Tak číslo sedmnáct,vážení,není nijak významné a vedle trojky,sedmičky,devítky a třináctky se musí cítit trapně.Ne tak na mapě Norska.Tam hraje prim.Je to číslo silnice,která spojuje Bodo se Steinkjerem na silnici E6.Konečně,podívejte se sami.
No prosím,máme tu pomůcku na naše cestování v tomto blogu.Avizo jsem dal všem mým příznivcům už v posledním blogu a tak vědí o čem je řeč.Jdeme na to.
Po odjezdu našich šesti přátel se dvěma nováčky v sedle jsem pokračoval ve vytčeném cíli a zvládl všechny dosud odkládané domácí práce.Stůl zůstal čistý,svědomí rovněž.Předvoj ukrajoval z oněch zhruba tří tisíc kilometrů kousek po kousku a "mazáci" provedli nováčky Oslem,namlsali je v Geirangeru a sledovali,jak jim lezou oči z důlků v Trollstigen,absolvovali radostné shledání s polárním kruhem i peřejemi řeky Skjerva.Stihli to.4.července v 17 hodin čekal Jirka na letišti v Bodo pln očekávání věcí příštích.
Téhož dne jsme s Janou odletěli z ruzyňského letiště vstříc prvnímu průšvihu.Cesta letadlem měla být také testem jak se rychle a levně dopravit za polární kruh a tak jsme letěli za cca 6500 Kč zřejmě nízkonákladovými letadly.Nejdříve do Kodaně /turbulence,při které vířila káva prostorem/ a z Kodaně do Oslo.A to se už schylovalo k onomu průšvihu.Norsko není členem EU a tak jsme na letišti Oslo museli vystoupit včetně zavazadel z tranzitního prostoru a znovu se odbavit pro let do Bodo.V mém zavazadle byl umně ukryt litr slivovice ve sklenici,pečlivě zabalené do několika vrstev "bublinkového" igelitu,dar to pro zbytek výpravy na přivítání.Ještě než se objevil vak na pásu,který nabídl zavazadla,dolétla k nám libá vůně slivovice,která hravě přerazila vůni parfému mé spolucestovatelky Jany.Setřel jsem slzu z oka a mokvající vak zvedl z pásu.Čas byl natolik neúprosný,že jsme nestihli vak znovu odbavit jako zavazadlo a tak jsem jej nesl přes letištní kontrolu do letadla.Kontrola bděla.Když jsem přes ni prošel s kalhotami v hrsti,protože ke kontrole jsem musel přiložit i opasek s kovovou přeskou a uchopil vak,celník na mne s milým úsměvem kývl,abych šel stranou.Stalo se.Z útrob vaku jsem musel vyndat všechny věci a celník postupně vyhodil: střepy z láhve od slivovice,pastu na zuby,sprej na nohy,nůž na krájení,strojek na holení a skleněný dárek pro majitele kempu v Kjellingstraumen.Alkoholové výpary jej ovšem naladily natolik vstřícně,že se omluvil a konstatoval,že jeho práce je někdy velmi náročná.Odletěli jsme v 16 hodin a k rychle uloženému vaku do schránky nad hlavou jsme se moc neznali a od poloviny cesty jsme sledovali nádherný pohled na norský sever z ptačí perspektivy.Neskutečné!
V kempu šest mužů ve vyrovnaném tvaru přijalo nás s písní hymny na rtech a pohledem plným očekávání.Pochopil jsem jeho význam a obešel s mokrým vakem celou řadu a nechal přičichnout.Zklamání neznalo mezí a tak jsme na přivítanou otevřeli plastovou láhev od Matonni s obsahem,který si nic nezadal s bývalým už nápojem,který mně způsobil tolik adrenalinového potěšení. Následovaly dny plné pohody,nic nedělání,tresek pojídání a poflakování.
Kdybych napsal,že tohle je pobřeží u kempu v ranním rozbřesku,bohapustě bych lhal.Rozbřesk se tu v tuto dobu nekoná.
Už se to nese.Tři tísíce kilometrů cesty a správné vychlazení v chladných vodách fjordu dodalo plzeňskému i správný říz.
Náš soused v kempu je z Německa a vozí sebou na dovolenou v kempingovém autě místo ženy svého koníčka,prezentovaného výstavou výsledku několikaletého skotačení.Jeden nám dal potěžkat,ostatní prohlédnout a byli jsme z jeho umění paf.
Okolí saltstraumenských vírů nám poskytlo mnoho pěkných výhledů,fjord však tentokrát skoro žádné ryby.A to jsme byli ve správnou dobu na správném místě.
Večeři zachránil soused v kempu pětikilovým darem,kterým se Standa chlubí na fotce v domění,že to neprásknu a zásluha bude patřit jemu.
A slunce se si nejde odpočinout ani o půlnoci a tak kdy vlastně máme spát?Máme to s časem zamotané a tak zalehnem individuálně,když nám začné klesat brada.
Sedmnáctku jsme již jednou pokořili,ale bylo to ve spěchu,naše ženy byly už tenkrát netrpělivé a esemesky,pokud ještě přišly,hýřily černým humorem.Letos jsme si na ni vyčlenili čtyři dny a ochutnávka začala na ledovci Svartizen pouze ve třech.Přemluvil jsem se a doprovodil nováčky na ten půldenní výlet.Cesta byla stejná,jako už po kolikáté,ani jízdní řád loďky,která nás převážela k jezeru u ledovce se nezměnil.V noci se mně zdálo,že mně někdo ukradl boty a to je vždycky špatné znamení pro následující den.Skutečně.Loďka přistála u mola a my tři jsme se s desítkou dalších turistů vyhrnuli na plácek před ním.Mé srdce poskočilo radostí: "taxík"- oprýskaná fordka pro osm osob stál na svém místě.Tak já se zase jednou k ledovci svezu.Ovšem šofér nikde.Jako náhradní dopravní prostředek je k dispozici klasický,leč moderní bicykl.Žádná Ukrajina.Také dobré.Uložil jsem kameru do košíčku před řidítky,zavzpomínal,který že se psal rok minulého století,kdy jsem na bicyklu seděl,namířil řidítka správným směrem,naskočil a s hrůzou v očich zjistil,že nejedu ve směru řidítek,ale vlevo,mezi lavičky.Už před lavičkami jsem se poroučel k zemi a zabránil tak střetu s nimi.Odřené koleno,otřes sebedůvěry a všeobecné pozdvižení mezi přihlížejícími turisty.Když jsem se vzpamatoval a prohlédl kolo okamžitě jsem zjistil příčinu popsaného excesu.Přední kolo nesměřovalo stejným směrem jako řidítka.Tak jsem je vzal mezi kolena,řidítka narovnal,odmítl ošetření a vyjel.Za dvacet minut jsme byli pod splazem ledovce.
O ledovci Svartizen byla už před časem řeč na jiném blogu a tak budu stručný.Sedl jsem si na lavičku,rozbalil svačinu a zapíjel ji vodou z ledovce.Hoši se vydali na dvouhodinovou cestu ke splazu a do jeho okolí.
Když se dnes dívám na tuto fotku,běhá mně mráz po zádech.Deset dní od této naší tůry zahynul pod ledovcem Svartizen český turista a jeho kolegyně byla zraněna utrženým blokem ledu.Možná jste to také četli.Standa vyvázl bez újmy na zdraví i když nevzal na vědomí varování,které je u ledovce v několika řečech vystaveno.
Za chvíli nás odvezla loďka zpět k parkoviště našeho auta a vzájemně jsme si klepali po ramenou,jak jsme to stihli a Standa psal v autě půl hodiny do deníku.Připojili jsme se k ostatním u trajektu ve Foroy.
Na sedmnátce je celkem pět trajektů a z nich jsme čtyři použili.Užívali jsme si přírody,vtipkovali,recitovali pasáže z Cimrmana,dojídali předpečené ryby a notovali si "Ježišmarja,já sem tak zdravej" od skupiny Nadoraz.Bylo nám skvěle.Vrátili jsme se opět před polární kruh.Na trajektu nás na to kapitán upozornil a tak jsme si ono místo,označené na pobřeží,vyfotili.
Vidíte ten globus?Tak to je ono.
Zlatým hřebem cesty po sedmnáctce se měla stát návštěva "ptačího ostrova" Lovund.V průvodci jsme se o něm dočetli: "Dále od pobřeží se nachází ostrov,která je známý svým obrovským skalním masivem nevšedního tvaru a skvělými podmínkami pro rybaření.Kromě malé rybářské vesničky zde najdeme velké ptačí kolonie,čítající asi 100 000 jedinců.Ostrov je dosažitelný trajektem z obce Skokkvagen ležící na silnici č.17,zájemci o delší pobyt si mohou pronajmout tradiční rybářský domek na pobřeží."Už v kempu,kde jsme noc před očekávanou událostí přespali,jsme sondovali odjezdy trajektu a bližší podrobnosti.Informace byly kusé,leč zavádějící.Když jsme přijeli do vesnice Skokkvagen,snadno jsme nalezli přístaviště a parkoviště plné aut.Jediná osoba,která byla široko daleko k disposici byla studentka-brigádnice na mistní poště a ta nám s výrazem viny v očích sdělila,že další trajekt jede až zítra.Ten dnešní už odjel před půl hodinou.Takže těch osm moravských ptáků se mezi těch 100 000 místních nedostalo.Škoda.Snad příště.Po pár kilometrech zastavujeme na vyhlídce,která vyráží dech a vedeme řeči,jestli ten ostrov Lovund je ta malá homolka úplně vzadu v mlžném oparu.Kroutíme mapou i hlavou,výsledek?Remíza.
Odpoledne jsme dojeli do rybářského města Sandnessjoen,nazývaného "Srdce Nordlandu".Moc se nám líbilo a tak alespoň přístav.A abych nezapoměl,je to rodiště básníka Petera Dasse.Že vám to nic neříká?Nejste sami.
Nestihli jsme ostrov Heroy /kostel z 12.století/ ani ostrov Tro a tím pádem neviděli skalní kresby,které mimo jiné zobrazují nejstaršího lyžaře.Zato jsme si při jízdě mohli prohlédnout známou skalní formaci Sedm sester a dohodli se,že upozorníme příslušné norské orgány,že stejný název mají i vodopády u Geirangeru a aby byla přerušena přílišná feminizace v názvech,navrhneme název Sedm bratrů.Jaksi jsme na to pozapoměli.Stihli jsem ale přejet a posléze vyfotografovat unikátní visutý most,po jehož prohlídce smekl i Jenda,který je po třicetiletech práce v oboru mostů odborník na slovo vzatý.
Příští den ráno jsme vyrazili dál.Rozpršelo se a tak jsme změnili trasu a ze sedmnáctky odbočili na E 6.Přišli jsme tak o pohled na horu Torgatten a o zajímavý otvor ve skále.Škoda,zajímavé otvory nás zajímají.
Sedmnáctka beztak už po nějakých dvěstapadesáti kilometrech končila a nováčci se těší na katedrál Nidaros v Trondheimu.Musíme tam ovšem dorazit nejpozději kolem sedmnácté hodiny,protože v osmnáct se katedrála uzavírá.Jak vidíte,stihli jsme to.
Jendu jsem hned vyplísnil,že kus katedrály chybí.A tak to stiskl ještě jednou.
To už mně bylo jasné,že z plácačky nějaká ta slza ubyla.Vznikla konkurence pověstné věže v Pisse.
Hlavní vchod byl už zavřený a bočním vchodem proudili do katedrály věřící na bohoslužbu.Po krátkém váhání jsme vstoupili i my.U vstupu jsme se dověděli,že součástí bohoslužby je i varhanní koncert.Usedli jsme do dobových lavic a pokorně naslouchali hudbě i slovům pastora v norštině,angličtině i němčině.Většina z nás rozeznala,kterým jazykem právě mluví.Děláme pokroky.Kolem sedmé vyjíždíme vstříc dalšímu dílu,který zřejmě ponese název "Expedice oksroN a kdo je víc".
