Listopad 2008

Expedice oksroN a žena mořského vlka

27. listopadu 2008 v 8:52
Dnes vítám u počteníčka opět všechny milovníky Norska a cestování vůbec a nabízím i podíváníčko na skoro dva tucty fotek. Pokud by někdo váhal, kolik že je to tucet, pak poradím. Tucet je dvanáct, je to pětina kopy a dvanáctina veletuctu. Tucet se vleze do mandele, ale mandel se nevleze do tuctu, protože je to patnáct.Kolik je veletucet? Raději se nezdržujte a pojďme na to.


Takový fofr jsme už dlouho nezažili jako letos při přejezdu z Tromsø do Grillefjordu. V Tromsø jsme se nemohli odtrhnout od botanické zahrady/Expedice oksroN skalničkaří/, Vyjeli jsme pozdě a hodinky vyhrožovaly, že nestihneme dva trajekty, které nás měly přepravit do Gryllefjordu a následně do Andenes na Vesterálech. První trajekt v Senje jsme stihli s velkým předstihem a tak jsme dali pořádný oběd na různý způsob /co kufr dal/, stihli jsme i kafé a Vojta pilně studoval, kdy že odjíždí trajekt z Gryllefjordu do Andenes, jak je to daleko, jakou musíme jet rychlostí, zda vůbec můžeme ještě zastavit a výsledkem bylo že doporučil, abychom se pořádně vyvenčili.


Z vypětím všech šéfových sil, který kroutil volantem a šlapal do pedálů, jsme to stihli. Trajekt odjížděl v 17 hodin a my přijeli na nástupiště k trajektu 16:48. Odechli jsme si tak, že se nad přístavem, alespoň tak jsem to vnímal, roztrhala nadobro mlha.


Když jsme se vzdalovali z přístavu, mlha vytvořila nepravidelný kroužek kolem přihlížejících vrcholů hor a zasloužila se o atraktivitu snímku Grillefjordu.



Chtěl jsem napsat městečko, ale po krátkém zamyšlení použiji výraz místečko. Norové těchto několik desítek budov skutěčně považují za městečko, jelikož jen několik budov považují za vesnici se vším všudy, tedy názvem, orientačními ukazateli a vyznačením na mapě. V rámci našeho chápání se místečko vzdaluje a my brouzdáme po palubě v naději, že někde v dohledu uvidíme gejzír vody pocházející od skotačící velryby. Marné volání po zajímavém zážitku.



Za skoro tři hodiny vplouváme do Andenes, nejsevernějšího přístavu Vesterál a vítá nás kostelíček, příjemné počasí a otazník, kde dnes složíme hlavy. Najít volný kemp v devět večer se ani na tak odlehlém místě nepodařilo a tak jsme vyrazili podél pobřeží směr Lofoty.


Než jsme opustili Andenes někdo navrhl, abychom vylezli na andeneský maják a porozhlédli se po okolí tak jako to učinili v pohádce O perníkové chaloupce Jeník s Mařenkou. Odměnou mu bylo doporučení, aby už tu slivovici nechal na pokoji a my se plně oddali očekávání věcí příštích. Ty na sebe nedaly dlouho čekat.



Ti z nás, kteří ovládají angličtinu, poděkovali za přivítání u silnice a nahlédnutí do mapy nás poučilo, že někde v okolí je přístav Risøyhavn. Malá útěcha.


Málem jsme to přejeli. Kecáme a kecáme a nebýt šoféra, byli bychom přišli o nabízející se šanci. Ze zkušenosti už víme, že ROM je v překladu ubytování /místnost/ a nikoliv romské sídliště, jak jsme se položertem domnívali při prvních stovkách kilometrů, které jsme po Norsku absolvovali v roce 2001. Na schránce čteme LIV OG ARNOLD HAGBARTSEN a na druhém špalku dřeva Solbakken, asi název usedlosti. Když jsem nyní při psaní přiložil lupu k těmto nápisům a snažil se dopátrat, co jsme se to vlastně dověděli, vytvořil jsem následující dedukci:



Tato cesta nás dovede k usedlosti pana Hagbardsena, která se jmenuje Solbakken podle jedné vesnice /48 obyvatel/ takových padesát kilometrů na východ od Risøyhamnu.


Už podle stínů je vám jasné, že jsme na místo přijeli něco po dvaadvacáté hodině a cestou ze silnice k usedlosti sýčkovali, že je pozdě, majitel bude už spát, kdoví jestli nemá obsazeno a po příjezdu ke stavení, na norské poměry spíše vile, se přidala ještě námitka, že cena bude určitě zaokrouhlena směrem k výšinám.
Ani jsme nemuseli klepat. Ve dveřích se ojevila starší paní s vlídným úsměvem na tváři a spustila plynulou angličtinou rozhovor, ve kterém jí byl partnerem Bert a občas Vojta na téma: co vy tady. Když se dověděla, že nemáme kde hlavu složit zželelo se jí unavených hochů a nabídla nám ubytování včetně snídaně, použití kuchyně a sociálního zařízení za 600 NOK. Za oněch zhruba 2000Kč to byl za normálních okolností dobrý kup, ovšem základní položka v nabídce nás poněkud vyvedla z míry.Nabízený nocleh pro 5 osob, kdy průměrná váha jednoho kusu byla v té době cca 94,5 kg se měl uskutečnit v domečku, do kterého jsme neviděli a ani netušili, k jakému účelu vlastně slouží.



Paní nepostrádala pozorovací talent, odhalila naše poněkud málo skrývané rozpaky a hned nám vedla ukázat vnitřnosti onoho domečku. No jó. Místnost na grilování ryb a jiných pochutin, místa poskrovnu už na sezení, ne tak na spaní. Honza, který je v Expedici nejlepší na výpočty se ujal zkoumaní, jak rozmístit hochy ke spaní tak, aby nedošlo v noci k žádným incidentům a přečkali jsme ji ve zdraví. Po krátké úvaze přišel s návrhem, že dva nejmladší budou spát na palandách a pod nimi dva starší, u kterých není jistota, že už nešilhají po léku zvaném Prostanal. Nohy všech budou směřovat k východu. Napříč před východem mám spát já, který nejméně dvakrát za noc musím zkontrolovat, jestli ho najdu.Okamžitě jsem protestoval s poukazem na neúnosnou koncentraci počtu nohou v blízkosti mé hlavy. Ujištění, že červstvý, mořem vonící vzduch dodá otvor nad ohništěm, ovládaný šňůrou u stropu /račte si povšimnout/ jsem nekompromisně odmítl a prohlásil, že budu spát v autě se šéfem, na kterého místo také nezbylo. Tím pádem bylo rozhodnuto a paní spokojeně přijala naše ujištění, že bereme.


Zatím co hoši rovnali v autě naše sakypaky tak, abych tam mohl v noci vegetovat a rovnali si svoje pelíšky, zavedla mně paní do kuchyně a v několika jazycích mně vysvětlovala, že ji mám komplet k disposici. Posuňková řeč měla největší úspěch. Úspěch měla i gulášová polévka, které jsem uvařil čtyřlitrový hrnec. Ihned jsme zvládli tři litry a zbylý litr jsem ráno nabídl domácí paní. Ta s díky přijala a snídaně se pak nesla v duchu my kontinentální snídaně v provedení all inclusive a paní, galášovka a la vše v jednom.Recept nenabízím, protože si nemohu vzpomenout, co nám poslední tři dny zůstalo po hodokvasech a zmizelo v paprikovém tajemství.
Vlastně jsem ani nezaregistroval, že paní domácí požádala šéfa, jestli by za mírnou slevu hoši nenamontovali rozmontované, i když nové schody do domečku. Vchod byl totiž tak vysoko, že když Milan zvedal nohu, aby mohl do domečku vstoupit, natrhl si naštěstí jen trenýrky. Poprve se dovídáme, že tu chybí mužská ruka. Šéf se šel podívat na rozmontované schody, usoudil, že práce se dá za půl hodinu zvládnout a že každá norská koruna je dobrá.Při dotazu na nářadí paní rozhodila rukama a ukázala k nebi. Pochopili jsme, že manžel je vzal sebou na dlouhou cestu, nebo se nacházejí ve spleti všeho možného v kůlně, skromně se krčící kousek od domečku. Šéf jí s milým úsměvem na tváři ryzí češtinou sdělil: "Z hovna bič neupletu".Paní to pochopila aniž čekala na překlad jako souhlas a ukázala slevu v počtu tří prstů,čili poloviční cenu za nocleh. Šéf ovšem trval na svém a Bert jí to nějak vysvětlil.


A spali, a spali.Ne však všichni. Honza a Bert zneužili skutečnosti, že měli spát jeden nad druhým, nebo chcete-li druhý nad prvním, počkali, až spolunocležnici usnuli spánkem spravedlivých, vzali foťák plus každý dvě piva v plechovce a vydali se zkoumat okolí. Dvě hodiny po půlnoci je v Norsku zřejmě ten správný čas na procházky. Alespoň realizované fotky to dokazují.


Pár metrů od usedlosti na políčku, obehnaném elektrickým oplocením, tráví noc stádo koz, které hýří všemi barvami. Je-li mezi nimi také nějaký kozel není ani cítit ani vidět.Drží se pěkně pohromadě aby jim nebylo zima a zřejmě v noci na jednom místě, jak dokazuje udupaná země pod nimi. Kdopak je asi dojí? Copak asi dělají s mlékem? Kde jsou v zimě? To je pouze několik témat, které Bert s Honzou rozebírají a v té souvislosti odhadují, jestli je stará paní v domě sama, když je její manžel na věčnosti. Na odpověď si musí ještě hoši počkat, zatím zůstává jen u dohadů.


Lán pole jako na Hané a na něm severská všehochuť o kterou se nikdo nestará a Zelení kolem něj chodí bez vztyčeného prstu. Bertovi se líbilo a tak si ho cvakl. Honza udělal totéž s pivem. Mne však na snímku zaujaly stíny. Levý stín naznačuje, že by to mohl být Bert, který je vyšší a štíhlejší, napravo Honza, který je nižší a řekněme méně štíhlý. To ovšem na snímku neodpovídá a tak jsem se nakonec smířil s tím, že jsou to pouze jakési přeludy.



Slunce je pilné, neodpočívá
a maluje.
Poutník se z úžasem dívá
a obrázek v něm spaluje
poslední pochyby, že život není
z kříšťálu pohár
po okraj naplněný.


Pokorně, stále vedle sebe si tu ulehli tři bratři, kteří se sice nepodobají jako vejce vejci, ovšem podobnost jim neupřete. Rozhlížejí se po kraji, plném vůně mořské soli a ryb, zeleném až oči přecházejí a mlčí. Není třeba slov.



Ráno, raničko. Z kuchyně odchází postarší manželský pár se spokojeným úsměvem na tváři po dobré snídani. Tak tady je ta příčina, proč jsme se museli tísnit v domečku a autě! Sprcha a splachovadlo pracují na plné pecky a než jsem stačil spustit spoušť, abych vyfotografoval lukulské hody, připravené k naší snídani, byl stůl málem prázdný. Když paní zřela můj zoufalý podled ráda se ustrnula a vyložila na stůl další várku.



Klábosili jsme o další cestě a paní projevila zájem o společnou fotku, v čemž jsem jí rád vyhověl. Potom pravila,že jsme dobrá parta, že máme dobrý apetit, poptala se odkud jsme , kam jedeme, co nám nejvíc chutnalo, co se nám na Vesterálech nejvíc líbí a jestli jsme byli v Bergenu, proč sebou nemáme manželky, kolik máme dětí a už jsme čekali, že se zeptá, jestli chodí do školy, jaké mají známky, jaká je u nás zima....Znáte to, žena v sedmdesáti. Bert si utíral čelo a stejně nevíme, co jí navykládal .Honza chtěl obrátit směr řeči a v nestřeženém okamžiku se mu podařilo vstoupit do hovoru /což jsme obdivovali/ s prosbou, aby paní řekla něco o sobě. Příští půlhodinu jsme popíjeli kávu, kterou ochotně dolévala a ani nepípli. Její život,který nám stručně vylíčila, by zasloužil literárního zpracování. Posuďte sami:
Vdala se za námořníka,který to dotáhl na kapitána zaoceánských lodí a miloval svou ženu natolik, že ji sebou bral na některé zajímavé cesty, aby ji mohl milovat. Tak se plavila skoro přes všechny světové oceány, přístavů bylo nepočítaně, zážitků ještě více a nejvíce ji upoutal Singapur. Ke stáří si koupili tento dům a bydleli v něm až do smrti mořského vlka, který odplul před pár lety. Paní se přestěhovala do Bergenu, kde tráví zimu a na léto se vrací sem, na Vesterály. Bydlí tu sama a stará se o stádo koz, slepice, psa a pořádek v domě a okolí. Občas jí vypomůže některý soused odnaproti /12 km/. Když už tu ten barák stojí a je skoro prázdný, proč jej nenabídnout turistům? A tak je tato práce navíc a získané korunky vylepšením i tak velmi dobrého důchodu. Na podzim prodá kozy, vyzabíjí slepice a hajdy do Bergenu užít si městského života.Ja,ja.Live is live.



To je ona. Dušovala se,že barva vlasů je pravá a pozvala nás ještě do své vzpomínkové galerie v obývacím kopkoji. Voněl perníkem a dálkami.


Bert trpělivě naslouchal historkám o cestách s manželem, prohlížel si zajímavé obrázky i fotografie, dárky ze vzdálených krajin i pár dopisů, které psal manžel z cest své milované. Nemusel ani překládat, většinu jsme pochopili pouhým pohledem.
To je moje verze jak se vyvíjel život paní Liv Hagbartsenové jak jsem jej vnímal já a zřejmě trochu přikrášlil, fakta pozpřeházel a skutečnosti nadnesl.Aby ovšem informace byly objektivní požádal jsem přítele Berta aby sáhl do svých vzpomínek a vylíčil její život tak, jak jej slovo od slova zná z vyprávění. A Bert to sepsal a tak můžete číst i druhou verzi v originální podobě:
"Ta pani " morskeho vlka " se jmenovala: Liv hagbartsen a jeji manzel
Arnold ktery nedavno umrel (asi tak dva roky) byl zamestnan na za
oceanske nakladni lodi a obeplul za svuj zivot celej svet, kratce pred
jeho smrti on a Liv
naposled navstevovali jeho nejviznamnejsi znami kamaradi po ruznich
kontinentech.
Za mlada vystudovala (v trondheim) a prijala prace na ostrove jako
ucitelka a tuto zamestnani ji zustalo az do duchodovem veku, vychovalo
temer sama! (myslim) dva detska (ktery dnes zijou v Oslo) protoze
manzel Arnold byl
furth nekde na lodi po svete, a navic se starala o celou hospodarstvi
co meli , par krav atd atd .
Ono za jeji mlade zivot tam bylo tezke a vsechno se tezko dalo
obstarat a navic byla nejvice casu sama , dnes maluje hezky maly
obrazky (krajinky atd. ) a pronajima dva pokoje + griller hus , a v
zime byva u jeji dceri v Oslo."
Že se obě verze podobají, ale v zásadách liší jste si určitě povšimli.Nepřehlédnutelné jsou i Bertovy holandské kořeny.



Tak jsme se zdrželi, že jsme ani nestačili vyfotografovat silnici, kterou jsme vyjeli směrem na Lofoty a tak předkládám snímek z noci. Mohl bych jej nazvat "Mood indigo"/indigová nálada/ a snímek ještě víc vynikne,když si k němu pustíte z cédečka skladbu Duke Ellingtona,která má stejný název.Dobrý poslech.

Proti všem

25. listopadu 2008 v 6:22
Pan prezident Klaus před pár dny, kdy odpočíval po strastiplné cestě do Irska a nemohl se tím pádem zúčastnit oslav výročí 17.listopadu, který mu zametl cestu až na Hrad, se znovu ponořil do čtení Jiráskova románu Proti všem. Ne, že by obsah románu korespondoval se současností, nýbrž název a jeho realizace jej uchvátily natolik, že vlastně stačilo opakovat jej a opakovat a světe div se, stal se ohníčkem, do kterého se skoro denně přilévá olej. A dnes lze očekávat, že se rozhoří naplno. Ústavní soud bude projednávat, zda přijetí Lisabonské smlouvy je nebo není v souladu s naší Ústavou.V přítomnosti televizních kamer se pan prezident pokusí obhájit svoje kontraverzní názory a zůstat v pozornosti kompletní skvadry našich sdělovacích prostředků a okrajového, leč značně kritického evropského tisku. Doufám, že jeho argumenty budou silnější než ty v kauze "globální oteplování", protože v opačném případě by musel zaměnit smoking nebo frak,které mu tolik sluší, za z ostudy kabát. Tak si tipněte.

Předvánoční zvyky

20. listopadu 2008 v 8:20
Zvyk je železná košile a tudíž něco podobného,co nosili ve středověku udatní rytíři při vzájemných kláních nebo dokonce v bitevním poli.Chci to připomenout v době,kdy se v plné své nahotě vkrádají do našeho domova předvánoční zvyky a železnou košili manželka co nevidět vytáhne ze skříně a začne ji leštit.A jsme rovnýma nohama v předvánočním cvrkotu.Ale nespěchejme,pojďme si udělat seznam,na co není možné zapomenout.

Úklid.
Bez něj se přípravy na vánoce neobejdou ani náhodou.Dle stupně akurátnosti manželky trvá jeden,dva i více dní a je prokázáno,že pokud se úklid protáhne nad tři dny,ve dvou procentech domácností si manželky po Vánocích žádají o vdovský důchod,v lepším případě doufají,že u stromečku přece jen bude i jejich manžel,kterého davají dohromady v nemocnici.
Pečení cukroví.
Tu si nejsem jistý,jestli jsem je neměl zařadit před úklid.Při pečení se "nadělá" už také proto,že manžel uštipuje kousky a likviduje výtvory afrického vzhledu,které se nepodařilo včas vyndat z trouby a ten trouba místo,aby pořádně hlídal si čte zadní stránku novin.
Sledování reklam v televizi.
Vhodná masáž před vánočními nákupy,ale sledování se nesmí přehánět.Jakmile zjistíte,že vás svrbí ruka a začnou se vám dělat mžitky před očima vězte,že nastal kritický okamžik.Mohla by naskočit reklama na šťastné vánoce,které vám zajistí půjčka na dárky od Profi den a mohlo by dojít z vaší strany k demolici televizoru,i když žádný problém: bylo by postaráno o dárek k ježíšku.A bez peněz.Ty můžete nechat klidně doma.
Nákup dárků.
Není nutný,pokud máte fištróna a darujete darované.Ty dárky z minulých let nemusely zrovna trefit do černého a tak si při troše odvahy uvolníte místo pro dárky letošní.Jinak nakupujte,nakupujte,nakupujte.Je co,je kde,je zapotřebí.Letos bych doporučil v každé domácnosti nakoupit alespoň jeden dárek se skla a tím dát nepřímo dárek sklářům,které čekají neradostné vánoce.Výběr je letos tak bohytý,že se jen horko těžko bude vybírat.My muži to máme promyšlené.Nakupujeme den před Štědrým dnem,kdy už je většina zboží poschovávaná po různých skrýších v bytě a v klidu vybereme z podstatně užšího sortimentu.
Nákup vánočního stromečku.
Není nutný pokud jste si na zahradě před deseti lety vysadili borovičku,smrček nebo jedličku.Já to udělal a dělám to každým rokem.Ten desetiletý letos uřežu a na jaře vysadím maličký.A tak mám každý rok co uřezat.Některý se nevyvede,ale co.Ani já nejsem vždycky akorát.Ne každý ovšem má zahrádku a chuť na ní pracovat.Pak nezbývá než koupit.
Jsou dvě možnosti.Stromek na furt nebo jen na čtrnáct dní.První možností je stromek z umělých hmot,nejlépe dovezený s Polska za pouhých 180 Kč.Do ceny ovšem nezapočítávejte cestu tam a zpět,sprej z vánoční vůní,která by přerazila smrádek umělé hmoty a ztrátu času.Výhoda: pokud nemáte ve skladových prostorách myši,pavouky,prach,vlhko a jiné nepřátele umělých vánočních stromků a vleze-li vám stromek do pračky,pak se z něj budete těšit několik let.
Pokud koupíte živý stromek máte vánoce s vůní lesa.Je však třeba dbát o to,aby tato vůně byla v symbioze s vůní vánočního cukroví.Neváhoda: zamračení popeláři.
Nákup jmelí.
Není nutný,pokud je váš manžel myslivec a je schopen z patnácti metrů trefit kouli o průměru 60cm.Lze očekávat,že z některého honu na bažanty vám přinese místo kohouta kytici poněkud proděravělého jmelí.
Jinak ovšem neváhejte ani chvíli.Větvička jmelí,pověšená nad vchodem přímo láká k manželskému i nemanželskému polibku a vyhladí na drahnou dobu vrásky na duši,způsobené třeba i těmi předvánočními zvyklostmi.
Nákup vánočního kapra.
Není nutný,pokud je váš manžel rybář...... a mohl bych pokračovat podobně,jako u nákupu jmelí.Ať už kapra manžel donese nebo jej koupíte,nepouštějte jej zpět do špinavé řeky.Bylo by mu tam smutno,protože kamarádi už vyhynuli a totéž čaká za krátký čas i jeho.
Na závěr vám doporučuji,abyste nakoukli ještě jednou do skříně a dobře se podívali,zdali tam není místo železné košile kostlivec.

Expedice oksroN po stopách Karla Čapka

13. listopadu 2008 v 18:46


Řeknu vám,nebylo to tentokrát leháro.Konečně posuďte sami.Jako vždy,budu i tentokrát upřímný.Ve stopách Karla Čapka jsme se v Norsku pohybovali mnohokrát,aniž bychom si to uvědomovali.V hlavě se mě rozsvítilo zcela náhodou,když jsem v knihovně narazil na knihu Cesta na sever zmíněného autora.V ten moment jako kdyby mně přilil krve do žil a zvědavost se mnou cloumala až neskutečně.Ještě jsem nebyl ani doma a už jsem listoval v knížce a byl u vytržení.
Nahlédl jsem nejprve do obsahu a hned bylo jasné,že spisovatel si cestu užil se svou ženou,přes Německo,Dánsko a Švédsko poctil svou návštěvou Norsko a z vlaku a lodí lodí je obdivoval až na Nordkap,odkud se přes Narvik vrátil do Švédska a pak domů,aby hned zasedl k psacímu stolu a napsal tuto knihu a doplnil ji kresbičkami.Jeho žena se blýskla několika básněmi s tématikou,jak jinak,krás severu.
Citace z knihy: "Nic platno.Jednou se člověk musí podívat alespoň na některá místa na světě,kde je doma.A potom se podiví a kolísá mezi dvojím úžasem:že to už jednou viděl nebo že si to vůbec nedovedl představit."
Tak už vím,jak to vlastně bylo.Při první cestě,která se ovšem nedočkala spisovatelova pera došlo k lásce na první pohled.Druhá cesta v roce 1936 /?/ už byla vlastně vyznáním se vším všudy.
Citace z knihy:" A pak je ještě jedna cesta na Sever.Ta nemíří k ničemu jinému než právě k severu:protože tam jsou břízky a lesy,protože tam roste tráva a třpytí se hojnost blahodárné vody,protože tam je stříbrný chlad a rosná mlha a vůbec krása,jež je něžnější a přísnější než každá jiná..."
Tak tu teď stojíme vedle sebe,on promlouvá ze stránek knihy a já vzpomínám,jak to bylo před lety,kdy přijela naše Expedice do Norska poprve a jak jsme za těch osm let,kdy se pravidelně necháváme unést krásou norské krajiny "prošmejdili" sice nepatrnpou část Norska,zato však tu nejkrásnější.Mezi námi je však časový odstup více než sedmdesáti let a tak mně napadá,že vlastně celá délka mého života.
Když přijeli Čapkovi ze Stockholmu do Osla byla zrovna neděle a město žilo Světovým kongresem učitelů nedělních škol.Norů nebylo ani tři miliony,Norsko byla chudá země a turistika sice existovala,ale byla "škrcena" dopravou,která se omezovala víceméně na cestování lodí nebo železnicí.Královský palác už stál a spousta zajímavostí,které jsou k disposici i dnes,třeba v jiném kabátě,tu byla také.
Rozhodně tu však nebyla radnice,která byla uvedena do života až v roce 1950 a je známa po celém světě tím,že se v ní každým rokem předává Nobelova cena míru.
Když přijela do Osla naše Expedice v roce 2006 byla asi sobota,po městě se hemžilo tisíce turistů,domácí vysedávali v přístavu s miskou krevet v ruce nebo v předzahrádce luxusních restaurací,klábosili a sledovali cvrkot.Norů bylo kolem čtyř a půl milionu všech barev pleti,v žebříčku celosvětové životní úrovně byli na druhém místě,přes čtyřicet letišť po celé zemi,kvalitní silnice a konfort v autobusové i železniční dopravě.O automobilové dopravě ani nemluvě.
Byl tu už Holmenkollen,"kde lidé v zimě skáčou na lyžích a odkud se otvírá jeden z překrásných pohledů světa."Čapkovi si vyjeli těch třista výškových metrů nad Oslofjord "kochnout se" na město,aby se o tom přesvědčili.Můstek rozhodně vypadal jinak a dnešní krasavec zřejmě pochází z roku 1952,kdy Oslo a zejména Holmenkollen ozdobily Zimní olympijské hry.A ten pohled na město?
Tady je.Račte prominout,že jsem jej při fotografování zasklil.Z posledních sil jsem se vyšplhal na vrchol můstku až na místo,odkud skokani dávají dohromady poslední zbytky odvahy.
To,co bylo k vidění jen tak,třeba pod širým nebem nebo teprve vznikalo je dnes předkládáno jako na kříšťálové míse návštěvníkům z celého světa.
Čapkovi si návštěvu lodi Fram dopřáli,prošli kajuty,které jsou dodnes osazeny původním vybavením a Karel zavzpomínal na klukovská léta,kdy zprávy o osudech lodi a polárních výprav byly vrcholem dobrodružství.V tomto muzeu se zastavíme i my skoro každý rok.Atmosféra je neopakovatelná zvláště pro toho,kdo ve svých znalostech má v popředí jména Nansen,Sverdrup,Amundsen...
I vikingské lodi byly k vidění,dnes ovšem ve zcela jiném krytu s názvem Vikingské muzeum.
Thor Heyerdahl měl tekrát dvaadvacet let a slavnou cestu na balzovém voru z Peru do Polynezie na ostrov Raroia ,jejíž oslavou je v Oslo muzeum Kon-Tiki uskutečnil až v roce 1947.Město mělo zcela jiný kolorit těžko srovnatelný s dnešní skutečností.

Cesta pokračovala vlakem po Bergenské trati,kterou Čapek označil jako " div techniky." Tuto trať najdete snadno na mapě,když mezi sebou spojíte klikatou čarou města Oslo,Asker,Drammen,Hokksund,Vikersund,Hønefoss,Flå,Nesbyen,Gol,Al.Geilo,Ustaoset,Haugastøl,Finse,
Hallingskeid,Myrdal,Upsete,Mjølfjell,Voss,Dale,Vaksdal,Arna,Bergen.Tak to jsem na vás vychrlil víc než deset názvů,z nichž mnohé jsou pro našince jazykolamy.Nic ve zlém.I na mapě je možné hledat dobrodružství.Oba "naši turisté" si cestu pochvalovali,uchvátil je slavný vodopád v Hønefossu i skutečnost,že zde pobýval Trockij v emigraci,pohled na jezero Krøderen je provázel drahnou chvíli,hory jak se patří se objevily až v Ustadalu a pěkný výhled začaly zakrývat nadzemní kryty tratě,postavených proti závějím a jak jsme se mohli sami přesvědčit,v Myrdalu,stojí dodnes.Pochopitelně.Pod Myrdalem je u Auerlandfjordu přístav Flåm,spojený s ním světoznámou Flåmskou železnicí,která je dlouhá dvacet kilometrů a z výšky 863 m až na nulu sjíždí vlak z Myrdalu k moři - fjordu.Pokud si vzpomenete o Flåmu byla řeč již v jednom s dílů seriálu pod názvem Expedice oksroN v norské ořechové skořápce.Když Čapkovi projížděli Myrdalem,stavba této odbočky nebyla ještě ani v polovině a byla dána do provozu až v roce 1944.
A tisícům turistů poskytuje se svými dvaceti tunely,vodopády a krásnými údolími zážitek,na který hned tak nezapomenou.

V Bergenu si Čapkovi užili rozhodně víc,než doposud naše Expedice.Vždy,pokud jsme se pohybovali kolem Bergenu /sto,dvěstě kilometrů v Norsku žádná míra/ nebo přes něj dokonce projížděli,nebyl čas a jaksi i chuť nahlédnout blíže na hansovní město,nad nímž se tyčí sedm pahorků a které je skoro nepřetržitě zkrápěno deštěm.A tak jsme neviděli Německé nábřeží /Tyskebrigge/,Hansovní muzeum,rybí trh,kostel Tiskekirken,ba ani Håkonovu korunovační síň a Rozenkrantzovu věž.To Čapkovi ano.
Ti pokračovali v cestě poštovním parníkem ve společnosti " hromadné výpravy jakési americké církve nebo křesťanské společnosti,která jela někam na Nordkapp".Z textu knihy vyplývá,že jim tuto společnost byl čert dlužen.Loď mířila do Ålesundu a pobřeží je natolik členité,že se spisovatel vzdal identifikovat jednotlivé ostrovy a území,kolem kterých proplouvali.Nejinak my,když jsme se při jedné z našich výprav "prosekávali" cestu vpřed pomocí trajektů,které se nedaly spočítat prsty jedné ruky.Na rozdíl od nás se v tomto městě manželé vypravili na nákupy,které se později zúžily na nákup nějakého alkoholu."Pravda,v každém obchodě prodávají mnohoslibné láhve,na kterých je psáno,že to je rumový nebo ananasový nebo punčový extrakt,ale žádný alkohol nemají.Ikke alkohol,říkají rozhazujíce rukama.Cože,ikke alkohol?A co tu tedy pijí stateční námořníci?Ikke alkohol,opakují a krčí s politováním rameny"stěžuje si Čapek a znechuceně odchází zpět na loď,která pokračuje v cestě do Molde.I my jsme viděli tu spoustu květin v městě růží,když jsme projížděli z říše Trollů na Atlantickou cestu,po které v předválečných letech nebylo ani památky.Krásné pobřeží.Chcete-li se na ně vrátit v podání mého vyprávění,tak je uvedeno pod názvem Expedice oksroN na Atlantické cestě.
Nebo vám stačí tento pohled,který mnohé napoví?
Z Molde do Kristiansundu je to vzdušnou čarou coby kamenem dohodil,silnice však kopíruje okraje Fannefjordu,Tingvollfjordu a Batnfjordu.Tady jsme měli společnou cestu s Čapkovými i pokud se dopravního prostředku týče a vzdálenost?Hodně přes sto kilometrů.Našim autem a po dnešních cestách jsme to určitě zvládli nejméně o hodinu dříve.
"A tohle je Kristiansund,metropol tresek.Tak tady musíme zpátky na naši loď,ale dostali jsme přírůstek,povezeme footbalisty z Kristiansundu na zápas s Trondheimem,celé město doprovází své hrdiny k lodi.Ba i psi se seběhli a vrtí nadšeně ocasy."
Jsme už v Tronheimu a já jsem na rozpacích,zda cesta pokračovala dál na sever jinou lodí,než která hostila církevní školáky,Čapkovy a kristiansundské fotbalisty až sem.V každém případě se jmenovala Håkon Adalstein.Loď je titěrná,zato však nacpaná zbožím všeho druhu od cihel až po mouku.Kapitán je frajer a nepřipouští nejmenší obavy.Loď vyplouvá a posléze míjí Rørvik.Míří do Bødo a dále na Lofoty.Z propletence ostrovů se vynoří město Brønnøysund a v noci přeplouvá loď pomyslnou čár polárního kruhu.Kapitán jak se patří potáhl za lodní sirénu,většina pasažerů však tento okamžik zaspala.Nechyběli ani Čapkovi."Po celý život se člověk tluče a tísní v mírném pásmu jako pták v kleci,a pak zaspí chvíli,kdy překročí jeho hranice."
Sladká,leč ledová a sytě modrá odměna přichází poněkud později,protože po pravoboku se objevuje ledovec Svartisen a loď přistává,aby umožnila pasažerům výlet k jeho splazu.My jsme tu již byli několikrát,stopy Čapkových se však nedochovaly.Našli jsme pouze Yetiho,jak je uvedeno v Expedice oksroN zkouší ledovec.
A čtěte se mnou: "...až si někdy vzpomenu na vše,co jsem vidě,nebudu věřit,že to byla skutečnost.Ještě štěstí,že jsme to viděli teď,prý toho ledovce pořád ubývá,za dvacet tisíc let snad bude po něm..."Tož jakým číslem by bylo podle dnešních prognóz třeba těch dvacet tisíc let vydělit?
Zdali Håkon Adelstein zakotvila v Bødo se už asi nedovíme.V knize o tom není ani zmínka.Škoda.My jsme tam každým rokem,protože pouhých šedesát kilometrů odtud je náš domovský kemp v Kjellingstraumen.A je to opravdu pěkné město,o přístavu ani nemluvě.


Pokud se domníváte,že jsem se při fotografování tohoto kostela v Bødo pohyboval po šikmé ploše,máte pravdu.
Lofoty z lodi a přístavů Ballstad,Leknes,Stamsund,Kabelvåg překrásné.I my jsme byli vždy okouzleni /Expedice oksroN poprve na Lofotách/ a dodnes dlužím pokračování z několika návštěv této norské perly.Nechme Čapkovy obdivovat na procházce z Kabelvågu do Svolværu,že "...objeví se za skalnatou,holou obrubou moře alpsky zelený kraj s pastvinami,s hojností osik a olší a u každého dřevěného domku zahrádku,kde slavně a fantasticky kvete oměj a ostrožka,a v každém okénku šarlátové pelargonie a velkokvěté,temně rudé begonie - jaká slavnost květů tady nad polárním kruhem!"
Spisovatelův přídavek k Lofotám "abyste neřekli..." popisuje Vesteråly,severnější pokračování Lofot a pak se prošmýkne kolem trpasličího fjordu Trollfjord směrem k Tromsø.Jednodenní výlet do severské krajiny a lesů zdejšího kraje komentuje Čapek pozoruhodným výrokem: "Bříza,vrba,lišejník a člověk:nic na světě není vytrvalejšího."A co my?Byli jsme v Tromsø opět letos /Expedice oksroN a nejsevernější pivní pěna/ .Město samo jej okouzlilo natolik,že si nakreslil pár obrázků,které nezištně nabídl čtenářům Cesty na sever.A pak už se věnoval popisu sundů /průlivů/ a fjordů /fjord je fjord/.A nevynechal ani popis přístavů.Vzpomínka na školní léta mu připomněla,že Hammerfest je nejsevernější město Evropy.A přesvědčil se na vlastní oči,že největší budova od Trondheimu až po Norkapp je místní blázinec.Od té doby se změnily i názvy.Dnes bychom řekli psychyatrická léčebna,lidově psychina a pacient?Psych?Tak to vypadá v současnosti v Hemmerfestu kolem deseti ráno.Nikde ani živáčka,sobi s chutí sobu vlastní nahrazují žací strojky a přitom zajistí i částečné hnojení trávníku.Obyvatelé pilně dospávají čas,o který je připravilo půlnoční slunce,které ostatně bude nádherné i dnes.Užili jsme si jej i my ovšem ještě dříve,než jsme do Hammerfestu dojeli /Expedice oksroN 5/
Ano,je to krásný pohled.Nejzazší výspa Evropy,Nordkapp měl tento zážitek ještě znásobit.Loď,která se cestou zbavila skoro veškerého nákladu obeplová černou skálu a spouští kotvy v zálivu Hornvika a turisté,včetně Čapkových se věnují rybolovu a čeká je ostrá serpentina na Nordkapp,který má plošinu cca 300 m nad mořem.Už,už to vypadalo,že výprava dopadne jako ta naše v roce 2002/Expedice oksroN a Nordkapp/ ,nakonec však "...už je to tady,z čista jasna nesmírné zlaté nebe až po obzor,a docela nízko na severu,nad samou čarou moře,jako rozžhavený nebozez propíchne oblohu divné,maličké,červené slunce."A tak na rozdíl od nás se touha stala skutečností.My jsme neměli prozatím možnost si Norkapp vyfotografovat aniž by z displeje nebylo vidět pouze šedou mlhu a tak vám posloužím kresbou,kterou Čapek pořídil po návratu z Norkappu na loď.
Cíle bylo dosaženo a stejnou lodí a částí použité cesty se Čapkovi přepravili do Narviku a tam využili Ofotskou trať k cestě do Švédska a pak domů.I my jsme letos zkusili tutotrať,ovšem za bídného počasí a dojeli jsme do švédského Vissijaure a po půl hodině se vrátili zpět do Narviku.
Zanechali jsme však po sobě alespoň dočasně nesmazatelnou stopu na nástěnce v čekárně nádražní budovy.




U Sognefjordu uvazují lidé přes den děti uvazavat na provaz aby jim nespadly s těch kolmých stěn do moře.
Zřejmě v době od 20.5. do 20.7.Lovily se velryby o sto šest.

Nord Kapp,Fugleberg,třista metrů výstup,cesta zpět přibližně stejná a do Narviku.Ofosfjord a elektrický vláček - Hundaken - Vassijaure.
Čapek sám ilustroval a básně psala jeho žena.