Prosinec 2008

Expedice oksroN upřímně P.F.2009

30. prosince 2008 v 10:13

Jen se podívejte, jak maličký kousek čáry je třeba umazat k tomu, aby se z 8 stala 9. Souhlasím, musíte trochu přimhouřit oko, ale proč ne? Rok 2009 je za dveřmi.
Jen se podívejte jak málo stačí k tomu, aby se hodila do placu písnička "Vesele, jen vesele, život musíš brát, ......" Parta, pár dobrých vtipů, jídlo bez servítků a vůkol rudý vřes, tmavé kapradí a tisíce kříšťálových studánek /Expedice oksroN 6 /.


Jen se podívejte na tyto dva soupeře. Oba kandidují na titul TOP MAN nedělního odpoledne v Geirangeru, ovšem zatím co Troll vystavuje na obdiv své obnažené tělo, Vojta si vypomáhá zpěvem písně "Ty jsi švarná, já jsem švarný..." Až teď mně došlo , že měl lepší pozorovací talent než já. Jeho husličky, slovácká nátura a zpěv by letošnímu Silvestru dodaly ten správný šmrnc. Oksronisti však žijí v souladu se rčením "každý pes, jiná ves" a tak si budeme muset udělat letošního silvestra se zpožděním až v červenci 2009.

Jen se podívejte a je vám jasné, že na něj místo v kempu nezbylo. A ani pro ostatní. Ti jsou roztroušeni mimo objektiv a časné ranní slunce je šimrá ve tváři. Přijet do kempu před půlnocí a domáhat se ubytování /Expedice ksroN káže z kazatelny/je totéž jako loudit po manželce plnění manželských povinností, když ji bolí /?/ hlava. Pozor! Ukládat se pod širák v časných ranních hodinách Nového roku zcela nevhodné!

Jen se podívejte na tento norský příkaz a hned máte tip na novoroční předsevzetí, i když pněkud otřepané. A pokud se stane předsevzetí skutkem, pak vám ani nepříjde, že v si Norsku na veřejnosti nedáte ani čouda. A až to vypukne i u nás, přijdete z hospody jako z kosmetického salonu a jediný pach, který by mohl nepatrně narušit rodinné soužití by se rekrutoval z požitého piva a smažených tvarůžků, zazděných odleželými utopenci.

Jen se podívejte, také jsou bez sněhu jako my o vánocích. Na lednové lyžování ovšem doporučuji poněkud slušivější oblečení a vlastní lyže. Chápu, že zaběhat si společně s norským králem v červenci a ještě k tomu na vyhlášeném Holmenkollenu je opravdu něco extra a fotka je vhodná do VIP alba vedle Gotta, Klause a třeba Lucky Vondráčkové. Tělu to však sílu nedodá a přebytečné tuky neubere.
Jen se podívejte, jak je to Norsko dlouhé a co pár kilometrů můstek, sjezdová trať, běžecký okruh, sáňkářská dráha a lyžařských areálů nepočítaně. To se jim to vyhrává na olympiádách, mistrovstvích a pohárech. To my, chudáci, abychom se mohli na takové nějaké mistrovství nebo pohár podívat, musíme málem v přívěsném vozíku přivézt pár kubíků sněhu a ušetřiit tak sami sobě podíl na milionových částkách za přípravu areálu.

Jen se podívejte, už se červenají, ale musíte mít oči na stopkách, případně si vypomoci trochou fantazie. V červenci na jahody narazíte na každém kroku, na tržišti, u silnice, v restauraci a když zastavíte, i na poli. Jak by také ne, když Norsko je velkým producentem jahod a to proto, že zde mají ideální podmínky, především pokud se půdy týče. Kam hrábneš, tam je rašelina a kyselá půda ta je pro jahody jednička. Silvestrovský pohár z mražených jahod, šlehačky, s troškou šampusu a nějakou tou přílohou není špatný nápad. Kombinace s křenem a ovarem je vhodná jen pro tvrdé nátury a navíc běžce, kteří zvládnou stovku pod 12 sekund.
Jen se podívejte, jak dosáhnout vrcholu je snadné, alespoň v tomto případě. Norské hory se s vámi mazlí, nebo nemazlí. Stačí si vybrat a vykrořit správnou nohou. A odměna zůstane ve skrytu duše a vědomí až do chvíle, kdy spolu začnou splývat v jedno neznámo. Zkuste tak vykročit v příštím roce.
Jen se podívejte na onu černou tečku vpravo na jezeře. Je to asi lodička, se kterou se kolébají na jezeře jeden, dva životy. Jak malicherné proti mohutnosti jezera a jeho sličné tváři. I naše lodička se bude pohupovat, tu lehce, tu v prudkém větru. Ale zvládneme to, ne?
Jen se podívejte na staletou krásu, zakletou do smrkového, pryskyřicí vonícího dřeva. Namítnete, že vůně pryskyřice už dávno vzala staletími zasvé, kdo se ale pozorně a dlouze zahledí do strnulých rysů kostelíka, určitě ji nasaje a když se přidá zvon, dostanete chuť tu krásu pohladit. A vnímáte ji všemi smysly. Tak žijme i naš život v příštím roce.

in Flagranti

22. prosince 2008 v 6:12
Přirovnat parlament k ložnici není zas tak od věci. Někteří nocležníci si občas schrupnou, smrádek, ale teploučko, větrá se totiž jen jednou za čtyři roky. A dějí se tam věci. Nedivme se proto, že tam televizní reportérka nachytala a v pořadu "168 hodin" uvedla místopředsedu vlády,ministra a několik poslanců in Flagranti. Položila jim několik otázek o jejich znalostech t.zv. Lisabonské smlouvy. Někteří se okamžitě cpali do skříně, jiní se rozpačitě usmívali, pár jich přiznalo barvu. Nevěděli celkem nic, možná i méně, než mnohý náš obyčejný občan. Vskutku prekérní situace. Pánové, kteří se už drahně týdnů dohadují o tom, zda smlouvu podepsat nebo nepodepsat a prohlubují důlek u řečnického pultu děláním z komára vola nebo z vola komára aniž tuší, co to komár a vůl je. Tak takovéhoto hodu jsme se dočkali. Jediné, co nás může těšit je ohledupnost reportérky, která nenastrčila mikrofon s drzou otázkou prezidentovi, předsedovi vlády, lídrovi hlavní opoziční strany a dalším plamenným odpůrcům a příznivcům Lisabonské smlouvy.

Expedice oksroN pod stromeček

19. prosince 2008 v 8:05 | Old Boy



Začalo to myslím už před osmi lety, v Norsku jsme byli poprve a vyjevení jako rybář před vyschlým rybníkem. Všechno bylo nej... a poprve. To jsme si zajeli také poprve na houby. Nikdo nám nebyl schopen říct, jestli rostou. Pane jo, jakby také, když Norové považují houby málem za utrejch a není se čemu divit, že jeden sečtelý Nor nám tvrdil, že Maryša otrávila Vávru muchomůrkou červenou. Vyrazili jsme nazdařbůh z Osla necelých šedesát kilometrů a zastavili na mýtince u lesní cesty. Nasáli jsme vzduch a nic. Ani na podruhé.smrky u jezírka
A když jsme po pěti minutách zjistili, že dál padat přes balvany v lese je neúnosné, a že po houbách není ani památky, začali jsme se rozhlížet po krajině. Jistě, jezírko má pět hvězdiček, ale mně padly do oka stepilé smrčky, však je také vidíte, a hned jsem špekuloval, jak by se vyjímaly v našem obýváku, ozdobené slámovými ozdobami a dřevěnými figurkami. Tato myšlenka mne napadá vždy, když jedeme v blízkosti smrkového lesa a to je v Norsku vlastně pořád. A tak jsem se začal zajímat o norský vánoční čas.
vyhlídka

Stál jsem na vyhlídce nad jezerem s jedním našim krajanem , který žije v Norsku už od roku 1972 a "mlátili prázdnou slámu".Ostatní si vyšlápli na tříhodinový výlet k horské chatě a co my, kterým roky daly po šlapkách a nohy dokazují čím dál víc, že mají klouby a ty že už ledacos zažily. Řeč se přelévala jako písek v přesýpacích hodinách od místa k místu, od zážitku k zážitku, vojna nemohla chybět a věřte nebo nevěřte, došlo i na vojenské vánoce. A já nezaváhal a dal hovoru správný směr. Zbylé dvě hodiny mně kamarád vykládal o norských vánocích. A tak s tím, co mně uvízlo v paměti se s vámi teď podělím. A aby to nebylo tak nudné, přidám nějaké ty snímky, která se však nebělají zasněženou krajinou. V červenci jsou sněhová pole pouze na horách a krajina jásá nad tím, že se mohla převléct do svátečního hávu.
Tak odkud začít? Nejlépe od Ježíška, kterému tady říkají Nissen /pravděpodobně zkratka od názvu Julenissen/. Našemu Ježíškovi se vůbec nepodobá, je to vousatý, prťavý dědek, který se věkem i vzhledem řadí spíše k Santa Klausovi nebo mu příbuzným může být Děduška Maroz. Je to však skřítek a s kolegy v různých zemích má dohodu, že naděluje dárky tak jako u nás, 24.prosince.
dřevěná nádhera

Stromeček? Nejlépe, představte si, borovička. A mně tolik učarovaly štíhlé smrčky! Proti gustu žádný dišputát. První se objevil v roce 1820 a trvalo sedmdesát let, než se tento "dovezený" zvyk rozeběhl po celém Norsku. Je nazdoben podobně jako u nás, ale představte si, že na něm mnohdy nechybí ani malé norské vlaječky. Ti Norové! Nestačí jim, že skoro před každým domem stojí stožár s norskou vlajkou. Řekl bych dobrý příklad. A dětem není zatěžko vyrobit papírové košíčky, naplnit je cukrovinkami a oříšky a pověsit je na stromeček. A před rozbalováním dárků se kolem něj tančí a zpívají koledy. Opravdu. A mimochodem, byli jste někdy o vánocích v Londýně na Trafallgarském náměstí. Pokud ano, mohli jste tam vidět vánoční strom z Norska, který tradičně již mnoho let přivážejí Norové lodí jako dar.
kostel na Lofotech
Dárky? Jakby ne. Samozřejmě se dají koupit, ale tradice zde přetrvávají daleko víc, než u nás. Co takhle vlastnoručně pletený svetr s norským vzorem? Nezahřál by víc než plagiát, koupený v Tesku? Uplést se dají také ponožky, šály, rukavice a vyrobit se dá spousta drobností, které potěší. Jó, kdyby nebyly ty seriály.
okno v katedrále Nidaros - Trondheim

Zvyky? Určitě by vám připomínaly ty naše. Přesto však: jiný kraj, jiný mrav. Můj přítel na místo popisu norských zvyků řekl, že si zamiloval pouze jeden a ten když použije, obyčejně už na další není chuť. V norštině se jmenuje Gløgg, v češtině svařák, typický norský vánoční nápoj. Určitě by se hodil ke čtení tohoto blogu a tak zcela nezištně recept.
Na desku pracovního stolu postupně připravte: 1 litr červeného vína /nikoliv z krabice/
2 dcl vody
0,75 dcl cukru
kousek celé skořice
6 hřebíčků
1 lžičku nového koření
3 kardamony /nezaměňovat s kondomy - je to sice drahé, ale
velmi pikantní koření z deštných pralesů tropů/
kousek čerstvého zázvoru
1 dcl rozinek
0,5 dcl oloupaných nasekaných mandlí
Víno,rozinky a mandle dáme bokem, vodu nalijeme do dvoulitrového hrnce a vše ostatní do hrnce vysypeme. Zahříváme tak dlouho, až se nám zdá, že už už směs začne vařit. Tepelný zdroj vypneme a patnácti minut, ve kterých se ingredience vylouhují, využijeme k přípravě sklenic. Pak směs přecedíme a smícháme s červeným vínem. Zahříváme až k bodu varu a ochutnáváme. Uvědomte si, že čím víc ochutnáváte, tím dříve Gløgg dosáhne kýžené teploty. Je-li co, nalejte to do sklenic a podělte se s přítomnými, kteří obdivovali vaši kuchařskou zručnost.
Ale vezměme to trošku popořádku. Vánoční oběd je postní, sladká rýže, a aby se neřeklo, maminka vloží do každé porce pod povrch jednu mandličku a děti jedí a přitom hledají mandli. Kdo si hraje, nezlobí. A že je dětí skoro v každé rodině požehnaně, v průměru tři až čtyři!
typický kostel se hřbitovem
Neodmyslitelným vánočním zvykem je ovšem návštěva kostela, protestantské bohoslužby a po ní i návštěva hřbitova a vzpomínka na blízké i známé.....
na půlroční pastvě
Slavnostní večeře,to je ovšem jiná. Kdepak ryby, ty jenom na severu, kde jsou levnější. Hlavním jídlem jsou skopové nebo vepřové kotlety,nechybí klobásky a kdyby se zachtělo delikatesy a bylo na ni, pak rozhodně ne krocan, husa nebo kačena, ale vzácný pták bělokur v kombinaci s ostružinovým kompotem z u nás neznámé ostružiny moruška /Expedice oksroN nedokončila herbář/ . Bělokur se podobá koroptvi a tu si snad ještě pamatujete.
Jedli, pili, hodovali, smáli se a vzpomínali a kolem borovičky bylo mile a útulně, že se ani nechtělo na půlnoční. Konec konců ani nebylo třeba. U protestantů se půlnoční nekoná a katolíků je poskrovnu. Dárky jsou rozbaleny, pochváleny a spát se nechce. Co tak televize? Jako každý rok jsou tu Tři oříšky pro popelku, které se tu zabydlely jako v ČT ruský Mrazík.
Možná, že i vás moje povídání neukolébalo k dřímotě a já vám za to nabídnu pár snímků z našich putování.. Tu je první.
podvečerní zátiší

Večeře, pokud jsme ještě v "civilizovaném" prostředí je obvykle obřad, což dokumentuje zde uvedený jídelní stůl. Bystrý pozorovatel zjistí, že jsme jedli /a prozradím, že to byl pečený losos o váze kolem 3 kg/, pili čaj, pivo, kofolu, limonádu z místní nepřekonatelně kvalitní a chutné vody, štamprlka dokazuje, že došlo i na něco tvrdšího /export z Valašska v láhvi od Mattoni/, proč se tam vyskytují tři vejce ve skle si nepamatuji, zato vím, že odstředné mléko popíjel náš hostitel Zdeněk, který se v oné době domáhal snížení své osobní hmotnosti /navrhla jeho manželka/. Nejsmutnější na stole je ovšem útěrka na nádobí, protože všichni odešli a nechali ji bez povšimnutí. O to, kdo naskládá nádobí do myčky a uklidí se stříhalo celých patnáct minut, než se u vedlejšího stolku dorazila tekutina z láhve od Mattoni.samorost

Je mnoho krásných věcí v přírodě a v norské zvlášť, stačí se jen dobře dívat. Tento samorost vzdáleně připomíná ukopnutou houbu jménem smrž na které se chystá pochutnat si blíže neurčený druh hada. A že je to pane pochoutka. Našli jste ji někdy? Že ne? Ale to je škoda. Asi jste nebyli na houby v březnu až květnu na Přerovsku nebo v Českém krasu v okolí Srbska, ale i mnohde jinde, třeba u Otrokovic. A nedivte se, když vám smrž vyroste v zahrádce na mulčovací kůře.
baleťák

V autě nám hrálo rádio na plné pecky a jeden z všudypřítomných racků hned nasadil k tanci. Nebo k baletu? Podle pravé nožky to spíše vypadá na balet.
zátiší s ledničkou a paštikou
Nikdo z nás oksroNistů nemaluje, leda tak čerta na zeď a to jen zcela vyjímečně. A tak jsem sáhl na fotoaparát a povedlo se. Zastavili jsme za tichem u tohoto zátiší, které příjemně rušilo jen šumění řeky Namsen a jako by mávl čarovným proutkem,hop....
mariňák
...a je tu světnička v muzeu, ve které voskové figuriny přibližují život námořníků. Podle vybavení se dá soudit, že se jedná o členy osádky nějaké luxusní výletní lodi, třeba takovéto.směr Oslo
No jo, nápis na levoboku však říká, že loď patří společnosti STENA LINE, která brázdí vody mezi Irskem, Britanií, Holandskem a zřejmě i Norskem. A z červeného nápisu už nejsem vůbec moudrý. Slovník napovídá "vesele do...", ale čeho? Kropení? Na norštinu jsem magor, jako ostatně na spoustu dalších jazyků. Hlavně že mám v knihovně řádku učebnic pro samouky, němčinou počínaje a srbochorvačtinou konče. Nu skažitě, počemu u menja eti knigi,kak ja neučus.norská sfinga
Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověk. Škoda, že valaština a hanáčtina patří mezi dialekty a slovenčina se jaksi nepočítá. Takže zbývá ruština a v Rusku jsem nikdy nebyl. Nejdřív mně tam nechtěli pustit a teď je ten obr nad moje síly. V Norsku se s ruštinou setkáte třeba v Kirkenes /Expedice oksroN 5/, pouštějte se však v mém věku do hovoru s ruskými prostitutkami.
To by parta dávala k lepšímu při každé možné příležitosti. A tak opusťme meditování o mé jazykové a jiné neschopnosti a podívejme se do tváře norské svingy. Na rozdíl od těch egyptských má lidštější tvář, ovšem stáří lze odhadnout také na nějakou tu tisícovku let.


rodná

Je krásné žít a nemusí to být zrovna v hojnosti a přepychu. V norské říši rostlin je příkladů na rozdávání. Skromnost, neokázalost a krajina je přitom sličná. Připomíná ženu, která je svá, bez mejkapu a s usmátýma očima.
dárky z Norska

Vidíte co jsem si vyfotografoval ve výkladu jednoho z obchodů uprostřed léta v Narviku. A teď se mně to hodí. Vyberte si co se vám líbí, napište Ježíškovi a posečkejte. A pokud k vám balíček s dárkem nedorazí, nevěšejte hlavu, budete-li hodní, dárky vám život nadělí.
A nezapomeňte u stolu ponechat jednu židli volnou. Může přijít nečekaný host a nebo je pro toho, který už odešel a tolik,tolik by jste jej u stolu chtěli mít...
nešlechtěná růže

Tato růže je rozkvetlá a má název růže svrasklá / rosa rugosa/ a přesto je krásná. Vezměte ji před zrcadlo a zeptejte se jej, jak jste na tom. Pokud se zrcadlo usměje, růže vám patří. Dámy, je vaše.
přejeme všem

Expedice oksroN: P.F.2009!

Rhapsody in Blue

18. prosince 2008 v 9:27
Když jsem si dnes přečetl, že vše, co jen trochu přímo nebo nepřímo souvisí s policií bude mít nádech do modra nebo bude přímo modré, vstaly mně vlasy hrůzou na hlavě. A že je mám dlouhé! Bleskla mně hlavou myšlenka, že bych mohl přispět také svou troškou na služebnu. Vložil jsem do počítače cédečko s Gershwinovou Raphsody in Blue a čtvrt hodiny naslouchal, zda tato hudba bude ladit s činností našeho policejního sboru a světe div se, ladila. Melodie je to líbivá, tiché pasáže, ve kterých jakoby se nic nedělo střídají pasáže rychlé a celá skladba působí velmi přítažlivě. A tak jsem se rozhodl podat oznámení na mistní služebně, že jako bych to navrhoval jako zvukový doplněk každého policejního interieru, včetně ministerského. Na zápraží služebny mně však uzemnila z vestibulu se hlasitě ozývající píseň Žlutého psa "Modrá je dobrá". Pozdě.
A až nyní jsem si uvědomil, jak v podvědomí všech Paroubkových mužů a žen doutná vztek, že vlastně policejní sbor svou modrou mánií podporuje v pravou chvíli chabý let modrého ptáka. Ten už má poněkud na kahánku a Oranžový expres čeká jen na chvíli, kdy si sedne na koleje. A pak se budou dít věci.
Paroubek otevře poklop na virtuální bezedné studni, ve které už leží zařízení na rušení telefonických hovorů ve věznicích, miliardy z prohraných arbitráží, státní pokladna nacpaná dlužními úpisy, zlaté padáky a mnoho jiných negativ a přidá k nim sotva odzkoušené automaty na nemocniční poplatky, nechá natisknout formulář darovací smlouvy, jejichž podpis nahradí dosavadní poplatky, roztočí kolotoč s vedoucími místy v nemocnicích a úřadech a nedej pámbu nechá modré uniformy policejního sboru a ostatní jejich propriety nahradit oranžovou. Choval se tak Topolánek, proč ne i Paroubek.
Obyčejný občan zanotuje ve volbách Pějme píseň dokola a na koho to slovo padne, ten si může čtyři roky hovět na usychajících vavřínech. To bylo, je a bude. A tak proč si kazit předvánoční náladu. A tu Rhapsody in Blue si určitě pusťte, ale až někdy na Štěpána. Teď rádia dští do éteru jednu vánoční píseň v angličtině za druhou.

Expedice oksroN skáče přes kaluže

15. prosince 2008 v 7:03




Když už si mne otevíráte, mrkněte na prezentační stránce vpravo na můj portrét a bude vám hned jasné, že moje případné skákání přes kaluže skončí vesměs přesně v jejím středu. Celý expediční tým však je plný mužné síly a tak kaluže, které nám občas zkříží cestu, překonáváme celkem snadno.


Ne ovšem vždy. Třeba louži pod nejvyšší horou Norska Jotuhaimen /Expedice oksroN dosáhla vrcholu/ jsme raději obešli a bylo po problému. Přes louže se lze dostat různě.




Tento švarný vegetarián by zřejmě neměl problém. Trenuje v jednom kanálu, který ústí do přístavu v Oslo a protože jej vidíme každý rok ve stejné poloze, zřejmě ještě neupadl.


Přes louži lze naházet kameny a při trošce štěstí a šikovnosti je možné přejít s poměrně suchou nohou.
V opačném případě, kdy kameny jsou kluzké jako had a dosahují devátého stupně namazanosti běžek Lukáše Bauera, nespadnete sice z bláta do louže, ale i tak je pád nepříjemný.


Nejlépe je ovšem loužím se vyhýbat. Není to o nic dražší než neuvážené skoky a vůbec nejlepší je místo toho pouštět oči na pastvu. Třeba tady se rozhodně napasou na oněch růžových gráciích, které se obnažily u silnice kdesi na Lofotech.
Nechme však další způsoby zdolávání kaluží stranou a vytáhněme je na světlo boží. Jsou malé i velké, čisté i špinavé, se stojatou vodou i větrem zvlněnou hladinou. Jejich suma představuje potíže, se kterými se setkáváme nebo nás vyvádějí z míry. A že máme míru nadstavenou akorát na naše možnosti, to si pište.


Tak to jsem šáhl vedle. Na silnicích v Norsku jsou kaluže jen na "polňačkách" nebo až na samém severu. Přesto je nutné být ve střehu, protože malé loužičky v podobě kamer lemují silnice a když na vás mrknou, není to pouhý flirt.Ani policajti s řidiči mnoho neflirtují. Světe div se, za celých osm let, co brázdíme dvacet dní v roce norské silnice, jsme neměli to potěšení se s nimi setkat a tak nemohu posloužit snímkem z takovéto situace. Jen jednou jsme v Oslo zaparkovali na vyhrazeném parkovišti Policejního prezidia, kde výstraha na ceduli, zakazující parkování, byla pro naše znalosti řečí nedostupná a značku jsme zřejmě přehlédli. Řešení situace se obešlo bez vzájemného seznamování. Stačil na to lístek za stěračem a kapsa našeho norského přítele Zdeňka.

Svůj vztah k plavbě na rozbouřeném moři jsem již přiznal /Expedice oksroN cestuje po moři/ a nic nebrání tomu, abych představil i velký trajekt, který vás přes svoji mohutnost "ukolébá" do stavu, při kterém upalujete co to dá k zábradlí, pokud jste na palubě, nebo sáhnete pro sáček a hledáte diskrétní místečko. Louže,která může způsobit louži.


V Norsku poměrně často používají na silnicích, před tunelem, ale i jinde kasičky, které jsou zcela nepodobné našim keramickým, růžovým prasátkům. Navíc ukládání do nich není dobrovolné. Naopak.


Každá kaluž je věřte nebo ne odchovna komárů. Nejen v Norsku, ale hlavně ve Finsku, kde mají tisíce kaluží o velikosti i několika čtverečných kilometrů a rovinu. Komáři si lebedí, že nemusí létat příliš vysoko, což je jejich úděl, pokud se vyskytují v hornatém Norsku. Velmi osvědčený prostředek na ochranu proti nim sestává z ruksaku, do kterého vložíme výkonný vysavač sáním vzhůru. Na každé rameno si připevníme kladku, na vnější část dna ruksaku zafixujeme dvě šňůry s držadly o délce cca jednoho metru. Na opasek uchytíme pohonnou jednotku pro pohon vysavače a čekáme, až se objeví hejno komárů. Stane-li se tak, spusťte vysavač a pomocí šňůr směrujte savý proud vzduchu kolem své hlavy a ten hravě nasaje i několik tisíc komárů. Následuje masakr při jejich likvidaci vyjmutím sáčku z vysavače. Tu musíte dávat pozor, aby vaše práce nepřišla vniveč.
Rozhodování jestli se namočit vpravo nebo vlevo nemá pro nás řešení. Nemáme rafty ani tulení kůži, i když já mám značný přebytek podkožního tuku. Informační tabule pro koupaliště vlevo nabízí 17 stupňů Celsia za pouhých 40 NOK a pokud jsme rodina /a to obvykle jsme,já dělám dědečka/, tak můžeme jektat zuby o cosi levněji.
Děti do tří let možno otužovat zdarma /nebereme-li v úvahu poplatky za léky proti nachlazení/. Povšimněte si, že norština převzala z brněnského hantecu slovo BETAL, změnila pouze jeho význam. Nutno zaplatit v kiosku.
Překonat nástrahy v jeskyních není jen tak. Těžko jsem poznal, zda jsem navlhl z vody, která se na nás valila ze všech stran, nebo potem z námahy a strachu, není-li všem mým dnům konec. Nebyl.
U benzinových pump jsme také občas zaslzeli. Ceny pohonných tekutin nám braly vítr z plachet a platit šel vždy ten, který měl nejhorší náladu. Pochopitelně. Nebylo co zkazit.

Pozorný čtenář na snímku vpravo dole objeví, že los je jen pár metrů od asfaltky. A teď s představte, že přestane mít chuť na šťavnatou pastvu a vydá se na procházku právě na tuto asfaltku. A že jen pár metrů vpravo je prudká zatáčka a že nestihnete zabrzdit. Los na kapotě, případně na předních sedadlech při jeho hmotnosti, která sahá nad 600 kg by byl "zážitek" na celý život, ne-li jediný.

Já tu klábosím o všech možných potížích při cestě po Norsku a málem jsem zapoměl zavolat do finského Rovaniemi, jestli už pro vás odeslali dárek k Vánocům, který jsem tam spolu s pozdravem pro vás zanechal. Výsledek se určitě dovíte. Buď přijde nebo ne.

Jmelí - krajíc mého života

8. prosince 2008 v 18:46
Jmelí, kouzelná rostlina nejen pro vás. Pro mne znamenalo kus života krásně prožitého. Děkuji tátovi, který mně ve dvanácti letech uvázal kolem kotníků na nohy kožený opasek, postavil mne pod jedli a řekl: "Lez." V koruně jedle se zelenaly koule jmelí a zářily z nich bělavé bobule semínek. Cesta nahoru byla svízelná, ale pocit z vítězství a pohled do okolí mně učaroval. A tak jsem skoro celý život propadl vždy v předvánoční sezoně této vášni, která by se dala charakterizovat úslovím: makej,riskuj a měj.
Pomohlo mně vystudovat průmyslovku a v té době jsem odhalil jedno z jeho tajemství. Ředitel školy mně vždy na 14 dní před vánocemi uvolníl pod nějakou záminkou ze školy a já mu oplátkou za to donesl velky sáček sušeného listí jmelí, ze kterého si vařil čaj proti vysokému krevnímu tlaku.Takže léčivá rostlina,sbíraná k tomuto účelu dodnes.
Já ovšem trhal a prodával jmelí spolu s bratrem Honzou pro potěšení lidí, kteří si je dávali nade dveře a líbali se pod ním jako o život. Takže rostlina k pomilování.
Přičinilo se o o to,že se mně podařilo vystudovat vysokou školu /finanční přínos ze třítýdenního sběru byl velmi příjemný/ a tam jsem se dověděl, že postupně ničí svého živitele. Takže parazit.
Hodilo se i pro rozjezd mé rodiny a v předvánočním období přispělo, že pod stromečkem se vždy kupila hromada radosti pro ženu i děti. Takže nosič štěstí.
Vydrželo mně to až do dvaašedesáti let a jakmile opadne listí ze stromů, ať jsem kdekoliv, nepřehlédnu ani kuličku jmelí na stromě. Jmelí se mně dostalo pod kůži a už tam zůstane.
Takže nerozlučný kamarád v dešti i nepohodě.
A letos jsem si vylezl alespoň na pár jabloní. Jmelí tam bylo habaděj a já se vrátil v pocitech o dvacet let zpátky. Takže možná i příště.
A že kecám. Důkaz z poslední velké lípy následuje.
Šťastné a veselé a jmelí? Také vás očaruje.