Červen 2008

Expedice oksroN a balíček karet

27. června 2008 v 7:01
Prázdniny na spadnutí a okurková sezona určitě se zakyslou smetanou přede dveřmi.Pokud se týká dovolených,kostky jsou již vrženy a ta moje se dokutálela po mapě kam asi?To neuhodnete.Po osmé do Norska.A tak než prásknu do koní chci svým věrným i nevěrným čtenářům přilepšit a proto ten balíček karet.Nejsou jen tak obyčejné.Na jejich líci se cudně usmívají věci a situace možné i nemožné tak jak je vyblejskl foťák.Slibovat vám "To se nasmějete" nebo "Oči vám polezou z důlků" nemímím.Prostě mrkněte.
"No nazdar" povzdechne si mnohý,"začíná botou."Ovšem.Bota to není ledajaká.Visí v Hamaru pod stropem olympijské haly a Coca cola za ni a její umístění zaplatila majlant.Pokud jsem měl míru v oku,vešly by do ní tři až čtyři pytle brambor.
Mezi borce před olympijskou halou v Lillehammeru se vklíníl Petr a "kukuk".Sportovci se ovšem tváří nepřítomně ba nakysle.Petrova mikina a kraťasy jaksi ruší jejich celkový dojem,protože svalstvo a ostatní části těla jsou k vidění bez jakýchkoliv zábran ba srovnávat lze i rozměry.K této situaci se naskytlo několik žen z Morkovic /městečko poblíž Kroměříže/.Jejich věk zřejmě překročil šedesátku,leč obdiv k mužskému tělu dosud z nich nevyprchal.V domnění,že Petr je Nor jak poleno jaly se vykřikovat neslušné návrhy z nichž ten nejneslušnější byl,aby Petr změřil svou přednost s trojicí soch.Ten "pochopitelně" nerozuměl ani slovo a nepomohla ani posuňková řeč.Když jsem dokončil snímek otočil jsem objektiv i na skupinku žen a s milým úsměvem a dovětkem "Izvinítě" jsem je uložil do foťáku vedle Petra.Ten se vysoukal ze sousoší ,poodešel a ryzí hanáčtinou adresoval jedné z žen tuto větu: "Tož až potkám v Kroměřížu na náměstí vašeho starého,tož mu to povykládám jak ste se tady rozšóply" a odešel se přivítat s řidičem kroměřížského autobusu,který parkoval na parkovišti.Ženské lapaly po dechu a já v předtuše možných komplikací se odporoučel tamtéž.
A tenkrát jsme jeli celou noc.Za polárním kruhem se sice trochu zešeřilo a jak vidíte,racek na "bidýlku" sbírá síly k rybolovné snídani.My máme vystaráno.Salám ještě nezměnil barvu,protože je to suchar.Zato chleba malinko zezelenal.Plíseň na něm,jak pravil profesně erudovsaný Vojta,je ušlechtilá a koneckonců co je to penicilin?Také plíseň.Bochník jsme dorazili se zavřenýma očima.
Mezitím racek přeletěl k fjordu a chystá se na ranní toaletu.Prohlídka ve vodním zrcadle potvrdila,že čechrat peří dnes netřeba.Pokud bych byl v podezření,že jsem předchozí piknik ukončil douškem slivovice a posléze pořídil tento snímek,podezření je liché.Piji alkohol pouze na lačno,rychleji působí a ušetří se tekutiny.
I nezkušený pozná,že vjíždíme na trajekt a nebudeme se muset prát o místo.Jak to na velkých trajektech chodí,to by byla kapitola sama pro sebe.Pokud suverenně jezdíte autem bez navigace,na velkém trajektu ji rozhodně použijte.Ale o tom jsem vlastně nechtěl mluvit.Rád bych vám představil onu malinkatou zebřičku,která se houpá na gumičce pod zpětným zrcátkem.Slouží nám věrně jako talisman a pochází z Afriky,nikoliv ze zoologické zahrady.Hraje všemi barvami jako ostatně i naše cestování.
Při trošce štěstí a nějaké té hodině kolem půlnoci se vám vyloupne na světlo boží takováto stínohra.Stín mostu přes saltstraumenské víry se rozložil na zalesněné strání nad fjordem a fascinuje na několik minut všechny,kteří jsou alespoň trochu všímaví.A to já byl.
Petr to zkusil jako ten racek.Nejdříve prohlédl svoji,po profláknuté noci za volantem,zdrchlanou tvář v ledovcové vodě,konstatoval teplotu kolem tří stupňů a v dlaních na ni dopravoval ten kříšťálový životabudič.Jednou,dvakrát,pětkrát...A nakonec pořádných pár doušků.Cítil se hned jako na jiném světě.
Když jsme totéž absolvovali my ostatní,navrhl šéf rozcvičku formou hry s názvem "Na potrefenou".Trochu potrefení jsme vlasně my oksroNáci všichni a tak nám hra byla blízká.Byla však předčasně ukončena,když šéfa zasáhla ledová koule na levou část obličeje,která nemeškala a jala se otékat.Tím utrpěl celkový šéfův zjev a samozřejmě i autorita.Moc si nepomohl,když hru ukončil.Stal se nadále terčem,tentokrát různých poznámek a přirovnání.
Značek,nad kterými našinec kroutí hlavou a marně pátrá v paměti,na které straně testů v autoškole se vyskytovaly,potkáváme mnoho.Když jsem tuto značku uviděl poprve,připoměla mně verš z Bezručovy básně Maryčka Magdonova.Tak mohl vypadat starý Magdon,když šel z Ostravy domů těsně předtím,než z rozbitou lkebkou do příkopu pad.Nikolvěk.Značka nás nabádá abychom nepřejeli nějakého Trolla formou výstrahy "Pozor na ně!"Pcha!Něco jsme tou říší Trollů už najeli a setkali jsme se pouze s jejich hadrovými,plastovými,hliněnými,železnými,voskovými,sádrovými,papí-rovými a nakreslenými napodobeninami.Je nám jasné,že ti praví,jak my Češi říkáme,ořechovi nevytáhnou paty ze svého podzemního království,které oplývá klidem a čas nehraje žádnou roli.
Po pravdě musím říct,že tato značka není jen tak postavená uprostřed severské pustiny hluboko za polárním kruhem.Stojím při fotografování na silnici a vklouzla mně do foťáku plná zvědavosti,co tak asi o ní napíšu.No co.Pravdu pravdoucí.Varuje před přemísťováním kamenů,které jen tak halabala uspořadal čas,měřený v tisíciletích.Ale proč zrovna tady?
A je to jasné.Kousek dál jsme si připadali jako na silnici E 55 mezi Dubím a Cínovcem.Ne že bych měl na mysli houfně se vyskytující holořitky,nýbrž tržnice doslova okupované mnoha druhy pěkně v sádře vyvedených trpajzlíků a nejen jich.Exportované sem do skoro panenské přírody stavbičky z kamenů a kamínků působí přibližně stejným dojmem.
Ovšem toto je už opravdická stavba.Uprostřed skal určitě nestaví tesaři zedníkům lešení,ale nebudu daleko od pravdy,když budu souhlasit s tím,že se tu bude procházet leckteré potěšení.Ne po lešení,ale kvůli zděšení.Asi jakási vyhlídka do skalnaté propasti,při které tuhne krev v žilách a adrenalin teče do organizmu proudem.
Za mých mladých časů jsme brouzdali v potoku a pod kameny chytali hrouzky.Mladé časy jsou pryč a hrouzci zřejmě jakbysmet..K takové tresce připravené pod kamenem k budoucí krmi jsme se dostali pouze v přírodopisu a není se tedy co divit,že v závěru písně "Ty musíš má milá něco na mně vědět" si stěžuje zřejmě statný padesátník na to,že "moje mladá léta,moje mladá léta neužila světa".Dnes, uznejte,je to hodně jiné.Já statný /až moc/ třiasedmdesátník si světa užívám ažaž a ne tak kdyby mně bylo pětadvacet
Tato cesta nás neomylně vedla ho Hammerfestu,který se chlubí tím,že je nejseverněji položené město na světě a jako první v Evropě bylo do ulic v něm nainstalováno elektrické osvětlení /1890/.Když jsme se dívali na dřevěné tyče kolem silnice přišlo nám,že v zimě bychom tu neuspěli ani náhodou.I když náhoda je náhoda.Sedím si na schůdkách hornického domku v Rörosu a dal jsem se do půlnočního přemítání.Ostatní ještě křižují okolní haldy a doufají,že v půlnočním přítmí objeví lesknoucí se úlomek měděné rudy na památku.Hlavou se mně honí všechny možné blbosti,které směřují k ušití nějaké boudy na tu naši bandu,která mně tady nechává tak dlouho čekat.Nic jsem nevymyslel a s hlavou na zábradlí usnul.Vzhledem k tomu,že tady v tuto dobu svítá celou noc ani nevím kolik bylo,když mně vzbudili.Na důkaz,jak tvrdě jsem spal mně hoši vyzuli z bot,tkaničkami je svázali k sobě,přehodili kolem krku a když mně ani ozón z bot,zvýrazněný celodenním putováním nevzbudil,uchopili všechny čtyři moje končetiny,co končetina,to jeden muž a předstírali,že mně přenesou k autu.To mně nejen probudilo,ale i nabudilo.Pomsta bude sladká.No ale až někdy jindy.
V autě jsem si vzpoměl na pejska našeho přítele Antoniho z Kjellingstraumen Fjord Campu a snažil se usadit a tvářit se tak spokojeně,jako on.Vždycky si to užíval a konfort měl zřejmě už v genech.Na zadním sedadle však sedíme obvykle tři a o našich mírách raději pomlčím.A tak se stalo přání otcem myšlenky.
Jsem rád,že dokážu překročit svůj stín a vidět svět když už ne růžově,tak alespoň zeleně.A Norsko zelení přímo hýří.Takže dobré,ne?

Expedice oksroN na velrybách

14. června 2008 v 6:59
"Velryb se vám holoubkové zachtělo" pravil tenkrát ráno v červenci léta páně 2004 velitel Expedice,když si v kempu protíral oči po vydatném spánku,který byl doprovázen nádherným snem,souvisejícím se včerejší návštěvou Tromsø."Tak jo,za hodinu vyjedeme" a jal si vybavovat prožitý sen.
Portýr lodní společnosti Hurtigruten přebírá na molu přístavu v Tromsø zavazadla členů Expedice a provází je k přepychovým kajutám jedné z jedenácti lodí,které denně zastavují v tomto přístavu na cestě z Bergenu do Kirkenes.Turisté,kteří se právě vrátili z prohlídky města si dopřávají drink v Moby Dick baru a přisedáme.Americký spisovatel Herman Melvill,podle kterého byl bar pojmenován,tu samozřejmě nesedí,ale určité fluidum z jeho slavného románu Bílá velryba tu je.Nasoukáme do "nácka" skoro všechno,co se na jídelníčku pyšní od želví polévky,přes humra,melírované křepelky až po sachrův dort.Všechno je ..á la.Posléze usrkáváme irskou kávu,koketujeme s prostředím a nenuceně pokuřujeme havanské doutníky se zlatým kroužkem kolem boků,což je v Norsku na takovém místě mimo mísu.Portýr přichází a uctivě nám sděluje,že kajuty jsou připraveny a že nás tam doprovodí.Prima.Trochu před večerem spočineme a večer prubneme nějaký ten taneček.Portýr nám nedoporučil čaj o páté,nýbrž večerní šou,kde zpívá český Sinatra Láďa Kerndl.Doušek šampaňského na závěr.Uléháme a usínáme.
Rána,způsobená větrem,který práskl dveřmi chaty.Milan je nechal pootevřené,když ráno už nemohl vydržet bez cigarety a vytratil se ukojit tuto svou vášeň.Tak byl ukončen sen,který měl tak nadějnou vyhlídku na pokračování. V zdravém těle zdravý duch a dvacetiminutová procházka kolem fjordu s fotoaparátem nahradí tolik si slibovanou ranní rozcvičku,která se i dnes musí obejít bez naplnění.Jsme už pěkně vysoko na severu a budeme ještě dál.Dnes máme namířeno přes Andfjord,který "hraničí" s Norským mořem až do Andenes,což je už na Lofotech,lépe řečeno na Vesterálech a ostrově Andøya.Konečně podívejte se sami.
Dobrá rada nad zlato,v tomto případě měla být nad peníze.Norský přítel mne navedl,abychom absolvovali pravidelnou lodní cestu z Gryllefjordu do Andenes,která vede vodami,kde se velryby zcela běžně vyskytují a když bude štěstí unavené....Rýsovala se tak úspora cca 2600Kč na jednoho muže a jedno "safari" a když uvážíme,že ani s lodí k tomu určenou není žádná záruka,že velryby skutečně uvidíme,zlomil mne.
Modrá obloha,modrá chata,modré rifle a auto jakbydal předznamenávají odjezd.Do Gryllefjordu je to nějaká ta hodinka a čas ubíhá rychlým tempem díky záchvatů chechtotu na pointami vtipů,kterými se vzájemně častujeme.Některé létaly prostorem během těch let nejméně po desáté,ale ta šťáva z nich ještě nevytekla.
A tak jsme byli v Gryllefjordu coby dup.Dvě,tři desítky obydlí,minikancelář lodní společnosti,malinkatý přístav,všechno jako ze škatulky.Ta hora v pozadí nám připomíná katedrálu,kterou jsme viděli včera v Tromsø,no barva oblohy a moře přechází z modré do šedé.
V přístavu informační tabule se vším všudy.Dokonce jsem vám nemusel ani vkládat na počátku do textu mapu.Ty dva kroužky uprostřed nahoře zřetelně ukazují odkud a kam.Velrybí cesta - The Whale Route.Je libo?
Samozřejmě,že je libo.Proto jsme přece tady.A tak po půlhodince vyplouváme natěšení,že přece jen to štěstí na nás sedne i když jsme ze vzájemného titulování - vole,vole - už vyrostli.Než jsme vypluli na širé moře klid a pohoda.Vlnka s vlnkou si hraje,je na co koukat a chleba s paštikou chutná skvěle.Po kolikáté už?
Toto pěkně zubaté a vysoké skalisko nám otvírá cestu k velrybímu dobrodružství.Palubu okupujeme ze všech stran,dalekohled,foťáky a kamera v nejvyšší pohotovosti a oči se vpíjejí do prozatím stále ještě nic neříkajících vln.
Přihořívá.Z vlnek se díky silnému větru udělaly vlny,ty rozhoupaly loď,stříkají na ni a tím pádem i na nás vodu a ani útěk z paluby do útrob lodi moc neřeší.Při pohledu z okna vídíte střídavě oblohu a vodní tříšť v rytmu,jak se loď na vodách houpá a ta sice smutná,ale atraktivní stolová hora málem unikla naší pozornosti.Na palubě je jen naše hlídka a ostatní se snaží usušit si promočené "peří",aby je v zápětí na hlídce opět namočili.Holt ptáci.Co na to žaludky?Neposloužím.Nikdo se nepřiznal.Všichni vypínali prsa s ochlupením starých mořských vlků.Na vodě ani živáčka,ne tak velryba.Zklamaně se blížíme po dvou hodinách k Andenes.
Že by přece jen?Vidíte ty dva načernalé hrbolky v popředí?Ať tak či onak na tuto otázku jsme nenašli shodnou odpověď.Většina tvrdila,že jde skutečně o obrysy dvou velryb,které se styděly ukázat v plné kráse.Přání otcem myšlenky.
V přístavu klid,vítr zalezl pod molo a ani nevzdechne.Z velryby jsme neviděli ani ploutev,vypadáme jako vodník Česílko se svou rodinou a brousíme si zuby na prohlídku Andenes.
Prozatím hodnotíme přístav z lodi,nic jiného nám nezbývá.Rybáři mají pro dnešek "odfachčeno" a tak i loďky v pěkném zákrytu odpočívají a chlubí se svým hábitem kolem proplouvajícím turistům.
Ještě proplujeme kolem doku a jsme na místě.Tuto větu jsem snad ani neměl napsat.Při slově dok jsem si vzpoměl na Hot Dog,který jsme si později v přístavu dali a popadla mně na něj taková chuť,že to dnešní povídání snad ani nedopíši.
Celé městečko je jako na dlani z nejvyššího patra andeneského majáku.Nejseverněji položený máják v Evropě /!?/ nabízí výšku 48 m už od roku 1895,kdy byl uveden do provozu.Tváří se jako kuriozita a soupeří s 2,5 km dlouhým molem a kostelíkem uprostřed městečka o prvenství.
Smutně jsme prohlédli i místo,odkud vyplouvají lodě na "velrybí safari".Bohužel plakát s nápisem DNES AKCE se u pokladny nevyskytuje.Důležitá informace,že v případě neúspěchu při hledání a pozorování vorvaňů,plejtvákovců,sviňuch a delfínů se nic tak strašného nestane,protože společnost vás zítra povozí po moři zdarma nám nebyla nic platná.Kapsa prázdná a i kdyby,tak den ztráty času by nás připravil o další zážitky na Lofotech,kam míříme už podruhé.
Útěchou nám byly pěkné scenerie na pobřeží,kolem kterého jsme vyrazili.
A to by mohla být ta pověstná tečka za dnešním vyprávěním,ale čtenáři drž se,není.O dva roky později se jinou trasou do Andenes vypravila část naší tentokrát třináctičlenné Expedice a klepla hřebík na hlavičku.Posuďte sami.
Elegantní a mnohoslibující je tato loď,která se má stát předmětem vzpomínek,z nichž jednu právě píši.
Naše výprava,jejíž členové při placení čtyřhodinové projížďky skřípali zuby jako rumpál na poblíž stojící plachetnici,je kompletní.Naději na přežití bez peněz dávala skutečnost,že útroby aut byly stále ještě nadíté pochoutkami typu "Vepřové ve vlastní šťávě","Utopenci","Hamé" všeho druhu atd.atd.
Zvon třikrát zazněl do bzukotu lodního motoru a Vojta vzhlíží k nebi,aby to vyšlo.Všichni jsou plni naděje,která jak praví moudrost,umírá poslední.
Prozatím nic.Máme na to ale čtyři hodiny a tak to třeba vyjde.Co jen se navyhlížel Kolumbus,než objevil Ameriku.A podařilo se.
"Už ju vidím" vykřikl jeden z našich Moraváků a ihned se ozval sborový obdivný povzdech všech účastníků atrakce.Opět jsme se zapsali do objevitelských análů a stanuli tak vedle Rodriga Bermejo,člena Kolumbusovy výpravy,který první uviděl vytouženou zemi.Na rozdíl od něj se Pepek nemýlil.Byla to skutečně velryba,no Kolumbus nebyl v Indii nýbrž na Bahamách/není z mé hlavy/.
Vyplacená částka se vyplatila.Několik desítek metrů od lodi sledujeme ranní rozcvičku.Podle ladných pohybů usuzujeme,že se jedná o velrybici.Sledujte s námi.
Hleděli jsme jako zkoprnělí.Takový kolos a taková mrštnost.A jak daleko dostříkne!No paráda!Podle mne to musela být plejtvačka /partner plejtvák/,protože si hned přidala ještě několik cviků navíc a silami nešetřila,ba plejtvala.
Za dva dny se skupina vrátila do kempu v Kjellingstraumen a vyprávění nebralo konce.Projeli si také Vesterály a Lofoty od severu k jihu a do muzea svých vzpomínek uložili další skalp.
A co já?No mně spadl nejméně tak velký kámen ze srdce,jak jej vidíte na obrázku.Přece jen se mně podařilo dnešní povídání dopsat i když řeknu vám,ta chuť na toho hot doga byla neskutečná.

Žumpa

12. června 2008 v 20:27
Jistě nejsem sám,kdo pamatuje,že na vesnických kadibudkách bývalo neumělým písmem vyvedeno slovo: AHA.V útrobách této nepohodlné,leč nezbytné místnůstky z nehoblovaných prken byly kromě hejna much a příslušného puchu noviny a nikoliv ke čtení.Jejich použití nahrazovalo dnes používaný toaletní papír vesměs parfémovaný.Lepší kadibudky byly vybaveny žumpou.Při trošce nadsázky lze mezi AHA a žumpu vložit rovnítko.
Bez jakékoliv nadsázky platí toto rovnítko mezi nechvalně známým bulvárním časopisem AHA,jeho obsahem a žumpou,zkráceně: AHA=žumpa.Chceš,nechceš,denně v tomto slizkém marastu properou toho či onoho a nechutnosti neznají mezí.Věk nerozhoduje.
Vrcholem nehoráznosti je otištění fotografií Jiřiny Bohdalové,jak čelí vedrům v hotelovém pokoji na dovolené tím,že se po pokoji pohybuje jen tak,beze všeho.Publikace těchto fotografií je vzhledem k jejímu věku plivnutím do tváře nejen jí,ale všem,kterým hodně přes padesát let rozdávala radost na divadle i v bezpočtu filmů.Teď leží v nemocnici a vzpamatovává se ze šoku.
Žumpík AHA a další a další mají ovšem své čtenáře a ti svými penězi bohatě hnojí jejich chlívárny.Takže když to shrnu: AHA patří alespoň na ty kadibudky,které ještě zbyly třeba u chalupářů a jejich čtenáři by se je měli naučit používat.

Frackárna nebo fackárna?

7. června 2008 v 5:37
Mnozí pochopili,že mluvím o škole a ti kteří sledují v poslední době probíhající přetahování o to,zda učitel a dokonce i rodič může nebo nesmí dát nezvednému dítěti facku.Paní ministrině Stehlíková říká že ne a dokonce na to chystá zákon.V těsném závěsu za ní jí tleskají nohsledové z řad t.zv.ochránců dětí.Jistě nejsem sám,kterému tyto rádoby humánní postoje pořadně hýbají žlučí.K mému postoji mě vyprovokoval široce publikovaný a obrazem i textem doprovázený "případ",kdy učící ředitel školy tuším ze Železného Brodu byl vyprovokován žákem a uštědřil mu spíše náznakem políček za neuposlechnutí oprávněného příkazu a následné hrubé až vulgární chování vůči němu.Nápadně pohotový spolužák natočil celou tuto scénku na mobil a další "zábavný klip"byl na světě.A nebylo jej třeba ani šířit mezi další spolužáky,ani "pověsit" na internet.Postaraly se o to sdělovací prostředky,jmenovitě televize Prima s neslaným nemastným stanoviskem a dovětkem,že ředitel školy,člověk v letech a jistě se životními zkušenostmi se nervově zhroutil a rozvázal pracovní poměr.Jeho život se obrátil naruby.
Tipněme si,jaký trest čeká fracka,který celou kauzu způsobil.Nebudu daleko od pravdy,když řeknu,že žádný,ba naopak.Stane se hrdinou a vzorem pro další fracky,kteří čekají na každou příležitost,aby svým učitelům co nejvíce znepříjemnili jejich práci.A učitelé před nimi stojí s holýma rukama a počítají potichu do desíti při pohledu na jejich drzé a vyzývavé úsměvy.Vůbec se nedivím,že ne vždy napočítají do desíti.
Dovídáme se,že kolem nás jsou týrány ženy,děti a přidal bych k nim i učitele.Uvedený případ a tisíce dalších jsou toho jasným důkazem.Ve školách bují šikana mezi žáky.Přidal bych,že i šikana části žáků vůči učitelům.Co s tím?Jak na to,aby se ze škol nestastaly "frackárny"?A o to,že z nich budou "fackárny" se vůbec nebojím

Podpásovka

4. června 2008 v 9:05
Už jste dostali někdy ránu pod pás?A to se neptám jen mužů.Rána je to víceméně zákeřná,nemá nic společného z fér plej a i já občas nějakou chytnu.Joj,to bolí!No a teď čtu,kam se podívám: Chorvati si vyšlápli na turisty a na české obvzláště.Mnoho z těch odhadovaných 700 000 potencionálních zájemců o dovolenou v Chorvatsku dostalo šok.Od 1.6. odzvonili Chorvaté turistům dovoz masa,masných a mléčných výrobků.Nakupte si u nás a basta.Kam až mně paměť sahá nic takového jsem v bývalé Jugoslavii,Chorvatsku,Bulharsku,Maďarsku,Itálii,Skandinávii nezažil.Tam všude jezdí naši turisté autem na dovolenou,v naprosté převaze je však Jadran.Většina z nich si nemůže moc vyskakovat pokud se utrácení týče a tak vyrovnávají cenové rozdíly tu salámy,tu paštikami a sýry,onde zavařeným masem třeba ze zabíjačky.Vlk se nažral /ubytovací kapacity se naplnily,obchody byly plné zákazníků,zmrzlina se lízala proudem/a koza zůstala celá/naši turisté ušetřili nějakou tu korunu za drahé chorvatské potraviny/.Apartmány s kuchyňkami servírovaly kromě vůně českých jídel i přijatelnou finanční částku za pobyt u moře.No a teď šmitec.
Chorvatské ministerstvo zemědělství vykopalo pro naše turisty a majitele malých rekreačních zařízení hlubokou jámu.Je teď otázka,zda Chorvatsko do ní samo spadne.Polštářek na dně této jámy,který nabízí možnost vypít pár piv a při nepřekročení hranice 0,5 % alkoholu v krvi sednout za volant není ani "dobrá psovi mucha".Na otázku,zda si to máme my turisté nechat líbit si odpovězte sami.Já myslím,že rozhodně ne.