Březen 2008

Expedice oksroN poprve na Lofotách

28. března 2008 v 7:51
Vítám vás dnes k malému nahlédnutí do mapy Norska,kdy se na jižním pobřeží v Norském moři pyšní svými tisíci ostrovy souostroví Lofoten a Vesterälen,čili jak my Češi říkáme,Lofoty.Obě skupiny ostrovů nám jaksi splynuly pod jeden název,kdoví proč.Konec konců i Čechy,Morava a Slezsko si libují pod jednou střechou,která má ve štítě nápis Česko.
Pokud nemáte oči z nejmladších nebo vaše brýle plní své služby nedostatečně a vy nejste schopni přečíst si bez hartusení ustanovení smluv s bankami nebo údaje o ceně hovorů za různý drobný hazard v televizním esemeskování,máte možnost poslat mně s takovou mapou někam,nebo zvětšit si ji aspoň o sto procent.A pak už nebude problém vydat se s Expedicí oksroN po ostrovech,které si naše fantazie jen těžko mohla představit.
Na Lofoty můžete přijet,přiletět nebo připlout.Letadlem je to možné třeba na víkend,třídenní pobyt vám umožní "vstřebat část těch lofotských "nej..." a odfajfknout si v seznamu další zemí.
Takový pohled se vám ovšem naskytne z okna autobusu pouze na pár vteřin,vychutnávka se nekoná a v mnohém vám to připomíná pohled na televizní obrazovku.
Váhám,zda mám začít zajímavými údaji nebo přímo "vletět" do našich zážitků při první cestě po Lofotech,kdy jsme Vesterály vynechali a tím si předem zajistili,že se sem musíme zase někdy vrátit.Tento fígl používáme často.Třeba v kempu schválně zapomeneme stan a hned je tu důvod,abychom se pro něj v příštím roce zastavili.
Pokusím se vyhnout suchopáru strohých čísel a snad se mně podaří zaujmout popisem v lehkém tónu.Naladíme stupnici C dur.
Pobřeží většiny ostrovů se červená sličnými domky,které vám prozradí už při běžném pohledu,co je hlavní obživou jejich obyvatel.Vesměs jsou postaveny na kůlech co nejblíže vodě,aby byla cesta od světnice do loďky co nejkratší a z loďky do skladiště s úlovkem co nejsnadnější.V tuto dobu jsou loďky na fjordu a my je můžeme v dálce jen tušit.Ne všechny tyto domky zvané rørbu se těší přítomnosti svých majitelů-rybářů.Mnozí pověsili rybářské sítě a další vybavení na hřebík a živí se turistickým ruchem,který je zde opravdu rušný zejména v květnu,červnu a červenci.Rørbu pronajímají za pěkně kulatou denní sazbu a turisté si libují jak snadné je stát se lofotským rybářem.
Toto ovšem nejsou tresky ulovené turisty.Jsou to výsledky zimního lovu a vizitka velmi tvrdé práce rybářů.Na sušácich se pyšní tisíce tresek a čekají,až příjde jejich čas.Několik týdnů však musí ještě vydržet.
Hlavní lovecká sezona začíná v lednu,kdy obrovská hejna tresek připlouvají z Barensova moře podél pobřeží Norska do Vestfjordu,který odděluje Lofoty od pevniny,aby se zde vytřely.Tento jev,který zařídil Golfský proud,se opakuje už po staletí s neúprosnou pravidelností.Fjord nezamrzá a rybáři z celého Norska,kde krutá zima lov přerušila,putovali na Lofoty,aby i v zimě vydělali na skromné živobytí.A tak nemusíte dlouho hledat vysvětlení,prož vesnice Kabelvåg nedaleko Svolværu,která měla jen pár obyvatel,se honosí kostelem pro 1200 sedících návštěvníků.
Je to jednoduché.Sloužil víceméně v zimě,kdy byla vesnice "nacpaná" rybáři z kontinentu jako plechovka sardinkami.
Co tedy s ulovenými treskami?Jak je uchovat?Několik týdnů na slaném a vlhkém mořském vzduchu pod občasným ostrým severským sluncem se vysuší tresky na sušácích na kost.Doslova.Ani ostré zobáky racků nejsou schopny uždíbnout a tak se o to nepokoušejte ani vy,pokud si někdy sušenou tresku koupíte.Museli byste si zárověň pořídit mačetu.Úlomky nedoporučuji kousat nevlastním chrupem a chuť?Napadlo vás někdy ochutnat kůru z borovice?Lepší je s kunzumací počkat pár hodin,po které bude vaše sušená treska plavat v přiměřeně velkém kastrolu,naplněném vodou.Pak je chuť úplně jiná a máte gurmánský zážitek jako především Italové,kteří jsou největšími odběrateli norských sušených tresek.Vlastně jsem ani nemusel použít přívlastek "norských",protože přes mnohé pokusy se jinde ve světě ani třeba na Islandu nepodařilo dosáhnout to,co se dostalo i do přísloví "vysušený jako treska"Sušenou tresku si rozhodně kupte.Vydrží vám bez rizika i více než deset let a na kvalitě nestratí,ba naopak..A když už jsme u těch tresek,jedna rada.Až nějakou chytíte radím vám vyříznout jí z tlamy jazýček.Pochoutka první kategorie
Na této pláži jsme zanechali nesmazatelnou stopu naší přítomnosti při čtvrté Expedici v roce 2004.Trošku jsem zabrousil do naší druhé návštěvy Lofot,ale pláž,na které jsme pracně napis vyrobili,stála opravdu za to.Nesmazatelná stopa po pěti minutách a první větší vlně stala se nečitelnou.
Pláž je pláž a momentální počasí si vyžádalo neobvyklé oblečení.Žádné lážo plážo.Přes tradiční "drez" jsme navlekli teplé bundy a mnohý i svetrem nepohrdl.Kousli jsme si do mistního počasí a chutnalo momentálně po větru a dešti.Jak jsme se v následujících třech dnech pobytu přesvědčili,příručky,průvodci ani mistní obyvatelé nelhali.Turisty nejnavštěvovanější část Norska je zárověň i její nejdeštivější částí.Ovšem pozor.Počasí je přesto vlídné,protože chvíli přeprchá a ani se nenadějete a nasazujete si sluneční brýle.I teploty se tím pádem pohybují po mírné sinusoidě a tak celkový dojem má nejméně čtyři z pěti možných hvězdiček.
Tato vyhlídka,na kterou stoupáme v dešti po chodníku ze smrkových prken však patří mezi ty pětihvězdičkové.Obloha je olověná a mlha nám málem rozlila výhled do předešlého textu.Rozeklanné hory cudně skrývají své špičaté,málem karnevalové čepičky,aby se za chvíli vynořily a nabídly neskutečné pohledy.Ani to moc neklouzalo a jsme tady.
Na této straně jsou hory přívětivé a nechávají se zdobit pavučinami mlhy a docela jim to sluší.A kostelík na výběžku uprostřed fjordu je jako čerstvě vytažená perla z moře.
O pár kilometů dál nás přivítala další pastva pro oči.Než se porozhlédnete musím vás pozvat k našemu stolu,který je pokaždé jiný,jinde a hojný.Už nám kručelo a tak jsme zastavili na odpočivadle,které jako vždy bylo vybaveno stylovým posezením,čistotou a přívětivostí.Začalo "vzorkování".V naší Expediční hantýrce je to okamžik,kdy některý ze šoférů už za volantem šilhá hlady a tedy oči nejsou schopny zaručit bezpečnou jízdu,zahne na odpočívadlo a otevře víko kufru.Ostatní členové Expedice se vyrojí ze svých nepohodlných pelíšků,protáhnou si své unavené kostry a sesypou se jako vosy na sklenici piva kolem otevřeného kufru.Každý zaloví pro nějaký ten "vzorek",postaví se k neprostřenému stolu a "vzorkuje".Sednout?Ani nápad,spíš takhle trochu se proběhnout.Vzájemně pozoruje jeden druhého ve snaze zjistit,kdo se ujme vaření kávy.V prvopočátcích jsme použivali rozpočítání podle zkušeností z ranného mládí,ale většině se nepodařilo vzpomenout si na víc než "En ten tiky,dva špalíky..." což se ukázalo nepraktickým,protože rozpočítával šéf a na něj se nikdy nedostalo,protože nás bylo osm.Nyní jsme zavedli demokratické metody,nikoho rozpočítáváním nenutíme a čekáme,že se přihlásí sám.A tak kávy moc neubývá.
Pokud jste si už minivesničku u moře se zajímavým horizontem prohlédli,následuje jedno důležité upozornění.
Na Lofotech je poměrně jednoduchá móda.Nosí se všechno,co nepřekáží v práci,barva a střih nerozhodují,jedno by však turistovi nemělo chybět: nepromokavý pršiplášť.Už bylo řečeno,že charakter počasí vás přinutí oblékat,vysvlékat,oblékat....,ale nevadí.Je to dobrý trening na návštěvu Bergenu,kde je to s počasím podobné.A do druhého největšího města Norska se určitě chcete někdy podívat,ne?
Pláže na Lofotech jsou někdy vlídné,jindy drsné.Ani náhodou však nejsou posázeny hrozny turistů v plavkách,kteří lační po slunci a slané vodě.Několikrát jsme si to zkusili.Přímo v moři byl rekord něco málo vody nad kolena a tento rekord překonal Pepa,který uklouzl a když se vybatolil z vody jektal zubama,kteréžto zvuky připomínaly začátek nepovedeného techna.Jo škeble,to ano.Původně jsem napsal "jo hledat škeble,to ano",ale hned jsem si uvědomil,že jsem použil výraz,neodpovídající skutečnosti.Takže nejvýstižnější znění věty je: "jo zvedat škeble,to ano".Pláže jsou jimi posety a výběr není až tak pestrý.No velikost předčí všechna očekávání.Když dáte k sobě obě dlaně můžete si představit největší z nich.
O pár kilometrů dál jsme narazili na turistu,kterého jsme poznali na první pohled.Ležel unaven na břichu a odpočíval po tom dlouhém putování,zahalen do dešťových mraků..Lofotské "špičáky" jsou přece něco jiného,než krkonošské "vybouleniny".Na vzdálené příbuzné,trolly,nenarazil,Anče nevolala,že by Trautenberk zase tropil nějakou neplechu a až na tu únavu,pohoda.Jak by ne.
K večeru rozfoukal vítr mraky a slunce se chystalo na půlnoční představení.Kemp nás přijal bez odmluvy a jen uctivě požádal 400 NOK za jednu čtyřmístnou chatu,do které se nás naskládalo šest a dva musili nepohrdnout záhořovým ložem v autech.Než jsme však zalehli,bylo stanoveno pořadí ukládání se ke spánku.To se řídí tím,jak kdo silně chrápe.Jakmile první usne,následuje druhý,třetí atd.Tentokrát pátý a šestý využili usínání prvních čtyř a frkli autem na pobřeží a sledovali půl hodiny půlnoční sluneční šou.
To já už jsem spal příjemným spánkem a zdálo se mně o tom,jak jsem v některém z mých předchozích životů v Tunisku zavedl část z mých dětí do súku s oblečením,abych jim nakoupil něco na sebe.Na ty starší mně nevyšly peníze a dostali po žvýkačce a čekají před súkem.
Když už jsme odcházeli,přišli hoši z pozorování slunce a s halasným: "Už spíte?" nás čtyři probudili a vnucovali nám své nejčerstvější dojmy.A tak jsem se rozuzlení děje snu nedočkal a tím pádem ani vy.

Expedice oksroN vaří bez kuchařky

19. března 2008 v 6:31
Kuchařku kyprých tvarů i tu popsanou stovkami opsaných receptů sebou nevozíme.Jednu však máme doma v originální krabici,kde ke knize jsou i in natura přidány ingredience několika druhů,zejména vhodné na ryby a také sklenička rybízové marmelády.Tato exkluzivní kniha se jmenuje Norges nasjonalretter.
Daroval nám ji Zdeněk,náš přítel z Lilleströmu.Teď jsem v ní znovu zalistoval a polykám sliny.Recepty jsou členěny podle krajů,každý kraj je představen fotografií jedné své z nejkrásnějších scenerií a jídla servirována ve všech možných podobách a v nápaditém stylu.Mňam!
Na naší "štrece" jak už jsem pravil,kuchařku nepoužíváme.Pět bedniček zásob na cestu obsahuje všechno možné i nemožné,háklivé speciality vzduchotěsně odloučeny od ostatního světa jako tvarůžky,romadůr a pod. ukrývají dvě ledničky.Vaříme v kuchyni a to pouze v kempech.
Tady jsme se pustili v kempu poblíž Kodaně do vaření norské polévky v dánské vodě se švédskými bramborami.Recept nedám,ale prozradím,že brambor mnoho netřeba,vody přiměřeně,pár krevet rozhodně,hodinu odleženými kusky tresek nešetřete a sůl samozřejmě nad zlato.Pokud vaříte pro osm osob,ve skutečnosti uvařte pro dvanáct,taková je to dobrota.Polévka zmizí po uvaření za pár minut včetně té voňavé páry nad hrncem.A když už jsem to nakousl,tak to teda dorazím.
Čtyři velké brambory omyjeme a neloupané nakrájíme na kostičky max.cmxcm.Je to důležité vzhledem k době vaření brambor a ryb.Odložíme do misky s mořskou vodou a necháme čekat.Chycenou,zabitou,vykuchanou/játra odložíme stranou/,očištěnou a hodinu odleženou /aby se nám v polévce už nemrskala/tresku tak kolem jednoho kilogramu nakrájíme na kousky,uložíme rovněž do mořské vody.Dvě pořádné hrsti vyloupaných krevet uvedeme do pohotovosti hned vedle brambor,nakrájené tresky a jater.Očistíme a umyjeme celer velký jako jabko,menší mrkev,dvě petržele včetně habitusu a menší list libečku.To vše vloženo do předem připravených čtyř litrů pramenité vody v hrnci postavíme na plotnu a čekáme,až voda začne vříti.Když uvidíme první bubliny můžeme spokojeně konstatovat,že začátek díla se podařil.Máme šábes a můžeme si zalistovat v paměti nebo v debilníčku,abychom na nic nezapoměli.Já osobně používám spíš debilníček,protože sotva otevřu vstup do paměti čtu si na displeji: "Mimo provoz - skleróza!"Když je zelenina naměko je to známka,že chce už z vody ven.A tak lovíme,lovíme až je všechna zelenina v nějaké misce,kde okape a zchládne.Miska i chladná a okapaná zelenina se nám vyplatí.Rozdrtíme ji vidličkou,přidáme dvě vejce,pár lžic rozdrcených tvrdých rohlíků,které jsme po odjezdu z domu zapoměli v nejméně přístupném zákoutí Octavie,osolíme a tvoříme husté trěsto.Z něj pak hněteme kuličky,které nám připomenou naše ranné mládí v časném jaru.
Vývar v hrnci vás svou vůní a klokotem upozorní,že dalších ingrediencí je třeba.A tak vkládáme nejdříve brambory,zapneme stopky a po třech minutách vložíme nakrájenou tresku,její játra,která roztrháme prsty /velmi estetické/ a posléze rovněž připravené zeleninové kuličky.A zase pět minut šábes.Nahlédneme z okna.
Hoši už nervózně přešlapují a otáčejí nosy po větru,který sebou nese vůni z erární kuchyně.Aby nakrájeli chleba,připravili tabuli a spráskli ruky nad tím,že už není žádné pivo a do peněženky hluboko,to je ani nenapadne.Vysílám pomocníka,aby zjednal pořádek.
Pět minut v čudu,solte,chutnejte,kořeňte a pamatujte,že ryba a brambory si cucly slané mořské vody,ve které možná půl hodiny odpočívaly.Co zjistíte?Něco chybí.Beze slova vysvětlení odbíhá druhý pomocník do auta a zadýchaný přináší dva čtvrtlitráky smetany z kozího mléka v plastu.Za stáleho míchání vléváme tuto nejdražší ingredienci do skoropolévky a vduchu meleme modlidbičku,aby se nám smetana nesrazila.Solte,kořeňte a nemusíte si už pamatovat,že ryba i brambory si cucly slané mořské vody.Předáte lžíci dvěma pomocníkům aby také ochutnali.Orlím zrakem sledujte,jak se po ochutnávce tváří a pokud nezačnou řičet nadšením,naložete jim největší porci.Hotovo.
Když už jsem vám prozradil kompletní recept prozradím i jedinečnou vlastnost této polévky,flefibilitu.Může se stát,že budete vařit v jíném kempu a v uvedeném okamžiku pohlédnete z okna a zůstanete paf.
Žeby drahokám?Nebo Troll,světlonoš?Úkaz vás zaujme natolik,že pojem času se vám někam vytratí a výsledek vaření zkolabuje.Obsahu v hrnci ubylo a zhoustl do špenátu podobné kaše,bubliny jsou nadutější a zhoustla i atmosféra v kuchyni.A tady právě přichází ke slovu flexibilita.Nehneme brvou,pořádně zamícháme hlavně ode dna,které začíná měnit barvu polévky dohněda a popoženeme Péťu,ať doběhne pro tu smetanu.Dále pokračujeme viz text o pár řádků výše.Výsledek nás překvapí.Už při ochutnávání zjistíme,že jsme uvařili velmi chutnou rybí omáčku a oproti polévce změníme jen přílohu.Místo krajíce chleba,který k polévce přikusujeme použijeme rovněž chleba,který do omáčky nalámeme a ušetříme si tak námahu s přikusováním.Tak už to víte.
Jiný rok,jiná země,jiný kemp,jiný den.Projíždíme od Barentsova moře přes Finsko a Švédsko zpět do Norska a 180 euro na dvě chaty je ještě v našich možnostech.Zatím co ostatní testují vybavení chat,nejbližší okolí a Jarek objevil jezero já žasnu nad vybavením kuchyně.Kuchyň je dokonalá,nic nechybí,vše je na svém místečku,radost pohledět.A samozřejmě tím pádem radost vařit.
Pustil jsem si radio /v ceně/ a protože se mně nepodařilo naladit žádné country nebo jazz,vyměnil jsem radio za televizi a po očku mezi přípravou večeře sledoval nějakou reality šou.Slova nebylo rozumět,ale tolik jsem pochopil,že to byla stejná "sračka" jako u nás.Pěkná kuchyň a krásné prostředí si žádá slavnostní jídlo.A tak sáhnu po tom nejlepším,což ovšem pro některé nemusí být až tak pravda.Z ledničky v autě jsem vytáhl osm velrybích stejků,které nám jako pozornost koupil myslím že v Narviku náš norský spolucestovatel Honza.Stejky jsou k nerozeznání od hovězího,nemají nic chuťově společného s rybami a tak i úpravu jsem zvolil jako u masa z tříletého býka.Na brambory na loupačku si už hoši zvykli a neremcají.A můžete si tipnout jak jsem jídlo nazval:
a - vorvaň na cibuli
b - stejk z kosatky na citronu
Nápověda viz výše.To jsem zvědav,jestli na to příjdete.
Mezi tím jezero přijalo do svého lůna plavce,kteří ať šli kam šli,voda jim sahala po kolena a měli obavy,že by si při plavání odřeli břicho.
Vzhledem k neexistenci ochranného oděvu /alespoň plavek/ mohlo by dojít k zachycení se jiné části těla o vyčuhující kořen.Vzdali to po pár minutách a ochočili loďku.
Dopadlo to skoro stejně,klika byla,že se měli čím odrážet ode dna.
Hladoví hoši,vycachtaní z jezera dělají jako by nic,ale co chvíli se otáčejí k oknu kuchyně.Okno jsem musel zavřít,protože bylo nebezpečí,že libá vůně vyprovokuje hromadný útok na rozpálenou pánev.Předtím jsem na ně zavolal ať jdou ještě na procházku než to bude.Poslechli.
Stálo to zato.Ta sytá zeleň,krmená pravidelně vlahým deštěm přímo hladí oko,stromy rozházené po lese jak pámbu dal pamatují spousty sněhu i kruté mrazy,udírna uprostřed lesa láká rybáře i labužníky,aby si zaudili svoje rybí úlovky,případně je upekli na rozpáleném kameni.A jsme zase u jídla.Jestli jste si všimli,stává se mně to velmi často.
Spokojenost s večeří byla veliká a hoši,naučeni z domu vychvalovat svým partnerkám jimi připravené jídlo až do nebes,použili tuto metodu i v mém případě.Ovšem na Jardíka si nepříjdou,vím své.Pepa,který zanechal doma vedle manželky i jezevčíka Nitku,tři bílé myši,křečka Ferdu a papouška Jerryho cosi pod nosem při jídle mrmlal,že velryby jsou chráněny a že ti Noři jsou sviňáci stejně jako Japonci.Jsa hladní,nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Nejlépe se vaří v kempu u Antonyho.Tam to mám přečtené do poslední stránky včetně tiráže.Je to jakési moje království,kde je v jedné místnosti současně kuchyň,jídelna,ložnice pro jednu případně i více osob,kulturní místnost s galerií,televizí i počítačem.A že nekecám.
Tato místnost je vždy námi se vším všudy obsazena a nedáváme tak šanci ostatním hostům kempingu.Mají skoro všichni ve svých kempingových autech nebo přívěsech vybavení,o kterém se mně snilo do té doby,než jsem si přečetl jeho cenu.Proto jim to nevadí a mnohé dámy přicházejí k mé plotně aby pochytily něco s mého kuchařského umu.Neřekli byste,jak snadno umí Moravák jako poleno vysvětlit letité Němce recept třeba na smaženého třeboňského kapra za použití pár německých slov,které nabyl před šedesáti lety v první a druhé obecné.Právě ryby,které ze zištných důvodů kamarádi uloví /úspora peněz za maso/ jsou nejčastějším obsahem litinové pánve,kterou nám už bez řeči přinese Antony.Co a jak s nimi jsem popsal už vloni v blogu Expedice oksroN rybařící a tak vás nebudu unavovat duplicitou.Odskočíme si někam úplně jinam a místo ryb na smažení budeme chytat lelky.
Někdy se zadaří a trpělivost přináší stín mostu na hořící krajině kolem půlnoci.A máte radost,že žijete,ještě vám slouží oči a že vám nespadla hlava do klína.
Páka,kladka,nakloněná rovina... tak jsme se to učili kdysi ve škole,ale ani ve snu by mně nenapdlo,že nakloněná rovina může vypadat i takhle.No řekněte jak by asi mohl vypadat klín?
Vzpomínejte,kdy jste naposled pili vodu z dlaní,právě jimi vynesenou ze studánky.Najdou se mezi vámi takoví,převahu však mají ti,kterým nezbývá než nepohrdnout vodou v plastu s nápisem "Příroda regeneruje".
Tak pánové,tohle je zřejmý přešlap.Nebo si myslíte,že krajina bude krásnější,pokud ji budeme pozorovat z betonových plástů?
Tohleto fialové blues zpívá o radosti i smutku,o dnešku i zítřku a refrén nás láká na další trajekt,který nás převeze k dalšímu norskému břehu.

Expedice oksroN na fjordu

12. března 2008 v 6:57
Do pátrání po norských "tahácích" jsme se pustili jen pár dní před první cestou,která se rovnala vypuštění "zkušebního chrousta" a podle toho naše znalosti o Norsku také vypadaly.Strohé údaje ze školy už dávno odnes čas a v pozadí zůstával pocit,že Norsko je sice krásná,ale studená,nevlídná krajina kdesi na konci světa,běžnému smrtelníkovi nedosažitelná,zvláště když byl po čtyřicet let "zadrátovaný"a současně nebyl vysoce postaveným "dráteníkem".První,co jsem pochopil při čtení v informační příručce bylo,že Norsko a fjordy jedno jest.Když jsem zalistoval zhruba do poloviny dověděl jsem se,že dva fjordy jsou dokonce součástí světového dědictví UNESCO.Oba jsou větvemi velkého Storfjordu a jmenují se Nærøyfjord a Geirangerfjord.Pokud se délky týče,nemohou se vzájemně "vytahovat" ovšem ten druhý je považován za nejkrásnější.Však jsem si jej mnohokrát vyfotografoval.
Po tomto fjordu naše parta nikdy neplula,ale láká nás to,jenom co si na to vzpomeneme.A tak prozatím jenom poočku pokukujeme "za roh",kde se v plné parádě představují vodopády nazvané Sedm sester.Tento pohled se naskýtá na vyhlídce,která je nad Geirangerem a je součástí t.zv.Zlaté cesty,která plně odpovídá svému názvu.Když otočíte hlavu doleva,uvidíte zakončení Geirangerfjordu.Zde je.Ano,na konci fjordu je osada Geiranger o které jste slyšeli a nezříkám se slibu,že se do ní také někdy podíváme blíže.Nad ní vpravo o 1500 m výš je známá a námi skoro každý rok navštívená vyhlídka Dalsnibba.Její okolí skrývá ledovou krásu i v parném červencovém létě a dokáže zchladit každou horkou hlavu.
Abych nenosil dříví do lesa,omezím se pouze na naše zážitky a úlohu fjordů při našich cestách.Údaje o vzniku,množství,názvech apod. si,pokud se chcete vžít do role pilného žáčka,pěkně vyťukejte na internetu.Fjordy jsou krásné,ale mnohdy nekonečné.Vždyť nejdelší,Sognefjord,má délku 200 km a teď si představte,že na jeho břehu leží bod A a vy se chcete dostat do bodu B,který sice vidíte,ale abyste k němu přejeli autem,musíte najet nejméně 400 km po břehu fjordu.Příklad poněkud přehnaný,leč výstižný,račte prominout moji sebechválu.Přes fjordy lze na druhou stranu přejet trajekty.Ty však je nutno platit,ušetří se ale za benzin a získá čas,ale zase nevidíte všechnu tu krásu kolem fjordu.Babo raď.Vždy dojde ke kompromisu.Trajektů je nepočítaně a také na ně někdy příjde řada.
Nicméně vraťme se ke sdělení,že naše parta po Geirangerfjordu nikdy neplula.Tím není ovšem řečeno,že jsme nepokořili jiný fjord.Dokonce dvakrát se nám musel ukázat v celé své nahotě.A že je přitažlivá ažaž.Fjord se jmenuje Saltfjord a navazuje na Skjerstadfjord.Tady mně ovšem nechytejte za název,protože v těch názvech aby se čert vyznal.A proč právě on?To je přece jednoduché.Omývá břeh našeho miláčka,kempu Kjellingstraumen Fjord Kemp.Jak?Na to se podívejme.
To jen tak při řeči jsme se majiteli kempu Antonymu zmínili,že ryb už máme na dvě večeře,pár výletů do hor a na pobřeží za sebou,byli jsme v leteckém muzeu v Bødo a že by to chtělo nějaké vzrůšo.Zalistroval v paměti a nabídl,že domluví s kamarádem tříhodinovou plavbu po zmíněném fjordu za pro nás režijní cenu.Tak jo.Pár kilometrů od kempu je malé přístaviště a tam nás čekala kocábka náramná jako z písničky skupiny Spirituál kvintet.
Malá odměna ve formě cigarety přijde Antonymu kdykoli vhod a nám zase skutečnost,že se na tři hodiny staneme smečkou mořských vlků,kteří zabloudili na fjord.
Majitel lodi,kapitán a průvodce v jedné osobě je sympatický chlapík,vítá nás anglicky a podotýká,že může prubnout i němčinu a francouštinu.Norštinu nepředpokládá.Zamlouvá se nám angličtina a povídání o lodi a fjordu,doprovázené gesty provázíme souhlasným kýváním a dotazy z pochopitelných důvodů nemáme žádné.Pak motor zabručí,siréna pípne a už se to pluje.Můžeme se kochat.
Tohoto krasavce vidíme tentokrát z druhé strany.Plnou parou /koňskou/ jej podplujeme a zamáváme Antonymu,který už přejel zpět do kempu a také nám mává.A nepřehlédněte onu bílou čárku uprostřed na úpatí hory.To je náš vodopádek hodinu cesty od kempu.Nic moc,ale je po ruce k dvouhodinové procházce.A oči na stopky.
Kapitán otáčí kormidlem doprava,my však točíme hlavou vpravo,vlevo,jako harpunu vrháme pohledy dopředu i do zádu a jsme jako v Jiříkově vidění.
"Pánové",ujal se kapitán slova,"miluji,když se turisté tváří tak nadšeně jako vy.Pro mně tato voda o to ostatní kolem již zevšedněly a tak mám i bystřejší oko.Vidíte ty sloupy na stráni?Na jedné straně je to naše chlouba,protože vyrábíme nejvíce elektrické energie ve světě na jednoho obyvatele a tím pádem je u nás levná.Každý občan Norska má uzákoněno právo,že mu stát musí zajistit přívod až do domu,ať je kdekoliv.A tady je ta druhá strana mince.Naše krajina je zadrátovaná,až to pěkné není."
A pokračoval."Život je tu těžký.Spousta nepřístupných samot,třeba ta bílá támhle nahoře.V zimě se k ní dostane jenom vrtulník.Není to dávno,že když na takové samotě zemřel v zimě člověk,nechali ho zmrznout a jakmile pukly ledy na fjordu,připlula pro něj loď,aby mohl být pohřben".
Takových malinkatých přístavů,jsme potkali několik a do několika jsme i zamířili.I takováto výletní loď plní funkci zásobovače a tak kromě turistů naloží i prkna,pletivo na králíkárnu,sud nafty,tři bedny koka koly a kdoví co ještě.Pomohli jsme to všechno vyskládat na rampu,človíček na ní se obřadně pozdravil s kapitánem,nikde žádný papír,zdržení nepatrné.Bůh ví,jak se spolu rovnají.
Břeh s fjordem si vyměnili barvy.Nedokážu vysvětlit jak se to stalo,ale je to tu.Vidíte to na vlastní oči.A dámy /ty starší/ tvrdí,že zelená s modrou nejdou dohromady.Mně se to nějak nezdá.
A máme kliku.Na fjordu si s plným nasazením rybaří,lépe řečeno krevetaří buď rybář nebo krevetář.Náš kapitán ochotně zastavuje ve stometrové vzdálenosti a dává se do vysvětlování.Jedná se o lov krevet,které se lapají do takových hranatých pastí,z nichž jednu navijákem krevetář zrovna vytahuje.Víc jsem nepochopil.Podruhé budu dávat lepší pozor.
Na tomto místě udělal kapitán s lodí ladný kroužek o stoosmdesát stupňů a hned jsme pochopili,že se budeme vracet.Poznamenal,že bychom mohli plout až někde k Regnanu nebo prozkoumat Valnesfjord,Misværfjord a Saltdalsfjord,případně nakouknout do městečka Fauske,ale to by bylo na dlouhé lokte.Odmítl stopičku slivovice a lodní motor požádal o maximum.Holt profesionál.
Jen v tomto okamžiku jsme se přiblížili těsně ke břehu.Voda tu vymlela ve skále pořádnou díru a komusi světa znalému napadlo vytvořit tradici házení minci do ní a slíbit tak jistý návrat do těchto míst.A tak jsme se s hurónským řevem trefovali norskými a českými korunami tu bezednou díru v naději,že se sem vrátíme.A věřte nevěřte,stalo se.Tato romantická plavba v roce 2003 v nás zanechala takový dojem,že jsme ji zopakovali se stejnou lodí a stejným kapitánem i v roce 2005.
Tenkrát plavbu zorganizoval Honza,který pracuje částečně v cestovním ruchu,žije v Norsku,je z Valašska,mluví česky,slovensky,norsky,rusky,německy a anglicky a vládne mrštným jazykem.Občas za námi přiletí a týden pobude.Člověk by řekl,že se mezi nás chabé jazykoznalce ani nehodí.Opak je však pravdou.Vidíte,jak vám symbolicky ukazuje,že opět zvítězil?Obešel návštěvníky kempu,vesměs Němce,nabídl kalíšek slivovice,pohovořil o kráse fjordů a skutečnosti,že máme ještě několik volných míst na tuto plavbu,vybral stanovený obnos a na nás zbyla jen zanedbatelná částka.Kdo umí,ten umí.A já jen čuměl.
Doma je doma.Tedy doma s úvozovkami /"doma"/.Samozřejmě nás v závěru každé Expedice napádá to stoprocentně pravdivé "Všude dobře,doma nejlépe."To nás v tuto chvíli nenapadlo ani náhodou.Plni dojmů.Já jdu vařit,ostatní debatují a chystají se pařit.Ách jo!

Expedice oksroN smeká Vígelandovi

3. března 2008 v 20:59
Musím se přiznat,že málokdo z naší party je přímo ctitelem sochařského umění.Takhle divadlo,to ano,šéf by za něj dokonce dal hlavu na špalek.A přece nás v Norsku,především v Oslu přímo uchvátilo.Nenapadlo nás vyhledat nějakou výstavu,to ani náhodou,ale náš přítel Zdeněk nás zavedl na půl dne do Frognerova parku na jehož části se třpytí Vigeland park.Hned u vchodu do parku jsme požádali pana Vigelanda,který tu nehnutě stojí stále na jednom místě,co by nám řekl o sobě a svém díle.Nejenom že byl nehybný,on byl i němý a tak jsme šáhli po průvodci a vězte,že:
Nejznámější norský sochař se narodil a zemřel /1869-1943/,studoval /Francie,Italie/, vytvořil monumentální dílo /1924-1957/ známe pod jménem Vigelandův park a zná jej každý,kdo Oslo navštívil.Stojí v jedné řadě vedle Griega,Muncha,Amundsena,Hayerdala a Ibsena.Stačí.
Tam vzadu ten kostelík nás orientuje,kde je vchod.Sochy prozatím jako špendlíkové hlavičky,záhony krásných růží a jiných květin včetně zelených ploch říkají mnoho o vegetaci v klimatických podmínkách Norska.Dnes trochu poprchá,návštěvníků je málo a o to větší zřejmě bude požitek z návštěvy.
Tak to jsme uvařili jiné kafíčko.To je hlavní třída jako vyšitá,dlouhá 850 m,vyšperkovaná sochami na mostě přes mokřinu,fontánou a dalšími zajímavostmi.Mrkneme na detaily.
A to už jsme museli udělat čelem vzad a jdeme přes most.Dnes tu chybí rázovitý Nor v kroji se strunným nástrojem nám neznámého názvu,který zpívá tklivé norské písně a usmívá se na kolemjdoucí.Před rokem se ovšem slunce nechalo vidět a mraky nenapodobovaly kropící konev.Soch je habaděj vpravo i vlevo a vyprávějí o tom,jak žijí lidé.Třeba tento otec.
Na první pohled je jasné,čím se v životě nejraději zabýval tento svalnatý otec.Nikde však jsem nezjistil,zda do jeho rodiny patří i tento chlapec.
Tak tenhle hoch je znám pod jménem "Vzteklounek" a je považován ze všech 212 soch,které jsou v parku umístěny,za sochu nejvíce vyhledávanou a fotografovanou.Není se čemu divit.Postůjte dél než okamžik a prohlédněte si každý detail a uznáte,že dílo si takový obdiv zaslouží.A určitě jste podle nožky a rukou poznali,že je celý z bronzu.Před řádkou let se ocitl údajně na smetišti,odhozen tam závistivcem nebo schisofrenikem.Jíná verze říká,že mu někdo ulomil ruku a tak ji museli přišít.V každém případě se zase našel a Norové přestali být smutní.To by se u nás stát nemohlo,výkupny surovin jsou hluché a slepé.
Než bych vám popisoval všechny sochy na mostě raději ujdeme dalších dvěstě metrů a budeme dávat pozor,aby nás fontána příliš nenamočila.Postaral se o to už déšť.
Tady ještě pršelo o sto šest,za chvíli se však slunce začalo usmívát a dobrá nálada šla ještě o stupínek nahoru.Tato fontána popisuje koloběh života a přímo vybízí k vážnému zamyšlení.Po těch stromech života se plahočíme odmalička až do onoho okamžiku,který nikoho nemine.Jedni s písničkou na rtech a s úsměvem na tváři,jiní s manýry věčných nespokojenců a slinou u úst.Ti mezi nimi tápají,na kterou stranu se přiklonit.Teďprosím ještě jednou se otočit na kramfleku.To proto,abychom se mohli podívat na monument.
Je monumentální nejen svýn vzhledem a výškou 17 m ,ale i dalšími skutečnostmi: mistr v roce 1933-34 zhotovil model a podle něj jeho asistenti monumet z jednoho kvádru žuly "sochali a sochali" až bylo za šestnáct let dílo hotovo a postaveno v plné své kráse.
Propletení postav,šplhajících po stromu života je až neskutečné.Není se tedy čemu divit,že fotografovi poněkud "ujela" ruka a výsledek připomíná šikmou věž v Pise.Nicméně detaily jsou čitelné a dívenka se nijak nežinýruje při posazení na klín žulového kamaráda.
Vedli jsme dlouhé hovory o tom,proč jsou všechny postavy nahé.Názory byly vážné i nevážné,myslím však,že trefili do černého ti,kteří tvrdili,že zřejmě pro umělce je holé tělo daleko přitažlivější a ukazuje tak jeho krásu se vším všudy.
Mně osobně se líbila právě tato skupinka.Sedět,odpočívat,sledovat cvrkot a v této bohulibé činnosti zapomenout na nutkání vzhlížet už vzůru k nebi...
Kyprá maminka,taková jak má být.Starostlivá a hravá,hrdá na své ratolesti,šťastné a usmívající se,že mají mámu,která jim vrací to,co jí věnovala její máma.
Sedm vzájemně se podpírajících postav tvoří kruh života,který jako memento svornosti stojí na piedestalu na stráni.
Kdo si počká,tak se dočká.Mraky zberánkovatěly,stíny našly svoje místo a my toho viděli moc a moc,tolik,že by tyto stránky byly vystlány desítkami fotografií.Ani jsme nesledovali čas.A přece na něj došlo.
Na televizní antenu to nevypadá,na podstavci jsou zřetelné symboly zvěrokruhu a v pozadí část monumentu.Pojďme blíž.
Tak sluneční hodiny.A v akci.Zkoumali jsme je víc než čtvrt hodiny a musím říci,že slunce nelže.Porovnávali jsme jejich údaje s našimi náramky a věřte,nevěřte shodly se na minutu.A my se shodli,že rčení "čas jsou peníze" ani zdaleka neplatí vždy a všude.Naše zážitky nelze penězi nahradit a ty dnešní patří mezi takové.Kruh našich životů je vstřebal,uložil na to místečko,odkud budou občas vystrkovat růžky v podobenství vzpomínek jako třeba dnes.

Kdopak to klepe na dveře?

2. března 2008 v 10:40
No kdoby,8.březen - Mezinárodní den žen.Klepe jen tichounce,jako by se styděl,že se ztratil v tom chumlu po roce 1989 a slízl to za všechny ty rádoby radovánky s chlebíčkem,kytičkou a bombonierou,které si ženy ve formě odborářských příspěvků předem zaplatily.Úroveň jak kde a jak kdy.Pokud se dobře pamatuji tak vesměs dobrá až na to,že komunistický režim si z tohoto svátku vytloukal politický kapitál.Snaží se o to i dnes,ovšem oproti minulosti se snažit musí a nemůže nařizovat.A tím byl odstraněn první argument proti slavení MDŽ a ten se jeví v poněkud jiném světle.
Dalších námitek bylo několik.Proč všechny ženy a ne jenom ty,jež si to zaslouží,tedy především matky?Ty však mají Den matek /letos 11.května/?Po pravdě řečeno jen těžko by organizoval Městský úřad v Dubí na E55 oslavu MDŽ pro všechny ženy ve městě žijící.
MDŽ,jak se tradovalo,byl vlastně také "MDM - mezinárodní den mužů",kteří ochotně dělali gardepány svým spolupracovnícím na oslavách.Vznikaly semtam techtlemechtle,no ale prosím vám tento argument neobstojí když odhrneme maličko oponu do současných párty,plných neskutečných příběhů.které plnými sousty hltá nenasytný bulvár.
Kytičku ženě /zejména vlastní/ s malým dárkem je možno donést kdykoliv a vždy potěší.Tak na co ten ceremoniál?Většina žen si zaslouží dík a pozornost od nás mužů a pokud jim udělá dobře i ten oficiální ceremoniál,nic proti tomu.Ale měly by si samy rozhodnout jestli ano nebo ne.Přiživování různých stranických sekretariátů a odborářských bossů zavání politickou ziskuchtivostí.
A co já na to?Myslím že slov netřeba,co říkáte paní kolegyně?