Srpen 2007

Hra je hra

25. srpna 2007 v 6:57
Tak jsem zase jednou mimo hru.Nemám ten správný původ,protože pocházím z Valašska a toto území jak praví historici bylo prý osídleno rumunskými pastevci ovcí.Nikdo mně to doposud nevmetl do tváře,přesto mám však obavu,že se někde v nahnědlém zákulisí chystá Částečný seznamValachů a valašských míšenců v politice a kultuře ČSFR,ČR a SR.Už ten seznam vidím: Mirek Topolánek,Radek Brzobohatý,Jiří Čunek,Petr Nečas /přeběhlík z porodnice v Uherském Hradišti až do Rožnova p.Radh./,Bolek Polívka,František Hanus a spousta dalších.K čemu bude takový seznam?K ničemu.To pane Částečný seznam Židů a židovských míšenců v politice ČSFR,ČR a SR to je jiné kafé.Brnká na starou,falešně znějící strunu,jejíž skřípající zvuk zanechal v historii tisíce krutých osudů a miliony vyhnaných,zmasakrovaných a mrtvých.Seznam vytáhl z rukávu a vytřepal na internet jakýsi bývalý spolupracovník Týdeníku Politika.Není co dodat.
Mám za sebou kus cesty životem a s Židy jsem se asi setkával,mluvil a spolupracoval s nimi,díval se na ně v televizi a poslouchal je v rozhlase,ale byli pro mne zcela anonymní.Já totiž absolutně nepoznám,kdo je a kdo není Žid.Vždycky jsem si vážil pracovitosti,skromnosti a pocitu sounáležitosti.Tyto vlastnosti přináší obvykle i majetek a s ním spojený vliv a nakonec i moc.Je to špatné?
Tak nevím,do jaké hry jsem vstoupil.Uvidíme?

Expedice oksroN a kdo je víc

23. srpna 2007 v 11:10
Bylo už pozdní odpoledne a s noclehem nám začalo téct do bot.Odbočili jsem z E 6 na třicítku a šineme si to podél řeky Gaula.Při vyslovení jména této řeky se mnohému rybáři rozbuší srdce.Přečetl si,že tato řeka je v poslední době na lososy jedna z nejštědřejších v Norsku.Všechno tomu nasvědčovalo.Po pravé straně silnice,kde lze za bohatou zelení tušit řeku,se co chvíli objeví směrník ve tvaru ryby a údajem o vzdálenosti k řece.Zřejmě průvodce ke vhodným lovištím.Nás to ale nijak nevzrušuje a vyhlížíme spíš,kde hlavu složit.A podařilo se.Přímo u silnice kemp a od něj 100 metrů Gaula.
rybářský kemp
Hodili jsme kotvu a trochu se porozhlédli.Je to jasné.V tomto kempu jsme nocovali již při první návštěvě Norska,kdy jsme byli pouze tři a užívali jsme si pohostinství našeho přítele Zdeňka z Lillestromu.Ten nám jedno auto půjčil,do druhého sedl se svými dvěma syny a jeli jsme poznávat pohádkovou norskou krajinu.Z té noci mně utkvěl v paměti nálet milionů drobounkých mušek,které na Valašsku přezdívají "pičurky" a ty nám nedovolily víc než deset minut pobýt u řeky.
Nastal obvyklý ceremoniál.Vojta se vypravil za majitelkou kempu,která měla cedulku na dveřích do budovy od chat vlevo,bodře pozdravil a poptal se na chatu.Všechny obsazeny.A jiné možnosti?No stany nebo několik ložnic přímo tady v budově včetně kuchyně a příslušenství.Ceny?Odkud jste.Czech republic.To je náhoda,můj syn včera letěl do Prahy,hrozně se mu líbí.Tak vám udělám cenu.Plácli jsme si.
Majitelka mně zavedla do kuchyně,kde je moje obvyklé pracoviště.No nádhera.Co vám budu říkat,podívejte se také.
se vším všudy
Jediné,co mně bránilo v mém kuchařském rozletu byla kupa potravin na pracovní desce,majetek to Nora-rybáře,který v tuto dobu zřejmě mrskal vodu.Přendal jsem je do ledničky a uvařil gulášovou bramboračku a párkofleky.Šunka nebyla.Rybář zřejmě chytal celou noc,protože ráno jsme ho zdravili mezi dveřmi,přes které nemohl málem projít,protože nesl v náruči lososa,no ať nelžu,kolem metru.A hned šup s ním do mrazáku,který byl velký jako almara.Asi má početnou rodinu.
Ráno všichni vyspalí do růžova a v náladě stejné barvy vstali bez obvyklých násilností včetně heveru.Dorazili gulášovku do které přidali zbytky párkofleků,zavzorkovali mezi ostatním proviantem,zalili čajem,naházeli použitá zavazadla do aut a tradá,směr Roros.
Když jsme se blížili k Rorosu,pokusil jsem se zanotovat "Cestička k Majrovce ušlapaná".Zjistil jsem,že ji nikdo nezná.Ani "Do práce mladý havíř kráčí" nikomu nic neříkala.Zabraly až první verše z Maryčky Magdonové a připomenutí hesla Já jsem horník a kdo je víc.A kde se vzal,tu se vzal i název tohoto blogu.Za chvíli přijedeme do jednoho z nejznámějších městeček v Norsku poblíž švédských hranic,které se pyšní zápisem do listiny Světového přírodníko a kulturního bahatství UNESCO.Zdobí je přes třista let hornické tradice a první měď zde vytěžili v roce 1644.Působí neopakovatelným dojmem a jediná zděná stavba je barokní kostel,z jehož věže je krásný výhled na celé městěčko.Poslední důl byl zavřen v roce 1986 a nyní obyvatele živí víceméně turisté.A tak se pojďme podívat.hlavní třída
Od parkoviště,které je přecpané,jste na "hlavní třídě" za tři minuty.Nabídky zboží všeho druhu,počet vietnamských stánků,jako ostatně v celém Norsku rovná se nule.A tak nakoukneme třeba na keramiku.
říše keramiky
Nějakých dvěstě metrů a jsme u kostela,který baroko nezapře a uvnitř je strohý,jako ostatně je v luteránských svatostáncích zvykem.
barokní kostel
Krátká procházka a jsme jakoby o třista let zpátky.Jen kdyby ty auta nekazila iluzi.
první závan historie
Naproti je stará tavírna,dnes báňské muzeum s velmi zajímavými exponáty.A všichni se tam vypravili.Nelitovali.
jeden chybí
Já se dlouho nezdržel a honil kameru a foťák po zajímavých objektech.Tak třeba tavírna z druhé strany.
stará tavírna
Vpravo jsou haldy strusky,po kterých se můžete procházet,lovit třpytivé kousíčky rudy a rozhlížet se po celém kraji.A nevynecháme ani pohled na městečko z trochu "nadneseného" pohledu.
městečko jako na dlani
A když sestoupíte do úzké uličky mezi chatrčemi s drnovými střechami o jedné až dvou místnostech s minimálním vybavením a okny málem jako dlaně nemůžete uvěřit,že tu ještě nedávno bydleli lidé a tuším,že v jednom z nich žije někdo dodnes.
ulička
i tady žili lidé
domečky s drnovou střechou
Procházka to byla náramná.Vytřepali jsme strusku z bot a vrhli se na suvenýry.Kde jinde,než na hlavní třídě.Mají to tu dobře zařízené,protože zpáteční cesta vede z kopce a to mně náramně vyhovovalo.
jdeme z kopce
Suvenýrů kupujeme velmi málo.Pouze ti,kterým manželka jasně naznačila,že tyhlety chlapácké jízdy míní tolerovat jen za určitých podmínek,se pořádně práskli přes kapsu.Ostatní spíše kupují suvenýry krátkého trvání.I tady se zastavili.
uzeniny všeho druhu
Úhledné balíčky s výběrem uzenin se chlubí losím salámem,sušeným sobím masem,specialitami od roroských řezníků a hmotností kolem 1,5 kg.To vše za 300 NOK.Vidíte sami,žádný nával kupujících.Holt oči by jedly,kapsa se vzpírá.
exkluzivní kůže
Ani tento krámek nás nevyprovokoval k nákupům.Specialistou na kůže je Jirka,ale ten s námi tento rok není a tak jeho paní si může jen povzdychnout.
život s květy
Květiny?To je neodmyslitelná součást života v Norsku.Jako všude i tady jsme narazili na obchod,plný květin.Čím dál na sever je léto kratší a tak si lidé i za polárním kruhem nakupují spoustu květin a zeleně aby si jich co nejvíce užili.Ale pozor.I za polárním kruhem roste plno zeleně,louky /?/ jsou posety skromnými kvítky a tam,kde pevnina končí,se k nim hojně přidají lišejníky a mechy.Spousta po celém Norsku.
Dorazili jsme na parkoviště,kde už Jenda jezdil půl hodiny střídavě s jedním i druhým autem stále dokola,protože jsme těch 30 minut prošvihli a zaplacené parkování už vypršelo.Peněz u sebe nemaje zvolil Jenda tuto alternativu s tím,že sledoval,kam kontrolor právě míří a odtud zavčas odjel na jiné místo.Vyšlo to i když Jenda něco drmolil o infarktu.
"Tak co šéfe.Jak dál?"
"Hupky dupky do Švédska,kempnout a zítra do Helsingboru v Dánsku."
Jedeme krásnou pahorkatou krajinou,klid a pohoda,chvilkami déšť zkropí prach a všichni hýří vtipem.Po třech hodinách jízdy s jednou zastávkou na,však víte na co,máme nějaký divný pocit,že něco nesedí."Hoši,tady jsou nějaké jiné značky"upozorňuje Zdeněk a pohledem do mapy zjišťujeme,že jsme už dvacet kilometrů ve Švédsku.Šengen nakvadrát.Zastavujeme podruhé a šéf opět odskočil a chvíli nešel.Vrátil se se dvěma půlkilovými hřiby,které se na Hané zovou jaanek.Do ostatních jako když střelí.Rozprchli se po lese a dvacet minut byli vtrapu.Nic moc.Další tři kousky stejné sorty a dost.Jedeme dál.Honza,který sedí na pravé straně se upřeně dívá do míhajícího se lesa a občas vykřikne."Hřib!"Po deseti kilometrech mu pravím,že opakovaný vtip není vtipem.Dušuje se,že hřiby při šedesátikilometrové rychlosti skutečně vidí.Uzavíráme sázku a při jeho dalším výkřiku zatavujeme,vrzneme tam zpátečku a skutečně.Dvaceticentimetrová hlava se usmívá z borůvčí a v mžiku se stává naší kořistí.Na dalších deseti kilometrech jsme zastavili ještě nepočítaně a Vojta během jednoho odběhnutí za úlovkem zmokl do niti.Zastavili jsme ještě jednou.
paroháč
Zlákal nás k tomu urostlý,silný sobí býk.Někteří kolegové při pohledu na jeho krásně vyvinuté parohy se začali škrábat za ušima.Přece jsme už od manželek skoro čtrnáct dní.
Za chvíli jsme zakempovali u krásného jezera a z chaty,kterou jsme měli k disposici jsme se vrátili pohledem na stříbrné jezero,které tak sugestivně popisoval Karel May.Já však spíše zíral do velkého kastrolu a hlídal,aby se mně nepřipálilo více než dvě kila nakrájených hřibů,které slibovaly perfektní houbový guláš.Podařilo se.8 cibulí,10 stroužků česneku,balíček sladké papriky,půl balíčku pálivé papriky,třetina balíčku koření s názvem Sedm pepřů,jakýsi zbytek mouky a strouhanky,dcl oleje,půl hodiny práce a je hotovo.Když jsem každému naládoval plný talíř a ochutnali,zatajil se jim dech a nebyli slova schopni.Připisoval jsem to svému kuchařskému umění,leč omyl.Pálivá paprika a pepř udělali svoje.Pivo v nedohlednu a tak kohoutková voda hasila žízeň.Ten večer jsme si moc nepopovídali a vřelé díky jsem sklidil až ráno.A představte si,že zmizely i zbytky od večera.Když jsme vyjížděli,k jezeru se přišlo napít stádo sobů.Zřejmě byli také po nějaké ostré pastvě.
stádečko
Obraťme list.Než se tak stane,musíme ujet spoustu kilometrů a zakotvit v Helsingoru v Dánsku,kam nás přepraví trajekt ze švédského Helsingborgu.Cestu tímto trajektem jsme absolvovali už mnohokrát.Za pohých 20 minut jste z jedné země v druhé a než si koupíte pár pamlsků pro děti v místním kvelbu /duty free shop/ vyjíždíte do ulic Helsingoru.Našim cílem je i tentokrát hrad Kronborg,který je známý jako Elsinor ze Shakespearova Hamleta.Můžete se s námi projít,ale máme velmi málo času.A tak bez komentáře.
hrad Kronborg
račte vstoupit
máme prostřeno
příjemné posezení
unavený turista
Jabůrkova parketa
ptačí perspektiva
nashledanou Kronborgu
A nevím,zda na té věži je zvonec,nicméně do Kroměříže to máme ještě kolem tisíce kilometrů.Jak to znám,zítra večer už budeme ve vlastní postýlce.

Expedice oksroN a sedmnáctka

12. srpna 2007 v 9:02
Tak číslo sedmnáct,vážení,není nijak významné a vedle trojky,sedmičky,devítky a třináctky se musí cítit trapně.Ne tak na mapě Norska.Tam hraje prim.Je to číslo silnice,která spojuje Bodo se Steinkjerem na silnici E6.Konečně,podívejte se sami.
mapka sedmnáctky
No prosím,máme tu pomůcku na naše cestování v tomto blogu.Avizo jsem dal všem mým příznivcům už v posledním blogu a tak vědí o čem je řeč.Jdeme na to.
Po odjezdu našich šesti přátel se dvěma nováčky v sedle jsem pokračoval ve vytčeném cíli a zvládl všechny dosud odkládané domácí práce.Stůl zůstal čistý,svědomí rovněž.Předvoj ukrajoval z oněch zhruba tří tisíc kilometrů kousek po kousku a "mazáci" provedli nováčky Oslem,namlsali je v Geirangeru a sledovali,jak jim lezou oči z důlků v Trollstigen,absolvovali radostné shledání s polárním kruhem i peřejemi řeky Skjerva.Stihli to.4.července v 17 hodin čekal Jirka na letišti v Bodo pln očekávání věcí příštích.
Téhož dne jsme s Janou odletěli z ruzyňského letiště vstříc prvnímu průšvihu.Cesta letadlem měla být také testem jak se rychle a levně dopravit za polární kruh a tak jsme letěli za cca 6500 Kč zřejmě nízkonákladovými letadly.Nejdříve do Kodaně /turbulence,při které vířila káva prostorem/ a z Kodaně do Oslo.A to se už schylovalo k onomu průšvihu.Norsko není členem EU a tak jsme na letišti Oslo museli vystoupit včetně zavazadel z tranzitního prostoru a znovu se odbavit pro let do Bodo.V mém zavazadle byl umně ukryt litr slivovice ve sklenici,pečlivě zabalené do několika vrstev "bublinkového" igelitu,dar to pro zbytek výpravy na přivítání.Ještě než se objevil vak na pásu,který nabídl zavazadla,dolétla k nám libá vůně slivovice,která hravě přerazila vůni parfému mé spolucestovatelky Jany.Setřel jsem slzu z oka a mokvající vak zvedl z pásu.Čas byl natolik neúprosný,že jsme nestihli vak znovu odbavit jako zavazadlo a tak jsem jej nesl přes letištní kontrolu do letadla.Kontrola bděla.Když jsem přes ni prošel s kalhotami v hrsti,protože ke kontrole jsem musel přiložit i opasek s kovovou přeskou a uchopil vak,celník na mne s milým úsměvem kývl,abych šel stranou.Stalo se.Z útrob vaku jsem musel vyndat všechny věci a celník postupně vyhodil: střepy z láhve od slivovice,pastu na zuby,sprej na nohy,nůž na krájení,strojek na holení a skleněný dárek pro majitele kempu v Kjellingstraumen.Alkoholové výpary jej ovšem naladily natolik vstřícně,že se omluvil a konstatoval,že jeho práce je někdy velmi náročná.Odletěli jsme v 16 hodin a k rychle uloženému vaku do schránky nad hlavou jsme se moc neznali a od poloviny cesty jsme sledovali nádherný pohled na norský sever z ptačí perspektivy.Neskutečné!
V kempu šest mužů ve vyrovnaném tvaru přijalo nás s písní hymny na rtech a pohledem plným očekávání.Pochopil jsem jeho význam a obešel s mokrým vakem celou řadu a nechal přičichnout.Zklamání neznalo mezí a tak jsme na přivítanou otevřeli plastovou láhev od Matonni s obsahem,který si nic nezadal s bývalým už nápojem,který mně způsobil tolik adrenalinového potěšení. Následovaly dny plné pohody,nic nedělání,tresek pojídání a poflakování.
kouzelné zákoutí
Kdybych napsal,že tohle je pobřeží u kempu v ranním rozbřesku,bohapustě bych lhal.Rozbřesk se tu v tuto dobu nekoná.
mana z chladírny
Už se to nese.Tři tísíce kilometrů cesty a správné vychlazení v chladných vodách fjordu dodalo plzeňskému i správný říz.
ukázka z výstavy
Náš soused v kempu je z Německa a vozí sebou na dovolenou v kempingovém autě místo ženy svého koníčka,prezentovaného výstavou výsledku několikaletého skotačení.Jeden nám dal potěžkat,ostatní prohlédnout a byli jsme z jeho umění paf.
saltstraumenské zátiší
Okolí saltstraumenských vírů nám poskytlo mnoho pěkných výhledů,fjord však tentokrát skoro žádné ryby.A to jsme byli ve správnou dobu na správném místě.
kapitální treska
Večeři zachránil soused v kempu pětikilovým darem,kterým se Standa chlubí na fotce v domění,že to neprásknu a zásluha bude patřit jemu.
půlnoc
A slunce se si nejde odpočinout ani o půlnoci a tak kdy vlastně máme spát?Máme to s časem zamotané a tak zalehnem individuálně,když nám začné klesat brada.
Sedmnáctku jsme již jednou pokořili,ale bylo to ve spěchu,naše ženy byly už tenkrát netrpělivé a esemesky,pokud ještě přišly,hýřily černým humorem.Letos jsme si na ni vyčlenili čtyři dny a ochutnávka začala na ledovci Svartizen pouze ve třech.Přemluvil jsem se a doprovodil nováčky na ten půldenní výlet.Cesta byla stejná,jako už po kolikáté,ani jízdní řád loďky,která nás převážela k jezeru u ledovce se nezměnil.V noci se mně zdálo,že mně někdo ukradl boty a to je vždycky špatné znamení pro následující den.Skutečně.Loďka přistála u mola a my tři jsme se s desítkou dalších turistů vyhrnuli na plácek před ním.Mé srdce poskočilo radostí: "taxík"- oprýskaná fordka pro osm osob stál na svém místě.Tak já se zase jednou k ledovci svezu.Ovšem šofér nikde.Jako náhradní dopravní prostředek je k dispozici klasický,leč moderní bicykl.Žádná Ukrajina.Také dobré.Uložil jsem kameru do košíčku před řidítky,zavzpomínal,který že se psal rok minulého století,kdy jsem na bicyklu seděl,namířil řidítka správným směrem,naskočil a s hrůzou v očich zjistil,že nejedu ve směru řidítek,ale vlevo,mezi lavičky.Už před lavičkami jsem se poroučel k zemi a zabránil tak střetu s nimi.Odřené koleno,otřes sebedůvěry a všeobecné pozdvižení mezi přihlížejícími turisty.Když jsem se vzpamatoval a prohlédl kolo okamžitě jsem zjistil příčinu popsaného excesu.Přední kolo nesměřovalo stejným směrem jako řidítka.Tak jsem je vzal mezi kolena,řidítka narovnal,odmítl ošetření a vyjel.Za dvacet minut jsme byli pod splazem ledovce.
splaz ledovce Svartizen
O ledovci Svartizen byla už před časem řeč na jiném blogu a tak budu stručný.Sedl jsem si na lavičku,rozbalil svačinu a zapíjel ji vodou z ledovce.Hoši se vydali na dvouhodinovou cestu ke splazu a do jeho okolí.
pod splazem
Když se dnes dívám na tuto fotku,běhá mně mráz po zádech.Deset dní od této naší tůry zahynul pod ledovcem Svartizen český turista a jeho kolegyně byla zraněna utrženým blokem ledu.Možná jste to také četli.Standa vyvázl bez újmy na zdraví i když nevzal na vědomí varování,které je u ledovce v několika řečech vystaveno.
'
Za chvíli nás odvezla loďka zpět k parkoviště našeho auta a vzájemně jsme si klepali po ramenou,jak jsme to stihli a Standa psal v autě půl hodiny do deníku.Připojili jsme se k ostatním u trajektu ve Foroy.
Na sedmnátce je celkem pět trajektů a z nich jsme čtyři použili.Užívali jsme si přírody,vtipkovali,recitovali pasáže z Cimrmana,dojídali předpečené ryby a notovali si "Ježišmarja,já sem tak zdravej" od skupiny Nadoraz.Bylo nám skvěle.Vrátili jsme se opět před polární kruh.Na trajektu nás na to kapitán upozornil a tak jsme si ono místo,označené na pobřeží,vyfotili.
polární kruh
Vidíte ten globus?Tak to je ono.
Zlatým hřebem cesty po sedmnáctce se měla stát návštěva "ptačího ostrova" Lovund.V průvodci jsme se o něm dočetli: "Dále od pobřeží se nachází ostrov,která je známý svým obrovským skalním masivem nevšedního tvaru a skvělými podmínkami pro rybaření.Kromě malé rybářské vesničky zde najdeme velké ptačí kolonie,čítající asi 100 000 jedinců.Ostrov je dosažitelný trajektem z obce Skokkvagen ležící na silnici č.17,zájemci o delší pobyt si mohou pronajmout tradiční rybářský domek na pobřeží."Už v kempu,kde jsme noc před očekávanou událostí přespali,jsme sondovali odjezdy trajektu a bližší podrobnosti.Informace byly kusé,leč zavádějící.Když jsme přijeli do vesnice Skokkvagen,snadno jsme nalezli přístaviště a parkoviště plné aut.Jediná osoba,která byla široko daleko k disposici byla studentka-brigádnice na mistní poště a ta nám s výrazem viny v očích sdělila,že další trajekt jede až zítra.Ten dnešní už odjel před půl hodinou.Takže těch osm moravských ptáků se mezi těch 100 000 místních nedostalo.Škoda.Snad příště.Po pár kilometrech zastavujeme na vyhlídce,která vyráží dech a vedeme řeči,jestli ten ostrov Lovund je ta malá homolka úplně vzadu v mlžném oparu.Kroutíme mapou i hlavou,výsledek?Remíza.
ptačí ostrov
Odpoledne jsme dojeli do rybářského města Sandnessjoen,nazývaného "Srdce Nordlandu".Moc se nám líbilo a tak alespoň přístav.A abych nezapoměl,je to rodiště básníka Petera Dasse.Že vám to nic neříká?Nejste sami.
přístav v Sandnessjoen
Nestihli jsme ostrov Heroy /kostel z 12.století/ ani ostrov Tro a tím pádem neviděli skalní kresby,které mimo jiné zobrazují nejstaršího lyžaře.Zato jsme si při jízdě mohli prohlédnout známou skalní formaci Sedm sester a dohodli se,že upozorníme příslušné norské orgány,že stejný název mají i vodopády u Geirangeru a aby byla přerušena přílišná feminizace v názvech,navrhneme název Sedm bratrů.Jaksi jsme na to pozapoměli.Stihli jsem ale přejet a posléze vyfotografovat unikátní visutý most,po jehož prohlídce smekl i Jenda,který je po třicetiletech práce v oboru mostů odborník na slovo vzatý.
visutý most u Sandnessjoen
Příští den ráno jsme vyrazili dál.Rozpršelo se a tak jsme změnili trasu a ze sedmnáctky odbočili na E 6.Přišli jsme tak o pohled na horu Torgatten a o zajímavý otvor ve skále.Škoda,zajímavé otvory nás zajímají.
Sedmnáctka beztak už po nějakých dvěstapadesáti kilometrech končila a nováčci se těší na katedrál Nidaros v Trondheimu.Musíme tam ovšem dorazit nejpozději kolem sedmnácté hodiny,protože v osmnáct se katedrála uzavírá.Jak vidíte,stihli jsme to.
katedrála Nidaros
Jendu jsem hned vyplísnil,že kus katedrály chybí.A tak to stiskl ještě jednou.
šikmé věže katedrály Nidaros
To už mně bylo jasné,že z plácačky nějaká ta slza ubyla.Vznikla konkurence pověstné věže v Pisse.
Hlavní vchod byl už zavřený a bočním vchodem proudili do katedrály věřící na bohoslužbu.Po krátkém váhání jsme vstoupili i my.U vstupu jsme se dověděli,že součástí bohoslužby je i varhanní koncert.Usedli jsme do dobových lavic a pokorně naslouchali hudbě i slovům pastora v norštině,angličtině i němčině.Většina z nás rozeznala,kterým jazykem právě mluví.Děláme pokroky.Kolem sedmé vyjíždíme vstříc dalšímu dílu,který zřejmě ponese název "Expedice oksroN a kdo je víc".

Mnoho povyku pro nic?

9. srpna 2007 v 11:46
Výbuch na blogařské scéně,tak bych nazval reakci na blog pana Šimoníka.Lítají éterem nejen pro a proti /ukončení aféry místopředsedy vlády pana Čunka/,vinen nevinen,vulgarismy všeho druhu,pod krkem se drží leví a praví,pořádnou porci si slízl expremier Paroubek,komunistům nikdo nepodal ani kůrku chleba,ODS je pochválena i zatracena,prostě gulášek a'la made in Czech nevalné chuti.Položena byla nejméně stovka otázek,odpovědi kopírovaly pomyslnou stranickou legitimaci.A tak jsem si položil otázku: co udělal pan Čunek špatného kromě toho,z čeho byl ať už právem nebo neprávem obviněn?Z pohledu jeho politické kariery,která stoupala závratným tempem,bezmála nic.Dokazuje to i reakce lidí,kteří se vyjádřili v různých průzkumech.
Pan Čunek má smůlu,že je a byl veřejný činitel.Nebýt toho,zájem o jeho techtle případně i mechtle by nikdo neměl nejmenší zájem a o možném úplatku půl milionu by nepsaly ani reklamní regionální noviny.Sdělovací prostředky mohou mít k disposici jiné sólokapry a proč je neobrací na rožni svých článků,komentářů a klipů tak jako jeho.Co takhle vytypovat si pár ministerských úředníků a požádat je,aby vysvětlili původ svého majetku,který nemohl být pořízen z jejich reálných příjmů ani náhodou.A co rádobypodnikatelé s daňovými úniky v mnoha milionech korun?
Tak nevím.Nechat ten otazník za nadpisem nebo udělat tečku?Myslím že tam patří.A tečku bych udělal za celou aférou.