největší novinku Pepin.
To víte, že se vystrkovská hospodyně povyptáva na všechno možné, ženy byly v té době stejné jako dnes a dostala odpověď. Ogaři dostali pořádný krajíc z pětikilového pecna a půllitrák mléka, na kterém byla smetana na prst tlustá. "Přiďte zas" volala za nimi a ogaři ty tři kilometry, které je čekaly na cestě k domovu, využili k nařezání pěkně rovných lískových prutů, ze který zítra po škole bodou dělat luky. Nakonec se pohádali o to, kdo půjde k řezníkovi pro ovčí střeva, aby bylo z čeho udělat tetivu. Věděli už, že u řezníka není nic zadarmo. Když posledně potřebovali trochu koňské krve, aby si mohli natřít obličej jako Apači a být tak neporazitelní, museli mu třikrát pomoct se skládáním masa, buřtů, salámů a vnitřností na pajšl /mňam/. A kdoví, co to bylo za krev, účinek byl mizerný.
A nejenom Vystrkov byl pěkný název, který zdobil dědinu a její okolí. Byla tam třeba Kašpárka, Panské, Sedliska, Daní lúka a Lapač. Lapač byla rovněž samota a stojí tam dodnes. Ze střechy jí trčí televizní satelit, ale jméno jí nikdo neodpáral, ani čas, ani původ názvu. Pověst o ní se trochu přiživuje na historkách o Bábinském a Leciánovi, kdo by nevěděl, byli to asi nejslavnější naši lupiči a vrahouni, první v devatenáctém a druhý ve dvacátem století. Na Lapači prý bylo loupežnické hnízdo a bohatí sedláci, měšťané a různí zbohatlíci ze širokého okolí se třásli strachy, aby nebyli polapeni a obráni loupežníky z této samoty. Když c.k.policie úkryt objevila a ptáčky umístila do klece na brněnském Špilberku, lidé začali opuštěnému stavení říkat Lapač. Jak jsem koupil tak prodávám. A na prodej mám dalších pár titulů.

Eo rozdává bombónky

16. ledna 2009 v 10:45

Už jste někdy narazili v obchodě na misku s bombónky, které si můžete zdarma cucnout? Tak něco podobného jsem dnes připravil pro vás. Přiznám se, že příčina takové korupce má za cíl udržet zákazníka /v mém případě čtenáře/. Nevím, co se mně podaří v tomto roce vypotit, proto ta berlička. V mixu bonbonků jsou některé slaďoučké, jiné nakyslé a nechybí ani peprné. Tak si poslužte.

Ať klepnete na kteroukoliv cestovní kamcelář, která má ve svém "portfoliu" Skandinávii, najdete tam Geiranger. Kouzelné místo, kde končí Geirangerfjord, který je na listině přírodního dědictví UNESCO /Expedice oksroN 3/ Můžete si po něm vyjet lodí a podívat se jak se Sedm sester a s tím spojený Nevěstin závoj ucházejí o Nápadníka. Tak se jmenují vodopády, z nichž jeden vykukuje na snímku a ostatní na vás čekají za ohbím fjordu. A pokud zrovna stojíte na silnici č.63 směrem k nim, pak vjíždíte na Zlatou cestu, kde vám zamotá hlavou Orlí stezka, na které budete muset jedenáctkrát pořádně otočit volantem. Vlak do Geirangeru nemá koleje a tak od volantu můžete přesednout třeba na zaoceánskou loď, nebo dokonce na loď slavné společnosti Hurtigruten, která brázdí pobřežní vody Norska již od roku 1893.

Nemuseli vám říkat v dětství Jeníčku a vaší společnici na tůře v horách Mařenko a přesto si můžete prožít pohádku O perníkové chaloupce sice trochu jinak, ale přece. Tak jste si vyšlápli, jdete hodinu, dvě, tři a krásné výhledy nemají konce. Přiletí mrak, druhý, třetí, dají se dohomady a začne pršet jako z konve. Stromy jsou žabě po pupek a tak není na co vylézt a porozhlédnout se po úkrytu. Když si utřete brýle, najednou uvidíte sto metrů před sebou chaloupku a než by do dvou set napočítal, jste v suchu. A jak to tam vypadá? Tak to si najděte můj blog Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp. Chtěl jsem vložit odkaz, ale potvůrka ne a ne naskočit, je to asi tím, že blog je již v archivu.
Pozorně se podívejte na skálu nad jezerem a nedívejte se do kalendáře, skutečně není 1.dubna. Na skále se vyhřívá krokodýl nebo spíše chameleon. Všimněte si, jak se svou barvou dokázal přizpůsobit okolí. Tak to bude přece jen chameleon. Vidíte, na co všechno můžete v Norsku narazit.
Ve Švédsku, kterým občas projíždíme, je tomu nejinak. Napadlo by vás, že zajímavé kamenné skulptury, u nichž se chcete vyfotografovat, jsou vlastně fontány s nepravidelným intervalem trýskání vody? Nenapadlo to ani Jardu, kterého jsem sice vyfotil, ale když jsem se obrátil zády, voda vytryskla a vyjekli jsme od radosti: "Už tě tady máme, hastrmane." A pokud byste se chtěli i vy cestou přes Švédsko osprchovat, stavte se v Kiruně, budete čekat možná minutu, možná čtvrt hodiny. Jak se podaří. A že vám město Kiruna nic neříká? Promiňte, ale vy neznáte původ nejslavnější železné rudy a oceli, které se říká švédská?
K tomu, abyste byli v obraze si musíte pustit Hřebejkův film "Pelíšky". Je tam řeč o medvědu Kodiakovi, který je podle vyprávění tamtéž ještě větší než ten, který stojí na odpočívadle u silnice z Kiruny do Narviku. A jak patrno, je na děvčata.
Naši hoši nezpívají norskému plantážníkovi hymnu, jak by se mohlo zdát při pohledu na Vojtův postoj. Na tlukoucí srdce pro norské krásy by musel položit pravou ruku a levá by si mohla dělat, co by chtěla. Naši hoši debatují s pánem širšího okolí o pěstování jahod v Norsku, což je téma velmi zajímavé a přišla řeč i na sběrače, kteří přijíždějí i od nás za vidinou velkých, rychlých výdělků a odvážejí si domů rozbolavělá záda a zkušenost, že je zde neskutečně draho. Jak pro koho.
Samozřejmě tam nepracují za misku těstovin. Vydělané korunky plynou skoro vždy na cestování po Norsku a to chválím. Holt mládí už teď nezná hranice, výjezdní doložky, doporučení od zaměstnavatele, vyjádření školy, přehrabování celníků v zavazadlech a svlékání málem do naha.


Vsaďte se, že byste také zastavili na vyhlídkovém odpočivadle tady, v národním parku Jotunhaimen. Proč? No to snad ani nemusím říkat. /Expedice oksroN dosáhla vrcholu/

Syn mého vnuka dostal pod stromeček vláčkovou soupravu od otce jeho dědy, tedy ode mne, pokud jsem to správně odvodil. Ani se neptejte, kolik stála. K dárku mne inspirovaly nadšení mého syna, když dostal také vláčky a postupně si k nim dokupoval, co bylo třeba, a výše uvedený snímek. Věřte, nevěřte není to model, nýbrž skutečný vlak, který pendluje mezi FlØmem a Myrdalem Expedice oksron v norské ořechové skořápce
V jednom kostele poblíž Strynu mají kousek od vchodu nezasklené okénko a průvodce radí se přes něj podívat. "Budete překvapeni, co vás čeká" a z jeho hlasu lze poznat sarkasmus. Nedalo mně to, i když u kartářky jsem naposledy byl, když jsme kdysi měli v partě na maryáš ženskou. Dobře mně tak. Ale povšiml jsem si i patiny staletími zkrásnělého dřeva, které jakoby připomínalo, že život je krásný přes všechny ty zákruty a propletence.
Poláci mají sem na sever blíž a ti z Gdaňska daleko blíž než my. A tak využívají ušetřený čas na zviditelnění svého slavného města, které dýchá přístavem a vzpomínkami na barda stávek proti utlačování dělníků, Lecha Walesu, revolucionáře, bojovníka za lidská práva, bývalého polského prezidenta a nositele Nobelovy ceny míru.
A kdože balil bombonky do papírků? No přece náš šéf, toho času přemýšlející, jak letos v Norsku.
Že by snad přemýšlel o tom, že bychom si mohli naordinovat půst to rozhodně nepřipadá v úvahu. Myslím, že bychom my všichni oksrNisti onemocněli jako jeden muž a jediný lék, který by nás zase postavil na nohy by byl ukryt v itineráři pro tento rok.

Kouzlo časů minulých: zabíjačka

14. ledna 2009 v 16:07 | Old Boy
Příznivcům zdravé výživy vstup zakázán!

"Mrzne až to praští" ulevil si strýc Tonek, když otvíral dvířka do chlívka s provazem v ruce. Dvoumetrákové prase nezvaného hosta vítalo nevrle a zřejmě i v předtuše něčeho neblahého ne a ne si nechat nasadit smyčku na pravou zadní nohu. Na dvorku před chlívkem se už kouřilo z kotle, šibenice stála na svém místě, troky byly při ruce, pantok zaseknutý do trámu, nůž na dosah a tak zabití prasete bylo dílem okamžiku. Tenkrát se ještě zabíjelo ranou pantokem do hlavy a strýc se trefil napoprve, i když minutu, dvě tancoval kolem prasete, aby našel ten správný úhel úderu. Prase svým kvílením, které bylo tím nejnepříjemnějším z celého obřadu, upozornilo sousedy, že se nemusí starat o večeři, protože dostanou výslužku. Strýc podřezal prase a tepnu podržel rukou, i když teta okamžitě přidržela mísu na krev. Dva starší strýcovi potomci drželi prase na provaze za nohu. To sebou škubalo jako o život a když mu došly síly pravil strý: "Nalej." Joska vytáhl flašku slivovice ze závěje, nalil štamprlku pro všechny, kteří pomáhali a pak zabíjačka dostala spád. "Tož poďme" a prase nakulili do troků, vařící voda z kotle honem do kýble a hrníčkem polévat tak,aby ani místečko na praseti nezůstalo neopařené, škrabkami seškrabat chlupy do jednoho /i když kde je chlup, tam je chuť"/, zvednout na šibenici a uřezat hlavu. Zase štamprlka. Potom dlouhý řez od krku až po ocas. "A sakra. Samé sádlo, říkal sem ti neval mu tolik kukuřice" obrací se Tonek na tetu. Řeznická sekerka dokoná dílo a prase je na dvě půlky. "Eště jednu",povel jak na vojně a nalita je coby dup.
Kotel už je zase plný horké vody, to aby bylo na střeva, chlapi nosí kusy masa na stůl do kůlny, aby rychle vychladlo a mezitím už děcka mají vřelou vodu do které se vkládají ty části prasete, ze kterých budou budoucí lahůdky. Nejdřív kotky, kolena, hlava, jazyk a plíce, játra, ledvinky až později. "A pořádně přikládajte a ty mamo, nalej". "To víš, už letím. Za chvílu bys nepoznal sůl od pepřa. Tady sú koláče. Poďte všeci" a na stůl pokládá mísu s tvarožňákama, hrušťákama, trnčákama a makovjákama. Ze všech se usmívá máslo, posýpátko a bělá se na nich cukr.
Když strýc šel potřetí píchnout do masa v kotle a vůně, která dala zapomenout na chuť koláčů a slibovala další kulinářský zážitek dosáhla vrcholu, putovalo maso z kotle na stůl, a pod nůž.
Zavoněl česnek, cibule, majoránka, pepř a kdoví co ještě, kroupy po vaření nabyly na objemu a dobře promíchaná krev čekala na svoje uplatnění.
"Tož poďte okoštovať než sa pustím do jelit, jitrnic a tlačenky. Šak moc neubude." Podruhé říkat nemusel, kdo měl nohy a ruce ukrajoval, chutnal a mlaskal jak kdyby týden nejedl. Za hodinu už se z kotle lovily všechny ty dobroty a košt mohl pokračovat, až pořádně zchládly. A než se v kotle vyškvaří sádlo a budou škvarky, pozvu vás na ochutnávku.
Tak třeba jelítko. Chcete je jen tak s chlebem nebo vařeným bramborem? Už má křupavou kůrčičku a myslím,že by se hodilo přidat kysané zelí trochu omaštěné drobky ze škvarků.
Jitrnička se také dá opéct a nemosí být ani ve střívku, stačí prejt. Zkusili jste ji někdy z bramborákem? Že ne? No tak to tedy nevíte co je opravdové eso mezi "šperky" /hanácké název pro tyto vepřové pochoutky/ .
S tlačenkou nepospíchejte, ráno je také den. Skočte do krámu pro čerstvý chleba, nakrájejte na hrubo středně velkou cibuli, zakrojte do tlačenky /Tonda použil jako obal žaludek/, polejte nezředěným octem a otevřete pivo. Co říkáte, perfekt, ne?
Před obědem už bude možná vhodné pozřít tři kuličky Espumisanu /viz reklama v televizi/, to ať vás však neodradí od pořádného talířku černé, kroupami zahuštěné "prdelačky" a než se podíváte na dno talíře, vytáhne manželka z trouby dozlatova opečené "vrabce", přidá dva šufany uvařeného kysaného zelí a zeptá se, kolik má dát knedlíků. Nepřehánějte to, střídmost šlechtí člověka,stačí šest koleček. Jedno pivo a dost. Pohovku máte doufám blízko od jídelního stolu. Tak si ze dvě hodiny pohovte.
Tak to kdysi bylo a občas ještě je.

Omlouvám se příznivcům zdravé výživy i ostatním, že jsem je vystavil tak velkému psychickému tlaku. Pokud podlehnou svodu starých časů mohu jim prozradit, že jsem takových zabíjaček do svých padesáti let zažil bezpočet a váha mně hlásila vždy jen do 76 kg. Takže žádný smrtelný hřích .....

Učebnicový příklad aneb otevřený blog paní senátorce Gajdůškové

10. ledna 2009 v 17:49
Paní senátorko,
pozorně jsem přečetl Váš článek a udivuje mne, že tak šarmantní dáma je ochotna "když chce býti, s vlky výti." Ani zdaleka nemám a nemohu mít takový přehled, jaký máte vy, která jste uprostřed politického dění. Mám však ještě jakous takous paměť a tak si vzpomínám, že přesně po stejné niti se šplhali k vládnutí Topolánek, Tlustý, Gandalovič a ostatní špičky ODS když vládla ČSSD. V obráceném gardu probíhá všechno jako přes kopírák. Všechno špatně. I váš článek nezmiňuje jedinou věc, která by sloužila současné vládě ke cti. Všechno špatně. To mne položilo na lopatky. "Ministerská šaráda do učebnic", titulek Vašeho dnešního blogu, čili "Ministerská šaráda /druh slabikové hádanky nebo pohrávání si se slovy - viz slovník cizích slov/ do učebnic" celkem přesně vystihuje jeho obsah. Proto dovolte, abych parafrázoval některé části Vašeho článku.
"Premier Topolánek se rozhodl osobně řídit ekonomiku. Budiž."

Premiér Topolánek zřídil komisi, která má hledat východiska z probíhajících dopadů ekonomické krize a nás a postavil se do jejího čela. Nic proti tomu. "
Ve výběrovém řízení na ekonoma by vzhledem ke své kvalifikaci zřejmě neprošel ani v nejmenší obci, či malé firmě".
Ve výběrovém řízení na ekonoma by vzhledem ke své kvalifikaci zřejmě neuspěl, tak jako by neuspěli pánové Škromach, Zaorálek a někteří další členové naší stínové vlády. Je to pochopitelné, jsou to přece politici a bez štábu poradců v oboru se neobejdou.
"Navíc je premiér a je tak jak tak za hospodaření země zodpovědný."
Navíc je premiér a je tak jak tak za hospodaření země zodpovědný. Takže má plné právo a i povinnost rozhodovat? Už jsem řekla, ne.
"To ovšem v prvé řadě výběrem lidí do svého týmu. V obecné rovině to není nic výjimečného. Chce-li uspět, musí si umět vybrat spolupracovníky každý živnostník. Při vší úctě k jakékoliv práci, umět to musí i zedník, který potřebuje přidavače nebo dřevorubec, který by z důvodů bezpečnosti práce neměl chodit do lesa sám"
To ovšem v prvé řadě výběrem ......... neměl chodit do lesa sám.
" Již po volbách v r. 2006, po nástupu první Topolánkovy vlády, nastala noc dlouhých nožů.Ministři Gandalovič, Tlustý a další okamžitě propustili pracovníky ministerstev a přivedli si své lidi."
" Již po volbách v r. 2006, po nástupu první Topolánkovy vlády, nastala noc dlouhých nožů /výraz vypůjčen od pana premiera Topolánka/.Ministři Gandalovič, Tlustý a další okamžitě propustili pracovníky ministerstev a přivedli si své lidi. Šli tak dobrým příkladem nově zvoleným hejtmanům, jimž rozhodně kraluje náš stínový ministr zdravotnictví David Rath."
"Po podzimních volbách byly očekávány personální změny ve vládě. Premiér však další dva měsíce hájil i ministra zdravotnictví, který mu určitě k vítězství nepomohl. Další ušmudlané vládnutí menšinového kabinetu zdůvodňuje českým předsednictvím"
Po podzimních volbách byly očekávány personální změny ...... zdůvodňuje českým předsednictvím a vůbec si nebere příklad z naší předchozí vlády, z té krásné, voňavé červené růže, která díky /?/ voličům musela změnit vizáž na oranžovo.
Již první den našeho předsednictví však premiér oznámil, že udělá změny ve vládě. Bravo, pokud si myslíme, že čím hůře, tím lépe. Personalisté a manažeři ví, že při personálních změnách každému novému člověku, i tomu nejlepšímu, trvá zhruba rok, než se dostane ve výkonu na úroveň i svého velmi špatného předchůdce.
Již první den našeho předsednictví .........velmi špatného předchůdce. Běda mu, očekávali jsme perzonální změny, on je neudělal, šmudla, a představte si, přece jen je chce udělat. Takže když někdo jiný nahradí Julínka, bude skutečně trvat zhruba rok....
Výměna kteréhokoliv ministra nyní je jako poslat místo maturanta po svatém týdnu skládat maturitu prvňáka.
Výměna kteréhokoliv ministra nyní je ......... tedy podle mne naprosto nevhodná.
"Požadavek opozice na vypsání předčasných voleb na podzim je ve srovnání s tím vůči vládě skutečná charita a vůči zemi ten nejzodpovědnější postup."
Požadavek opozice na vypsání předčasných voleb ........ten nejzodpovědnější postup. Konec konců to vyplývá z mé předchozí úvahy.
"Ministerská šaráda vyhlášená v prvních dnech předsednictví EU se určitě dostane do učebnic řízení lidských zdrojů jako příklad naprostého manažerského diletantismu".
"Ministerská šaráda /druh slabikové hádanky nebo pohrávání se se slovy - viz slovník cizích slov/ vyhlášená ..........jako příklad naprostého manažerského diletantismu a nedej bůh, abych se tam dostala i já v kategorii negace, negace, negace ....


Epitaf: ZDE BUDE LEŽET PISATEL, KTERÝ HLEDÁ POSPOLITOST A NACHÁZÍ UČEBNICI ZÁKONU
DŽUNGLE. BUDIŽ JEHO NAIVIŤĚ ZEMĚ LEHKÁ.



Kouzlo časů minulých: zima

9. ledna 2009 v 6:23
Plazím se po chodníku, našlapuji, jako kdybych před sebou tušil minu, ruce roztažené jen jen vzlétnout a celkový umělecký dojem: má nebo nemá v kalhotech? Náledí. Neodmyslitelná součást zimy, která sice pozdě, ale přece jen navštívila náš kraj a jak tak slyším, nemíní hned tak skončit s malováním květů na okenní skla. Tak to jsem vedle jak ta jedle. Bože, kdy já naposled viděl mrazové květy na oknech? Tak to už je let a let. Ne že by nebyly mrazy, to lidé topí jako by se právě vrátili ze Sibiře a sklo v oknech tak nemá nárok na tu zimní nádheru. Kdysi to bylo jiné.
"To tenkrát byly zimy! Sněhu po kolena, sněhuláci kam ses podíval, zamrzlé rybníky a bruslit se dalo i na potoce" rozhazuje rukama u piva v hospodě soused Slavík. Neví, že paměť je mrcha, která si ponechá jen to, co se jí líbí a co bylo nej, pokud se vůbec odhodlá k nějaké činnosti. Já si zas pamatuji, že jsme v únoru hráli fotbal ostošest a v gumových holinkách, protože na louce bylo bahna jako když nasteleš.
Brusle na kličku byly vzácností a za jejich půjčení se platilo dvěma jablky nebo sypaným rohlíkem. Někteří nabízeli i makovou nebo solenou pletýnku. Také jsem je měl. V červenci mně je vyměnil za deset pstruhů Pepin Vitamvásů, protože mu byly malé a mně se šikly akorát. Lyže jsem neměl do té doby, než jsem si je sám nevyrobil. Dvě jasanová prkna v patřičném tvaru mně mistní stolář věnoval za to, že jsem mu týden vynášel hobliny z dílny. Donesl jsem je domů v pytli a přidal k řezinám, které se nacpaly do bubnu, buben vložil do kulatých kamen, večer se zapálilo a ve světnici bylo teplo až do půlnoci. Otec mně za to poradil, jak ohnout v páře špičku prken-lyží, vázání jsem stvořil z plechových pásků na balení beden, hůlky uřezal u potoka z lísky a pak už jen vyfouknout mamince z kredence svíčku, namazat skluznici a už se frčelo. Pádů nepočítaně, oprav na vázání jakbysmet, líčka však jako míšenská jablíčka. Paráda.
Sáňkování přinášelo tytéž pocity a další navíc. Jezdili jsme večer na silnici v kopci, kde byl pěkně uježděný sníh a přišel si na své i slalom, to když jsme se vyhýbali koblížkům po koních, případně kravincům po kravách. Obě tato zvířata zapřažená do vozů nebo sání byla hlavním přepravním prostředkem té doby na dědině. Udělat si ze silnice sáňkařskou dráhu nebylo nic nezvyklého, auto projelo jednou za uherský rok a večer to už vůbec ne. Sáně jsem dostal k Ježíšku. Byly to rohačky a vlezlo se na ně i pět dětí. Do osmi let jsem neměl žádný problém, když s námi jezdila děvčata, alespoň bylo teplo. Problém nastal až po osmém roce, kdy se teplo začalo měnit na horko. Později jsem pochopil a Anka sedávala na saních vždycky přede mnou a bylo nám oběma dobře.
Co dělat večer, který byl dlouhý jak Třešňová Lhota? Rád jsem poslouchal historky, které vyprávěly tetiny při drhnutí pěří. Občas mně však vyhodily ze světnice, protože se začlo probírat která s kterým, koho zas přinesli domů z hospody, která je v tom a tak dále. Tak jsem si šel číst třeba Karafiátovy Broučky, Káju Maříka nebo pohádky Boženy Němcové. I na Erbenovu Kytici se dostalo. Brrrr, to byly horory, a jak jsem se rád bál.
Když se tak hrabu ve vzpomínkách, málem mně zhaslo v krbu. Honem pár polínek, třeba si vzpomenu jak to bylo kdysi ve škole.