Březen 2007

Expedice oksroN 4

28. března 2007 v 22:00
Dnes jedeme Do Kjellingstraumen Fjord Campu.
Štreka do kempu je už pouhých 900 km a bereme to šusem /šus je buď člověk s vetchým mozkem nnebo sjezd na lyžích bez zbytečných kudrlinek,končící obvykle u lékaře Vojtovy kvalifikace/.Jako vždy zastavujeme na hranici Nordlandu - pár fotografií,prospekty,cigareta,někteří kafé.
brána do Nord Norge
Další zastávká dýchá už blízkostí polárního kruhu.
krajina před polárním kruhem
Na polárním kruhu jsme pozdě večer a nic se od poslední návštěvy nezměnilo.Velké parkoviště,restaurace,prodejna suvenýrů,pomníky padlým ve 2.světové válce,pyramidy s kamínků a na to vše se shora dívá hora s bílou čepicí.Žádný mráz a teploměr sděluje 12 stupňů Celsia.
my na Polar Circle
Víceméně projíždíme se slibem,že se zastavíme na delší dobu při zpáteční cestě.Nováčci jsou celí diví po certifikátu,který potvrzuje,že překročili polární kruh.
V Rognanu trochu kufrujeme /rozuměj bloudíme/,ale už po půlhodince jedeme správným směrem.Místo kompasu /?!/ jsme použili zdravý rozum a slunce.To bylo zrovna půlnoční a vyvedlo nás z míry jako vždy.Nováčky poprve,ale tím tuplem.
Kemp nás vítá přímo v osobě jeho majitele s otevřenou náručí.Tento kemp považujeme na severu za domovský,protože po všech stránkách vyhovuje našemu naturelu.Jednoduchý,pohodlný,laciný a pohostinný.
Jsme tu už po čtvrté a tak do otevřené náruče Toniho Olsena,který tomu tady říká pane,padá šéf a postupně i ostatní.Toncek září i když to není třeba,protože slunce už popolezlo o trochu výš.Nováčci mu sdělují svá jména a blahé naději,že si je zapamatuje.
Kjellingstraumen Fjord Camp
O místo na spaní se nelosuje.Šéf dělí Expedici na několik skupin.V prvé řadě na chrápajíci a nechrápající.Do té první se vedle šéfa bez ostychu /protože prověřeno minulostí/ hlásí Vojta,Zdeněk a Jirka.Posléze odstupuje Zdeněk,který uléhá pod širákem i Jirka,který se raději učí stavět stan.A podívejme.Podařilose. Přece jenom to studium k něčemu bylo.Přítulná chatka tedy nakonec hostí šéfa a Vojtu,kteří si ustlali v kuchyni.V ložnici spí Milan a chrápe Jaro a laskavým svolením Milana,který když usne,zvuky nevnímá.Spal za pět minut a Jaro tedy nemusel dlouho čekat.Druhá skupina,podstatně menší ,zvolila tutovou taktiku.Andrejka rozbila stan z doslechu a já se uložil na svém obvyklém pracovišti mezi sporákem,ledničkou televizorem,uměleckými předměty a změtí různých kabelů ve společenské místnosti.A spali jsme a spali.
kemp z fjordu
A spali jsme a spali až do středečního poledne.Po gulášovce zpestřené několika stroučky česneku a turistickým salámem odjíždějí nováčci na svartisenský ledovec a za odměnu mne vzali ssebou jako průvodce."Díky" pravil jsem "do třetice všeho pěkného" a pozváním nepohrdl.
"A slunce tam pálí ač není máj a chladno je v háji,třicet tu maj" parafrázuji neuměle hit Waldemara Matušky při cestě k ledovci z přístavu poblíž jezera.Přepravuje nás výletní loďka,na palubě asi dvacet turistů a nováčci Expedice se mnou v čele.Cesta v tom vedru je úmorná a už po dvou minutách vidíme dva ledovce poblíž sebe a doufáme,že do našeho příjezdu neroztají.Skutečně se podařilo.Za 15 minut jsme na místě a před námi je v neurčité vzdálenosti vytoužený ledovec.Naše tipy,jak dlouhá bude chůze k němu po prašné a rovné cestě podél jezera kolísají mezi 15 až 45 minutami.Zdání klame.Trvala jim víc než hodinu,zatím co já se vymluvil,že jsem byl na něm už dvakrát a že si budu točit detaily.A také jo.Tu včelku,tu lísteček,ovečky,kravičky,ptáčky,mravence,rybky no a jak se mně to hodilo,když jsem stříhal DVD z této Expedice!
splaz ledovce Svartisen
Svartisen a jeho splaz je druhý největší ledovec v Norsku o rozloze 369 km2.Je součástí národního parku Saltfjellet -Svartisen.
ledovec Svartisen
Cesta ke splazu je poměrně méně náročná,na ledovec však pouhých pár hodin nestačí.
Za tři hodiny jsou nováčci zpět a oči se jim lesknou nadšením.Šáhli si na ledovec,vlastně jeho splaz a nesou si jej pěkně zabalen v jedničkách a nulách na fleškách a pásce videokamery.
Ve 23:35 jsme připraveni jako jeden muž a jedna žena vyjet na lov tresek do světoznámého Saltstraumenu,který se točí nějakých dvacet kilometrů od kempu.Dvě poznámky: na ryby jedeme ze zcela nezištných důvodů a spíše z hecu,protože jak poznamenal šéf :" Tady může lovit každý blbec".Pokud se rybařiny týče,rozhodně všichni do této skupiny patříme.Poznámka druhá: saltstraumenské víry jsou údajně největší mořské víry na světě.Stopadesát metrů širokou úžinou proudí voda při přílivu z moře do obrovského Skjerstadfjordu rychlostí 40 km/hod. a vytváří vír o průměru až 10 m a hloubce 5 m.Při odlivu pak voda teče zase zpět /to by vás nenapadlo/.
Tonda nám spočítal,kdy bude příliv.Při něm se totiž ve vírech a proudu tohoto zúženého místa motá tolik tresek,že se nestačí vyhnout nahozenám vnadidlům /umělá rybka nebo více rybek s jedním nebo více háčky/,stačí pořádně prutem cuknout a treska nebo dvě jsou na jednom nebo dvou háčcích a s trochou šikovnosti při tahání ke břehu jsou vaše.Žádná pytlačka,lov v moři není třeba platit.Lov se vydařil a byla z něj večeře,pardon,snídaně pro devět osob a tři racky,kteří posedávali a chechtali se na střeše hlavní budovy kempu.
A museli jsme si přivstat,alespoň někteří.Je čtvrtek7.7.,den příletu Honzy do Bodo a s tím spojený slavnostní ceremoniál jeho zařazení do Expedice.Je občanem norského království i když zůstal Valachem tělem i duší a tedy i poddaný krále Valašského království Bolka I,řečeného na furt.Věk mezi výdělkem a důchodem,tělo přiměřeně zdevastované bez zjevných známek častého zneužívání,břicho mírně zvětšené,připomínající známý český pivní mozol,pohledu přímého,úsměv zdůrazňuje perfektní ozubení /údajně kolem statisíce norských korun/,vlasy prořídlé a neodbarvené,mluva častá s použitím mnoha peprných slov.Hýří vtipem který jeden za druhým sype jakoby z rukávu.Je členem klubu Harley Davidson.Jedná se o klub dárců orgasmu vzhledem k neustálému natřásání na beztak už nepohodlném sedadle tohoto motocyklu.Honza nepije,nekouří,ale rád futruje zejména zelený salát jakéhokoliv původu a vzrůstu.
Honza přiletěl do Bodo
Oficiální přivítání proběhlo v kempu za zpěvu naší hymny za doprovodu Vojtových houslí.
Že jste naši hymnu neslyšeli.Maličkost.Zde je její text:
"Máme šmrnc,máme styl,máme srdce zlata,
jsme do slunce,do větru,do deště i do bláta,
na sever když vyjedem,oči se nám rozzáří,
do Norska vjíždíme vždy s úsměvem na tváři."
Andrejka nabídla sůl a vařený brambor /chleba došel/,na krájecím prkénku se cudně krčila i štamprlka pravé valašské slivovice.Expedičního protokolu neznaje,šáhl Honza prvně po slivovici,hned se však zarazil,když postřehl Andrejčino zdvižené obočí.Prcek skončil tam kam patřil.Mezi oksroNisty Honza zapadl jako řiť na fošnu kadibudky a odpoledne učinil na lodi při plavbě po fjordu,kterou pro nás zorganizoval Tonda,prohlášení,že rád přijme úřad honorovaného konzula Valašského království v Norsku.Odpovídáme,že potěšení je na naší straně a Bolkovi I,zvanému na furt jej vřele doporučíme,což se později skutěčně stalo.
Projížďka lodí po fjordu neměla chybu a v podvečer jsme byli opět v kempu,pojedli,poklábosili a stihli ještě z vyhlídky u kempu pořídit půlnoční snímek mostu,který překlenuje fjord.Bude se vám líbit?
půlnoční most nad fjordem
Možná že ano.A příště?Pojedeme Až k Barentsovu moři.

Expedice oksroN 3

24. března 2007 v 10:36 | Old Boy
Konečně jedeme na sever: Až do Trondheimu
Pondělí 4.7. začalo zcela neobvyklým fiaskem.V návalu práce při podstrojování jsem neuhlídal na plotně se vyhřívající párky a ty popraskaly vztekem,že jsem je nevytáhl z vařící vody včas.Jaro hovoril,že "vypadajú ako nasraté" a měl pravdu.Mělo to ovšem tu výhodu,že jsme jich polovinu nezkonzumovali a tím pádem ušetřili.Nutil jsem je pak při každé zastávce místo čabajské klobásy.
Vyjeli jsme 9:35.Nováčci,účastníci zimních olympijských her 1992 v Lillehammeru prostřednictvím tehdy již barevných televizních obrazovek projevili zájem shlédnout obě olympijské haly v Hamaru i Lillehammeru.
olympijská hala v Hamaru
Hamarskou halu ve tvaru obrácené vikingské lodi proběhli za pár minut a nejinak tomu bylo v Lillehammeru.Zato na můstku se fotoaparáty "vyřádily".
olympijská hala v Lillehammeru
Z Hamaru odjíždíme ovšem s dárkem od šéfa,který koupil a na záď obou aut vylepil nálepku s vyobrazením losa.Jaro si všiml nálepky na šéfově autě až když jsme vyjížděli z parkoviště.Velice se divil,kde k ní přišel.Ochotně jsem posloužil bohapustou lží,že totiž na každé auto,které zaparkuje na parkovišti u haly ji nalepí zřízenec jako pozornost."Nehovor" a při nejbližší zastávce konstatuje: "Aj my ju máme."Vůbec se nedivím,že po přečtení těchto řádek Jaro prohlásil,že jsem starý somár.
Šnečku,šnečku,vystrč růžky...chce se mně zarecitovat,když hodnotím tempo našeho přesunu.Trafic control na každém kilometru a tak jedeme předpisově.Osmdesát a dost!Často však jen 60 nebo 50km/hod.Bavíme se pozorováním detailů podel silnice E 6,ktrerá vede od jihu až na sever a dělí Norsko na dvě části.Je rovněž nejfrekventovanější.Dřevem se tu nešetří.Všechny domy,hospodářská stavení,ohrady i v sítích připravené palivo voní dřevem.Jaro vravel: "Tuná sú snáď aj komíny zo dreva."Na střechách místo tašek Bramac neposekaná tráva nebo břidlice /slovensky bridlaú.Holt Norsko.
Duchovno v nás vzkypělo až v Lomu.Jeden z mála názvů osad,připomínající češtinu.Druhý,na který jsme narazili je Hovín při cestě Tinnmarkou.V Lomu je jeden z nejstarších norských dřevěných kostelů z 12.století.Než jsem stačil odběhnout a znova přiběhnout naši se už kochali uvnitř kostela.A bylo čím.Andrejka překládala historii.Kostel byl rozdělen na dvě poloviny,jedna pro muže a druhá pro ženy.Už tenkrát se dokázala žena vetřít mezi muže a dokonce ji určili samostatnou lavici před sektorem mužů.Zajímavé je i to,že kostel sloužil rovněž jako vězení.Vězeň byl zavřen do dřevěné klece a s ní byl vytažen ke stropu.Vyprávění o zajimavostech kostela by mohlo pokračovat ještě dlouho,měli jsme však zaplaceno jen třicet minut.
Vjíždíme do těch pravých norských hor,kterých je nepočítaně a hned nás tak neopustí.Hurá na Dalsnibbu a Geiranger.To co jsme po několika desítkách kilometrů spatřili s námi doslova prásklo o zem.Fantazie.Více sněhu než v jiných letech,místy při výjezdu na vyhlídku Dalsnibba až třímetrové vrstvy,jezero s ledovými krami,hned vedle kvetoucí skalničky.Prostě pohádková krajina.
jezero mezi Lomem a Geirangerem
sjezd z Dalsnibby
Po čtvrthodině se díváme z vyhlídky o 1000 m níže na fjord,který končí osadou Geiranger.Najdete ji v každém turistickém průvodci a v krásných vzpomínkách skoro všech návštěvníků Norska.Z vděku za morální i finanční pomoc postavili nad Geirangerem mistní obyvatelé norské princezně betonové křeslo ve skále a tak tam fotografujeme především Andrejku.Z druhé strany fjordu,kde už vlastně opouštíme Geiranger,zdravíme jedinečný vodopád zvaný Sedm sester a pokračujeme t.zv.Zlatou cestou do země Trollů.
Kolem půlnoci se únava stěhuje do obou vozů a pouze řidiči jsou "na nohou",protože na každou z nich připadá nějaký ten pedál.Vstupujeme do úterka 5.7. u jezera v Trollstigen abychom i přes tuto noční hodinu shlédli majestátní horské štíty a nekonečnou řadu serpentin,kterými se máme spustit dolů na úroveň moře.
serpentiny v Trollstigen
Trolstigen je TOP "Zlaté cesty" a poprve jsme si je užili v půlnočním světle.Výšlap nás pořádně provětral a to doslova.Skoro ledový vítr nevyvedl z míry pouze Jirku,který ukořistil v autě deku a za chumlal se do ní,seč to šlo.Na pozadí vodopádů vypadal jako trollí šlapka po probdělé noci.Když jsme skončili prohlídku,předběhl šéf události a zvolal: "Pánové držte si čepice,pojedeme z kopce.I pro tebe to platí,Andrejko."Půlnoční zážitek a neskutečně krásné výhledy na kamennou krásu jsme zapsali mezi ty nezapomenutelné.Za půl hodiny sjíždíme peklem do očistce.Proč očistce?Další cesta přes Trondheim do kempu Kjellinstraumen Fjord Camp za polárním kruhem má skončit po ujetí bezmála 1100 km.A chceme ji s výjímkou Tronheimu překonat víceméně nonstop.
Do Trondheimu jsme přijeli v době,kdy místní psíčkaři ještě ani nevenčili psy a bylo tedy pod nohama bezpečno.O tom,že by Norové v tuto dobu jezdili do práce nemůže být ani řeč.Katedrálu otvírají až v devět hodin a to jsou průvodci určitě našvaní,že musí tak brzy z kutlochu.Protože ráno je moudřejší večera napadlo nás zajet za město a spočinout.Žaludky nám naříkaly zcela nahlas,mohly to však být zvuky příbuzné,nikoliv však totožné.Vzorkujeme /v expediční hantýrce to znamená,že si dáváme z bohytých a rozmanitých zásob v autech co hrdlo omezeně ráčí/ a nováčci odjíždějí zpět do Trodheimu na prohlídku katedrály a města.
katedrála v Trondheimu
Katedrála Nidaros stojí na tomto místě už od roku 1320 a je to korunovační chrám norských králů.Současně je to největší gotický kostel ve Skandinávii.
Trondheim z katedrály
Třetí největší město Norska,založené v roce 997 má za sebou už více než tisíc let existence.Díváte se na něj z věže katedrály.
A my zatím odpočíváme a sbíráme síly na dlouhý přejezd.
Totéž dělám já v tuto chvíli,ovšem za účelem napsání dalšího pokračování.

Expedice oksroN 2

20. března 2007 v 8:33 | Old Boy
Deník z cesty Expedice pokračuje pod názvem
Do Osla snadno /?/ a rychle.
Z trajektu v Helsingborgu jsme za chvíli na dálnici a to už čísla na informačních ukazatelích,která vyjadřují vzdálenosti mezi jednotlivými městy,povážlivě rostou.Proto jedeme plynule,s malými přestávkami,kde se šoféři střídají a kuřáci dychtivě sají cigaretový kouř a nedbají varování Ministerstva zdravotnictví.V Göteborgu vzpomeneme na námořní muzeum,které tak rádi navštěvujeme a v pohodě se blížíme ke švédsko-norské hranici.
Tam je s pohodou konec.Šéfovi vystupuje pot na čele,když zrovna v duchu přepočítává,kolik ohnivé vody vezeme.A to naštěstí netuší,kolik láhví zůstalo mezi manšaftem jako železná rezerva.Ti v dobré víře nekupit na šéfovu hlavu další starosti o "černých zdrojích" cudně mlčí.Nahlédněme společně do studnice alkoholového kontrabandu.V lékárničce se nalézá forma koncentrovaná,valašská slivovice,určená pro případy první pomoci.Různě zakamuflovaná se vyskytuje i na dalších místech a při kamufláži byly použity zkušenosti starších členů z dob míru a socialismu.Druhá forma,která vyžaduje k servírování pomocnici,zvanou pípa,je zasastoupena dvěma bečkami.Je méně koncentrovaná a tím má podstatně větší objem..Další nevýhodou je,že nemůže být použita při přesunu,protože evokuje po požití velmi časté zastávky,které narušují časový plán.
Pro překročení celní bariery stanovil šéf plán o dvou fázích.V první fázi projede hranici,kde žádné kontroly nejsou,Jarovo auto v roli zkušebního chrousta.Za tím účelem se přeloží inkriminované zboží do auta šéfova.Po ujetí několika kilometrů podá zprávu o čistotě ovzduší sloganem: "Tady sob.tady sob.Hop,hop,hop."To v případě,že namátková kontrola zaspala.Slogan: "Tady straka,tady straka,někdo se tu fláká" má informovat,že kontrola činí svým povinnostem zadost.V záloze je fáze třetí,,která je vlastně pokračováním fáze druhé.Jarovo auto se vrátí zpět do Švédska,utáboříme se v nejbližším kempu a vypijeme nadlimitní množství.To by trvalo nejméně čtyři dny.Naštěstí šéfův dvojfázový plán ztroskotal na celé čáře.Přechod do Norska se vzhledem k vybudovanému novému mostu podstatně změnil a osádka Jarova auta švédsko norskou hranici ani nezaregistrovala.V šéfově vysílačce se za chvíli ozvalo pouze: "Tuná sob,tuná sob.Chrrrrrr...."Baterky kaput.Ve změti zvuků šéf omylem registroval místo sob hop a spokojeně vyjel.Mohu s klidným svědomím prohlásit,že se po dobu přejezdu přes tuto hranici nic zvláštního nestalo.Na nejbližším odpočívadle jsme pěkně jeden po druhém uvolnili napětí na WC.
Ťuk,ťuk,ťuk.V 19 hodin klepeme na dveře našich přátel v Lilleströmu u Osla v domění,že zvonek nefunguje.Vyšli nám vstříc a při představování žasnou,jak národnostně a profesně pestrou skupinu se letos podařilo dát šéfovi dohromady.Pán domu prohlásil,že to bude príma a jeho žena nespráskla ruce nad hlavou,za což jsme jí byli vděční,protože jsme to vzhledem k osmi akutním nocležníkům předpokládali.Dančí guláš přežil cestu bez úhony,nad zeleninovou polévkou stoupala pára a ze slivovice nálada.A zlatý hřeb: krevety.Tok řeči soupeřil s tokem piva a nakonec se slily do jednoho proudu.Dobrou noc.
V roli průvodce se náš vynikající hostitel cítí jako losos ve fjordu.I tentokrát.Vyjel s Vojtou,Jarom,Jirkou a Andrejkou do Osla a z jedné vody načisto navštívili muzeum Fram,Kon-Tiki i muzeum Vikingů,zastavili se na Holmenkollenu a ve Vigelandově parku.A stihli být kolem deváté večer na hostině k jedenačtyřicátinám našeho milovaného šéfa.
Opusťme na chvíli deník a mrkněme na pár fotografií,které přivezli.
loď Fram
Zajímali jste se o výpravy k severnímu pólu?Tak to vám o lodi Fram nemusím nic říkat.
Kon Tiki
A co takhle Thor Hayerdal a Kon-Tiki?
vikingská loď
Muzeum Vikingů voní staletími.
Oslo z můstku v Holmenkollen
Z věže skokanského můstku na Holmenkollen máte Oslo jako na dlani.
Vigelandův park
Monument ve Vigelandově parku je jeho nejvyhledávanější část.
V denním hlášení šéf vyzdvihl pracovní nasazení své a ostatních veteránů,kteří místo návštěvy Osla uvedli hostitelovu zahradu do stavu,hodného jejich majitele.Oslava proběhla doslova.Kotlety na cibuli á la Old Boy,turecké brambory,zeleninový mišung,jahody,krevety,suši a dort.To vše nakoupil a připravil velmistr kuchař,dej mu pámbu ještě dlouho trpělivost.Jediným stínem večera bylo sdělení našeho hostitele,který v návalu práce "zasklil" noční službu: "Volali mně z práce,že jsem měl být v práci."Večer se proměnil kolem půlnoci v noc a noc pak v ráno.Nedělní ráno,vlastně poledne.Mně to vyhovovalo.Zabil jsem dvě jídla jedním vařením a když mně všichni po likvidaci prostřeného stolu pochválili /to znám!/ ,odjela skupina opět do Osla a vzala útokem pevnost a posléze přístav a nábřeží,pokynuli královskému páru,který byl ukryt za záclonami královského paláce a jako třešničku na dortu navštívili japonské válečné lodi,které kotvily poblíž pevnosti s cílem nalákat do řad posádky několik dalších mužů.
japonské válečné lodě
Nabízený žold byl pro naše oksronisty malý a práce mnoho.Takže nic.
radnice v Oslo
Dominantu Osla,radnici máme z pevnosti jako na dlani.čas pro návštěvu ale nevyšel.
nábřeží u přístavu
Takových zákoutí najdete poblíž nábřeží a přístavu mnoho,stačí se projít a rozhlédnout.
křivé zrcadlo
Třeba i takové.
Prohlídka prý byla fantastická.Mezitím se veteráni v Lillestromu šli podívat na veterány,vystavené na místním stadionu.Norský pojem automobilu - veterána naše experty příliš nenadchl.A co jsem dělal já.Ani se neptejte.Vařil a vařil.Večer měli všichni rozum,ke kterému velela skutečnost,že zítra ráno vyrážíme na sever.A tak se oblikátní zvuky ze suterénu ozývaly už po čtyřiadvacáté hodině.
A co příště?Pojedeme až do Trondheimu po jedné z nejkrásnějších tras.Tak neváhejte!

Expedice oksroN - 1

18. března 2007 v 6:20 | Old Boy
Hlava,nehlava
jsme naházeli vybavení do aut v roce 1995 a tak se nám polovina věcí "nevešla". Začali jsme znovu a systematicky. 30.6.2005 odpoledne kolem 14 hod.vyjíždíme.Z této cesty vám nabízím deník na pokračování, napsaný v potu tváře, jak konec konců poznáte. Zde je.
Směr Barentsovo moře.
Ležím si na trávníku u parkoviště poblíž Trondheimu a je mně dobře i když jsem díky dlouhému přesunu skoro celou noc nespal. Můj čichový orgán zaznamenal nějaké nezvyklé pachy a tak jsem vstal a už po šestém šlápnutí jsem pochopil. I Norové venčí své miláčky a tak jsem s kelímkem od coca coly pět minut čistil okolní terén. Největší nález se určitě hlásil k bernardýnovi. Znovu zaléhám do stínu bříšťálového keře. Nemohu usnout, protože mě stále víc hrýže svědomí. Jsme už pátý den na cestě a já nemám v deníku ani slovo. Poblíž na lavičce hlasitě spí šéf a po něm se opičí Zdeněk, pouze Milan spí slušně.
Tak jsem vám vlastně představil nás čtyři, co spolu jezdíme od počátku na Expedici oksroN. Letos už popáté. Tvoříme zdravé jádro celého společenství. Zdeněk sice první dva ročníky vynechal, ale ne vlastní vinou. Pilně se připravoval na vstup do Expedice a není proto divu, že teď kráčí od úspěchu k úspěchu. Hned první rok byl jmenován specialistou na Dánsko, protože je projel za volantem Ford Galaxy aniž bychom se vrátili zpět do Německa nebo se otáčeli správným směrem na Fayerských ostrovech. O rok později odhalil falešnou SMS, která mu sdělovala, že jeho milovaní králíci trpí pod jhem mixomatozy a někteří už natáhli brčka. Nechci předbíhat událostem, ale určitě si i letos něco vyslouží.
A co ostatní? Začneme třeba u Jirky. Pozoruhodné tělo patří do velikostní kategorie XXL, výška průměrná, hlava oválná až kulatá, pohledu přímého, ruce udržované na způsob textu písně "Ručičky nebojte se, vy makat nebudete...".Jedinou vadu ortopedického pachového charakteru eliminuje sprejem. Hovoří rád, všude, při každé příležitosti a dokonce i ze spánku. Pracuje ve stavařině a hýří vtipem. V Expedici přijal funkci provianťáka a pomocníka kuchaře a sluší mu. S útěrkou v ruce se pohybuje jako toreador v aréně po prvních dvou pokusech napadení býkem.
Ranhojič. Je jím Vojta. Ač specializací ortopéd, léčí v Expedici převážně rány na duši jako trudnomyslonost, stresy, návaly, ale i zažívací potíže například když se chce a nejde to, nebo když to jde a nechceme to. Lékárnu nosí stále u sebe a raději ji neopouští, protože se vyskytly případy zneužití léku, uloženého v půllitrové láhvi formou samoobsluhy. Se studiem začal chozením do houslí a když je zvládl, přidal zpěv. Prudký rozvoj jeho hlasového fondu ještě v pubertě mu umožnil, že nyní zpívá písně horňácké, dolňácké, pijácké i sviňácké. Současně se živí doktořinou, kterou vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně. Místo ranhojiče v Expedici přijal ochotně a rád.
Ano.Jaro je Slovák.Již jako dvanáctiletý chlapec posbíral z hnízda vyhozená mláďata strakapůda a hned mu bylo jasné, že holátka vyhodila z hnízda straka. V hnízdě však zbylo několik prstýnků, řetízky, naušnice a jiné dámské cetky. Mláďata vychoval a se slzami v očích přihlížel, jak poprve vylétla z jeho podkrovní světničky do širého světa. Uklidil pozůstatky v pokoji a vyhnojil jimi podstatnou část matčiny zahrádky. V patnácti letech si půjčil otcovu flobertku a krmil opuštěná liščí mláďata zastřelenými slepicemi souseda. Za to obdržel ve druhém pololetí dvojku z mravů od školy a pár facek od rodného otce. A pak už šlo všechno ráz na ráz K přijímacím zkouškám na vysokou školu už přišel s brokovnicí a byl přijat. Později při cvičných střelbách na vojenské katedře této školy trefil terč vedle něj střílejícího spolužáka přímo do černého a vyhrál mu tak první cenu v soutěži o knihu Daleko od Moskvy. Ve třiceti si koupil auto a ulovil prvního kance-divočáka. Praskla při tom pravá přední osa a vytekl hladič. Ač z chudé rodiny, vypracoval se vlastní pílí a bystrým okem až mezi špičky myslivecké elity bývalé Československé socialistické republiky a zůstal v nich i v rámci Slovenské republiky.
Andrejka.Spolu se svým otcem dodala Expedici mezinárodní rozměr..Lze o ní říci,že jablko padlo daleko od stromu.Flintu do ruky nevzala dodnes a po absolutoriu na vysoké škole se odkutálela na pár let mezi Skoty,kde se cítila jako doma a naučila se tak šetřit otcovu peněženku a naopak plnit vlastní.Vybavena znalostí angličtiny se skotským přízvukem stala se v Expedici překladatelkou no 1.Jí v patách se pohyboval Vojta,který také není žádný blbec a anglicky se domluví.Pochopitelně nemohu vynechat šéfa,který toho ovšem anglicky moc nenamluví se zdůvodněním: "Mám na to lidi."
Tak to byli nováčci a já začnu od začátku.
Je čtvrtek 30.6.2005.Před halou obklopuje nás malý dav příznivců a rodinných příslušníků.Těší se,kdy už konečně vypadneme a bude klid.Slova chvály zazněla,když Jaro postavil na stůl dvě čtyřlitrové láhve s dančím /?/ gulášem.Jedna putuje do kastrólu a na plotnu,druhá je pečlivě uložena mezi proviant do sektoru 4A.Mohu-li trochu předběhnout události musím říci,že tato láhev a její obsah byli po následující čtyři dny předmětem neustálého zkoumání a dohadování ohledně kvality.Zastánci předpisů EU skřížili meče s tradicionalisty,kteří se tvrdě drželi názoru,ověřeného staletími,že několikrát ohřívaný guláš na kvalitě jen nabývá bez ohledu na to,kdy spatřil světlo světa.Osud se přiklonil k nim,protože guláš jsme jedli i v neděli,aniž zanechal vizuální a pachové stopy na našem spodním prádle. Nuž vraťme se zpět do haly,kde se odbývá závěrečný ceremoniál.
Dojezeno.Šéf nepovolil pivo,protože se včas nerozhodl,kdo bude v první lajně řidičů a když rozhodl,bylo už pozdě.Dvě bečky piva byly uloženy v příslušném sektoru a pípa jakbysmet.Guláš jsme zapili vodou ujištěni reklamou,že Mattoni už není.Abstinenční příznaky se projevily bezprostředně po jejim použití a tak měl Vojta plné ruce práce.
Odjíždíme.Je 13.45 SEČ a u volantů jsou ti nejzkušenější,šéf a Milan.Ti se nejlépe vyznají.Umí řídit, řadit, otáčet, zatáčet, brzdit, zapínat, vypínat, vyjíždět, předjíždět, zajíždět, tankovat, mazat, vyměňovat,
hustit,kontrolovat,doplňovat i vysvětlovat.Již v 18.35 stojíme u benzinky v Teplicích na E 55 a děláme "kššš,kššš" na trousící se šlapky.Tankujeme naplno,protože každá kapka nafty,kterou tady koupíme za cca 29 Kč je dobrá.V Německu a Skandinávii nás čekají jiné kapky.
Poprchá.Na Cínovec jsme už zvyklí a na dotazy celníků,kam že jedeme a když dostanou odpověď ,hlásí se o příděl čerstvých lososů při našem návratu.Odbýváme je slovy: "Na ryby nejedem!"Projíždíme Drážďany a najíždíme na berlínskoun dálnici.Padesát kilometrů před Berlínem odbočujeme z dálnice doprava a po pár kilometrech jsme místo na severu v tropech,jinak řečeno v Tropics Islands,místa to všech možných vodních radovánek.
Tropics Islands
Zážitek jako vystřižený z pohádky za 7,5 Eura v rámci čtyřhodinového pobytu.Odjíždíme a všichni hýří silami i když je dvě hodiny v noci a tak není se šoféry problém.Vojta a Zdeněk jsou u kormidel a plujeme dál.Z dálnice lze města pouze tušit podle světelné záře a tím pádem nevidíme Berlín,Hamburk ani Lübeck.Pak už jenom půlhodinka a spolkl nás trajekt v Puttgardenu,tradičně mlsáme slané pistáciové oříšky a jsme v Dánsku.Protáhneme se kolem Kodaně,což nějakou tu hodinku trvá a frk do Helsingöru.Z tohoto přístavu je švédský Helsingborg dostupný trajektem za dvacet minut.
Helsingor
Druhá část deníku nese název "Do Osla snadno /?/ a rychle".Už brzy.

Ruka v ohni

8. března 2007 v 5:30 | Old Boy
Jednúc sem už ruku v ohni mjel. To dyž zme z ogarama pálili zemňákovú ňať a v ohni pékli zemňáky. Už pěkně voňaly a tož sem si začal jeden vyhrabávať a ogači mně klockem podržali ruku v popele. Řval sem jak túr a aji ve spodňákách bylo mokro. Včil mudruju, esli to mám eště jednúc oprubovať.
O tem valaském starostovi, co ho z města odfúklo až do Prahy ste jistotně slyšali. Šak sa o ničem jiném ani nemlúví. Dyž psali o tem, jak vykúřil z baráka tých, co všecko prožrali a na bývání neplatili ani groš, tož to sem si říkal, náš člověk. Jináč to nemože byť. Aji múj staříček z tatovej strany, kerý byl ožralčisko jak zákon kázal, tak dopod. Mjel v hospodě zaťatú takovú sekyru, že ho z ní nejednú vyhodili a nakonec mu zebrali aji chalupu. Eště že ho vzala jedna vdova pod svoju doškovicu a gořalku z něho vymlátila.
Starosta nemjel špásovať s tú robú, co mu pomáhala starostovať. Šak víme, jaké sú roby. Dokáď je po jejich, všecko dobré. A dyž neni, tož zle. Urobila z něho sviňáka a nasýsla mu aji do šrajtofle. A tož že tam má moc, že by tam tolej byť nemjelo, kde sa tam vzaly a furt dokola. Esli ju negdo postrčil sa eště neví, no roba je furt na koni a skovává sa, aby ju bylo lepší viděť. Aj policajti starostu přiskřípli, ale sú s tichú dušú. A ten sa krútí jak had, v Praze sa mu lúbí, šak kdo by chcel padnúť rovnú na hubu. A tož minulý týdeň byl v kostele, tuším aji u zpovědi. Esli dostal rozhřéšení sa neví, ale potichúčku si prospěvuje tu písničku z poza Beskyd "Tri dni mňa naháňali, eště mňa nedostali". A kamarádi, pokaď nezezelenali ho držá nad vodú.
Babo raď. Mám tu ruku do oňa eště jednú strčiť? Chce sa mně aji nechce. No, starosta je v jedném ohni a takej to musí vydržať a tož to takej vyprubuju. Dyž mu to dobře dopadne, vypiju ze dvě borovičky a dyž ne, tož budu s tichú dušú.
A co vy? Necháte mňa v tem samého.

Expedice oksroN

3. března 2007 v 17:33 | Old Boy
to jsme my
Tak to jsme my,
členové Expedice oksroN.Věk od 30 do sedmedesáti,obého pohlaví,žena pouze jedna a máme ji hlavně proto,aby za nás řekla Norům to,co my vyslovíme v češtině,řečí jim srozumitelnou.Váha jednotlivých kousků od 60 do 106kg /autor/.Povolání: elektrikář,architekt,penzista,podnikatel,jeho dcera stejné profese,zahradník,mistr údržby,ortophéd atd. neboli každý pes,jiná ves.Společný zájem: krásy Norska od Osla až po Nord Kapp,kulišárny,tlachy i potlachy,žádné noci a rána v poledne.
Tady to představování utnu.Koneckonců není všem blogům konec a tak příště nebo někdy a vzhledem k mé skleróze možná vůbec ne vyjmenuji další naše řesti i neřesti..Začínali jsme ve čtyřce s ČSA a v Norsku nám poskytli perfektní berličky naši čeští přátele,kteří jsou tam doma už bezmála dvacet let.Jejich dva automobily,samozřejmě s norskou poznávací značkou nás dovezly až několik set kilometrů od Osla do Země trolů a jeden z nich,starý,dobrý Favorit si vysloužil na jednom parkovišti výsměch českých raftařů s komentářem: "Ten Nor,kterému ten Favorit říká pane nebude nijak zazobanej."Netušili,že narazili na projev ryzího vlastenectví a pokračovali v chůzi směrem k lékárně,aby nakoupili další obvazy na sportem zohavené,opuchlé a krví s adrenalinem potřísněné tváře.
Nejenom horami,peřejemi,jezery,ledovci a nezápady slunce živi jsme byli,i nejeden historický objekt se do naší cesta vloudil.Třeba Norsk industriarbeidermozeum /lahůdka,že?: něco jako průmyslové muzeum/ ve Vemorku,nedaleko Rjukanu,známé hory Gausta /1883 m/ a jezera Tinn.Když spojíte čarou tyto body určitě si vzpomenete na jejich zásadní význam pro vývoj konce druhé světové války.Ano.V nynějším muzeu byla tenkrát továrna na výrobu těžké vody,nezbytné součásti výroby atomové pumy.Norští odbojáři podnikli proti továrně několik akcí a nejenom oni.i spojenecké letectvo.Poslední akce připravila nacisty o největší zásilku těžké vody,které skončila v sudech na dně jezera Tinn.V muzeu se zastavíme skoro každý rok,stále je tam co vidět.
Vidíte,vlastně jsem vám ještě neřekl,že letos jedeme do Norska posedmé.Ovšem poprve je poprve.Tenkrát stačil pouhý týden,který nás poznamenal na celý život.Přesedlali jsme za volant,pak za volanty,původně jsme byli čtyři,dnes Expedice čítá dvacet dva členů.To víte,že nejezdí všichni každý rok,to zvládá pouze zdravé jádro a rovnice zní: exp.= 2xauťák+2xrakev+(10 kg proviantu xcca 8 členů) +/- jeden auťák,4 členové.Takže pro vás žádná neznámá.Tolik ochutnávka a neznámá nebude ani příští blog.Kdy bude to až podle toho,jestli budete prskat nebo klepat na rameno.Pro jistotu: jmenovat se bude: Hlava,nehlava.

Sem z teho nanic.

1. března 2007 v 21:16 | Old Boy
Už kolikátý deň sa chystám, že začnu s tým blogováním a až dnes sa našla trocha času. Ale co čert nechtěl, moja mně donésla noviny. Mám to tak zařízené, abych měl co dělať, než ona obrátí světnice naruby a potem to zas dá tak, jak to bylo a začne mně nadávať, že po mně musí aji fajku uklúzať.
Tož řeknu vám, že v novinách bylo ledaco, no to, co sem našel na pátej stránce mňa dožralo. Měli tam napsané písmenama, velkýma jak polpviční vrata: "Pětina mladých lidí plánuje jen jedno dítě." A tož to čtu. Pravjá, že dokonca to bude na furt! No to by mňa trefil šlak. Můj staříček měl 14 děcek, tak mu to rodění šlo od ruky. Dodneška nedovedu vymenovať ménama všecky strýce a tety. A my zme byli štyři, pravda, moji ogaři majú po třech. Ale enem jedno? A třeba aji žádné? Praštil sem novinama o stůl a zatlúk zlosť jednú slivovicú.
Že by sa taková volovina dostala aji mezi Valachy? Tož temu nevěřím. Aji náš král Bolek 1 sa nedal zahanbiť a má už štyry děcka, pravda ne z jednú robú. A je to dobře. Aspoň jim všeckým nameldoval, co majú chtěť, pokáď už to móžú měť a až potem vyhazovať nohy nad hlavu. Roky leťá jak voda z Radhošťa a kdo by jim postavil výminek, kdyby děcek po nich nebylo?
Povídám si: jak pomocť? Co kdybyzme na to šli od lesa? Říká sa, že s poctivosťů najdál dojdeš, no Mařena s ňú došla akorát na kraj lesa. Tož tady chodník nevede. To bylo kdysi. Dnes by sa dalo řécť, že s poctivosťú nedojde Miriam ani do pátej třídy gymnázija. Šak děcka sú naurčené, dyť to do nich tlučú ve škole hneď, jak sa naučá čísť, počítať a kde najíť na mapě Prahu a jak si s tabletkama nebo tým splasklým balónkem zasexovať.
Co říkáte temu, kdyby dvakráť v týdni po večerníčku praštil blesk do transformátora, zapálila by sa svíčka a co dělať? Tož historija už neco takového pamatuje, šak třeba v Americe. Za devět měsíců sa porodní babky a doktoři mohli od práce posrať. Búřek myslím tolik nebude, ale když chlapi semtam vyhoďá stykač a místo elektriky zapálá svíčku, bude to to samé. Šak víte. Najlepší je to doma a není třeba utrácať za zbytečnosti, keré stejně musíte schovávať před děckama, aby jich nesnědly nebo nenafukovaly.
A eště na konec.Nestyďte sa a všeljaké ty robertky a nafukovací potvory povyhazujte.Šak na internetě najdete nekeho s kým,nebo kde s ním.Tož co říkáte?