Kdo jinému jámu kopá... aneb...Babiš gaunerem.

3. října 2017 v 10:32 | Old Boy |  politika
Před půl rokem by mně ani nenapadlo, že půjdu k volbám s volebním lístkem hnutí ANO. Jen okrajově jsem sledoval frontální útok na jeho předsedu, přemýšlel o presumci neviny a divil se čím dál víc. Včera mne kampaň dorazila.
Vybíral jsem noviny ze schránky a vypadly z nich dva letáky. Nevypadaly na Kaufland nebo Tesco a tak jsem je nevhodil hned do koše. Káva zavoněla a já na ně mrkl. Neskutečné! Odkud pocházejí?


Nic tajného. Stručná první strana vám to odpoví.


No a uvnitř dvoulistu si prohlédněte stokrát omílaná podezření a v čápím hnízdě je už pořádně naděláno.

Ještě že nám Spolek pro zachování demokracie v ČR neradí, koho máme volit, ale koho nemáme volit.

A přispět můžete tím, že si z tohoto letáku odlepíte samolepku a přilepíte ji tam, kde myslíte, že nejlépe poslouží. K čemu? No přece k volbě nebo nevolbě hnutí ANO. Mně celá akce připadá příliš nechutná, ale nepřesvědčila mne, abych vhodil nebo nevhodil volební lístek ANO do urny. Mám jiného premianta. A nálepky?





Tuto samolepku si nakopíruji a v rámci demokracie ji budu vylepovat přede dveře volebních místností s upozorněním, aby si nepletli koš s urnou.






Myslím, že ji pošlu na policejní ředitelství jako přílohu k trestnímu oznámení. Co vy na to?








I tato se může hodit.










Pokud půjdu v nejbližší době kolem Kalouskovy vily, polepím ji těmito samolepkami všude tam, kde se to jen dá.










Imigrant z východu /Slovensko/. Ještě že nepostavil místo Čápího hnízda mešitu!





Co s nimi? Asi počkám, jak to dopadne. No a hned jsem se podíval, co je to ten Spolek pro zachování demokracie v ČR zač. A dověděl jsem se, že vznikl náhodou 21.dubna 2017. Není ovšem uvedeno, kdo jej platí a kde vzali na popsanou předvolební akci.
A pro čtenáře mého blogu dárek.

 

Expedice oksroN 2017: první stovky kilometrů

25. září 2017 v 7:37 | Old Boy |  cestování
"Já jsem švarný, my jsme švarní, jaká krásná skupina, všichni jsou to čiperové, nikdo cestou nedřímá".


Znalci písniček Jiřího Šlitra na první pohled poznali, že mně s úvodem trochu pomohl. Po dlouhé době nás vidíte zase pohromadě. Mezi pažemi se usadili důchodci, ostatní ještě stříhají výplatní pásky. Auto pouze vykukuje pravým světlometem a neprozrazuje, že je nacpané jídlem a pitím, méně už osobním vybavením, případně dopingem pro zabíjení času. To jsou hlavně CD s hrami Divadla Járy Cinrmana, Mládkem a dalšími veselonosiči. V jídle převažují gulášové polévky v sáčku, nakládané špekáčky s cibulí, pravé olomoucké tvarůžky, škvarky v sádle, uzený bůček a další pochutiny, bez kterých by bylo naše zdraví v ohrožení. K pití Hanácká kyselka ve větším množství a pivo až z Plzně.


























No ano. Start. Manželky, příbuzní a přátelé jsou už na naše Expediční odjezdy zvyklí a tak kapesníky plné slz sušit netřeba. Ahoj!
Itinerář leží v zásuvce, protože jedeme známou cestou už poněkolikáté. Do Polska vjíždíme před polednem a postupně si libujeme, že se cesty v Polsku stále zlepšují i když doprava se podobá hejnu sršňů, kteří míří hlava nehlava za svým cílem. Pokročilé odpoledne nám dopřává okraj Warszawy, kterým projíždíme a pokračujeme dále k severu. Reklam kolem silnice jako když naseje a na parkovišti hned vedle WC reklama, která nás zaujala.

Vida, rovnoprávnost žen s muži je už na dosah ruky.
Večer už o sobě dává vědět a tak je třeba sklopit stínítko a začít se poohlížet po noclehu. Kdeže stany nebo pod širákem. Pohodlného kempu nebo penzionu se holoubkům zachtělo. Kroutíme hlavami zleva doprava, dvakrát zastavujeme a až napotřetí se zadařilo.

Penzion Poniatowski působil už zvenčí solidním dojmem a vnitřek to potvrdil. A tak jsme si lebedili, dobře se v rerstauraci najedli a vyspali se do růžova.
Zapomněl jsem říct, že penzion je v městečku Suchowola na silnici E 67, která je spojnicí mezi Polskem a baltickými státy a tudíž velmi vytížená především kamiony. Přesvědčil jsem se o tom ráno, kdy jsem sledoval z terasy cvrkot na silnici. Co třicet vteřin jeden kamion a mezi nimi ještě osobáky.

Cesta je před námi dnes dlouhá. Konečný cíl, Petrohrad. A tak se není čemu divit, že jsme si dali pořádnou snídaní, která se bufetovém stole nabízela . Polské klobásy, domácí uzené, vejce, zelenina, ovoce...


Jedeme si po E 67 směrem k litevské hranici a kolem cesty se to jen hemží čápy. Semtam stojí sloupy s hnízdem, které těmto návštěvníkům pořizují občané a trčí z nich nenasytné zobáky mláďat. Mrknutí oka na teploměr: 19 st.C. Policejní kontrola nás nestihla zastavit a tak v klidu dojíždíme v 10.05 hod. na hranici s Litvou. Fííí ha, dálniční známka 60 Euro! V 11:30 už objíždíme Kaunas, druhé největší město Litvy . A to už jsme na E 262, která nám poslouží až do ruského Ostrova. No ale teď jsme ještě v Litvě a zrovna přejíždíme hranici do Lotýšska. Je tu odpočívadlo a za chvíli kolem voní gulášovka a na různá přání přidávám chill i majoránku. Všem lupká za ušima a plátky čabajky vybízejí nalít kalíšek meruňkovice. Jura, který šoféroval, se raději díval bokem.

Jaké to bude letos na hranici s Ruskem? Zbývá projet Lotyšsko, což není zas až tak moc kilometrů a tak v 16:45 zastavujeme na vyzvání u budky, kde stojí voják se samopalem a kontroluje pasy. Spasivo. Jedeme dál, na hranici je ještě asi 10 km. Jsme tam coby dup. Další kontrola před vjezdem na odbavovací prostranství. Tam už se řadíme do směru, kterým dále pojedeme a čekáme na odbavení.

Zdeněk se na zadním sedadle řehtá jako kúň a dává kolovat obrázek z časopisu. "Sem zvědavý, jestli si budeme vařit po odbavení kávu" vece. Nevařili. Kontrola proběhla v klidu a korektně s důrazem na stav a majitele vozidla. Jen ta časová prodleva díky kupě papírů k vyplnění nabobtnala na hodinu. V 18:40 jedeme po E 95 přes Pskov, před námi 390 km do Petrohradu a jsme tam v 0:15. Cestou jsme zjistili že nafta stojí našich 16 Kč/l a minuta telefonování domů 62 Kč.
GPS, zabudovaná v autě nás dovedla mezi činžáky, obestavené stovkami aut a v jednom voném místě nás přivítal majitel bytu, který nám parkovací místo hlídal. Ráno odlétá na dovolenou a tak jsme od něj na pět dní získali byt v rámci airbnb.com. Víc jsem v poznámkovém sešítku nenašel a tak jsme asi zalehli a v chodbě se kupily věci, které jsme z auta vynesli. No a lehounké přítmí potrzovalo, že bílé noci a Petrohrad v tuto dobu jedno jsou.

Kudy, kam?/Úprava/

21. září 2017 v 7:23 | Old Boy |  cestování
Dlouho jsme se již nesetkali a víte proč? Vedle všech možných neduhů mně postihla i nechuť k psaní a tak jsem se vyhříval na sluníčku, které naplno zazářilo po uvedení mé knihy "Objevy Expedice oksroN mezi čtenáře.


Líbila se a tak jsem pořídil menší dotisk a z něj mám ještě pár kousků k dispozici. Stačí se ozvat.
A co jsem vlastně dělal? Hrabal se v hlíně na zahrádce a při počasí, které lákalo k počítači, jsem se pustil do plánování letošní cesty Expedice oksroN, už sedmnácté, do Norska. Kudy, kam? Tak zní otázka. Za těch sedmnáct let máme Norsko víceméně přečtené, chybí jen pár Národních parků a přiznám, na tůry už nemáme. Holt všichni máme už dost přes padesát a o svém věku raději pomlčím.

Nikdy jsem nebyl v Sovětském svazu ani v současném Rusku a už dlouho mne svrběly šlapky. Co se tam podívat? S malou zajížďkou na sever Norska je možno navštívit Petrohrad. A tak jsem se pustil do itineráře.
Cestu přes Polsko jsme využili již několikrát, třeba vloni přes Gdaňsk do Stockholmu a pak dále na sever. A tak to vezmeme znovu přes Warszawu do Litvy, Lotyšska a zakotvíme v Petrohradu. Jediný problém: je nutno pořídit do Ruska vízum v ceně přes 2500Kč na osobu. Za týden nám je vyřídí služba s platností na pět dní a to nám stačí.
Do "našeho" kempingu Kjellingstraumen za polárním kruhem je pěkně daleko a možno použít různé cesty přes Finsko a Švédsko. Volil jsem mezi cestou přes estonský Tallin trajektem do Helsing, přejezd do Vasy a opět trajektem do Švédské Umey. A odsud pouhých 1600 km do kempu. Druhá varianta nepočítala s trajekty a do kempu pojedeme přes finské Oulu a Švédsko.
Co v kempu? No přece odpočinek. Je dovolená a tak pět dní chvíli s prutem na vylepšení jídelníčku lovem ve fjordu, výlet na pláže nebo na ledovec Svortisen nebo i do Národního parku Rago.

Dvoudenní přejezd do Lilleströmu ke kamarádovi Zdeňkovi, dvoudenní odpočiněk s návštěvou Osla a pak trajekt z Osla do německého Kielu a domů cca 1000 km na jeden zátah. Už jsme to jednou skusili a vyšlo to.
Tak to bychom měli. Itinerář je na světě a nesmím zapomenout na manžele ze Vsetína, kteří se po přečtení mé knihy na mne obrátili, abych jim na jejich dvacetiosmé cestě poradil. Rád jim pomohu v případě potíží nebo informacemi o tom nejlepším, co mohou v Norsku potkat.
No a my můžeme vyjet. O letošní zážitky z Expedice oksroN se s vámi rád podělím hned, jakmile mne políbí můza.
 


Kouzlo časů minulých: nalezenec

11. března 2017 v 10:53 | Old Boy |  vzpomínky
Zbylo mě trochu času a tak jsem se zase přehraboval v krabicích, překypujících spoustou papírů od různých dokladů, výstřižků z časopisů, dopisů, přání i blahopřání. Prostě všeho, co se dnes vyhazuje do příslušného kontejneru, když si třeba i polebedilo na chvíli ve skatrovacím přístroji. Patřím mezi vás, kteří nic nezahodí, co by se mohlo ještě jednou hodit a tak jsem klepl na nalezence. Byl až na spodku krabice v papírovém pořadači, který byl kdysi zelené barvy. Když jsem jej otevřel, vyskočily mně oči z důlků. Originály básniček, které jsem psal někdy v roce 1950 a patřily do sbírky RADOSTNÉ PAPRSKY /Neruda, Sládek a ti ostatní také tvořili sbírky/!!! Psal jsem je tehdy rukou a tajně přepisoval na remingtonce ve škole, kde jsem se učil psát na psacím stroji všemi deseti. No prosím. A hned jsem si vzpomněl, že jsem ještě vytvořil sbírku OPIUM a možná také leží v některé té krabici. Ovšem jak mozek sděluje, víc jsem sbírek nevytvořil, ale básničky psal dál ovšem jako dárek pro děvčata, které jsem si chtěl tímto způsobem přivlastnit. Tak dlouho jsem si zahrával s ohněm, až jsem se spálil a pak už jsem občas zanotoval valašskou písničku "Když sem sa oženil, jak by mně hlavu sťal. Bože můj nebeský, kdo mně tu radu dal". No o tom až někdy jindy. Teď vám ovšm nabízím věrnou kopii originálu a přesvědčte se, co jsem byl zač.



Tož "máj" mně do klávesnice vložil určitě kolega Mácha /Karel, Hynek/, ovšem s tím pojmem určitě tak nehýřil. A padesátá léta jste určitě v textu objevili, vždyť "máj plný pracujících lidí, máj, v které se člověk nepracující stydí". Pokud jste se pokochali, čemuž se mně nelze věřit, tak napiště. Rád vám ještě nějaký text přihodím.

Já, Baťa.

21. ledna 2017 v 16:16 | Old Boy
S jeho profilem jsem se setkával po celý život. Po prve o něm vyprávěl strýc Tonda, který jezdil s rodinou do naší valašské dědiny každy roétě na čk v ltrnáctidenní dovolenou. Jako dělník u firmy Baťa ji využíval v době, kdy pojem dovolená jsme tu ani neznali a nedovedli jsme si vysvětlit, že někdo může takovou dobu nepracovat a navíc k tomu ještě dostane mzdu. Všichni mu záviděli, že mohl u Baťi pracovat.
Tak to ovšem neviděl spisovatel T. Svatopluk, který ve své knize Botostroj vylíčil J.A, Baťu jako nenasytného, bezohledného vykořisťovatele. Svědčí o tom i film stejného jména z roku 1954. Obsahu knihy i filmu se nevyhnuly velké protestní akce obyvatel Zlína, posléze přejmenovaného na Gottwaldov a Baťovy závody na Svit.
Po skončení cesty k socialismu skončila i slavná éra Baťových závodů i Svitu. Výroba se propadla k nule, město se vrátilo k názvu Zlín, tradice však dodnes pulsoje v myšlenkách obyvatel Zlína.
Dokládá to i skutěčnost, že v minulém týdnu byla na jevišti Zlínského divadla uvedena inscenace Petera Pavlace: Já, Baťa

Dlouho už jsem nebyl v živém divadle a tak jsem se na premiéru vypravil. Byl jsem překvapem prostředím ve Zlínském divadle, milým pohoštěním před představením i po něm a v pohodě usedl do křesla 24 v osmé řádě. Nejsem povolán k tomu, abych hodnotil úroveň představení /byla ovšem vynikající/, spíše jsem se zájmem sledoval tento pohled, jeden z mnoha, na život nevlastního bratra Tomáše Baťi. Hra představuje Jana Antonína Baťu od převzetí vedení firmy až do začátku budovaní domova v Brazilii.
Osud Baťovy rodiny mne opět oslovila natolik, že jsem se vypravil do archivu svých fotek, které jsem pořídil při návštěvě Zlína v rámci exkurse účastníků Univerzity třetího věku v roce 2011. A tak se podívejte podívejte na vilu Tomáše Baťi se mnou.

Vila je usazena do krásné zahrady, pyšní se pečlivě udržovanou zelení i květinovými záhonky.





Ve vile jsme tenkrát pobyli dobře půl hodiny a prohlédli si mnohé dobové dokumenty a nahlédli poněkud do života rodiny baťovské dynastie.

Upozornění, že zde sídlí Regionální evropské informační - Nadace Tomáše Baťi. Tato nadace podporuje věci veřejné a lidem prospěšné, zejména vzdělávání mládeže a podobně.





A tak jsem vám dal možnost nahlédnout do Zlínského divadla i areálu vily Tomáše Baťi. Je na vás, jestli jste se nechali nalákat k návštěvě.

A když ještě nabídnu návštěvu Filmových ateliérů, pak máte s programem na celý den i večer vystaráno.






Zimní Podzámka v Kroměříži

17. ledna 2017 v 10:01 | Old Boy |  ostatní
Pokud jste už byli v Kroměříži a shlédli všechnu tu krásu, posvěcenou UNESCEM, pak to bylo pravděpodobně v létě. A tak není od věci, když vám Podzámeckou zahradu představím celou obalenou jinovatkou, stříbrným hávem, na němž můžete oko nechat.
No ano, jméno zahrady vzniklo právě z toho, že leží pod tímto zámkem, který jste určitě navštívili a třeba podnikli košt v arcibiskupském sklípku s výběrem skvělých mešních vín. Vím o čem mluvím. Naposled jsem tam byl s partou spolužáků z Vysoké školy zemědělské, když jsme se v roce 2014 sešli na už čtrnáctém srazu. A bylo veselo.
Jen kousek od zámku je správní budova, ve které bydlí dnes už důchodce a kamarád, bývalý mnohaletý zahradník v Květné zahradě. Stačí projít kolem mini zookoutku, kde si vaše děti, vnuci a třeba i pravnuci příjdou na své.
Soustřeďte svůj pohled vlevo na lípu, ze které vykukují koule jmelí. Hostí je celá Podzámka a už před padesáti lety mne přilákala k jeho sběru, který jsem prováděl po celé Moravě až do šedesáti let. Byl to dobrý přivýdělek při studiu i poté v rodinném životě. Ostatně v "branži" jsem zůstal dosud, i když už nevzhlížím kolem sebe z korun stromů.
Zahrada je protkána cestami a cestičkami, ba i chodníky a chodníčky a stačí vyrazit a čerpat všechnu tu krásu, která se rozvíjí zejména na jaře, když kvetou rododendrony a mnohé luční kvítí. Léto se pak chlubí výsadbami květin především kolem zámku.
Krtince na louce mezi stromu potvrzují, že loňský podzim se zakousl i do doby, když už měla zima převzít vládu nad počasím. Proto si to asi letos vynahradila.
Jak vidíte. zahrada se už vzpamatovala z obrovských škod, které způsobila ničivá povodeň před dvaceti lety, tedy v roce 1997. Byla bezezbytku zaplavena a voda zničila část vegetece i její vybavení.
Řeka Morava, která se tulí k části Podzámky, nenadělala největší škody v prostoru zahrady i když její stav překročil 7 výškových metrů. Ničivá voda se přivalila od Přerova a jejím původcem byl tok řeky Bečvy.
Křižovatka cestiček a "hradby" lákají k zastavení. Takových zastavení byla spousta, čas plynul, nohy už vyzývaly k odpočinku, ale lavičky, kterými se to v létě jen hemží, abys pohledal.
No a tady jedna je. A s pěkným rozhledem. Chvilí posedím a v myšlenkách se pokloním všem, kteří přispěli za všechna ta staletí, po která zahrada slouží všem, kteří touží po klidu, přírodě a krásným zážitkům. A pozoruji, jak se tu prohánějí veverky, občas poskočí zajíc. Na jaře v době květu je tu určitě hotový včelín.
Ubírám se lehkým krokem k domovu a k šálku čaje s prckem slivovice. Poděkování patří mému kamarádovi, který mně fotky poslal a tím mne vyzval projít se po Podzámce, kde jsem v zimě byl snad jen jednou. Tak co, následovali by jste mne?

Šábes s inventurou

14. ledna 2017 v 7:10 | Old Boy |  ostatní
Spadla nám do klína zima jak se patří. Směle se může měřit s tou, která nás zkoušela v roce 2005. Z okna se na ni dobře dívá, zvláště když jsem si udělal šábes na několik měsíců a tím nerespektoval jeho původní a dosud platný jeden den v týdnu.
Možná jste uhodli, že se mně ten šábes nelíbí, ale co mám dělat? Co takhle inventuru minulého roku? Proč ne.


Kouzlo časů minulých: Kapr na rumu.

22. prosince 2016 v 7:15 | Old Boy |  vzpomínky
Ne, nedám vám recept na kapra, po jehož požití by se daly koledy zpívat u stromečku hlasitěji. Sedím si v autě na parkovišti a přihlížím, jak z kádě pár metrů přede mnou "loví" čeřenem z kádě dva mladíci tříkilové kapry a ládují je do igelitových tašek zákazníků.
Vyvolalo mně to vzpomínku na předvánoční čas asi v roce 1958, kdy jsem byl žákem Průmyslové školy strojnické ve Vsetíně. Pan profesor Frank, který jako "vedlejšák" zajišťoval skladování kaprů v bazénu místního koupaliště mne vybral spolu s několika dalšími žáky naší třídy jako pomocníka.


Tak asi vypadalo tenkrát ono koupaliště, snímek je ovšem až z nedávné rekonstrukce. Čtyři dny před Štědrým dnem jsme se dostavili na koupaliště hned po rozednění. Každý dostal kabinu, kde měl důležité pomůcky k práci: gumové rybářské holinky, které končily málem až u krku, čeřen s bambusovým držadlem a gumové rukavice. Pan profesor nám ukázal, kde máme na okraji bazénu postavit decimálku /váha/ a příslušná závaži a provedl školení:
"Hoši, vybral jsem si vás, protože potřebuji šikovné pomocníky a zdá se, že jsem se trefil. A teď poslouchejte. Pro kapry budou přijíždět auta, která pak kapry rozvezou po celém okrese. Zastaví u váhy, kterou budeš obsluhovat ty, Jaryne. Jožka a Ríša budou v bazénu nabírat kapry do čeřenu a podávat je Jarynovi. Ten je vysype do nádoby na decimálce a nahlásí, kolik várka váži. To si já zapíšu a až bude mít auto kádě plné, vystavím dodací list.
A teď to nejdůležitější. Nijak nešetřete vodou aby se jí dostalo co nejvíc do nádoby spolu s kapry. Jistě vám nemusím vysvětlovat proč. No co se divíš Francku. Přece aby nelekli. No a jsme u toho. Ty kapry, kteří se dívají k nebi břichem je třeba už v čeřenu šikovně přimíchat a totéž na váze. A všechno musí mít fofry aby se to podařilo. A abych nezapomněl. Ty Francku budeš střídat po půl hodině ty, kteří už toho budou mít dost. Totéž Joža a Beďa. Tak hoši na svá místa, za chvíli tu bude první zákazník".
Valili jsme oči. Takového pana profesora jsme dosud neznali a měl pravdu. Za chvíli přijel první Garant /dodávkové auto/ a šofér už když vyskakoval z auta vítal nás halasným: "Tož ogaři do teho, v obchodoch čekajú, kdy přijedu. A ať mně nejaký ten šupináč zostane pro moju starú, tož dobře važte" a vytáhl z boční kapsy dobré kilo kabanosu. Pan profesor poděkoval a odnesl jej do kabiny. Jak kousek poodešl, šofér sáhl ještě jednou ho bočnice a honem nám podal flašku z rumem /tenkrát ještě nebyl Tuzemák/. Zmizela okamžitě v Jožkově gumáku. Dobře jsme navážili, však si to šofér také zasloužil a pan profesor nás po návratu z kabiny pochválil, jak jsem se činili.
S různými obměnami se totéž dělo po všechny čtyři dny. A tak se není čemu divit, že pan profesor každý večer odcházel s napěchovanou aktovkou, jejíž obsah rozhodně neskrýval pouze dodací listy. I v našich kabinách přibývalo proviantu. Mezi flaškami s rumem se sem tam vyskytla i Stará myslivecká, Vaječný likér a o slivovici ani nemluvím.
Den před Štědrým dnem už byl bazén skoro prázdný, uklízení nezabralo mnoho času a tak zbyl i na košt, ukrytý dosud v našich kabinách. Když se odporoučela první flaška rumu do našich útrob, nápady se jen hrnuly a jeden jsme hned realizovali. Ríša bydlel jen kousek odsud a skočil domů pro velký pekáč a sůl, my ostatní připravili mezi dvě skládanky cihel ohniště, Jožka zabil, vykuchal a oškrabal jednoho z posledních kaprů a z klacků. kterých bylo kolem habaděj jsme rozdělali oheň, na cihly položili pekáč a do něj vložili kapra.
"Ty Ríšo, proč si nedones trošku sádla. Kapr na sucho sa nám připeče" bědoval Jožka.
"Tož ho podlejem rumem, šak je ho tam dosť".
A stalo se. Na tříkilového kapra bylo půllitra rumu až moc. Kapr málem zase plaval. Pečení probíhalo v pohodě až do chvíle, kdy Beďa si chtěl zapálit vajgla klacíkem, kterým nešikovně přejel nad bublajícím kaprem. Ten vzplál na dobré tři minuly a když jsme pak zjišťovali, kolik z něj zbylo, byli jsme překvapeni, že byl jenom popálený. Dvěma prsty vyjmuté sousto potvrdilo, že už je měkký a chuť má výtečnou. A tak jsme se pustili do ochutnávky, která trvala jen pár minut a z kapra zbyly jenom kosti.
"Tož ogaři uděláme eště jedného a pozveme aji profesora.ˇDali jsme Ríšovi za pravdu a za chvíli byl druhý opečený kapr na světě. Pan profesor ochutnal, pochválil a prohodil, že ke kapru na rumu by neškodila i štamprlka rumu.
Co vám budu povídat, bylo jich mnoho a účinkovaly jak se patří. Pana profesora jsme ve dě hodiny natlačili do kabiny Garanta, který přijel pro nářadí a ten jej odvezl domů. Sami jsme se uložili v kabinách. K večeru jsme se trousili po jednom k domovu a tam předstírali velkou únavu z odvedené práce.
Kapra na rumu bych si dal znova, rumem bych jej však už nezapíjel. A co vy?

Expedice oksroN: Já se tam vrátím.

21. listopadu 2016 v 9:29 | Old Boy
A je to tu. Pozdní podzim, plískanice, přímrazky, zahrada zrytá a uložená ke spánku /letos obdařená pěti švestkami Duranciemi/. Copak dělat? Napadlo mě zalistovat v poznámkách a začít s přípravou naší Expedice v příštím roce.
Sotva jsem klepl složku s obrázky na hlavičku, vyskočil mně obrázek, který každý rok v realitě vidíme z pobřeží našeho domovského kempu, který jsme ještě ani jeden rok z těch šestnácti nevynechali. Co takhle se podívat k onomu vodopádu, který jsem už někdy navštívil.
Když se podíváte pozorněji na snímek jistě poznáte, že fjord je v odlivu a vodopád jako by kamenem dohodil. V roce 2009 jsem si do ruksaku dal dva krajíce, flašku s vodou, pamětliv častých výzev k vypití alespoň dvou litrů vody denně. Norská voda je vynikající a je jí všude plno. V ruksaku nechyběla ani medicína pro případ náhlé nevolnosti, únavy nebo setkání s vesničanem z Kjellingu, vesnice, kterou musím procházet cestou k vodopádu. A to jsem ještě ani netušil, jak budu později rád, že jsem ruksak na cestu vzal.


Když jsem volným krokem postupoval po prašné silnici ke Kjellingu, už jsem dobře věděl, že nebudu procházet vesnicí tak jako ji známe u nás. I Kjelling jako i ostatní norské vesnice je vlastně jen pár budov, rozesetých podél silnice, případně na stráních nad údolím. Žádný obchod, žádná pošta, hospodu nenajdeš a nějaké zdravotnické zařízení jakby dal. Autobusová zastávka to ano.
Kolem cesty jen louky a sem tam políčko. Pestré stádečko krav potvrzuje domněnku, že mléko mají obyvatelé po ruce a chovatelství se zaměřuje přávě na skot. Ovce, které jsou v Norsku kam se podíváš, jsem tu neviděl.

Pastviny jsou posety kvetoucími bylinkami, radost pohledět.

Smetánka lékařská už odkvetla a postarala se o rozmnožování spoustou semínek, tvořících chlupatou čepičku na stonku, který je dlouhý někdy až metr. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl na vlastní oči. Stejně jako ostatní rostliny využívají vynikající světelné a vlhkostní podmínky.

Jistě jste poznali brambory. Jsme 300 km za polárním kruhem a není se tedy čemu divit, že právě jen ony jsou jednou z mála kulturních plodin, které je možné bez foliovníku nebo skleníku vypěstovat. No a ploch pro zemědělské hospodaření je tu poskrovnu. Hory, stráně, rašelina, kámen.

No a rybíz a maliny jsou také k vidění, i když dnes, v počátku července, se ještě nečervenají.

Na květiny si Norové potrpí. Města, městečka, vesničky i každý dům to potvrzují. I pro ně je velmi krátké vegetační období přijatelné a jejich vzhled je ve srovnání s květinovou výzdobou u nás daleko lepší.

S nádobami na pěstování žádný problém. Kdyby se připojila ke splachovači hadice, dalo by se i zavlažovat. Ovšem zavlažovat netřeba. V severních oblastech Norska průměrně naprší 2000 až 3000 mm srážek za rok.

Vesnička je vroubena z jedné strany fjordem a pod horami vykukují obydlí jedno pěknější než druhé. Vzhled jejich domova je pro Nory zcela zásadní.

Pomalu se blížím k odbočce vpravo, kde začína lesní cesta k vodopádu. Neměl jsem dost odvahy přiblížit se blíže k domku, ale již z této vzdálenosti je možné vidět keře růže svrasklé, které jsou v plném květu.

Přešel jsem můstek a zahnul doprava podél potoka, který vzniká z vody vodopádu, ke kterému mířím.
Lesní cesta je porostlá náletovou vegetací a čím více se blížím k vodopácu, hustota vegetace přibývá až se zastavím u místa, které je už těžko prostupné. Snaha byla jak napovídá odložený křovinořez bez obsluhy, která se snad někdy vrátí a dokončí průchodnost cesty až k vodopádu.

A tak jsem pořídil snímek z této vzdálenosti a zaposlouchal se do písně, kterou vyzpěvoval do kraje. A pak už čelem vzad a vracím se do kempu.
Ještě mě zaujala zahrádka a vegetace v ní.
Tento snímek jsem si nemohl odpustit. To jsem už jen kousek od kempu a mám za sebou tak 5-6 km a únava doléhá. Co takhle okamžitá pomoc? Z kapsy ruksaku vytahuji plucku /že nevíte co to je?/ pořádně si přihnu /už to víte/ a vracím ji na svoje místo. Jiné místo tam už není.
To proto, že se v ruksaku ukrývá překvapení pro vás i ostatní členy Expedice, kteří si hověli mezi chatami kempu na trávníku a zřejmě si vzali rovněž posilu. Za půl hodiny houby očistili a za dvě hodiny už voněl bramborový guláš v kuchyni.
Možná, že vám tento článek chutnal alespoň trochu jako jim ten guláš.

Zrcadlo Edwarda Gibbona

5. listopadu 2016 v 7:44 | Old Boy
Kdože to je ten Edward Gibbon? Také jsem nevěděl, že to byl významný britský historik v 17.století, ale zaujaly mě jeho důvody pádu Římské říše, které jsou popsány v jeho dile "Úpadek a pád Římské říše". No nenastavil nám zrcadlo?
"Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací".
Určitě se shodneme na tom, že tak špatné to ještě není, i když náznaky se pomalu klubou na světlo.
"Tradiční role otců jako živitelů rodiny je zpochybňována, množí se rozvrácené vztahy a svobodně žijící matky bez otců".
Tato tradice u nás a v dalších vyspělých zemích už vzala za své. Někde víc, jinde méně. A my, životní veteráni nad tím /a myslíme si, že po právu/ lomíme rukama, za což by nám současná mladá generace nejraději zakroutila krkem.
"Senioři jsou zanedbávání. Lidé pečují o domácí mazlíčky více než o svoje staré rodiče".
Z části si za to mohou senioři sami. Jak si ustlali, tak si lehnou. A že by dostali k důchodu něco na přilepšenou od potomků? Někdy je opak pravdou, protože peníze spíše putují třeba i do kosmetického salonu pro chlupatého přítele.
"Literatura a umění se stávají bezduchým. Vytváří se planá zábava za každou cenu. Tak zvaná umělecká díla jsou ošklivá, nevkusná, nic neříkající, ale přesto za ně bohatí zaplatí horentní sumy".
Díváte se také na mnohé pořady v televizi a listujete v bulvárních novinách? A co moderní umění?
"Čestná vojenská služba vlasti je odmítána, zpochybňována a vysmívána a posléze zákonem zrušena. Armádu tvoří nájemní žoldnéři".
Už není co odmítat. Dovedete si představit obranu naší republiky současnou armádou?
"Lidé pilně pracující jsou zesměšňováni a jako vzor se staví prázdní pokrytci, populisté, pochybní umělci a takzvané celebrity".
Proč asi se na vyučení v řemesle hlásí stále méně a méně mladých? Mohou naříkat absolventi humanitních vysokých škol že nenajdou uplatnění? V teploučku u počítače se šálkem kávy na stole a tisíci celebrit na obrazovce s platem vyšším, než průměrným /vždyť jsem magistr!/, to je cíl, kterého je třeba dosáhnout.
"Daňové zatížení obyvatelstva stále roste a stát přerozděluje neúměrně vysoké částky. Lidé se nebojí nepracovast, protože stát se o ně vždy nějak postará".
A stát jsme my. Nic proti starostlivosti o postižené. Ale o "nefachčenky"? Pravda. Je jich hodně a jsou voliči!
"Úroveň vzdělání rapidně klesá".
Bez komentáře. Stačí zalistovat v odborných časopisech nebo brouzdat po internetu.
"Státní dluh roste do nikdy nesplatitelné výše".
Uf. To jsem si oddechl. Ale jinde ve světě?
"Přestává se vyrábět a pěstovat, protože výroba doma je moc drahá a potraviny a výrobky se dovážejí ze satelitních zemí".
No a co ty solární panely. Vyrostly i na těch nejúrodnějších půdách jako houby po dešti. A dovoz třeba z Polska roste stejnou rychlostí.
"Kdo se dostal do pozice, že může ze státního krást, většinou tak činí. Postižitelnost těchto zločinů je velmi malá".
Opět trefa do černého.
"Početí a výchova dětí je vnímáno jako obtěžující a dětí se rodí stále méně".
No ano. U nás 1,3 dětí na rodinu, přičemž rozvodovost je jedna z nejvyších v Evropě a rodinu vyměňuje značná část populace za soužití na psí knížku. Kdyby se naši předkové honili za kariérou a pohodlným životem, dávno jsme již vymřeli. Ostatně zřejmě nás to čeká.
"Léty osvědčené mechanizmy chránící poctivé před podvodníky náhle selhavají".
Ovšem. Mechanizmy /policie, soudy/ posilujeme málem rok co rok, ale skutek utek.
"Veřejné funkce se stávají předmětem kořisti zisku. Udělují se za úplatky a kdo je získal, chce z nich kořistit, aby se mu běžný úplatek několikanásobně vrátil".
Stačí prsty na obou rukách k výpočtu našich politiků-korupčníků?
"Staletími předky prověřené hodnoty jako je čest, smysl pro povinnost, zodpovědnost, nadšení pro práci, pro dobročinnost, zápal pro věci veřené jsou vysmívány a zesměšňovány".
Není to zas tak horké pokud přehlédneme náznaky, která plynou po obloze naší současnosti.
"Šíří se cynismus".
Bezohlednosti, zpochybňovíní a zesměšňování toho, co jiní uznávají jako jako základní morální a lidské hodnoty, najdeš kam dohlédneš.
"Šíří se plýtvání, nestřídmost, znevažování znalostí, dovednosti a poctivé práce".
Stačí nahlédnout do kontejnerů na odpadky.
"Do země přichází velké množství cizinců...."
...aby vykonávali práci, kterou se našim lidem nechce dělat. A může být hůř. Mají přijít i ti, kterým doma pšenka nekvete. A ti tomu nasadí korunu.
"Občané stále na všechno nadávají".
Svatá pravda. I já jsem takový, jinak bych tento článek nenapsal. A co vy?

Kouzlo časů minulých: Pojďme tam a pijme,...

24. září 2016 v 10:49 | Old Boy |  ostatní
...pijme ho. pijme ho, až do rána bílého. A také se tam zpívá, že kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Před několika měsíci mně vrtalo hlavou, čím "okořenit" sraz absolventů Vysoké školy zemědělské, kterou jsme ukončili v roce 1962. A tento sraz byl už patnáctý a věřte, nevěřte, sešlo se nás stále ještě 39. Jaksi nevymíráme.To asi proto, že když z dvojčísla/80/ našeho věku tu první číslici položíme na ležato, máme tu označení pro nekonečno /cha, chá/.
"Koření" se našlo, i když tekuté. U nás v Kroměříži je jako součást Selského statku i Selský pivovárek s posezením, ochutnávkou, prohlídkou provozu a možností odnest si za příslušný obnos nazlátlý mok pro vnoučata. Tak jsem tam brnkl, dostal rezervaci a v pátek po věčeři /sraz byl třídenní/ jsme účastníky srazu odvezli do pivovárku vlastními vozidly, aby mohli ochutnávat. A ochutnávali.

A vzpomínali. Třeba na srazu v Modre na Slovensku v roce 1972 ještě na to, jak jsme se po obhájení disertační práce podepisovali na papír, vyvěšený před vstupem na pavilon koleje na Kolonce na pražském Špejchaře. No ano, podepisovali s titulem. To už jsme měli umístěnky na budoucí pracoviště v kapse. Půjdeš tam ať chceš nebo nechceš, strana a vláda tě tam potřebuje. Neuvěřitelné? "Sedlák" chutnal a kdosi podotkl, že chmel na jeho výrobu byl určitě s míst, kde jsme každé prázdniny povinně nastupovali na jeho česání.

Majitel pivovárku nalil a komentoval "Sedláčka". Chválil jej oprávněně. Dno ve sklenicích bylo vidět coby dup. To v Poděbradech, kde byl sraz v roce 1982, nám Poděbradská kyselka moc nechutnala i když po pravdě řečeno jsme jí ředili
kalíšky slivovice, kterou dovezli Moraváci. Jejich obsah do nás padal s pravidelností, odpovídající našemu stále ještě kyprému mládí.

"Američan" nesklidil pochvalu a upadl v zapomnění i při nákupu lahví ssebou. Do popředí proklouzly vzpomínky na sraz v roce 2002 v Ráčkově Dolině ve Vysokých Tatrách. Organizovali je slovenští spolužáci ve velkém stylu. Sponzoři nebyli skoupí a tak selátko se vrtělo na grilu, gorbáčiky a oštiepky bylo možno porovnat s bryndzou, oběd se neobešel bez halušek a Zlatého bažanta, čardáš nabídli tři cikáni s fantastickým nasazením jejich nástrojů.

"Krok do tmy".To ovšem nebyla pravda i když jsme ochutnali. Těch ochutnávek bylo v rámci padesátikoruny, kterou jsme za osobu zaplatili poskrovnu a tak taková možnost nastala, až byla ochutnávka ukončena, prohlédli jsme si celé zařízení a vrátili se ke stolu. "Seláček" putoval od sklenice ke sklenici, hovor nabral na síle a tím pádem na nesrozumitelnosti i když všichni předstírali, že nejsou nahluchlí, mírněji řečeno nedoslýchyví. A tak jsme se ocitli zase na Slovensku, tentokrát v Trenčianských Teplicích, procházeli se po kolonádě, nakupovali lázeňské oplatky pro vnuky a probírali kdo má co, kolikrát byl v nemocnici, kolik léků mu chrastí v krabičce a jak je dobře nebo špatně v důchodu.
Proč tolikrát na Slovensku? V ročníku nás bylo zhruba 90, z toho třetina Slováků. A tak bylo rozhodnuto, že každý třetí sraz bude na Slovensku a tak to do tohoto roku bylo. Mezitím byl sraz 3x v Praze, jednou ve slovenských Motěšicích a zbytek v Kroměříži nebo jeho okolí /Kvasice, Bunč v Chřibech/. Kroměříž se stala zlatým hřebem našich srazů zřejmě proto, že je uprostřed bývalého Československa, je tu spousta památek a parta, která už má organisaci srazů v krvi. A tak se není čemu divit, že poslední tři srazy byly už jen tady. No ano. Poseděli jsme už jeden večer v Arcibiskupském vinném sklepě při sklence mešního vína, obdivovali zámeckou obrazárnu s Tizianovým obrazem "Apollón a Marsyas a Van Dyckův portrét anglického krále Karla I. s manželkou, prošli se Květnou zahradou v původním vzhledu i po rekonstrukci za několik set tisíc milionů no a o okolí se ani nebudu zmiňovat. Třeba na to někdy vyjde čas.
Ráno je moudřejší večera. Ne snad proto, že bychom chtěli být moudřejší než v našem věku jsme, ale proto, že už na nás dolehla únava, jsme po osmé otočili sklenice dnem vzhůru, poděkovali a odjeli do ubytovny. Dobrou noc.

Děti, vnuci, pravnuci.

25. května 2016 v 6:12 | Old Boy |  ostatní
Kdo by jim nebyl rád. Pokud se ptáte, jak je to se mnou, tak to vyjádřím čísly: 2 - 3 - 4/+1/, přeloženo do spisovného jazyka 2 synové, tři vnuci, 3 pravnuci a jedna pravnučka. V závorce je ještě pátý pravnouček na cestě. Vykoukne někdy kolem Mezinárodního dne dětí, který bude za pár dní. Pravda. Dětí jsem si moc vzhledem k pracovnímu nasazení neužil a mají dnes přes padesát, vnuci se už poženili a také to nebylo s nimi nic moc, ale pravnuci, to je jiná. Mají teprve do tří let a moje tělesná schránka pomalu ale jistě kopíruje alespoň tu část péče, o kterou je nutno se u nich postarat. A tak jsme v příbuzenském stavu i v tomto směru.
Je pravda, že si pravnoučat užívám. A tak jsem se zeptal, jestli o nich mohu něco prozradit. Odpověď přišla obratem:
yIk9TjefStfGS91m_T6bcMfNXmywSIP6f88wN1jM8UUmYkHUMYjVy--CccR7jv3QNpqJ3KA_1.jpg
"Plozlaď, plozlaď, plozlaď pladědoušku Jaloušku." A tak jsem sáhl do archivu a vytáhl tucet dětí, jež se podobají těm našim jako vejce vejci.
_-usAfFUiC8QLQ-N2QF2p1reCyMTPraVHgCN_8zyqaE-Dz6RIEAlY4JxxHuO_dAHq4nck5U_2.jpg
Anička to zkusila poněkud jinak, ale mamince to přišlo veselé a tak si pořídila dokumentární fotku, aby tatínek také viděl, jakou má dcerušku. A šup s ní do vedlejší vany.
priloha (4).jpg
To hoši Novákovic zalévají květinovou výzdobu a těší se, jak je maminka pochválí.
1000848_500939353309651_1273179478_n.jpg
Zdenička z povzdálí pozoruje chlapce a je jí divný ten rozdíl v instrumentu, na který je zvyklá, když ji přestali dávat pleny.
priloha (14).jpg
No a je to jasné. Tak vznikl základ hry, hrané od nepaměti a dodnes nazývané "hra na doktory".
007.JPG
"Aspoň víte, že mně máte."
Xg-poIZx1zaYG7U2qXu1xlX_SMK8y_yBbPxVO1oN2kMhWmJRopiuaH1QhxoJXBMmpGifMhI.jpg
"Ta se ode mne nehnula a pusinkovala a pusinkovala."
impHogrzLqzpUB-0oex3xBt5isChV0By7ichZmAyqmoDNejBZPCPmcPWRRhP4tEk6u5dMFQ.jpg
"S kočičkou jsme se rozdělili a chutnalo nám oběma".
Lj1KS1Q4lHadAxIWPB147aAA_WnyXsRA9BqM_2JV8Du_aRYyqJBWVgg_0sEUy95NEVfq2R8.jpg
"Pejska já mám rád a on mne taky".
nC-0WRmGQkhyXwEiC-3O__J2o5vVnxn1QSArxsKgCOqeb5tQmrKjk9rJHNPmVShfw-E0680.jpg
"A určitě se s nimi naučím hafat. Už umím af, af."
8_WrMyhT7EY8LsYRhC5g1cgoBXFvTVPMo5fqvRUsboMbFrMxsj4zkfAnuqn8s8Y1OT_SwSc.jpg
"Brácha, ten se toho naučil víc. Však až trochu dorostu, tak také něco předvedu".
pCdFZRW4ETNcClzJxV5SC356F4f3VX74NyO0ho-wbZz_yPRfDOwB32bVqN9yYbRrT-3A97k.jpg
"Brácha, ten se toho naučil víc. Však až trochu dorostu, tak také něco předvedu".
priloha (10).jpg
"V ledničce jsem už také byl, ale zmrzlinka byla až nahoře v mrazáku a to jsem ještě malej!"
priloha (8).jpg
"Chudák pradědeček. A brácha je sviňák".
75d0b042-efba-4339-ab8a-d84e75856ba2.jpg
"To já mám pradědečka rád. Dělá se mnou baran, baran, duc".
priloha (19).jpg
"S tatínkem si rádi prohlížíme ty cizí maminky a všechny jsou nachystány ke kojení".
kU4Wp2HnywP_-SSdQKdcSfykEcUX4EA5TNcZMSt1yjz2d7UGjCgoaOSbrh3wJ7qpzbPGNTs.jpg
"Segra Milča ničemu nerozumí a tatínkovi nepřeje".
ht860nRD9kM2Q8DqMbOn9MtJWhCcb1uw5RJMcapc5zG4DiBWNA-0hvMGdUh_EgFUOh6NYIQ.jpg
"A to jsem se naučil od tatínka".
vgk2pHW4ECaBvxhLcjMxytn7tMYQl2ceIBk8dMHAk9B466FdJhW3cwFUCx6NYJcqKGwjNpY_2.jpg
ATT00050_1.gif
"A co vy na to? Je kariéra víc než než pětičlenná rodina A bude Mezinárodní den dětí velmi blízký Mezinárodnímu dni žen a Svátku matek?"

Objevy Expedice oksroN.

20. května 2016 v 5:53 | Old Boy |  cestování
Stejný název jako titulek tohoto článku má i moje kniha, která vyšla v těchto dnech. Dovolte, abych vám ji představil.

Scan 51.jpg

Kniha vyšla v nákladu 400 ks a je určena všem přátelům cestování po skandinávských zemích, zejména Norsku. Obsahuje zážitky Expedice oksroN, která cestuje už patnáct let vždy na přelomu června a července a poznává krásy Norska. Kniha má 142 stran, padesát kapitol a více než 100 fotografií. Je vložena do stylové pevné vazby a působí dobrým dojmem. Může dobře posloužit všem, kteří chtějí individuálně navštívit Norsko, protože obsahuje mnoho tras včetně popisu, který jim může posloužit při plánování cesty.
Zájemcům mohu knihu poslat na dobírku v ceně 250 Kč/ks+poštovné. Objednávku zašlete na e-mail. nostalgiafilm@seznam.cz.

Místo poslední.

19. května 2016 v 14:47 | Old Boy |  ostatní
Z Východního Slovenska jsme se vrátili po čtyřech dnech pobytu, které jsem popsal v několika minulých článcích a hned za týden probíhalo v Kroměříži slavnostní shromáždění k výročí osvobození na konci II.světové války. A navazovalo.
Konalo se u hrobky armádního generála Ludvíka Svobody /v letech 1968 až 1975 prezidenta Československé socialistické republiky a jeho rodiny.
DSC02195.JPG
Na kroměřížský hřbitov se sjelo mnoho oficiálních hostů a členů různých odbojářských organizací v čele se zástupci Československé obce legionářské. Do Československých legií vstoupil po přechodu z rakouské armády v roce 1915, bojoval ve slavných bitvách a Zborova a BachmačeDSC02197.JPG
U hrobky stála čestná stráž s historickými prapory.
DSC02207.JPG
Kladení věnců se zúčastnili zástupci armády, Jihomoravského kraje, zahraničních zastupitelství i města Kroměříže. DSC02243.JPG
Nejsledovanější řeč pronesla dcera armádního generála Ludvíka Svobody jeho dcera Zoe Klusáková - Svobodová.
DSC02268.JPG
Slavnost ukončila vojenská hudba českou hymnou a mnoho z oněch zhruba tří set účastníků slavnosti ještě kolem hrobky vzpomínalo na staré zašlé časy a hrůzy II.světové války.

Bardejovské oplatky a nevěsty.

16. května 2016 v 8:18 | Old Boy |  cestování
Když už jsme na Východním Slovensku, co takhle nahlédnout do lázní Bardejov i do samotného Bardejova, jež se pyšní tím, že jej UNESCO vzalo pod svá křídla do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví.

V sobotu jsme se vypravili do Bardejova ani nás nenapadlo, že si tak smlsneme. Lázeňské oplatky jsme čekat mohli, ale několik svateb v přímém přenosu? No také byly.
DSC02129_1.JPG
Po včerejším dnu, kdy jsme šli po stopách událostí před 72 lety, nám přišlo zastavení v lázních Bardejov velmi příjemné i když cesta sem ze Svidníku byla poseta signalizačními světly na silnici snad každých pět kilometrů. Stav silnice tomu odpovídal. A tak stojíme ve svěží zeleni a květech nejstaršího lázeňského parku na Slovensku.
DSC02148.JPG
Není ještě sezona a před nejhezčím léčebným domem Astoria je klid a pusto. Pestrobarevný kolorit kolem se teprve připravuje na sezonu a nám nezbývá, než si jej představit. Není se ani koho zeptat, jestli se právě v tomto domě léčila císařovna Alžběta rakouská, kterou spíše známe pod názvem Sisi a mohla se potkat s ruským carem Alexandrem I.?
DSC02145.JPG
Před Astorii jsme narazili na první nevěstu se ženichem. Je sobota. Jsme na Slovensku, kde se soužití "na hromádce" tolik nenosí a není se čemu divit.
DSC02126.JPG
Čtyřhvězdičkový hotel Alexander jaksi nezapadá do architektonického obrazu lázní. Ovšem pobyt v něm patří mezi nejdražší a překoná i léčebný dům Astoria.
DSC02143.JPG
Namířili jsme si to ke kolonádě, která vykukuje vlevo za schodištěm.
DSC02135.JPG
Zastavili jsme se u jednoho z venkovních pramenů u kterého si mohou návštěvníci naplnit nádoby minerální vodou. Protože jsme byli zvědavi jak minerálka chutná, tak jsme také odskočili ochutnat alespoň z dlaní. První dojem: brrrrr.
DSC02150.JPG
Kolonáda je ukryta pod střechou a hned na začátku vám nabízejí spoustu rozličných suvenýrů a nádobky na pití minerálky.
DSC02154.JPG
A tady si můžete nabídnout ze skoro desítky pramenů a každý má jinou chuť. Některé jsou teplé, jiné studené, některé jako lék, jiné jako afrodiziakum. U toho stála fronta mužů a snímek jsem nepořídil abych neodhalil skutečnost, že jsme tam stáli i my jako jeden muž.
DSC02158.JPG
Když jsme opouštěli promenádu bardějovských lázní museli jsme uznat, že lázně, i když malé, mají své kouzlo zejména svojí polohou . A co nakoupit? Lázeňské oplatky prodávali na každém kroku a tak jsme neodolali a nakoupili.
DSC02159.JPG
Za půl hodiny už jsme parkovali poblíž Radničního náměstí v Bardějově.
DSC02164.JPG
Zdeněk vykročil k radnici, která je dnes už bardejovským muzeem. Radniční náměstí je utvořeno z desítek domů, z nichž některé připomínají gotický styl a jiné historii města i jeho obyvatel.
DSC02167.JPG
Perlou náměstí je Bazolika sv.Egidia. Do ní jsme pouze nakoukli a nechtěli jsme rušit probíhající svatební obřady.
DSC02183.JPG
I tady jsme na ně narazili a za tu hodinku, co jsme obdivovali stavby náměstí a využili služeb jedné z restaurací, se v bazilice vystřídalo svateb několik.
V Bardějově a jeho okolí by se jistě našla spousta zajímavostí k vidění, ale my už spěchali "domů", do Údolí smrti a Nižné Písané, abychom se připravili k odjezdu zpět do Kroměříže. A Jankovi velký dík za pozvání i všechny neobvyklé zážitky.


Se Svobodou za svobodu.

11. května 2016 v 8:09 | Old Boy
Vrátili jsme se k Vojenskému historickému muzeu ve Svidníku, zaparkovali a procházkou došli k k památníku Ludvíka Svobody.
e079a1bd32_77685102_o2_1.jpg
Socha v nadživotní velikosti je údajně jediná, která stojí na území bývalého Československa. Pan Rodák vypráví:
"Táto socha je odrazom vzťahu obyvateľov nielen Svidníku a jeho okolia k armádnemu generálovi Ľudovítovi Svobodovi. Pod jeho velením 1.československý armádny zbor oslobodil východné Slovensko a po konci 2.svetovej vojny sa zapísal významnou pomocou do života miestnych obyvateľov. Na jeho príkaz vojenské jednotky opravovali poškodené mosty a cesty, odminovávaly pole, aby na nich mohli obyvatelia pestovať poľnohospodárske plodiny. Dal postaviť prvé domy aj prvú nemocnicu. Bola drevená a keď bola v roku 1946 pred dokončením, zničil ju výbuch míny a bola dokončená až v roku 1947. V sedemdesiatych rokoch bola potom postavená nová, moderná.
Na jeho popud bolo postavené aj Vojenské historické múzeum, v ktorom sme ráno boli. Vďačnosť za starostlivosť, ktorú po oslobodení venoval tomuto kraju, možno nájsť aj v pomenovaní ulice, názvu nemocnice , základnej aj strednej školy. Obyvatelia na neho nedajú dopustiť a je to osobnosť, ktorá je v ich mysliach stále živá vrátane jeho búrlivého života. V ňom sa objavil nevďak najmä v roku 1950, kedy bol penzionovaný a po krátku dobu aj zatvorený. V roku 1968 bol zvolený za prezidenta a jeho postavenie v zložitej politickej situácii po okupácii Československej socialistickej republiky vojskami Varšavskej zmluvy sa stalo a je dodnes predmetom diskusií. Či tak alebo onak nemožno Ľudovítovi Svobodovi uprieť, že bol najvýznamnejšou vojenskou osobnosťou našich novodobých dejín. "
Od pomníku jsme odcházeli s dobrým pocitem a poděkovali panu Rodákovi, že nám celý den věnoval svůj čas a pozvali jsme jej do Kroměříže, kde jsou na hřbitově uloženy ostatky Ludvíka Svobody i jeho manželky Ireny.
Večer jsme navštívili "hospodu" v Nižné Písané. No hospodu. Vlastně obchod se smíšeným zbožím, dvěma stolky /víc se jich tam nevešlo/ a kolem nich po čtyřech židlích. Nalévalo se láhvové pivo Šariš a na dvou židlích seděli místní štamgasti a během chvíle se stoly srazily, přišli další tři chlapi jako hora a diskuse se vedla všemi směry. Samozřejmě i o Svobodovi, rozpůlení státu, životní úrovni, nevýhodnosti eura a kdoví o čem ještě. Kolem půlnoci nám syn majitele obchodu-hospody doporučoval, ať zítra zajedeme do lázní Bardějov a my mu kývli.

Paleta památek na boje v dukelském průsmyku.

7. května 2016 v 8:33 | Old Boy
Dnes nás čeká návštěva památek na boje v Karpatsko-dukelské operaci a abychom stihli avizované přijetí u primátora města Svidník, vyrážíme už po osmé. Z Vyšné Písané jsme na silnici, spojující Svidník s polským Krosnem za necelou čtvrthodinku a na tomto rozcestí je první připomínka tankových bojů. Dnes nás čeká návštěva památek na boje v Karpatsko-dukelské operaci a abychom stihli avizované přijetí u primátora města Svidník, vyrážíme už po osmé. Z Vyšné Písané jsme na silnici, spojující Svidník s polským Krosnem za necelou čtvrthodinku a na tomto rozcestí je první připomínka tankových bojů.
DSC02119_1.JPG
Zastavili jsme, Janko si sedl na podezdívku a ostatní se vrhli na průzkum vystavených tanků. Čtvrt hodina stačila na to abychom pochopili, že tanky jsou umístěny tak, aby ten sovětský zobrazoval vítězství nad tím německým. Parkoviště u městského úřadu nás nepřijalo ani trochu vlídně, protože nám policie udělila pokutu 9 Euro za vjezd v protisměru. Nicméně přijetí u primátora bylo velmi srdečné. Zasedli jsme do jednací místnosti, primátor nám představil svoje spolupracovníky z nichž pan Jozef Rodák nás bude celý den provázet po památkách. Tento bývalý mnohaletý ředitel Vojenského historického muzea ve Svidníku má celou historii Karpatsko-dukelské operace v malíčku, o čemž jsme se během dne přesvědčili.
Scan 51_6.jpg
Dostali jsme několik drobných propagačních dárků a pan Rodák nám věnoval svoji poslední knihu s tématikou Karpatsko-dukelské operace. A pak už jsme vyjeli.
Svidnik_war_museum_07.jpg
DSC02033.JPG
Dostali jsme několik drobných propagačních dárků a pan Rodák nám věnoval svoji poslední knihu s tématikou Karpatsko-dukelské operace. A pak už jsme vyjeli.
Svidnik_war_museum_07.jpg
DSC02033.JPG
Dostali jsme několik drobných propagačních dárků a pan Rodák nám věnoval svoji poslední knihu s tématikou Karpatsko-dukelské operace. A pak už jsme vyjeli.
Svidnik_war_museum_07.jpg

DSC02033.JPG

DSC02039.JPG
První zastávkou bylo Vojenské historické muzeum, které nám přiblížilo historii první i druhé světové války v tomto kraji. Zdrželi jsme se jen slabou půlhodinku, ale i tuto dobu jsme se dozvěděli od pana Rodáka spoustu zajímavostí,
DSC02041.JPG
Ve svidnickém skanzenu na nás čekala průvodkyně .
DSC02046.JPG
Ve skanzenu jsou umístěny lidové stavby z vesnic Nízkých Bezkyd Slovenska. Jsou tu i hospodářská stavení třeba vodní a větrný mlýn, nebo pila, poháněná vodou. Vrcholem je cerkev z Nové Polianky-Margešky, stará přes 250 let. Nahlédli jsme dovnitř a prohlédli si především interier se spoustou krásných ikon.
DSC02059.JPG
Nechyběla ani hospoda, čili korczma.
DSC02047.JPG

DSC02064.JPG
Ze skanzenu, který je umístěn ve stráni nad Svidníkem je město jako na dlani.
b_dukla6.jpg
A to jsme už na pro nás nejvýznamnějším místě dukelského průsmyky, na hranici mezi Polskem a Slovenskem, v místě, kde vstoupil 1.československý armádní sbor 6.10.1944 na československé území a pokračoval v postupu na Vyšný Komárník. Na místě, kde měl velitel 1.československého armádního sboru generál Ludvík Svoboda byla postavena a v roce 1974 otevřena rozhledna, kterou jsme navštívili.
DSC02073.JPG

DSC02077.JPG

DSC02085_2.JPG

DSC02086.JPG
V halách rozhledny jsou vystaveny upomínky na Karpatsko-dukelskou operaci a zbraně. Výtahem jsme vyjeli na vrchol rozhledny, která je vysoká 52 m a mohli jsme si prohlédnout dukelské bojiště z polské i slovenské strany.
Navštívili jsme i památník, postavený jako hold padlým vojákům 1.čsl. armádního sboru. Bylo jich v této bitvě 1265 a jejich jména jsou vytesána do mramoru na kolonádě, která vede k pomníku.
DSC02090_1.JPG
Přímo u silnice leží jen kousek od státní hranice pomník Rozpuklé srdce, v místě, kde tragicky zahynul po první chvíli na území Československa generál Jaroslav Vedral-Sázavský se svým řidičem, když jeho auto najelo na nastraženou minu.
DSC02096.JPG

DSC02102.JPG
A přejeli jsme k Památníku Sovětské armády ve Svidníku. Kromě monumentu jsou zde umístěny sochy, symbolizující těžké boje v dukelském průsmyku a ze čtyř stran jsou pod pažitem luk společné hroby více než deseti tisíc padlých vojáků. Čest jejich památce.
Návštěvu Památníku armádního generála Ludvíka Svobody musíme odložit až na pozdnější odpolední hodiny. Restaurace lákají velkým výběrem především východoslovenských jídel a tak jsme neodolali.

Jak bylo v Údolí smrti.

4. května 2016 v 8:43 | Old Boy |  vzpomínky
Pohoda v Nižnej Písanej, Jankově chalupě. Než se pustil do vyprávění svých vzpomínek, přiložili jsme do kachlových kamen pár bukových polínek a Janko podotkl, že dodnes obyvatelé neradi zpracovávají dřevo z okolních lesů, protože se pod kůrou ještě stále nacházejí zbytky střepin z bojů, které v krajině proběhly.
mapa_bojisko_2.jpg

"Jistě jste si všimli" začal s vyprávěním Janko, "že jsme v krajině, kterou vedle Slováků obývají Rusíni. Vždyť i na vyznačení obcí u silnice je vedle slovenštiny i azbuka. Kostelu se tu říká cerkva, protože obyvatelé jsou vyznání vesměs řeckokatolického. Chápu vaše překvapení, že městečko Dukla, po kterém je nazván Dukelský průsmyk, leží kolem třiceti kilometrů za slovenskou hranicí v Polsku na silnici ze Svidníku do Krosna. Osud tomu chtěl, že naše vesnice ležela v místě nejtěžších bojů a byla zcela zničena.335053-top_foto2-vcwn6.jpg
Dnes už jsou tanky na stráních Üdolí smrti obklopeny loukami, na kterých se pasou krávy. Ilustrují tak tankovou bitvu, která byla největší v Karpatsko-dukelské operaci. Boje v naší vesnici jsem neprožil, protože před bitvou jsme byli násilně evakuováni a hledali přístřeší dále od fronty, které bylo obvykle ve stodolách na slámě, někdy i v sálech nebo třídách škol. V jedné takové před námi bydleli Němci a zanechali po sobě vši, které nás ihned zamořily a my museli za pár dní veškeré ošacení spálit a před tím si vyžebrat od lidí z vesnic nějaké jiné, odložené. A nebylo co jíst. I jídlo jsme si museli vyžebrat a co všechno jsme jedli o tom ani vyprávět nebudu.
Ke konci zimy, kdy už boje v našem kraji utichly jsme se vrátili. Mysleli jsme, že domů. Z chalupy zbyla jen hromada suti, cesta do vesnice a široké okolí byly zaminovány, nevybuchlá munice se povalovala na každém kroku. Sníh už roztával a bylo jej v této zimě mnoho. Co bylo nejhorší, vykukovaly z něj mrtvoly lidí a koní, které po bitvě zapadly sněhem a zmrzly. Jen malá část zahynulých byla zahrabána alespoň trochu pod hlínu a hrozila epidemie tyfu. Studny byly zasypány a voda na vaření se brala z potoka, který údolím tekl a kolem nějž se rovněž povalovaly mrtvoly padlých. Proto bylo rozhodnuto, že občané jsou povinni pomoci při pohřbívání obětí. Chlapi sbíjeli truhly z nehoblovaných prken, někteří, ale i ženy a děti tahali mrtvoly na přístupná místa. Ani mně se tato namáhavá práce nevyhnula. Za odklizení jedné mrtvoly propláceli 500 Kčs. Hrozný pohled byl na dvůr lazaretu, kde amputovali raněným končetiny. Skládali je do hraně, která připomínala uskladněné dřevo.
500xNx500_800_image1166788908.jpg.pagespeed.ic.Xof-0tuU9G.jpg
Do školy nebylo chodit kam. Všechny i v okolí byly zničeny a tento stav trval celé tři roky. Proto byla celostátně publikována výzva, aby čeští občané přijali dětí z oblasti Nižnej a Vyšnej Písanej, Dobroslavy, Kapišovej a dalších, starali se o ně a umožnili jim školní docházku. Akce ve spolupráci s Červeným křížem byla úspěšná a tak vlak přepravil všechny děti z válkou devastovaného území do Olomouce, odkud si je podle seznamu vybraly české rodiny. Mezi dětmi jsem byl i já a dostal jsem se do rodiny v Čechách, chodil tam do školy a naučil se češtinu, kterou používám dodnes. Právě s jazykem byly největší problémy. Děti vesměs mluvily rusínsky a slovensky znaly jen málokteré.
A tak bych mohl vyprávět ještě dlouho. Musíme však trochu odpočívat, protože zítra nás čeká návštěva u svidnického primátora a návštěva všech nejvýznamnějších památek na Karpatsko-dukelskou operaci. A tak připijme na zítřejší den, který jsem pro vás připravil."
Po tomto vyprávění, a bylo jej mnohem více a detailnější, se jen těžko usínalo. O to víc jsme se těšili na návštěvu bojiště.

V Údolí smrti: Dolná Písaná.

28. dubna 2016 v 16:22 | Old Boy
Čtyřiadvacátý duben 2016 nás zastihl na cestě z Kroměříže na Východní Slovensko, kde nás pozval do svého domu člen naší Expedice oksroN, se kterou každoročně jezdíme do Norska.
DSC02019.JPG
Cesta ubíhala svižným tempem a Tatry plně potvrzovaly svou pověst. Do Svidníku, kde nás čeká kamarád Janko, je už jen něco přes 130 km.
DSCF_vysna_pisana.jpg
A skutečně čekal. Ze Svidníku vyjíždíme plni očekávání. Vyšná Písaná, která se podepsala výraznou měrou do historie II.světové války a zároveň rodiště mého spolužáka Janka z Vysoké školy zemědělské v Praze, nás vítá už na svém okraji. Janko bydlí už spoustu let v Nitře, kde přednášel na Polnohospodarskej univerzite, později pracoval i jako prorektor a dnes je emeritním profesorem v důchodu. Jeho životní pouť se hned na počátku proměnila ve stezku plnou krve, bídy a utrpení. Konec II.světové války udělal z obce Nižná Písaná, ve které s rodiči žil, místem nejtěžších bojů Karpatsko-dukelské operace a byla po válce spolu s Vyšnou Písanou a Kapišovou Údolím smrti.
Před rozhodující bitvou, která proběhla ve dnech 25. až 27.10.1944 byla celá Jankova rodina vyhnána z domova a hledala s menším i větším úspěchem místo, kde mohli hlavu složit.
DSC02111_1.JPG
Touto cestou se po čase vraceli k domovu. Skrytě doufali, že v Písané, která byla zcela zničena, zůstal alespoň jejich dům ušetřena byl schopen jim poskytnout ztracený domov. Naděje se nesplnila. Z domu zbyly jenom trosky a nedal se ani opravit. V hrozných životních podmínkách, kdy okolí bylo poseto mrtvolami více než devíti tisíc padlých vojáků, z nichž pouze někteří byli lehce zahrabáni pod hlínu, přežívali jak se dalo. Není se co divit, že v prostoru plném min a nevybuchlé munice šestiletý Janko při manipulaci se střelným prachem utržil těžký úraz, zejména popáleniny ve tváři. Podařilo se mu přežít, rány se zacelily, ohrožené oči prohlédly a úraz nezanechal větší viditelné stopy.
DSC02108.JPG
Zbořeniny Jankova rodného domu byly desítku metrů vlevo od tohoto nově postaveného a do dnešních dnů pečlivě udržovaného domu. Tu naše parta v počtu sedmi mužů po příjezdu zasedla ke společnému stolu, zvedla pohárek se slivovicí na uvítanou a s chutí se pustila do guláše, který Janko připravil podle prastarého receptu, který si pamatoval ještě od svých rodičů. Z kachlových kamen sálalo příjemné teplo a mařilo studený večer letošního konce dubna. Čas jako udělaný pro vyprávění vzpomínek na zážitky z doby, kdy kolem nezůstal kámen na kameni. A stalo se skutečností.

Každý chvilku tahá pilku.

25. dubna 2016 v 17:36 | Old Boy |  cestování
Pilku jsem nedržel v ruce skoro tři měsíce a ostatní blogeři se činili za mne. A tak se není čemu divit, že mně přišel mejl od jednoho z mých čtenářů s dotazem, jestli mně zvlhnul prach, sáhla na mne zubatá nebo jsem se dal na lelkování. Odpovídám tímto způsobem:
Milý příteli,
nemáš pravdu ani v jednom případě. Naopak. Moji kolegové z Expedice oksroN, někteří čtenáříi mých blogů o cestách po Norsku i přátelé v Norsku na mne dlouho naléhali, abych připravil a vydal knihu o těchto cestách. A tak jsem se konečně rozhýbal a zimu místo na relaxačním pobytu třeba v lázních jsem věnoval práci na této knize. A jde do tisku. A vám, přátelé a moji čtenáři posílám pár fotek, které jsem do knihy vložil a mezi ně uvedu pár informací.
6 Kjellingstraumen...2.JPG
Kniha nese název Objevy Expedice oksroN.
4 po E6 ... 5.JPG
Bude mít kolem 130 stran a příloha na disku CD nabídne více než 500 foto s komentářem.
4 po E6... 3.JPG
Technická a grafická úprava bude na velmi dobré úrovni.
13 los jak...1.JPG
Vydání je soukromé v omezeném počtu výtisků za přispění norské organizace Stiftelsen Solgløtt. Bude realizováno asi do konce května t.r.
766_1.JPG
V 52 kapitolách je popsáno vše zásadní o přírodě a památkách v Norsku.
IMG_0227.JPG
Svěží obsah knihy podtrhují zážitky z cest a pestrost norských nej... ve světě.
41 poklona...1.jpg
Může být také dobrým pomocníkem při sestavování itineráře turistické cesty po Norsku.
43 cestou...2.JPG
Další informace na adrese: nostalgiafilm@seznam.cz.

Kam dál