Duben 2008

Expedice okroN nedokončila herbář

16. dubna 2008 v 16:36
Když jsme se posledně pohybovali na parkovišti v Holandu s utkvělou myšlenkou dobýt ledovec Svartizen,což dopadlo jak to dopadlo,jistě jste si mysleli,že jste mně nachytali na hruškách.Do textu byly vloženy dvě na chlup stejné fotografie,které by mohly napovídat,že už pomalu blbnu.Tak moment.Tentokrát to ještě není tak docela pravda.Zdvojení celé situace mělo navodit,i když skrytě,dnešní povídání.
Dále musím předeslat,než vás zahrnu smrští fotografií,že jsem notorický vyznavač krásy květin všeho druhu a nebylo tomu tak vždy.Do padesáti let jsem obdivoval krásu jiné kategorie živých tvorů i když stejného rodu.Založit herbář byl také jeden z cílů Expedice.V seznamu věcí,který nám pomáhá nezapomenout polovinu věcí z těch,které sebou máme mít,byl tentokrát obohacen o lis,složky,psací potřeby a pijáky.Problém byl s pijáky,no řekněte,kdy jste je naposledy viděli.Názvy rostlin jsem sice u většiny objevil v latinské i české verzi,nicméně jsou nepotřebné.Herbář nevznikl,za chvíli se dovíte proč a do tohoto textu uvádět názvy by hraničilo koketováním s naučnou literaturou.A tak je použiji pouze tu a tam.
Jakmile popojedete trochu na sever od Osla,nabídne se vám tento rubín norské severské přírody na každém kroku.Je to ostružiník - moruška a když dozraje,zoranžoví.V červenci už není po květech ani památky a rostlina pospíchá,aby mohla nabídnout plody sladké a poněkud mdlé chuti.A nabízí je nejen svým nejbližším,ptákům a dalším labužníkům z říše fauny,ale i lidem a ti pak v zimních měsících otvírají konzervy s moruškovým kompotem nebo sklenice s marmeládou téže plodiny.Určitě jste ještě neviděli tolik lesních jahod,borůvek a brusinek /o houbách už byla řeč/,jako je možno vidět tady.Už při snaze dokumentovat pomocí herbáře tyto lidumilé pochoutky se stal zádrhel.Části rostlin,vložené do lisu včetně plodů vytvořily už jakousi předzvěst budoucí marmelády,která vytékala škvírou.Holt chytré hlavy.
Tak tady jsme byli skoro jako doma.Slovo "skoro" je důležité,protože na tomto odpočivadle chybí papírky,plastové láhve,plechovky od piva,slupky od salámů a další neřád,který obklopuje mnohdy odpočívadla u nás.Tudy když usednete,sledujete a posloucháte cvrkot,pohladíte pohledem kapradinovou louku,zapomenete na mnohé trampoty. List kapradí se v herbáři bude pěkně vyjímat,jeden opatrně uřežeme.Stalo se a podařilo se.
Osmset kilometrů na sever má už les jiný charakter.Kraluje tu bříza,smrky jsou nižší a štíhlejší,rostliny pod nimi si libují,že v řídkém porostu mají spoustu světla a tak se předvádějí.
V tomto lese se dobře porozhlédněte,zejména pokud jste propadli sběratelské vášni voňavých a chutných hub.Už jste toho hřiba našli?Vypadá z dálky jako pařízek,ale po bližším prozkoumání jsem mu hádal přes kilo a udivilo mně,že klobouk není žádné mexické sombrero ale obyčejná rádiovka /vyšla z módy po roce 1960/.Do lisu se vůbec nevešel.
Tak tady se popásl nejen pestrobarevný motýlek,ale i naše oči.Těch barev a tvarů nepočítaně.To už jsme opustili les a obdivujeme planiny poblíž pobřeží.
Motýlka pod bradou nenosím až tak často,no ale kdyby byl takovéhoto tvaru,jistě bych vzbudil patřičnou pozornost,což s mojí vizáží by byla výhra v loterii.A možná hit sezony.
V této přírodní katedrále se v hladícím větru pohupují sličné zvonečky a rozdávají po kraji neslyšitelnou zvonkohru jako dík za to,že je vítr zavál právě sem a dal jim prostor,sílu i dobré sousedy.
Tento krasavec je mnohem skromnější a vítr byl k němu sloupý.A tak si hraje se sluncem stínohru,laškuje s lišejníky a pomáhá ke zviditelnění i kamennému labyrintu pobřeží.
Podívejme na slečinku jak se vytahuje v plném rozpuku.Štíhlá jako proutek,dole zelená sukýnka a nahoře bez.Oko vlhne už ted a co až rozkvete?
Odhalila veškerou svou krásu a čeká na slova obdivu.Že vám něco připomíná?To snad ne.Orchidea a na loukách v Norsku?Ale ano,je to tak a tu krásu nelze popsat slovy.../děkuji pane Suchý/.
Náš přítel Antony,majitel kempu Kjellingstraumen se v jedné slabé chvíli rozhodl ukázat nám to,co v rostlinné říši kolem kempu považuje za nej.Pochlubil se touto orchidejí a přidal povídání o své zahrádce,jejíž umístění u kempu nelze přesně identifikovat.Rozhodně tam byl libeček,pažitka,pár cibulí a velký keř právě kvetoucí růže svrasklé.Pak se ještě jednou otočil k orchidei a když viděl,že "moucha",která se tak pěkně vybarvila stále ještě saje,podotkl,že by jedno pivo bodlo.Tím pádem byl konec poezie.
Vzpomněli jsme si na něj později,když jsme zastavili u této louky a v průběhu let u mnohých dalších.
Věřte,nevěřte,jsou věci,které mně doslova vyrážejí dech.Suchopýr,který je za polárním kruhem jako doma pokrývá celé pláně a jeho chlupaté hlavičky na zeleném pažitu trav a jiných zelených rostlin připomínají prachové peří bílých tažných hus....
Jedna na památku neuškodí a tak jsme ji vložili do herbáře a pro jistotu jsem ji zvěčnil.A pak jsem byl překvapen.Dívejte se se mnou.A pozorně.Vidíte ty dvě očička?No ano.Je to zakuklená příšerka .Takovou na pouti nevystřelíš.
Když jsme svého času putovali kolem Lysefjordu na Preikestolen /Kazatelnu,kterou jsem vám už představil/ připadala nám tato rostlina jako vystřižená z filmu o prehistorických rostlinách.Dodnes jsem nenašel tolik času,abych se jí blíže podíval na zoubek a možná se najde někdo,kdo mně poradí,kam mám klepnout.Být objevitelem,nazval bych ji Chlupatka pilkozubá.
Malinko ještě zabrousím na horskou silnici,na které málem ještě leží sníh a bílošedou vystřídá alespoň ostrůvek růžovofialové.V ní je tolik touhy po životě,že překoná chudobu svého stanoviště i teploty,kroužící kolem nuly.Roh hojnosti představuje pouze voda,zurčící všude kolem ze sněhových polí.
Za horizontem na nás čeká pobřeží a než ujdeme ten kilometr po stráni,dejme pozor na kameny a bochánky z mechu,vřesu a vřesovců.Není kam spěchat a zajímavý je celek i detaily.Jenom zvolna,polehoučku a koukat a pít plnými doušky...Možná jste mně prokoukli.Kopec je kopec a na takové vysvětlení nenaletěli ani moji druhové z Expedice,když se obvykle vracejí zpět a potkají mě v půli kopce.Staré nohy jsou staré nohy.
Tvrzení,že není kam spěchat bylo mylné a tak promiňte.Na pobřežních skalách je toho k vidění dost na každém kroku a pokud se týká rostlin,víc než dost.Živí se tu jak se dá,hledají škvíry,společnost stejných vytrvalců a násobí paletu barev.
Kde se vzal,tu se vzal zelený ostrůvek uprostřed kamenné pláně.Tak jsem jej zvěčnil a přidělil mu pět hvězdiček za vytrvalost.
To jsem ještě netušil,že potkám tuto tanečnici,která mně připoměla návštěvu Tanzánie v roce 2003 na obrazovce televizoru ve filmu Afrika včera,dnes a zítra.Tak také pět hvězdiček.
Je to sukulent,nebo přímo jedna z echeverií?Nebo jsem úplně vedle?Ať je to tak nebo tak,je kouzelná a po pobřežních skalách se jich potuleje víc,než racků nad klidnou hladinou moře.
Při pohledu na tento záhonek s tagetesy,petuniemi,hvozdíky,kopretinami a dalšími jednoletkami jsem se cítil jako doma.Jen hábit rostlin je nějak jiný,výraznější,svěžejší.Po několika letech jsem to pochopil.V podnebí Norska,kde srážky jsou na denním pořádku a jejich roční úhrn se na pobřeží točí kolem 2000 mm si rostliny doslova libují a tytéž rostliny u nás,kde za rok naprší v průměru 500 - 600 mm a ještě k tomu nepravidelně,nemají šanci se jim vyrovnat.
Norové květiny milují a čím dál na sever víc a víc.Velká zahradnická centra najdete po celém Norsku a najdete v nich prostě všechno,od kaktusů po masožravky,od muškátů po lilie.Několik jsme jich navštívili a světe div se,jedno z nich ani ne dva kilometry od ledovce a výběr byl obdivuhodný.A tak květiny kralují všude,ve městech,vesničkách,na samotách,na oknech,zápražích i balkonech,v ulicích,parcích,kempech,na parkovištích i hřbitovech.A září.
Pokud se týká herbáře,zplakali jsme nad výdělkem.Snaha byla a teď už je pozdě bycha honit.Snad příště.
Na omluvu dodávám,že jsme se nechali strhnout čarovným světem rostlin a květin a na původní cíl zapomněli.A převzali jsme zelené poselství.Stojím tu u záhonu,dívám se vám do očí a hledám v nich trošičku pochopení pro dobu hipies a bítomanie.To všechno už ale odnes čas.

Expedice oksroN zkouší ledovec

6. dubna 2008 v 16:47
Tak to tu ještě nebylo.Ještě jsem nezačal a cloumá se mnou smutek,který rozhodně nepatří do mého repertoáru.Není vyhnutí.Má dvě příčiny.První z nich se přetřásá v celém světě a má souvislost s vývojem klimatu v něm.Výsledek: nebudu se šířit o macešském postoji nás lidí k přírodě a pokusím se,i když chabě,dát vám nahlédnout do skutečnosti.Pětkrát byla naše Expedice u splazu ledovce Svartisen,druhého největšího ledovce v Norsku a shodou okolností jsme vždy fotografovali splaz ledovce z jednoho místa.A tak mám nyní možnost vám ukázat,jak se ledovce "scvrkávají."Podle posledních měření je na tom Norsko nejhůře.
Tento snímek pochází z roku 2002 a to se ještě tak o globálním oteplování nemluvilo.Byli jsme poprve u ledovce,který navíc měří skoro 700 km2 a tak nadšení nebralo konce.Samozřejmě jsme zůstali u splazu,jehož špička se málem dotýkala hladiny jezera,které ledovec napájí.Skotačili jsme jako malí kluci a naše "baterky" jsme nabili nadoraz.
O rok později návštěva splazu byla už samozřejmostí a krásné slunečné počasí spolu s popásajícím se dobytkem dávala krajině nádech Alp.Tentokrát jsme chtěli zkusit "výšlap" podél splazu k ledovci v bláhové naději,že nám na to bude stačit pět,šest hodin.Cesta je sice vyznačkovaná červenou barvou,ale v takové vzdálenosti od sebe,že málem bylo nutno povolat pátrací patrolu.V čistém,svěžím vzduchu se odhadují vzdálenosti s velkým mínusovým propadem a tak jsme k výstupu jenom čichli.Nahoru k ledovci to chce stihnout první ranní loďku a počítat s přespáním v místě,které bude ke spánku vhodné.Průvodce?Vynikající,no finančně náročný nápad.
Tentokrát jsme se o ledovec nepokoušeli,protože jsme "natáhli" pobyt na Lofotech o dva dny a pokud se týká času,začalo nám téct do bot.Zmínit se v telefonu manželkám nebo zaměstnavateli,že příjezd posuneme o pár dní se rovnalo čtrnáctidennímu půstu a ztrátě důvěry.Proto jsme se věnovali místu,které se nám vtěsnalo do oblíbených položek,jen pár hodin.Přitom nám ovšem neušlo,že špička ledovce se vzdálila od jezera bezmála 40 m.To byl rok 2005.
Pršelo,jen se lilo a ani to nás neodradilo v roce 2006 pozdravit "miláčka",který nám učaroval.Na kamenech to klouzalo a déšť statečně ukusoval z ledovce a jeho mohutnosti.A rok vykonal své.
A to už jsme v horké současnosti.Vloni už byla ztráta ledovce zcela zřetelná a sázel bych se,že praskání,které nás občas při pozorování vystrašilo s tím souvisí.A nejenom s tím.Bylo určitě jednou z příčin,že čtrnáct ní po naší návštěvě zde zahynul český turista,zavalený uloupnutým kusem ledovce.
S ledovci nemáme vůbec žádné zkušenosti,i když je jich v Norsku nepočítaně a byly mnohdy na dosah ruky.Každý pokus o přátelství s nimi vyžaduje spoustu času,výbavy,rizika a pokud se zadaří,popijete adrenalinu plnými doušky.My ovšem vozíme na povzbuzení jiné tekutiny,které voní spíše po švestkách než po adrenalinu.A tak si smlsněte na pár zážitcích a přidám pár fotek.
My obvykle jezdíme na Svartisen po silnici č.17 od Bodø.Trefíme tam už se zavřenýma očima,ovšem i méně podrobná mapa řekne vše.Malinko odbočím a musím vám říct,že špičkou v průvodcích po Norsku včetně podrobných map je publikace NAF /Norges Automobil - Forbund Østensjøveien/.Je sice napsaná v norštině,má kolem osmiset stran,ale nelekněte se.Snadno se v ní vyznáte a protože se vydává každý rok,jsou tam ty nejaktuálnější informace.A o ty nám jde,ne?
Tak ta sedmnáctka vás přivede až do Holandu,který snadno poznáte.Na levé straně silnice uvidíte květy posázené parkoviště s informačním centrem a za ním nádherný výhled na Holandsfjord s ledovcem v pozadí.Podobné výhledy ochutnáte už i před dojezdem na toto místo,ale tady,pokud se chceme vydat ke splazu,zahneme doleva na druhé parkoviště,auto tu necháme odpočinout,sto metrů cesty k fjordu a jsme v "přístavu".Přijede pro nás loďka,zaveze nás přes fjord k ledovci,který se zdá na dosah ruky.Hodinka cesty k němu je však pravdou.To po svých.Kdo už má věkem ošoupané nohy může jet na kole nebo vozidlem,které kdysi bylo možno nazvat mikrobusem,až skoro k ledovci.
"Kdo by se s tím tahal,on to Old Boy zdokumentuje."Tato věta vyjadřuje obvyklý názor členů Expedice a skutečně "ověšencem" zůstávám právě já..Je ovšem zajímavé,že stejný názor nezastávají ve vztahu k lékárničce,ve které abys léky v pevném stavu pohledal.Tentokrát dokumentace probíhala bez zádrhelů až do chvíle,než jsme se přiblížili ke splazu a uondáni čtyřkilometrovou pěší tůrou nesklonili se k bystřině,která slibovala okamžité osvěžení.Foťák jsem odložil poblíž na balvan a nadšen neobvyklým způsobem pití,který jsem pamatoval z dob,kdy ještě studánky byly kříšťálové,nechal jsem jej nevědomky odpočívat na balvanu.Setřel jsem písek z břicha,na kterém jsem se vzhledem k jeho velikosti mohl pohupovat při pití jako na houpacím koni a pouze s kamerou se vydal za ostatními s cílem podívat se až na ledovec/u mne kam až to půjde/.No a proč to vyprávění o foťáku?Nic jsem při výstupu nenafotografoval,pouze natočil.A teď,když vám mám předvést naše krkolomné snažení,musel jsem sáhnout na film,vystříhat "kousky" a podle toho také vypadá kvalita snímků.Vnuk by řekl: "Sorry!"/Při zpáteční cestě ležel foťák tam,kde jsem jej uložil k odpočinku a hlásil,že kolem něj prošlo nejméně dvacet turistů.Podivná země./
Snímek o třináct řádků výše dokumentuje,že s turistikou je možno začít už ve velmi ranném věku.Neumět chodit?Nevadí.Stačí mít pořádného soumara,nepadá však v úvahu jak domácí,huculský kůň,osel,mula nebo velbloud.Nejlépe poslouží vlastní táta.A toho jsme skutečně potkali u jezera jak si umývá pomočený krk od mokré pleny.Hned vedle si miniturista klepal kamínkem o pořádný balvan.
Ten kousek k ledu ujdete za půl hodiny a nešahat!Tím jsem vám jedním slovem přeložil to,co najdete v několika řečech na tabuli poblíž.K této pěšince se váže jeden náš zážitek z roku 2006,kdy pršelo,jen se lilo a najednou jsme se stali jakoby aktéry Hotchcockova filmu Ptaci.Nalétávalo na nás docela zuřivě hejno ptáků blíže /vzhledem k našim znalostem/ neurčených a snažilo se nás odehnat.Našel se znalec,který hned dokázal vysvětlit tento jev.Je to prosté.Ptáci nás odhánělí od svých hnízdišť a šlo jim to docela dobře.
Tento koumák zvolil jinou taktiku.Když jsme se poblíž zastavili,abychom mu věnovali patřičnou pozornost,začal před námi poskakovat a popoběhl o pár metrů a když jsme jej následovali,opakoval tuto hru dobrých sto metrů a pískal při tom jako o život.A mláďata?Ta byla opět v bezpečí.
Vykládám a vykládám,leč pravý skutek utek.Neřekl jsem dosud o jaký skutek se jedná.V tomto roce si Expedice dala za úkol konečně potvrdit nebo vyvrátit množící se zprávy o Yetim.V Himalájích by to bylo logičtější,ale najděte na dlani chlup,když tam není.Cestu po Norsku máme již zažitou,finanční zajištění vychytané a proč to nezkusit právě zde za značně štíhlejší peníz.
Jen jsme se odlepili od jezera,překvapilo nás,že jsme narazili na červenou barvu na balvanech.Ha!Stopa po raněném Yetim.Když jsme však vystoupili o dobrých sto metrů výše a narazili na další červenou,smetl teorii o krevní stopě Frigo,který ji prstíkem ohmatal a prohlásil,že je již zaschlá a jak známo barva krve se změní na hnědou.Asi turistická značka.
Zahli jsme tedy vlevo a tady už různé vtipy a vtípečky zněly poněkud nesměle.Vypadalo to alespoň na základní horolezeckou výzbroj,kterou jsme zapomněli koupit ve specializované prodejně,když nám chybělo pár stovek a museli jsme si pro ně odskočit.Nebylo kam.Já jsem další výstup pověsil na pomyslný hřebík a natočil objektiv tak,abych mohl sledovat s maximálním zoomem /přiblížením/ každý kout rozlehlého skalního prostoru a objevit tak Yetiho v nestřeženém okamžiku třeba při výrobě kamenné sekerky.Ostatní pokračovali asi další půlhodinu a jejich výstup skončil o dvacet metrů výše bez výsledku.Zdeněk z hecu obracel kameny,ale kde nic není,ani čert nebere.
Kroužím si kamerou zleva doprava a najednou se mně zatajil dech.V dálce na šikmé ploše bezmála čtyřicetistupňové dvě sedící postavy,zda má jedna kožešinovu sukni a druhá bederní pás z medvěda nelze s určitostí tvrdit,přesto však ve mně zahořela naděje.Pohasla,když se z toho směru po chvíli i na tu dálku ozvalo: "Dědóóóó...dó,dó,dó,dó!Yeti je asi u ledu....du,du,du."Slyšitelnost vskutku neskutečná,zejména vezmu-li v úvahu současný stav mých naslouchadel,ozvěna znásobila celkový zvukový dojem.No co.Zkusíme to níže.A tak jsem sestoupil k jezeru.
Další,tentokrát vlažnou stopu,ze které se linula "voňává" pára,která mně připomínala časy mého mládí,kdy jsme si při pasení krav ohřívali bosé nohy v podobných chuchvalcích,jsem ihned zamítl.
Další záběr mně potvrdil,že moje úvaha byla správná.
Kamera bloumala po ledovci,občas se zastavila,aby se nadechla té krásy a zase líně pokračovala tam,kam ji moje ruka vedla.Vzpomněl jsem si,co hoši volali: "Yeti je asi u ledu ..."Tady jsem přímo zkoprněl.Je tam.A mladý.Podle ksichtu tak na osmnáct let.Tváří se nějak smutně,zřejmě z obavy,že dostane za vyučenou od táty,že se tak nedbale zakamufloval.
To už se vrátila celá parta a zírala.Očekával jsem,že mně ponesou na ramenou až ke vzdálenému přívozu,ale nestalo se tak.Nicméně radost z dosaženého výsledku byla veliká a šéf pravil,že to uloží do Wikipedie.Tak to jsem zvědavý,doposud jsem tam zmínku o mém objevu nenašel.I když,kdoví....Foťák jsem tentokrát nezapoměl,pozdro bylo sice poněkud zvlhlé od kapek vody,které sem zavál vítr z bystřiny,ale jinak sloužil dál svému účelu.Důkaz hned pod touto větou.
I na tento splaz jsme si brousili zuby.Však je švarný a přímo se nabízí.Odpočívá si v ďolíčku a dá-li pámbu a málem už děravá kapsa,zajedeme se mu podívat přímo do očí.Dosud to nevyšlo i když v dalších letech jsme putovali kolem.Chtěli jsme pozdravit Yetiho.Ten se však už neobjevil i když jsem logicky usoudil,že by jej mělo být vidět na hladině jezera.Nebylo.