Září 2007

Expedice oksroN a přátelství

30. září 2007 v 7:08
"Radu dá ti každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti mouky pytel." Máme štěstí. Naši norští přátelé pro nás mají vždy nejen spoustu dobrých rad, ale i pytel. Není v něm sice mouka, ale třeba mobilní telefon s norským operátorem, abychom se s nimi mohli při našich cestách levně domlouvat nebo volat o pomoc, což se za těch osm let ještě nestalo. A tady je jejich curiculum vitae:
Zdeněk, pražák jako poleno, v Norsku žije s rodinou už kolem dvaceti let. S ním jsme poznávání Norska nastartovali a pohostinnost jeho rodiny využíváme každým rokem dva, tři dny a i tak si připomínáme ono přísloví o hostu a rybě, zároveň žasneme, že Zdeněk a jeho paní nerealizovali poněkud inovované přísloví: osm hostů do domu, hůl do ruky. V oněch třech dnech nováčci Expedice poznávají Oslo a my, co spolu jezdíme už hezkých pár let, děláme občas pomyšlení jejich zahradě.
Ač profesí lékař, koníčkem jsou mu šachy a nejoblíbenější figurka v nich je koníček. S ním i ostatními figurkami je schopen poskakovat u internetu do pozdních ranních hodin a na turnajích prosportovat hezkých pár dní. Jinak je nedůvěřivý k různým vynálezům, na přiklad si zhotovil model elektromotoru a pochvaloval si, když mohl prohlásit: "A přece se točí".To ovšem byl už o nějaké to století zpět a ve zcela jiné branži. Život hltá plnými doušky jako by v tomto džbánu bylo pravé, nefalšované plzeňské. Jó,život je príma!
Na snímku předává šéfovi dárek,který vynalezl k jeho x-tým narozeninám.
Druhý kamarád, rodilý Valach z Valašské Polanky, půl života rocker v zemích československých, půl života spořádaný /?/ manžel v Norsku. Občas za námi přiletí na sever, protože odmítá jezdit s námi autem a vlastní Harleye a nedá na něj dopustit.
Podstrojuje nám velrybí maso, hýří vtipem a neskutečnými nápady, jak pozvednout recesi na nejvyšší úroveň. Mastí to na bubny a v českém rockovém klubu v Oslo hraje prim /nikoliv jen na bubny/.Na dotaz, proč jako Valach nehraje raději na cimbál odvětí, že konec konců mezi bubny a cimbálem není tak velký rozdíl. Na oba nástroje se hraje paličkami. Filuta. V Česku je co chvíli a vždycky se staví na kus řeči.
Třetí náš přítel se kromě rodné norštiny naučil ještě anglicky, domluví se německy, něco pochytil z francouzštiny, perfektně ovládá posunkovou řeč a z češtiny "Topry ten","Pivo","Tekuji","Slivovice".Je majitelem kempu v Kjellingstraumen.Tento kemp je našim "domovským přístavem"/Expedice oksroN a Kjellingstraumen Fjordcamp/ a už o něm byla řeč. Antony, jak mu důvěrně říkáme, nám dělá pomyšlení. Za skromný peníz pobýváme u něj každým rokem tři až pět dní, používáme jeho pánev, olej pod ryby i recepty jak upravit před půl hodinou chycenou tresku.
Tak to je on. Možná uhodnete kde. Proč, vám brzy sdělím.
V kempu žije sám. Pes Bastien odešel před dvěma lety do psího nebe a kocour, jehož jméno nám zůstalo utajeno, záhadně zmizel před rokem. Na střechách budov kempu poposedají rackové, chvílemi se mezi sebou rvou a hlavně neustále vřískají. Nad vesnicí Kjelling, která je vzdálená 3 km krouží mládě orla mořského a dává vědět všem, že je začátek září a zima na krku. Návštěvnost kempu doznívá do ztracena a brzy začnou s přírodou laškovat první sněhové vločky. Nastává čas,který jsme pro Antoniho vybrali k návštěvě naší republiky, našeho města a našich rodin. Přiletěl do Prahy a tam jsme mu za dva dny ukázali skoro všechno, čím se může Praha pochlubit. Jeho nadšení nebralo konce a Prahu odsunuly do pozadí až další zážitky při přejezdu jižními Čechami na Moravu. V Kroměříži se usídlil na dalších čtrnáct dnů a s chutí ujídal z koláče zážitků, které jsme pro něj připravili. A že v něm bylo nějakých rozinek!
Samozřejmě jsme se pochválili vším, co město opravňuje k tomu, že její památky byly zapsány do Listiny světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO. Nechyběly návštěvy, posezení v hospůdkách, náhodná setkání a nově navázené kontakty. Navštívili jsme Luhačovice, skanzen v Modré, Moravský Kras, Olomouc, Brno a zastavili i ve sklapě v Mutěnicích.
Krásný sobotní den jsme prožili ve Valašském muzeu v Rožnově p.Radh., kde jsme zjistili,že se na jeho rozšíření podílí i grant z Norska, což Antonyho velmi potěšilo a pravil, že to jsou dobře investované peníze.
Při této návštěvě probíhal známý Běh rodným krajem Emila Zátopka z Kopřivnice do Rožnova p. Radh. a tak jsme Toniho dovedli k hrobu Emila Zátopka. Pohladil pomník tak jak to Norové mají ve zvyku a chvíli postál. Byl velmi vděčný, že se mohl poklonit takovému sportovnímu velikánovi, kterého si Norové dodnes pamatují.
Dalším překvapením pro něj bylo to, že v anfiteátru seděla Dana Zátopková se svitou českých sportovních menažerů a úkolem předat ceny vítězům. Když jsem viděl Toniho nadšení, vytáhl jsem z kapsy program a šel požádat paní Danu o podpis. Poněkud jsem ji vyvedl z míry, když jsem ji oslovil: "Smím prosit?" Ovšem nedala se. "Nejdřív podpis, hrát budou až za chvíli." Toni byl po převzetí podepsaného programu v sedmém nebi.
A pak se předávaly ceny.
Na tanec skutečně došlo.
Cymbálovka z Uherského Hradiště uvedla Tonyho do varu a tak jsme přijeli domů až pozdě večer. Bylo třeba si odpočinout,protože v programu byly i třídenní Tatry - Podbánské, Tatranská Lomnica, Lomnický Štít i Štrbské Pleso.
Užili jsme si všichni, Antony i my. Podkovičku pro štěstí, kterou ukoval před našima očima kovář v rožnovském Valašském muzeu převzal Tony jako důkaz přátelství všem našim známým a přátelům v Norsku.

Náš Ťopek

23. září 2007 v 16:32
Už v pátek 14.9. prolétla tiskem a možná i částí obrazovek holubička,které přinesla v zobáčku zprávu,že by se dne 19.9. t.r. dožil pětaosmdesáti let náš sportovec z největších,Emil Zátopek.To jsem se dověděl až v sobotu,když jsem přijel do Rožnova p.Radh. na výlet,abych se nadýchal vzduchu,vonícím po podzimu,"okoštoval" klobásy,špek a kalíšek slivovice.Samozřejmě jsem měl v plánu navštívit místoZátopkova odpočinku na mistním Valašském Slavíně a také se tak stalo.
Nevědomost hříchu nečiní a tak jsem si až po přečtení nápisu na prostém kameni uvědomil,že jsem zde vlastně bezprostředně před osmdesátýmpátým výročím jeho narození. Do cíle ve skanzenu právě dobíhali borci,kteří slavili svůj velký vzor účastí na Běhu rodným krajem Emila Zátopka.Nejstaršímu bylo 89 let!Obdivuhodné.Sedl jsem si s manželkou a přáteli do amfiteátru,sledoval přípravy na slavnostní vyhlášení výsledků a vzpomínal,jak to tenkrát bylo.Od konce druhé světové války nebyli lidé tak nadšení jako v roce1952,v době Olympijských her v Helsinkách,kde Emil /dovolte mně to důvěrné oslovení/ získal zlaté medaile za běh na 5000 a 10000 m a dokonce i za marathon,který běžel prvně v životě.V největším politickém marasmu té doby zazářilo zlato a dávalo naději,že snad už nebude hůř,že za prázdnými hesly,nabubřelými závazky a kriminály,ze kterých vodili na popraviště přece jen je tu někdo,kdo řekl sílou svých svalů,tvrdou prací a nesmírným odhodláním,že jméno Československé rebubliky má i svůj dobrý zvuk.
Na podium amfiteátru vystoupila celá generalita českého olympijského hnutí,veřejní činitele a několik nostitelů olympijských medailí v čele s Emilovou manželkou Danou Zátopkovou,která,pokud to nevíte,má na den přesně stejné datum narození,jako její Ťopek.
Ceremoniál byl stručný,odměny vítězům skromné a do programu vstoupil pan Haluza se spisovatelem O.Koudelkou a paní Dana jim pokřtila knihu "Trénoval jsem Zátopka".Potlesk a všichni si zase posedali v hledišti amfiteátru a těšili se z vystoupení folklorního souboru z Uherského Hradiště.
Bylo to krásné odpoledne jako ostatně vždy v prostorách Valašského muzea v přírodě.Trochu nostalgie nikoho nezabije a město Kopřivnice a Rožnov p.Radh. si rovněž zaslouží medaili za to,že žije vzpomínka na Emila Zátopka,nejlepšího českého vytrvalce všech dob,který byl vyhlášen třikrát nejlepším sportovcem světa a zvolen nejlepším českým sportovcem minulého století.

Co se vleče...Ale ano,uteče!

22. září 2007 v 9:07
I dnes mně začíná rozum stát jako konečně častokrát nad zprávami,které komprimované do titulků hltám při obědě, abych vyšetřil co nejvíc času na kýženou siestu.Jedna z nich v předstihu informuje o tom,že Česko se ocitlo na chvostu žabříčku nových členů EU,který hodnotí jejich snahu o čerpání peněz z unijních fondů na rozvoj hospodářsky slabších regionů.Snaha oproti ostatním chabá a na záda nám dýchá pouze Lotyšsko.
Bylo vyřčeno A a jako obvykle chybí B.Praxe ve sdělovacích prostředcích je obvykle taková.Pod písmenem B by se měla objevit odpověď na otázku,kdo za to může.Neobjevila a pokud se objeví,bude to jako obvykle název ministerstva,v nejlepším případě název jeho odboru.Konkrétní úředníci si pokojně podřimují v anonymitě a těší se na to,že jim odbory vybojují přidání na platu alespoň o 8%.Zřejmě platí přísloví "Co se vleče neuteče" a občas letargii naruší rázné popření tohoto mudrosloví,tentokrát od EU.V poslední době na příklad na ministerstvu školství,kde minulou sobotu a neděli musili horkou jehlou přešít to,co se "tvořilo" řadu týdnů a "podšprajcovat" židli vrchní švadleně,pod kterou se začala povážlivě kymácet.Evropská unie totiž vzkázala ty,ty,ty!
Jsem na rozpacích,jak mám dál pokračovat.Kolik je vlastně úředníků na tom nebo onom úřadě?Jaká je jejich náplň práce a jak výrazné jejich snažení?Jak je honorováno a jaké jsou výhody a nevýhody jejich práce?Je možné považovat přímé ohrožení úplatkářstvím jen za pokušení nebo za výhodu?Jaká je kontrola jejich práce a jak rozšířený jánabráchismus?Pokud bychom dostali odpovědi na tento balíček otázek a mnoho,mnoho dalších,určitě by tam byla odpověď i na to,proč se nestaráme důrazně o to,aby peníze,které se nabízejí za trochu odpovědné práce,skutečně včas a v hojném počtu dorazily na realizaci hospodářských projektů,kterých u nám může být nepočítaně.Naskýtá se ještě jedno řešení,které by vedle auditů,které se již na některých úřadech realizují byla realizována další reality show.Představoval bych si to tak,že místo jedné vily by byly k disposici dvě kanceláře,jedna pro jednoho úředníka /-nici/,druhá pro několik desítek úředníků.V obou místnostech by probíhala normální každodenní činnost v úřední i neúřední dny,přivítal bych návštěvy šéfa i běžných prosebníků a neškodily by ani různé druhy harašení.Proč dvě kanceláře?Uvažujte!To vše zabaleno do úhledného devadesatiminutového formátu/včetně třiceti minut reklam/ by jistě přilákalo spoustu zvědavců.Ti by si pane protírali oči!

Recesi zdar

14. září 2007 v 7:14
Když Bolek Polívka svého času uspořádal na své farmě v Olšanech mistrovství světa v házení flinty do žita dopustil se stejné recese jako když se už dávno předtím jmenoval Valašským králem Boleslavem 1,nafurt.Pokud vím,sám se hodů /flintou/neúčastnil a tak se této disciplině nepřiučil.A vskutku.S uspokojením zjišťujeme,že se čelem postavil proti defenestraci,kterou na něj chystá pan Harabiš,správce a autor projektu Valašského království,který prostřednictvím obchodních aktivit zviditelňuje /?/ naši oblast zážitkůchtivým turistům.Jako bych viděl,jak on a jeho rádcové dávají hlavy dohromady a od ucha k uchu letí slova kujme pikle,kujme pikle...
Ač je to v tomto státě poměrně neobvyklé,dovolím si vyhlásit malinkaté referendum,pokud se obsazení valašského stolce týče a držení obušku a trnky nadále v ruce Boleslava 1,nafurt.Do které rubriky ji však zařadit?Jasně.Jedná se o vrcholnou politiku.

Expedice oksroN v podzemí

11. září 2007 v 14:34
Rok 2004 byl pro expedici velmi úrodný na příšeří,kapky vody i čůrky,stékající ze stěn a tím pádem i na nebezpečí pádů,promočené oblečení,maximální vytížení blesků fotoaparátů i night shotu kamery Sony.Zkoumali jsme a dokonce dvakrát,jak to vypadá pod povrchem hor,které tolik obdivujeme.
V Oslu nás v rámci odpočinku přestalo bavit odpočívat a tak jsme zalistovali v prospektech a vyrazili ráno,což je v našem slovníku poledne,přes Drammen do Kongsbergu,hornického to města a pohrdli jsme jeho hornickým i lesnickým můzeem,pochválili pěkné peřeje na řece Lagen /?/,poučili se,že ve městě je kostel s kapacitou pro 2400 sedících návštěvníků a s největšími varhanami ve Skandinávii a také národní mincovna.Lákadla přímo k nakousnutí,ovšem ten čas!Zase nám kroutí krkem a tak popojíždíme ještě asi sedm kilometrů do Sagrendy,abychom navštívili největší stříbrný důl v okolí,Kongens Gruve.Je už opuštěný,ale ne zas tak docela.Láká na prohlídku turisty a zejména odvážlivce,kterým trocha adrenalinu příjde k duhu.A to je naše parketa.
Tady končí železnice z Kongsbergu a výhybka vpravo umožňuje návštěvníkům přepravit se do dolu,který je hluboký kolem 1000 m.Přes ni vjíždí zprava vláček do nitra dolu v pravidelných intervalech,které si přečtete na jízdním řádu.
Vagonky jsou tak pro čtyři a abychom byli všichni pohromadě dochází k situaci,kterou lze přirovnat ke stavu v krabičce sardinek.Je doprovázena živou diskusí o tom,jak je výhodné držet štíhlou linii a soustavně se zbavovat pivních mozolů.A jak vidíte,akorát šéf se celý do vagonku nevešel.
A zvolili jsme i správné číslo krabičky,takže nás dopravila bezpečně až do nitra stříbrného dolu.Cesta však nebyla bez incidentů.V naprosté tmě jsme odháněli strach hulákáním,které později přešlo v sýpání a v závěru bylo slyšet jen pravidelné drncání,doprovázené skřípěním železných kol o železné koleje.Petr využil nepřehledné situace a ve tmě nahmatal několik sendvičů,které stačil zhltnout dříve,než jsme konečně dorazili do cíle.Zjistili jsme to až když nám začalo kručet a nemohli jsme se dopočítat.Rovněž zmizel obsah plácačky,která byla uložena v lékárničce pro případy náhlé nevolnosti.Říkáme jí pešek.Nemuseli jsme pátrat protože přece "Chodí pešek okolo ...."
A jsme v srdci dolu.Přítmí,poházené kousky rudy,průvodce v kombinéze,semtam kapka vody,narezlé stroje a zastavení první.Milan,fanatik to do strojů,starých automobilů,letadel a řešení technických problémů všeho druhu pár vteřin zírá na odstavený stroj a hned se dá do výkladu...
Daleko se nedostal.Průvodce mává,abychom jej následovali a poslechli si jeho norský,anglický a německý komentář.Je stručný leč pro většinu z nás nesrozumitelný.Jó na Kamčatce,to by byla jiná.I když...
Byl to fofr.Štolami jsme doslova proběhli a tak jsme nestačili ani fotografovat.Přece však se podařilo zvěčnit část stropu štoly,kde bylo vidět stříbrnou rudu v plném nelesku,protože jak pravil průvodce,je obsah stříbra v ní tak mizivý,že majitelé hodili flintu do žita.
A ještě by tu byla jedna fotografie,která má příchuť tajemna.Nikdo z nás nedokáže vysvětlit,co jsme vlastně v dole vyfotigrafovali.
Záhada.Vypadá to,že autor držel v jedné ruce fotoaparát a v druhé onu poloprázdnou plácačku se slivovicí.
A tak jsme spokojeně vyjeli opět na povrch a stavili se v kovářské dílně,která je kousek od nástupiště.
Souvenir,který mně na počkání vyrobili,příslušnou částku za něj přijali a za můj zájem poděkovali,visí jako jedna z trofejí na stěně v mé pracovně na stěně vlevo uprostřed.Hoví si v nich pokojové rostliny,zvané v lidové řeči blázen,což se ke mně náramně hodí.
Není mi jasné,proč vás tahám do své pracovny místo abych vás zavedl o tisíc kilometrů severněji,kde jsme se zastavili při zpáteční cestě v další,tentokrát hrůzostrašné podzemní jeskyni.
Na silnici E6 kousek před polárním kruhem je krásné město s kouzelným názvem Mo i Rana.U něj končí Rana fjord a je plné květin,zajímavostí a čilého ruchu.Vše jsme ochutnali a zjistili,že v okolí je plno krasových jeskyní,z nichž je dosud přístupných jen hrstka.Troufli jsme si hned na tu nejslavnější,která se pyšní názvem Gronligrotten a puncem,že je nejznámější norskou vápencovou jeskyní,přístupnou veřejnosti.Koupili jsme vstupenky a prohlíželi si v hale správní budovy fotografie,které navozovaly atmosféru budoucího dobrodružství.O návštěvu jeví zájem mnoho turistů a tak čekání přesáhlo jednu hodinu,kterou mnozí z nás využili ke sběru hřibů v okolí.Za pět minut plný košík a co s nimi.Brzy nás to přestalo bavit.A dočkali jsme se.
Do černé díry vstupujeme v pohodě s představou upravených chodníků,bezpečných zábradlí a není nám jasné,proč průvodce drží v ruce baterku,připomínající handgranát.Stačila minuta a je to jasné.V jeskyni je sice osvětlení ovšem takové,které svítí,jak my znalci lidových rčení říkáme,jako za dušičky.O upravených chodnících nemůže být ani řeč a zábradlí je pouze v místech,kde by jinak bylo nutné horolezecké lano.Pokud by zde uskutečnil návštěvu některý z našich úředníků,kteří vytvářejí bezpečnostní předpisy na podobné turistické strasy,klepla by ho pepka již po prvních sto metrech.Norové místo statisíců,jež by bylo třeba vložit na úpravu průchodu jeskyní vše vyřešili cedulkou s nápisem,že procházíte na vlastní nebezpečí.
A teď si představte,jak jsem se já pohyboval v tomto prostoru se svými kilogramy navíc a sedmdesátkou na hrbu.Pod námi kluzko,nad námi kluzko,potůčky vody kam se podíváš a gumové holinky,které doporučoval útlý průvodcovský manuál na nohou ani náhodou.Kam se dívat napřed?Pod nohy,na stěny s neskutečnou směsí barev a tvarů horniny,nebo na strop,kde občas průvodce svitem své baterky vytvářel nezapomenutelné obrazy?Málokdy se v životě vyskytne situace,že máte srdce až v krku a směs vjemů je tak intenzivní,že nevnímáte ani čas.Také vám ani neřeknu,jak dlouho jsme jeskyní procházeli.Zato vás pozvu na procházku jejím nitrem.
Prozatím netuším vývoj věcí příštích.
Pomalu,ale jistě mně oblévá horkost,i když teplota okolí se klepe na deseti stupních celsia.
Aspoň kus lana.Držím se ho jako klíště a ostatní mně povzbuzují a jejich vrásky na čele bohudík v tom přítmí nevidím.
Opadl první šok a tak jsem schopen vnímat okolí.Adrenalin se pomalu rozpouští v pocitu nedefinovatelného opojení.
Směs barev,která nás obklopuje,by těžko namíchal i ten nejzkušenější malíř.
Tady už mně srdce padalo do kalhot,nicméně se zastavilo v půli cesty.
Tady jsem si vzpoměl na film U konce s dechem,zároveň mně však vytanulo na mysli známé slovenské rčení "Vydržať!"
A potvrdilo se,že na konci každého tunelu svítá.Je však třeba na jeho konec dojít.
Povrdilo se.Vypotácel jsem se na světlo boží a hluboce si oddechl.Slunce mává na pozdrav a na skále vidím svůj adrenalinem poznamenaný portrét.Mohl by být horší.Že nic nevidíte?Tak moment.Pustíme do jeskyně novou výpravu,ať dlouho nečekají.
A teď už můžete.Jsem k poznání?Aby ne!
A jedna rada.Koukněte na snímek tak ze vzdálenosti jednoho metru.Dnes psal pro vás patriarcha.